Autor: Jan Jindra (IMS FSV UK)

Abstrakt

Chile je i v latinskoamerickém srovnání tradičně velmi konzervativní zemí. Do značné míry je tato skutečnost důsledkem historicky silné pozice katolické církve. Chilská katolická církev od počátku španělské conquisty významně ovlivňovala politický i společenský vývoj v zemi. Svůj podstatný vliv na politické dění si udržela i po formálním oddělení od státu v roce 1925. Chile bylo tak např. až do roku 2004 jednou z posledních zemí světa, kde nebyl hlavně pro odpor církve legalizován rozvod. Otázky jako práva homosexuální menšiny, registrované partnerství či právo žen na potrat tak zůstávají nadále problematické. Jak poslední průzkum veřejného mínění z roku 2011 dokládá, katolická církev (a náboženství obecně) také v Chile prochází hlubokou krizí. Ta se projevuje zejména dramatickým snížením obecné důvěry v tuto instituci, úbytkem jejích vlastních věřících, rostoucí konkurencí ostatních církví (hlavně evangelické), zvyšujícím se počtem lidí nehlásících se k žádnému vyznání atd. Závažný je hlavně negativní mediální obraz a názor společnosti, podpořený zejména řadou interních skandálů spojených se sexuálním zneužíváním apod.

jezuita

KOLONIÁLNÍ OBDOBÍ

Katolická církev je v Chile přítomna, coby jedna ze základních a stěžejních institucí, již od příchodu prvních španělských dobyvatelů v roce 1536.

Od samého počátku probíhala španělská conquista v Chile, stejně jako v ostatních částech Nového světa, ruku v ruce s šířením křesťanství. Toto propojení katolické církve se španělskou korunou-státem mělo na historický vývoj Chile, jeho politické instituce a společnost podstatný vliv. Zvláštní vztah Říma a španělské koruny vznikl poměrně pozdě, koncem 15. století, tzn. na počátku španělské teritoriální expanze (Kanárské ostrovy, dobytí Granadského emirátu, objevení Ameriky). Roku 1486 vyhlásil papež Innocenc VIII. tzv. královský patronát (patronato real). Tímto privilegiem předal Svatý stolec vládcům Španělska formálně plnou kontrolu nad církevní správou na doposud i v budoucnu získaných územích. Španělská koruna tak byla do budoucna zavázána podporovat evangelizaci těchto nových teritorií, tj. zabezpečit prakticky i právně činnost a monopolní postavení katolické církve. Trůn měl na druhé straně právo vybírat církevní desátek a rozhodovat o záležitostech, jako bylo např. zakládání kostelů či klášterů, výběr církevních představitelů na daných územích (Řím je pouze formálně potvrdil) atd.

Právě objevení (dobytí) amerického kontinentu vedlo takřka k absolutní jednotě církve a státu, tedy skutečnosti ovlivňující ve svých důsledcích vývoj v latinskoamerických společnostech v podstatě až do současnosti. Vznikla zvláštní forma vzájemné závislosti až symbiózy: církev závisela na vládnoucí koloniální elitě a trůnu kvůli své ochraně, privilegiím, osvobození od daní; stát zase spoléhal na církvi, která měla prostřednictvím své víry a indoktrinace napomáhat šíření španělské kultury na dobytých územích a vštípit novým poddaným bezmeznou poslušnost a loajalitu koloniálním vládcům. Katolická církev v Chile a ve všech ostatních zámořských državách tak fungovala, a nebylo to vždy bez konfliktů, jako pravá ruka a asistent Koruny (agente difusor), legitimizovala její kroky a územní i hospodářskou expanzi. Velmi zjednodušeně takto došlo k úzkému propojení politiky a náboženství. Dokládá to i skutečnost, že většinu členů tehdejšího ústředního orgánu španělské koloniální správy (tzv. Consejo de Indias) tvořili duchovní.

Vedle tohoto kritického pohledu na roli církve během dobývání Ameriky však nelze opomenout také pozitivní stránky činnosti katolických duchovní a řady misijních řádů, kteří často vystupovali jako rozhodní zastánci práv domorodých obyvatel (např. papež Pavel III. roku 1537 v bule Sublimis Deus kritizoval zotročování indiánů a jejich využívání jako pracovní síly), zasloužili se o rozvoj prvního systému vzdělávání, sociálních služeb, přestože vždy s určitým náboženským podtextem.

Mezi mnišskými řády, které vyvíjely v Chile svou činnost, byli nejaktivnější dominikáni, františkáni, milosrdní a především jezuité. Ti byli obecně nejzarytějšími obhájci a také nejmilitantnějšími propagátory katolické víry, z Chile plánovali vytvořit čistě katolický stát. Ostře proto kritizovali, když se španělská conquista na několik století zastavila na řece Bio-Bio a s nesmírně odbojnými mapuchy (Araukány) udržovala střídavý stav občasných válek a příměří. Absolutně odmítali možnost jakékoli indiánské náboženské autonomie. Důsledkem tohoto tlaku byla skutečnost, že již v 18. století se většina domorodého obyvatelstva v severní a centrální části Chile plně přizpůsobila víře svých španělských podmanitelů. Roku 1767 byli jezuité, jako jeden z průvodních jevů tzv. bourbonských reforem, z Chile (a všech ostatních koloniálních držav Španělska) vykázáni. To mělo za následek značný regres vzdělávacích aktivit v Chile.

 

NEZÁVISLOST CHILE, 19. STOLETÍ

Přelom ve vztazích státu a církve v Chile představovala vlna nezávislostí latinskoamerických kolonií počátkem 19. století. V Chile, které vyhlásilo svou nezávislost na Španělsku 18. září 1810, tak katolická církev jako integrální součást koloniálního systému rázem ztratila svého tradičního partnera – španělskou korunu. Mezi novými vládci Chile a katolickou církví panovala oboustranná nedůvěřivost. Část nových elit vnímala církev velmi negativně, spojovala si ji s koloniální érou, která pro ně byla zosobněním závislosti. Církev pak představovala oddaného služebníka španělské nadvlády a připomínala zpátečnictví, tmářství a despotismus (církev coby tzv. černá legenda). Mimo to byla církev rovněž rozdělena v otázce, zda podporovat nezávislost kolonií, neboť řada hlavních exponentů byla z podstaty svého konzervativního založení roajalisty.

Přes tyto počáteční pochyby a nedůvěru se však v Chile vztah mezi státním establishmentem a katolickou církví již ve 20. letech 19. století stabilizoval. V zemi převládly konzervativní síly, které se zavázaly hlavní principy původního královského patronátu respektovat a pokračovat ve vzájemné spolupráci mezi církví a státem (druhý aktér se pouze proměnil ze španělského krále na republikánskou vládu v Santiagu). Důležitý prerogativ o přerozdělení moci mezi oběma základními institucemi tak zůstal v Chile zachován i po dosažení státní svrchovanosti. Konzervativní ústavy z roku 1828 a 1833 pak katolictví zakotvily jako oficiální státní náboženství, přičemž ostatní vyznání odstavila pouze do privátní sféry. Monopol a mocenské postavení katolické církve tak pokračovalo. Tato instituce měla pod svou kontrolou chilské školství, matriky, sňatky, pohřby, navíc byla nezávislá na občanském právu a nedotknutelná před státními zásahy.

Proti této nové spolupráci, tentokrát mezi konzervativci a církví, se ostře ohrazovali liberálové (v Latinské Americe tradičně antiklerikální), označující katolicismus za hlavního viníka politické i ekonomické zaostalosti země. Nejslavnějším liberálním odpůrcem je v chilském historickém diskursu revoluční filozof baskického původu, Francisco Bilbao, který většinu tehdejších problémů Chile přikládal za vinu právě katolictví a críkvi. Převážnou část politických dějin Chile v 19. století tak tvoří souboj mezi obhájci pozic katolické církve – konzervativci a jejími úhlavními odpůrci – liberály a radikály (v chilském prostředí toto rozdělení však neznamená něco absolutního v otázce víry). Většina politických nepřátel církve byla také praktikujícími římskými katolíky, nicméně usilovali o výrazné omezení moci a vlivu katolické církve na politický a společenský vývoj v Chile. Podporovali práva ostatních církví a náboženství, přáli si sekulární školství, podřízení kanonického práva občanskému, převzetí záležitostí jako sňatky, pohřby, občanské registry státu a celkové nevměšování církve do politiky.

Většinu z této sekulární a antiklerikální agendy se podařilo do 80. let 19. století zrealizovat, zejména díky tomu, že se k moci dostali liberálové (období tzv. liberální republiky 1861-91). V roce 1865 byla uzákoněna práva ostatních vyznání a umožněno jim zřizovat vlastní církevní školy. Občanský sňatek se stal povinný a dohled nad matrikami a sčítáním obyvatelstva byl převeden na státní úřady.

Nicméně i přes tento nesporný ústup ze svých četných pozic zůstala katolická církev až do počátku 20. století oficiálním náboženstvím země, tj. závislá na státu a jeho financování. V 19. století se navíc chilská katolická církev ještě více přimkla k oficiálnímu názorovému proudu Vatikánu. To opakovaně vedlo k vnitropolitickému tření. Reakcí na vědecký a filosofický směr pozitivismus, koncem 19. století v Chile velmi populární, bylo pak zakládání elitních vzdělávacích institucí zdůrazňující vedle praktické vědy také nutnost opřít tento racionalismus o vyšší lidské ideály a hodnoty. Chilští katoličtí představitelé se tak zaměřili na vyšší společenské vrstvy a výchovu elit, které by střežily a prosazovaly dále křesťanské učení. Jedna z nejprestižnějších univerzit Latinské Ameriky, Pontificia Universidad Católica de Chile, kde vystudovala také většina současných špiček chilské politiky a byznysu, vznikla právě v tomto období (1888).

Zároveň však chilské katolické církvi přibývala v průběhu 19. století konkurence, na čemž měla podíl také přistěhovalecká politika chilských vlád. V rámci příchodu německých, anglosaských, židovských a dalších kolonistů se tak vedle katolíků začali objevovat protestanté, presbyteriáni, anglikáni, metodisté, židé a jiné vyznání. Katolické církvi konkurovaly tyto nově přišedší církve nejen v otázce víry, ale také ve vzdělání, zakládáním svých vlastních škol (např. elitní gymnázium Santiago College založené metodistickým misionářem z USA 1880 nebo mnoho německých škol – Colegio Alemán). Rodiče, kteří hledali alternativu chilskému školství, které bylo z naprosté většiny ovládáno katolickou církví, tak přihlašovali své potomky na školy těchto nových církví. Světlou výjimkou elitní sekulární instituce je dodnes Instituto Nacional, založený roku 1813 osvoboditelským generálem José Miguelem Carrerou, který je dodnes nejprestižnější veřejnou střední školou v Chile, schopnou konkurovat i těm nejlepším soukromým školám v zemi (mnoho chilských prezidentů je absolventy tohoto institutu, např. Patricio Aylwin, Ricardo Lagos nebo Salvador Allende).

20. STOLETÍ

Postupné „osekávání“ moci katolické církve v poslední třetině 19. století bylo korunováno ústavou z roku 1925, která konečně formálně oddělila církev od státu. Ta si přesto stále udržela své monopolní postavení: naprostá většina chilské populace byla pokřtěnými katolíky a katolická církev byla dominantní v mnoha oblastech života běžných Chilanů. Přes obavy z důsledků aplikace této ústavy však žádný dramatický regres římsko-katolické církve v Chile nenastal. Naopak řada formálních ústupků církvi ze strany státu znamenala trvalou a aktivní přítomnost katolických duchovních v politice, zejména prostřednictvím Konzervativní strany – tato podpora a sponzorování strany trvala od 19. století (řada biskupů byla oficiálními členy strany, poslanci, strana byla spolufinancována z církevních fondů). Povinná výuka náboženství i na veřejných školách, státní podpora církve a oproti minulosti svobodné rozhodování církve, kde zřídí misie, školy, semináře, diecéze apod. byly jen některými z mnoha přetrvávajících privilegií katolické církve v Chile.

Navíc se chilský katolický klérus inspiroval novým kursem Vatikánu z roku 1891, kdy papež Lev XIII. vyhlásil encykliku Rerum Novarum (latinsky O nových věcech). Papež v tomto dokumentu apeloval na nutnost zaměřit pozornost katolické církve na sociální problémy, což byla reakce na šíření socialismu a komunismu. Z popudu tohoto dokumentu tak začaly v Evropě a o něco později také v Latinské Americe vznikat strany s křesťansko-sociální orientací, které měly oslovit zejména zaměstnavatelské vrstvy. V Chile tak během dvacátých let 20. století zformovala katolická církev tzv. akční katolické skupiny (Acciones Católicas), které měly působit proti postupu komunismu, socialismu a anarchismu. Církev se rovněž snažila o reformu společnosti a zmírnění sociálních nerovností, avšak na rozdíl od marxismem ovlivněných politických směrů chtěla tohoto cíle dosáhnout reformou shora společenské hierarchie, nikoliv prostřednictvím tzv. proletariátu. Katoličtí duchovní se stali zastánci sociálně slabších a apelovali na určité „vnitřní svědomí“ horních vrstev.

Ve třicátých letech se část katolického kléru nebezpečně přiblížila názorům fašismu, v němž viděla jedinou dostatečně silnou hráz komunismu. Mnozí vysoce postavení představitelé se netajili svým obdivem Musolliniho Itálie (např. roku 1924 biskup v Concepción chvalořečil italský fašismus za obnovení morálky a zbožnosti ve státě). Takto orientovaní duchovní podporovali korporativistickou stranu Falange Nacional, kterou pro její křesťansko-sociální učení považovali za třetí cestu vedle liberálního kapitalismu a marxistického socialismu.

V těchto kruzích se též pohybovaly velké osobnosti chilské historie, např. v Chile dodnes legendární a již i kanonizovaný jezuitský kněz Padre Alberto Hurtado či pozdější křesťanskodemokratický prezident Chile Eduardo Frei Montalva. Konkrétně tito dva muži reprezentují mezi katolickými duchovními a politiky ty, kteří námluvy chilské katolické církve s korporativistickým fašismem odmítli ještě před jeho mezinárodní diskreditací v druhé světové válce. Byli přesvědčeni, že sociální spravedlnost lze nalézt pouze v politickém pluralismu a zdravé demokracii. Tento umírněný směr se v roce 1957 přetavil díky fúzi několika křesťanských stran a hnutí (včetně zmíněné Falange Nacional!) v založení středové Křesťansko-demokratické strany (Partido Demócrata Cristiano, PDC) pod vedením pozdějšího chilského prezidenta Eduarda Freie.

Vytvořením PDC, k níž se počátkem 60. let přesunula většina katolického elektorátu (na „doporučení“ církevních představitelů), původně volícího tradičně Konzervativní stranu, pokračoval nepřímý vliv katolické církve na politický vývoj v Chile. Od konce padesátých let katolická církve dále usilovala omezit rostoucí vliv ateistické antiklerikální levice, což se odrazilo právě v podpoře středolevicové proreformní, ale zejména katolicky orientované křesťanské demokracie. Ta se přikláněla podobně jako socialisté a komunisté, dokonce i k realizaci pozemkové reformy (za určitých podmínek), jedné z nejpalčivějších dlouhodobých politických otázek Chile. Tento do značné míry levicový kurs namířený na chudší vrstvy chilského voličstva významně napomohl vítězství křesťansko-demokratického kandidáta Eduarda Freie v prezidentských volbách roku 1964. Pozvolný „koperníkovský“ obrat v kursu jednání katolické církve nesly velmi nelibě některé její konzervativní a pravicové části. Navíc érou šedesátých let kromě revolučních nálad a studentských univerzitních bouří rezonovaly také závěry 2. vatikánského koncilu (1962-65). Právě chilská katolická církev tyto přelomové změny v postojích Vatikánu přijala většinově a stala se mezi ostatními latinskoamerickými církvemi jednou z nejprogresivnějších, soustřeďující se na sociální problematiku (vytváření křesťanských komunit v chudých urbánních oblastech, a později obranu lidských práv a demokracie.

Optikou výše zmíněného tak nejspíš již tolik nepřekvapí, že po demokratickém (a také velmi těsném) zvolení kandidáta sjednocené levice (Unidad Popular) Salvadora Allendeho v prezidentských volbách 1970, zůstala katolická církev až na výjimky neutrální nebo dokonce s novou vládou sympatizující. (!)

V té době byla navíc santiagským arcibiskupem další, dodnes v Chile nesmírně populární postava, kardinál Raúl Silva Henriquez. Otec Silva, konzervativní pravicí a svými nepřáteli často posměšně přezdíván „Rudý kardinál“, byl reformně orientovaný a obecnému dialogu velmi nakloněný. Během politicko-společenské krize počátkem sedmdesátých let vystupoval často jako prostředník znepřátelených stran (hlavně Allendeho a křesťanské demokracie). Osobně reformy připravované Allendeho kabinetem podporoval a snažil se přesvědčit ostatní části církve, aby jim nebránila. Přesto se část katolických reprezentantů stavěla proti Allendemu a později otevřeně podporovala vojenský puč. Zejména vládní projekt Národního jednotného školství byl jednoznačně katolickou církví považován za útok na její monopol. Duchovní sice souhlasili s řadou bodů této Allendeho školské reformy, zejména chválili její rovnostářský charakter a sociálně spravedlivější přístup ke vzdělání. Ve výsledku však bylo chilské duchovenstvo proti vládnímu zákonu, který dle jeho názoru „nerespektoval základní lidské a křesťanské principy“.

Díky tomu, že si katolická církev udržela faktický politický vliv v zemi i po svém oddělení od státních záležitostí roku 1925, se však také během období vlády vojenského režimu generála Pinocheta mohla stát věrohodnou opozicí. Po rychlé politické a často i fyzické likvidaci opozice se rak z katolické církve vlastně najednou stala jediná legálně fungující autonomní instituce s opozičním potenciálem. Ten také později nápaditě využila, nicméně ona prodleva – nejednoznačný postoj církve k puči – měla za následek, že ve výsledku církev tuto jedinečnou šanci své vlastní kredibility spíše propásla a v očích části Chilanů se tímto váháním zčásti zdiskreditovala. Řada katolických biskupů likvidaci bezbožného socialistického režimu uvítala, další část kléru byla mnohem opatrnější. Postupně začali duchovní stále hlasitěji kritizovat přílišnou brutalitu zásahu a následné represe. Tato část katolické církve se v čele s kardinálem Silvou rozhodla organizovat první opravdovou opozici, dokumentovat porušování lidských práv a poskytovat pomoc i úkryt pronásledovaným a obětem represálií. Ve spolupráci s židovskými, metodistickými a luteránskými vůdci zformoval kardinál Silva centrum opozice – tzv. Výbor pro mír v Chile (Consejo para Paz en Chile – COPACHI), který byl však již roku 1975 násilně Pinochetovou vládou rozpuštěn. Silva okamžitě založil novou organizaci, poskytující právní a jinou pomoc obětem, nazvanou Vicaria de Solidaridad. Silva prokázal také osobní statečnost, když často pro svou činnost dostával výhružky smrtí či odmítl žádost Pinocheta sloužit v den prvního výročí puče slavnostní mši (Pinochetovi nakonec vyhověla evangelická církev, která režimu poněkud překvapivě poskytla „křesťanskou záštitu“).

Od roku 1977 katolická církev svou kritiku vojenského režimu vystupňovala a dostávala se stále více do ostré konfrontace s chilskou vládou. V dubnu tohoto roku vydala oficiální prohlášení, v němž se zasazovala za nutnost politického pluralismu ve společnosti a začala opět spolupracovat s křesťanskodemokratickou stranou. Tento konfrontační postoj chilské církve pod vedením kardinála Silvy nepřežil nástup nového papeže Jana Pavla II., který se zalekl přímého zasahování chilské katolické církve do politického dění. Vatikán raději jmenoval umírněnější a konzervativnější biskupy a po osobních sporech papeže s kardinálem Silvou, byl Silva odvolán a nahrazen Msgr. Juanem Franciscem Fresnem. Nový arcibiskup měl za úkol hledat konsensus mezi katolickou církví, formující se opozicí a Pinochetem. Katolická církev se tak v průběhu osmdesátých let stala prostředníkem pro vyjednávání nad různými alternativami další budoucnosti Chile. Velká zásluha je jí připisována zejména v případě mobilizace různých opozičních hnutí, stran a jejich sympatizantů, které přesvědčila, aby se připojili k Alianci podporující v plebiscitu (Plebiscito Nacional) roku 1988 nepokračování vlády Pinocheta a vyhlášení svobodných demokratických voleb.

Roli katolické církve během vojenského režimu a zejména zásluhu na jeho institučním ukončení tak nelze podceňovat. I když nebyla jedinou ani hlavní opoziční silou, významně napomohla opozičním hnutím se pod její ochranou zformovat a vytvořit jednotnější platformu. A také ona měla své oběti. Na druhé straně řada katolických věřících, kteří Pinocheta podporovali, se od své církve pro její kritiku tohoto režimu distancovali. Celkově však angažmá katolické církve v tomto pro Chilany smutném a neklidném období pozvedla její pozici ve společnosti a bezesporu ji zpopularizovala. Pro nemalou část chilské společnosti zůstaly po přechodu k demokracii živé asociace katolické církve s demokracií, lidskými právy a jejich obhajobou.

CHILSKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV V DEMOKRACII, NOVÁ TÉMATA

Se zahájením přechodu k demokracii v Chile počátkem devadesátých let tak role katolické církve jako zástupce opozice skončila. Nebylo tomu ovšem v případě pokračování jejího vlivu na společnost. Svým vystupováním na obranu lidských práv a pomoci opozici získala do jisté míry poměrně privilegované místo, což se promítlo částečně opět i do chilské politiky. Na jedno desetiletí v Chile vládli křesťanskodemokratičtí prezidenti (Aylwin, Frei). Proměnily se však také její hlavní priority. Obhajoba obětí režimu a snaha přivést k zodpovědnosti bývalé exponenty vojenského režimu sice pokračovala, na pořadu dne se však objevila nová společenská témata: udržení své dosavadní mocné pozice ve vzdělání, snaha zabránit uzákonění rozvodů, boj proti potratům a zejména jakékoli formě registrovaného partnerství. Tento přístup napovídá, že od původního progresivního chování prosazující sociální spravedlnost, lidská práva a demokracii se katolická církev v Chile znovu obrátila spíše konzervativním směrem.

Rozvody

V současnosti tak katolická církev demokratickému procesu a liberalizaci společnosti v Chile spíše naopak brání. To je možné názorně ilustrovat na jejím vytrvalém zdržování procesu směřujícímu k odstranění nesmyslného zákazu rozvodů, který byl v Chile coby v jedné z posledních zemích světa uzákoněn až v roce 2004 (!). Od konce vlády Pinocheta to byla vůbec největší výzva demokratických vlád a ačkoliv podle průzkumu z 90. let bylo až 85% populace pro legalizaci rozvodu, katolická církev byla hlavním důvodem těchto nekonečných průtahů, argumentující především nutností chránit rodinu a posvátnou instituci manželství. Církevní kruhy vyvinuly velký tlak na konzervativní strany, které pak bránily uzákonění rozvodu; církev financovala masovou TV kampaň proti návrhům takového zákona. Ostatní církve v Chile se přitom zavedení rozvodů nebránily. Tento zákon, umožňující legální rozvod, podepsal socialistický prezident Ricardo Lagos. Katolická církev se slavnostního podepsání zákona v prezidentském paláci La Moneda neúčastnila a na protest zanechala jen prázdné křeslo pozvaného kardinála Francisca Javiera Errazurize.

Demokratické vlády se i přes silnou katolickou lobby konzervativních kruhů objektivně zasloužily o zmírnění vlivu katolické církve na dění v politice a společnosti, i když ten zůstává stále ještě velmi patrný. Tak bylo např. zákonem z roku 2000 povoleno působení kaplanů i jiných vyznání ve věznicích, veřejných nemocnicích a armádě, nebo je umožněno rodičům neposílat své děti na předmět náboženská výchova (momentálně stále primárně římsko-katolická).

Potraty

V problematice potratů či práv sexuálních menšin Chile stále zůstává, především zásluhou silného odporu katolické církve a na ní napojených konzervativní kruhů, striktně konzervativní společností. Potrat je dle chilských zákonů bez výjimky nelegální, i kdyby byl ohrožen život matky (upravuje trestní zákoník z roku 1874). Právní úprava potratů v Chile se považuje za jednu z nejvíce restriktivních            na světě. Současná pravicová vláda nicméně uznává závažnost množství ilegálně prováděných potratů, které má za následek mnoho zbytečných úmrtí a ohrožení žen. Prezident Sebastian Piñera navíc v roce 2011 rezolutně prohlásil, že jakýkoliv návrh na legalizaci terapeutického potratu bude rozhodně vetovat.

Homosexuálové

Co se týče práv sexuálních menšin, to je v Chile podobně kontroverzní téma jako potraty, v současnosti ještě daleko výbušnější a frekventované povahy. Homosexualita byla v Chile legalizována teprve v roce 1998, tzn., že od této doby nemůže být zákonem nijak postihována. Momentálně v Chile však neexistuje žádné právní uznání homosexuálního partnerství. I zde se ale již objevují náznaky určité benevolence tolerování pozvolných změn, a to dokonce i na dříve naprosto neoblomných místech. Současná pravicová vláda Sebastiana Piñery dokonce přislíbila podporu zákona legalizující tzv. Unión Civil (registrované partnerství), nicméně nadále rezolutně odmítá jakékoli návrhy uzákonit manželský svazek mezi homosexuálním párem argumentujíc, že manželství je svazkem pouze mezi mužem a ženou (sousední Argentina je dokonce ve své legislativě ještě o jeden stupeň nad registrovaným partnerstvím uznávající i manželství mezi osobami stejného pohlaví).

Bohužel k tomuto posunu (kromě míry předvolebního populismu) přispěl i tragický osud 24-letého homosexuála Daniela Zamudia, který byl počátkem března 2012 brutálně napaden několika homofobními neonacisty. Na následky tohoto neuvěřitelně krutého útoku a následného mučení (včetně řezných ran ve tvaru hákového kříže) o tři týdny později zemřel (27.3. 2012). Případ vyvolal v Chile nevídanou vlnu solidarity s homosexuální menšinou v podobě spontánních masových manifestací a emotivní společenské debaty. Chilské Hnutí za integraci a svobodu homosexuálů (Movilh) si vyžádalo jednání s ministerstvem vnitra a připomnělo, že během posledních deseti let bylo nahlášeno napadení 250 osob z důvodu jejich odlišné sexuální orientace. Prezident Piñera útok ostře odsoudil a osobně se setkal s rodinou napadeného. Po úmrtí mladíka vydal prezident Piñera prohlášení, že jeho smrt nebyla zbytečná a definitivně přiměla vládu k uznání závažnosti zákona proti diskriminaci a celou zemi k vyšší míře tolerance.

Katolická církev z celé emotivní kauzy vyšla s další velkou kontroverzí, nicméně je otázkou, nakolik na tom byla tentokrát opravdu sama vinna. Církev sice manifestovala svůj odpor k podobně motivovaným útokům, nicméně část společnosti (jmenovitě zmíněné Hnutí za integraci a svobodu homosexuálů – Movilh) katolickou církev obvinila z vytrvalého blokování antidiskrimačního zákona, který se v parlamentu projednával od roku 2005. Vyčítán byl církevním kruhům zejména odlišný přístup v jejich celkové aktivitě po daném činu, jakým se prezentovaly, např. ve srovnání s horečnou obhajobou katolického duchovního Fernanda Karadimy obviněného z pedofilie (2010-2011). Objevila se řada slovních výpadů proti katolické církvi (ale i ostatním církvím) a konzervativní pravici, které činily přímo odpovědné za Zamudiovu smrt. Často zmiňován byl dopis z října 2011 podepsaný reprezentanty řady křesťanských církví působící v Chile (v čele s katolickým arcibiskupem Santiaga Ricardem Ezattim), který žádal chilské zákonodárce, aby nehlasovali pro zákony vedoucí ke zvyšování práv homosexuální menšiny v Chile.

V červenci 2012 podepsal chilský prezident Sebastian Piñera sedm let diskutovaný zákon proti diskriminaci a útokům z nenávisti (tzv. Ley de Zamudio), nepochybně ovlivněný případem Daniela Zamudia, nicméně i z politických důvodů (spíše nelogických, neboť si tím prezident znepřátelil řadu svých velkých spojenců na konzervativní pravici a v církvi.

SOC. PRŮZKUM VZTAHU CHILSKÉ SPOLEČNOSTI A KATOLICKÉ CÍRKVE, 2012

Poslední průzkum Katolické univerzity a společnosti pro výzkum veřejného mínění Adimark, nazvaný „Pohled do duše Chile“ (Una mirada al alma de Chile) a prezentovaný v lednu 2012 se v jedné ze čtyř hlavních tendencí ve společnosti zabývá současným vztahem Chilanů ke katolické církvi (a náboženské víře obecně) a jeho proměnou v posledním desetiletí. Průzkum především potvrdil klesající význam institucionalizovaného náboženství v Chile, a to zejména v případě katolické církve, kde došlo k dramatickému poklesu důvěry. Mezi předposledním (2001) a posledním (2011) průzkumem katolickou církev v Chile podobně jako ve světě zasáhlo několik velkých skandálů sexuálního zneužívání věřících katolickými duchovními.

Komentář ve zmíněné studii si všímá skutečnosti, že na počátku 3. tisíciletí se katolická církev v Chile těšila jako jedna z mála institucí v zemi široké úctě a vážnosti, zatímco na konci uplynulé dekády církev tuto pozici prakticky úplně ztratila. Chile je poměrně překvapivě zemí, kde je míra rychlosti úbytku katolických věřící jednou z nejvyšších na světě: v letech 1950-2000 je odhadován pokles o 22% katolických věřících. Roku 1992 se ve sčítání ke katolické víře hlásilo až 76%, roku 2002 již tento počet poklesl na 70% chilské populace a dnešní údaje společnosti Adimark ukazují podíl 63% Chilanů katolického vyznání. Hlavní důvod této tendence vidí autoři studovaného dokumentu v růstu konkurence katolické církve ze strany evangelictví (jev, který není aktuální trendem pouze v Chile, ale například také v Brazílii) a také ve stále zvyšujícím se počtu lidí, kteří se neidentifikují s žádnou vírou. Z posledního dotazování vyplývá, že lidí bez vyznání je v Chile až 10%, ale odhaduje se, že ve skutečnosti to může být až 18% (mezi respondenty ve věku mezi 18-30 let to dokonce může být až 25%!).

Studie si dále všímá, že dřívější militantní až agresivní odpor vůči církvi se z tradičního antiklerikalismu a ateismu proměnil spíše v odpor k samotné instituci, nezájmu či osobní lhostejnosti k duchovním věcem (znovu jev, který by se dal aplikovat na celou západní civilizaci).

Pokles důvěry v instituci katolické církve v Chile je enormní. Průzkum z roku 2001 (Encuesta Nacional de Iglesia) prokázal, že tehdy této instituci důvěřovalo 61% Chilanů starších 18 let. Poslední průzkum Encuesta Bicentenario však hovoří již o pouhých 31%! Mezi nekatolíky se tato hodnota dostala až na samé minimum, z katolických věřících pak své církvi věří namísto původních 76% začátkem tisíciletí již jen 47%. Velký pokles důvěry u věřících zaznamenali především samotní duchovní než celkově instituce katolické církve jako takové (katolická gymnázia, univerzity, sociální zařízení se nadále těší poměrně slušné důvěře), což je logicky dáno mediálně sledovanými skandály katolických kleriků. Až 53% Chilanů pak podle Institutu sociologie Katolické univerzity připisuje sexuální zneužívání celibátu (jen 38% homosexualitě) – mezi katolíky je proporce tohoto názoru obdobná.

Závažným varováním pro katolickou církev (stejně jako potvrzení předchozích tvrzení této zprávy) musí být výsledky mapující proměnu jejího celkového obrazu v očích chilské veřejnosti. Ten se totiž s návratem demokracie do Chile postupně za uplynulá dvě desetiletí změnil a to nejspíše hlavně v důsledku zmiňovaného nového kursu priorit církve. Těmi již není výhradně obrana lidských práv, sociálně slabých a demokracie, jako tomu bylo před a během vlády vojenského režimu. V současnosti je to zejména konzervativní prosazování určitých hodnot (rodina, sexualita, katolicky orientované vzdělání), což souvisí také asi i s názory nového papeže. Procento respondentů, kteří v průzkumu asociovali katolickou církev s majetnými vrstvami tak v posledním desetiletí stoupl z 21% (2001) na 36% (2011), zatímco u těch, kteří si církev spojili s politickou pravicí byl tento nárůst dramatický z 18% v roce 2001 na 41% roku 2011. Současný společenský obraz katolické církve je tak mezi Chilany poměrně negativní a je obecně považována hlavně za zastánce a přímého spojence společenských elit, konzervativní pravice a majetnější části populace.

Citovaný průzkum proběhl ještě před zavražděním homosexuálního mladíka Daniela Zamudia chilskými neonacisty. Případ, který otřásl celou zemí, vyburcoval v Santiagu masové demonstrace a projevy solidarity, dokonce vedl k další novelizaci chilské ústavy (Antidiskriminační zákon v platnosti od 24. 7. 2012). Pověst chilské katolické církve, vzhledem k vyjádření jejích představitelů a následné odmítavé reakci společnosti, rozhodně nevylepšil, spíše naopak.

Chile graf 1

Poznámka k následujícímu grafu: Vývoj podílu věřících (katolíků, evangelíků) v populaci Chile 1992-2011.

 

Poznámka k následujícímu grafu: Pokles důvěry Chilanů v Katolickou církev dle vyznání (2011).

 chile graf 2

Zdroj:Encuesta Nacional Bicentenario – Universidad Católica – Adimark 2011 «Una mirada al alma de Chile» Seminario, 5 de enero, 2012 http://www.politicaspublicas.uc.cl/media/publicaciones/pdf/20120510120050.pdf

 

Bibliografie

Adrián Tovar, Jens KöhrsenEin Geist weht durch Amerika, Ausgabe: Nummer 437 – November 2010, Lateinamerikanische Nachrichten http://www.lateinamerikanachrichten.de/index.php?/artikel/3967.html

Álvaro Góngora Escobedo et. al., Chile (1541-2000). Una interpretación de su historia política, Santillanax .

Brian Smith, The Church and Politics in Chile. Princeton, New Jersey: Princeton University Press (1982).

Carl Meacham, “The Role of the Chilean Catholic Church in the New Chilean Democracy.” Journal of Church and State. Vol. 36 no 2 (September 1994).

Carl E. Meacham, Changing of the Guard: New Relations Between Church and State in Chile. Downloaded from http://jcs.oxfordjournals.org/ at Univerzita Karlova v Praze on July 30, 2012.

TheChurch and Politics in Chile: Challenges to Modern Catholicism. by Brian H. Smith Review by: Thomas BamatLatin American Research Review, Vol. 18, No. 3 (1983), pp. 219-226 Published by: The Latin American Studies AssociationStable URL: http://www.jstor.org/stable/2503032 Accessed: 06/08/2012 14:30

Fleet, Michael, and Brian H. Smith. (1997), The Catholic Church and Democracy in Chile and Peru. Notre Dame: University of Notre Dame Press.

Natkaniec, Bozena,(2003), Church-State Relationship and Democratic Transition: A Comparative Study of Chile, Brazil, Spain and Poland. McMaster University, Open Access Dissertations and Theses Open Dissertations and Theses.

Rex A. Hudson,(1994), ed. Chile: A Country Study. Washington: GPO for the Library of Congress. http://countrystudies.us/chile/

Scully, Timothy, (1992), Rethinking the Center: Cleavages, Critical Junctures, and Party evolution in Chile. Stanford: Stanford University Press. Cap.IV. pp.145-222.

Straßner, VeitEin ambivalentes Verhältnis.Religion und Macht in Lateinamerika – ein historischer Überblick. Ausgabe: Nummer 437 – November 2010, Lateinamerikanische Nachrichten http://www.lateinamerikanachrichten.de/index.php?/artikel/3962.html

Villalobos, Sergio R., (1992), Historia de los Chilenos, Tomo 1, Taurus.

Church and State in Peru and Chile since 1840: A Study in Contrasts Author(s): Frederick B. Pike Reviewed work(s):Source: The American Historical Review, Vol. 73, No. 1 (Oct., 1967), pp. 30-50Published by: The University of Chicago Press on behalf of the American Historical AssociationStable URL: http://www.jstor.org/stable/1849027 Accessed: 30/07/2012 13:47

Sex and the State: Abortion, Divorce, and the Family under Latin American Dictatorships andDemocracies by Mala Htun Review by: Amy LindGender and Society, Vol. 19, No. 2, Gender-Sexuality-State-Nation: Transnational FeministAnalysis (Apr., 2005), pp. 288-289Published by: Sage Publications, Inc.Stable URL: http://www.jstor.org/stable/30044591 Accessed: 06/08/2012 14:33

Encuesta Nacional Bicentenario – Universidad Católica – Adimark 2011

«Una mirada al alma de Chile»

Seminario, 5 de enero, 2012

  • Chilské ústavy
  • “Chile: Constitution of 1980”, Constitutions of the Countries of the World. Ed. Albert Blaustein and
  • Gisbert Flanz. New York: Oceana Publications Inc. (September 1989).
  • Chilská legislativa
  • Chilské, německé a anglosaské informační servery