Autor: Filip Kalánek (IMS FSV UK)

on guard

Uplynulo téměř šestnáct let od uskutečnění operace Spojenecká síla (Allied Force), během které členské státy NATO zahájily bombardování Svazové republiky Jugoslávie, aby ukončily konflikt mezi jugoslávským státem a separatistickou Kosovskou osvobozeneckou armádou (Ushtria Çlirimtare e Kosovës, UÇK). Vojenská operace přiměla jugoslávskou armádu opustit Kosovo, které nakonec vyhlásilo nezávislost. Oprávněnost zásahu NATO v suverénní zemi bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN vyvolává dodnes kontroverze. Tato práce představuje dvě základní interpretace války v Kosovu, která probíhala od 28. 2. 1998 do 11. 6. 1999. První interpretace kosovského konfliktu obhajuje zásah Severoatlantické aliance (NATO) a zjednodušeně řečeno favorizuje kosovské Albánce. Druhý výklad odsuzuje nasazení jednotek NATO v Kosovu a je spíše pro-srbský. Práce je rozdělena chronologicky do čtyř kapitol. Na počátku každé kapitoly je nejdříve představena interpretace kosovských událostí podle zastánců intervence, aby na ní bezprostředně navazovala její kritika, a tím bylo umožněno snadné srovnání obou pohledů na stejnou skutečnost.

Počátek konfliktu

Počáteční střety mezi UÇK a jugoslávskými jednotkami mají podle většiny autorů viníka na straně Jugoslávie, která odpověděla na provokace UÇK neúměrně tvrdě a zapříčinila rozhoření konfliktu. Tento názor zastávají i autoři, kteří se jinak snaží o nezaujatý pohled jako např. profesoři mezinárodních vztahů – Timothy W. Crawford, Michael MccGwire nebo Adam Roberts.[1] Více zaujatí obhájci intervence jako tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana nebo britský historik Noel Malcolm, se nebojí označit rostoucí napětí v roce 1998 jako státem řízenou etnickou čistku.[2] V knize Winning Ugly od Iva H. Daaldera, který byl členem týmu poradců pro Ministerstvo zahraničí USA a Michaela E. O’Hanlona, odborníka na zahraniční politiku USA, se lze o události považované za začátek války dočíst, že: „Srbové při zatýkání kosovského Albánce Adema Jashariho zavraždili dvacet členů jeho rodiny včetně žen a dětí a akci ospravedlnili jako nutnou odpověď vůči této ‘teroristické skupině’.“[3]

Oproti tomu Jiří Dienstbier, který v Kosovu osobně působil jako zvláštní zpravodaj Komise OSN pro lidská práva, nezpochybňuje brutalitu Miloševićova režimu, ale obviňuje UÇK z rozšiřování utrpení na civilní obyvatelstvo, aby přilákala pozornost západních medií.[4] Původem maďarský historik George Szamuely ospravedlňuje srbskou brutalitu jako odpověď na brutalitu kosovských Albánců.[5] Szamuely si zřejmě neuvědomuje, že státní složky se nemohou chovat vůči civilnímu obyvatelstvu stejně jako teroristická skupina. Ohledně zásahu v domě Jashariho přibližuje Dienstbier důležitá fakta, jakými jsou Jahariho odmítnutí vzdát se policii, odmítnutí propustit před policejním zásahem členy své rodiny, jeho velmi dobré vyzbrojení a fakt, že byl terorista.[6] S výjimkou MccGwira totiž neuvádí ostatní anglicko-jazyční autoři, že UÇK byla v této době klasifikována Spojenými státy jako teroristická organizace.[7]

Holbrookova dohoda a masakr v Račaku

Útoky UÇK a následné jugoslávské represe situaci v Kosovu během roku 1998 nadále zhoršovaly. Ze svých domovů uprchlo před Srby potírajícími UÇK na tři sta tisíc kosovských Albánců a hrozilo, že s blížící se zimou jich na padesát tisíc schovaných v horách zahyne.[8] Jako odpověď vydala OSN rezoluci č. 1199 vyzývající k zastavení násilností a také zazněla pohrůžka bombardováním od Rady Severoatlantické organizace v případě nepřijetí rezoluce. Rada bezpečnosti OSN nicméně nebyla s to schválit případný zásah NATO, protože Rusko s Čínou avizovali své veto.

Šanci na politické vyřešení konfliktu přinesla dohoda mezi americkým vyjednavačem Richardem Holbrookem a jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševićem z října 1998, kdy Milošević souhlasil se stažením části vojsk, umožněním návratu uprchlíků do svých domovů a vpuštěním pozorovatelů, kteří plnění rezoluce kontrolovali. Brzy se ovšem ukázalo, že Milošević dohodu dodržet nehodlá, když zintenzivnil vojenské útoky v naději, že nepřekročí hranici pro zahraniční intervenci.[9] Jako porušení vyjednaného příměří se označuje srbský útok na pozice UÇK kolem města Podujevo.[10]

Pro-srbsky zaujatý Martin Košťál obviňuje z porušení příměří UÇK a zmiňuje několik jejích zločinů jako např. kavárnu Panda, kde teroristé zavraždili šest srbských studentů.[11] Pohár trpělivosti jugoslávských úřadů musel podle Košťála přetéct po pokusu UÇK obsadit hlavní komunikaci mezi Srbskem a Kosovem. Košťálův názor podporuje i Crawford, podle kterého byla jednoznačně UÇK narušitelem příměří, kdy svými provokacemi usilovala o zapojení NATO do svého boje o samostatnost.[12] Své tvrzení Crawford podpírá tím, že NATO selhalo v zastrašení představitelů UÇK, kdy mělo jednoznačněji dát najevo, že v případě pokračování jejich provokací je nechá na pospas jugoslávské armádě.[13] Takto se Holbrookova dohoda stala jen promarněnou šancí na zastavení konfliktu.

Událostí, která konflikt dále vystupňovala, byl masakr v Račaku z 15. ledna 1999. Všechny zkoumané anglicko-jazyčné práce, které Račak zmiňují, jej výhradně popisují jako srbský masakr.[14] Autoři se shodují, že Račak představuje zlomový bod, po kterém členové NATO přitvrdili svou politiku vůči Miloševičovi, když si uvědomili, že přítomnost pozorovatelů a přelety letadel neochrání civilní obyvatele. Daalder a O’Hanlon popisují události v Račaku následovně: „Nejdříve dělostřelectvo ostřelovalo vesnici tři dny, poté vešly srbské jednotky a zavraždily zde nejméně čtyřicet-pět lidí včetně tří žen, dvanáctiletého chlapce a několika starých mužů. Všichni byli popraveni.“[15]

Košťál podává celou událost z Račaku jinak: „Dne 10. ledna zabili narkoteroristé (kosovští Albánci, pozn. autora) v Račaku dalšího policistu. O pět dnů později vyjíždí obrněné policejní transportéry z Kosovské Mitrovice. Jakmile dorazily do Račaku, byly policejní jednotky ihned napadeny. Svedly zde vítěznou bitvu, po které zůstali na zemi ležet mrtví teroristé. Avšak jakmile policejní síly Račak opustily, Albánci naaranžovali mrtvá těla do řady, jako by se jednalo o masovou popravu.[16] Incident v Račaku zpochybňuje i Dienstbier, který odkazuje na zprávu finské patoložky Heleny Rantaové, která verzi o masakru vyvracela.[17] Dienstbier střízlivě hodnotí Račak jako: „(…) jeden z mnoha incidentů, které se nepodařilo vyšetřit, tedy jen propagandisticky posloužil jako spouštěcí moment události, které vyústily do bombardování Jugoslávie.“[18] Je zarážející, že žádná z anglických prací včetně obsáhlé knihy Winning Ugly nevnáší na Račak nejmenší stín pochybnosti a nebýt Dienstbiera mohl by se tento incident považovat za jednoznačný. Další, kdo oficiální výklad událostí v Račaku zpochybňuje, je americký levicový intelektuál Noam Chomsky.[19]

Jednání v Rambouillet

solana

Podle Solany potvrdily události z Podujeva a Račaku podezření, že Milošević nehodlá plnit závazek z Holbrookovy dohody a naopak zintenzivnil svou snahu vyhnat Albánce.[20] Západ tak sdílel přesvědčení ministryně zahraničí USA, Madeleine Albrightové, která od počátku nevěřila v úspěšné vyjednávání s Miloševičem, kterého považovala za rozeného lháře.[21] Jednání v Rambouillet popsala jako krok navíc k nalezení politické dohody.[22] Konference v Rambouillet představovala poslední šanci na kompromis. Mělo jít o prozatímní dohodu, která by respektovala územní celistvost Jugoslávie, uznávala kulturní práva všech občanů, obnovila širokou autonomii Kosova, umožnila mezinárodnímu společenství dohlížet na situaci a po třech letech by se rozhodlo o dalším osudu Kosova.[23] Milošević ovšem neusiloval o politické řešení, ale naopak zvyšoval počet jednotek a připravoval mohutnou ofenzivu proti kosovským Albáncům. Ta začala během březnových vyjednávání nabírat na rozměrech porušujíc každý Miloševičův předchozí závazek mezinárodnímu společenství. Ve chvíli, kdy jednání zkrachovala, mohlo NATO podle Jamese B. Steiberga, člena Clintonovy administrativy, buď přihlížet úmyslně plánovanému etnickému vyhánění, nebo řešit krizi svým plným zapojením.[24]

Jednání v Rambouillet se ve zkoumaných textech setkává s širší kritikou. Podle Crawforda představovala dohoda dobrý obchod pro UÇK, která by podepsáním získala ochranu mezinárodního společenství po dobu trvání prozatímní dohody a jako hlavní lákadlo i neformálně slíbené referendum od Albrightové.[25] Crawford spolu s MccGwirem kritizují absenci podobného lákadla pro Srby.[26] Košťál a Mandelbaum se ve věci referenda dopouštějí dezinterpretace, když uvádí, že po třech letech mělo o Kosovu rozhodnout referendum, což by činilo dohodu pro Srby nepřijatelnou.[27] Žádné takové ustanovení se ovšem do oficiální dohody nedostalo. Milošević by podepsáním dohody odvrátil hrozbu náletů, ale schválil by neomezený přístup jednotkám NATO na celé území Jugoslávie. Takové ustanovení umožňující rozmístění jednotek NATO po celé Jugoslávii kritizuje jak MccGwire, Košťál, tak i Daalder s O’Hanlonem.[28] Proti této podmínce nicméně Srbové neprotestovali. Srbští vyjednavači nejdříve požadovali neozbrojené vojáky nepodléhající NATO, aby postupně slevili na požadavek vojáků z určitých evropských států a Ruska, kteří by nepodléhali NATO.[29] Na další nešvar jednání v Rambouillet poukazuje MccGwire s Dienstbierem, a sice že se vyjednávalo s představiteli UÇK a nikoli s demokraticky zvoleným, umírněným albánským politikem Ibrahimem Rugovou. Jednání tak potvrdila legitimitu teroristům z UÇK, kteří se netajili plány na vytvoření velké Albánie.[30]

Intervence NATO

NATOBombardování Jugoslávie pod názvem Spojenecká síla začalo 24. 3. 1999, pět dní po ukončení vyjednávání v Paříži a celkem trvalo sedmdesát-šest dní. Solana tvrdí, že přišlo na řadu až ve chvíli, kdy byly všechny diplomatické možnosti vyčerpány.[31] Stejně argumentuje i Steinberg, podle kterého šlo o jediné řešení, které dokázalo vyhnat srbské jednotky z Kosova a zabránit katastrofě.[32] Zásah obhajují Solana a Steinberg tím, že NATO nemohlo svou nečinností pozorovat etnickou čistku u svých hranic a všechna rizika spojená s operací jako civilní oběti nebo zkalení vztahů s Ruskem nebyla v porovnání s vyháněním kosovských Albánců natolik závažná.[33] Malcolm k tomuto důvodu dodává, že šlo o udržení stability celého regionu a především Makedonie, kterou příliv uprchlíků destabilizoval.[34] Cíle operace definuje Solana následovně: donutit Miloševiče přijmout podmínky aliance z Rambouillet, neutrpět žádné vojenské ztráty, odvrátit humanitární katastrofu a zastavit etnickou čistku. Všechny tyto cíle operace podle Solany splnila a milion uprchlíků se mohl do Kosova vrátit. [35]

Tvrzení Dienstbiera jsou v příkrém rozporu s předchozími řádky. Dienstbier tvrdí, že NATO své cíle průběžně měnilo: „(…) přimět Miloševiče, aby přijal návrhy z Rambouillet, zabránit humanitární katastrofě v Kosovu, oslabit a zničit jugoslávskou armádu, oslabit Miloševičovu moc, zabránit rozšíření konfliktu mimo Kosovo. Nic z toho se nepodařilo.“[36] Dienstbierův názor na bombardování je následovný: „(…) nelze bojovat za lidská práva a zabíjet nevinné lidi, a že letecké útoky jsou největší chybu od Vietnamu.“[37] Sám Dienstbier obhajoval pozemní invazi, která by odzbrojila obě skupiny a donutila je k dialogu.[38] Za pravdu dává Dienstbierovi Daalder s O’Hanlonnem, kteří za základní chybu považují, že NATO nevědělo, co dělat, vědělo jen, že něco dělat má. Absence jasného cíle a postupu k jeho dosažení vedla podle nich k tomu, že členové NATO šli do války s představou, že vyhrají a nebudou přitom muset moc bojovat. Stačilo by přitom, aby se v prvních dnech války chovaly jugoslávské jednotky více brutálně a NATO by zjistilo, že nemá jak kosovské Albánce ochránit. Nebo opačně, pokud by Milošević zmrazil vojenské akce, podpora pro další bombardování by klesla. Eskalací konfliktu Milošević zásah NATO ospravedlnil.[39]

“Absence jasného cíle a postupu k jeho dosažení vedla podle nich k tomu, že členové NATO šli do války s představou, že vyhrají a nebudou přitom muset moc bojovat.”

Zdrcující kritice podrobil zásah NATO Mandelbaum. NATO podle něj zasáhlo do občanské války, kdy pomohlo zvítězit jedné straně, ale hájilo cíl druhé.[40] Bombardování ani nezlepšilo situaci kosovských Albánců, ani nezastavilo jejich vyhánění, když se po ukončení operace počet uprchlíků pohyboval okolo 1,4 milionu.[41] Zvýšený počet uprchlíků dále destabilizoval okolní země a nepřispíval k vyhlašované stabilitě. Mandelbaum také tvrdí, že by k tak masivnímu vyhánění kosovských Albánců nedošlo nebýt bombardování, protože Milošević ovládal provincii deset let, během kterých se k něčemu takovému neodhodlal.[42] Podle Mandelbauma zahynulo během jedenácti týdnů bombardování na 10 000 lidí, většinou Kosovských Albánců zabitých Srby a před bombardováním „jen“ 2500.[43] Takto vysoký počet obětí ovšem vyvrací Dienstbier, který uvádí jejich celkový počet na 2500. Mandelbauma lze podezřívat z toho, že úmyslně uvádí první, nadsazená a nepřesná čísla pro lepší očernění náletů NATO.[44]

Mandelbaumova kritika nezůstala bez odezvy. V článku A Perfect Polemic, který parafrázuje Mandelbaumovu práci, hájí Steinberg bombardování svérázně argumentem: „že podobně i tažení proti nacistickému Německu zhoršilo situaci obyvatel okupované Evropy, přineslo vysoké oběti a nakonec půl Evropy pod Sovětským svazem.“[45] Je přinejmenším sporné, zda lze srovnávat Miloševičovu Jugoslávii s Třetí říší a zda tento argument pouze nepoukazuje na tehdejší démonizaci Miloševiče, která měla bombardování ospravedlnit. Steinberg pokračuje ve své obhajobě zásahu, když tvrdí, že pokud by k operaci nedošlo, nacházel by se teď milion a půl kosovských Albánců buď v uprchlických táborech, nebo živořil někde v horách.[46] Nečinností NATO by Milošević podle Steinberga vyšel z konfliktu posílen, v regionu by zůstal nevyřešený konflikt a ostatní diktátoři by viděli, že západ nereaguje na etnickou čistku.[47] Steinberg také odmítá myšlenku, že by k masovému vyhánění nedošlo nebýt bombardování, protože si nemyslí, že se srbské para-militární jednotky nacházely v Kosovu náhodou.[48] Podobně argumentuje i David Clark, tehdejší poradce britského ministra zahraničí, který tvrdí, že vyhánění kosovských Albánců bylo připraveným plánem a nešlo tak o reakci na bombardování.[49] V této souvislosti s nevyhnutelným vyháněním kosovských Albánců odkazují všichni autoři na údajný tajný plán Podkova, který je důkazem připravované akce změnit demografii v Kosovu.[50] Existence operace Podkova by vyvracela častou výtku odpůrců náletů, že eskalace konfliktu souvisela s počátkem operací NATO. Podle Dienstbiera byla operace Podkova záměrně připravenou lží, ke které se přiznali dva generálové Bundeswehru.[51] Mimo Košťála, který Dienstbiera cituje, zastává stejné tvrzení i Chomsky.[52] Chomsky dodává i jednu provokativní otázku: „Izrael má také plán na vyhnání Palestinců, znamená to, že můžeme bombardovat Izrael?“[53]

Závěr války v Kosovu hodnotí Solana optimisticky. Ačkoli uznává, že se po válce děly zločinné akce proti Srbům, panuje dnes podle něj v Kosovu mnohem lepší situace.[54] NATO bombardováním dosáhlo svých cílů, když dohoda, kterou Milošević přijal, není o nic horší než původně navrhovaná v Rambouillet, ani jeden srbský voják není v Kosovu a UÇK se podrobila podmínkám odzbrojení.[55] Zásah bez svolení Rady bezpečnosti je pak pouze výjimkou a nikoli novým mezinárodním řádem.[56] Solana vše uzavírá následovně: „Všichni jsme se poučili, že cena za lhostejnost je mnohem vyšší než za zapojení.“[57] V podobném duchu se vyjadřuje Steinberg, který dodává, že Američané by měli být hrdí na práci Madlene Albrightové a vůbec Clintonovy administrativy za její úsilí, které zabránilo masovým vraždám v Kosovu a celý region nasměrovalo k normalitě.[58]

Daalder s O’Hanlonem souhlasí, že NATO vyhrálo a situace je dnes v Kosovu lepší, protože mohlo zemřít více lidí. Situace sice zůstává napjatá, ale to proto, že lidé nezapomínají přes noc a před nedávnem se Kosovo nacházelo ve válce.[59] Jinak Daalder s O’Hanlonem odmítají nevyhnutelnost války. Té se podle nich dalo vyhnout, pokud by NATO jasně pohrozilo nejen nálety, ale i pozemní invazí.[60] Clintonovi vyčítají, že s nápadem vytvořit mezinárodní protektorát přišel pozdě, protože Milošević by podle autorů souhlasil, pokud by se jasně garantovalo odzbrojení UÇK. Po eskalaci konfliktu na konci roku 1998 už byla politická dohoda mrtvá.[61]

Dienstbier uvádí, že NATO nesplnilo žádný cíl, neochránilo obyvatele a Milošević neoslábl natož, aby odstoupil.[62] Nejvíce Dienstbier kritizuje pronikání UÇK do civilní správy Kosova a její nedostatečné odzbrojení.[63] Nakonec Dienstbier zmiňuje případy zločinů vůči Srbům a z jeho podání vyplývá, že jedna etnická čistka nahradila druhou.[64] Roberts podobně kritizuje NATO, protože bombardování na ochranu kosovských Albánců nejvíce zasáhlo oblasti s převážně srbským, civilním obyvatelstvem, které raději uprchlo.[65] Robertsovi se také nelíbí použití slov o humanitární intervenci, když neochota nasadit pěchotu nezabránila zastavit vyhánění obyvatel.[66]

Podle Košťála s Chomským nebyli skutečným důvodem pro napadení Jugoslávie kosovští Albánci, nýbrž touha Spojených států zapojit Jugoslávii do globální tržní ekonomiky.[67] Košťál tvrzení dokládá tím, že Milošević odmítal uskutečnit privatizaci, nicméně jeho nástupci umožnili změnou zákona koupit zahraničním investorům 70 % podniků a restituovali majetky zabavené na konci 2. světové války.[68] MccGwire zdůrazňuje, že dobrým důvodem pro bombardování mohlo být i hledání dalšího smyslu existence NATO, které jako obranná aliance po skončení Studené války hledalo svůj nový raison d’etre.[69] V souvislosti s válkou v Kosovu tak McGwire připomíná 50. výročí založení NATO.  Roberts přichází s vysvětlením, že důvodem zásahu nebyl kolaps jednání v Rambouillet a Paříži, ale sdílený pocit viny, který členové NATO měli poté, co první čtyři roky netečně sledovali násilný rozpad Jugoslávie.[70]

Závěr

Z interpretací zkoumaných textů vyplývá, že kritika většiny západních autorů směřuje až na pozdější události konfliktu spojené s bombardováním Jugoslávie. Do té doby lze tvrdit, že anglicko-jazyční autoři, s výjimkou Chomského, interpretují události během roku 1998 jako přehnanou srbskou agresi a utlačování kosovských Albánců. Jen MccGwire zmiňuje teroristickou povahu UÇK. Čeští autoři Košťál s Dienstbierem tomuto pohledu oponují, když popisují zločiny spáchané UÇK. Košťál tím ospravedlňuje jednání jugoslávských mocenských složek a Dienstbier obviňuje UÇK z rozdmýchávání konfliktu. Tehdejší generální tajemník NATO Solana a členové vlád, jejichž země bombardování provedly, Steinberg s Clarkem pochopitelně obhajují jednání NATO po celou dobu konfliktu.

Příměří vyjednané mezi Srby a UÇK na konci roku 1998, tzv. Holbrookova dohoda, představuje zásadní moment pro Crawforda, který je považuje za promarněnou šanci na ukončení sporu. Neúspěch příměří vysvětluje chybějícími sankcemi proti UÇK, která mohla posílit své pozice a vyprovokovat Srby k dalším útokům. Podobně argumentují i Daalder a O’Hanlon, podle kterých NATO zaspalo, když v této době nenavrhlo vytvoření mezinárodního protektorátu a odzbrojení UÇK, s čímž by Milošević souhlasil. Absence jakékoliv pohrůžky vůči UÇK zřejmě skutečně znamenala zásadní chybu, která pohřbila šance na ukončení konfliktu. Za jednoznačné narušitele příměří naopak považuje Solana, Malcolm a Steinberg srbskou stranu.

“Absence jakékoliv pohrůžky vůči UÇK zřejmě skutečně znamenala zásadní chybu, která pohřbila šance na ukončení konfliktu.”

Lednové události roku 1999 v Račaku znovu dělí zkoumané práce na anglické a české. Britové a Američané, opět s výjimkou Chomského, vysvětlují

Račak jako masakr kosovských Albánců spáchaný Srby. Čeští autoři zmiňují zprávu finské patoložky Rantaové, která výklad masakru zpochybňuje. Košťál interpretuje Račak jako podvod spáchaný kosovskými Albánci, kteří naaranžovali zabité teroristy jako popravené civilisty. Dienstbier je v hodnocení opatrnější a podle něj je tento masakr nevyřešitelný. Chomsky zmiňuje nejasnosti panující okolo incidentu.

Jednání v Rambouillet už přináší kritiky i mezi Brity a Američany. Terčem hlavní kritiky byl především požadavek rozmístit jednotky NATO po celé Jugoslávii, což je pro suverénní stát těžko přijatelné. Daalder s O’Hanlonem přesto tvrdí, že Srbům vadilo už pouhé rozmístění sil v Kosovu a tato podmínka nehrála roli, protože již byli rozhodnuti konflikt řešit vojensky. Stejně událost interpretuje Solana nebo Clark, podle kterých Srbové během jednání připravovali mohutnou ofenzivu, kterou chtěli kosovské Albánce vyhnat. Jako důkaz zmiňují tajný plán Podkova, podle kterého mělo být vyhnání provedeno. Dienstbier a Chomsky ovšem považují tento plán za smyšlený, čímž obhájcům intervence vyvrací tvrzení, že k masovému nárůstu uprchlíků by došlo i bez zahájení bombardování. MccGwire postrádá u jednání v Rambouillet jakoukoli vábničku pro Srby, když už Albrightová neformálně slíbila konání referenda pro zástupce UÇK jen aby podepsaly. Košťál i Mandelbaum pak mylně uvádí, že referendum bylo součástí oficiální smlouvy, což není pravda. Je ovšem otázkou, jaký mechanismus by po uplynutí třech let rozhodoval o budoucím osudu Kosova a nezbývá než souhlasit, že by dohodou získalo UÇK čas zkonsolidovat své pozice a zřejmě se připravit na další boj, pokud by o další budoucnosti nerozhodovalo referendum. Lze souhlasit s Dienstbierem, že se Západ dopustil jednoznačné chyby, když ustoupil představitelům UÇK, se kterými v Rambouillet vyjednával místo umírněného Ibrahima Rugovi.

Samotné bombardování si vyžádalo mezi pracemi největší kritiku a našlo své zastánce pouze u Solany, Steinberga, Clarka a Malcolma, kteří patří k nekritickým obhájcům NATO a kosovských Albánců. Není bez zajímavosti, že prví tři autoři byli součástí vlád a organizace, která bombardování provedla, a Malcolm svou knihou o historii Kosova vyvolal kritiku mezi srbskými historiky.[71] Lze jen spekulovat, zda by bez zásahu NATO došlo k masovému vraždění kosovských Albánců. Argument zastánců intervence, že by v regionu zůstal nevyřešený konflikt a vítězství Miloševiče by mohlo inspirovat podobně smýšlející politiky, působí přesvědčivě. Věrohodně také působí tvrzení, že situace je dnes klidnější než před zásahem NATO. Je celkem reálnou představou, že Kosovo jako součást Jugoslávie, by nadále představovalo latentní konflikt, který by destabilizoval region jihovýchodní Evropy. Fakt, že se podobně nepostupovalo v případě Republiky Srbská Krajina v Chorvatsku a že se Srbové mohou cítit ukřivděni, je věc další. Nezbývá proto než doufat, že obě země budou dále pokračovat v normalizaci svých vztahů.

Použité zdroje

CRAWFORD, W. Timothy. Pivotal deterrence and the Kosovo war: Why the Holbrooke agreement failed. Political Science Quarterly 116, č. 4 (2001): 499-523.

DAALDER, H. Ivo, O’HANLON, E. Michael. Unlearning the lessons of Kosovo. Foreign Policy 116, č. neuvedeno (podzim 1999): 128-140.

DAALDER, H. Ivo, O’HANLON, E. Michael, Winning ugly: NATO’s war to save Kosovo. Washington DC, Brookings Institution Press, 2004.

DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha, NLN, 2002.

KOŠŤÁL, Martin. Globalisté útočí: Od „humanitárního bombardování“ po samostatný narkostát Kosovo. Praha, Kontingent press, 2008.

MANDELBAUM, Michael. A perfect failure: NATO’s war against Yugoslavia. Foreign Affairs 78, č. 5 (září/říjen 1999):2-9.

MCCGWIRE, Michael. Why Did We Bomb Belgrade? International Affairs 76, č. 1 (leden 2000).

SOLANA, Javier. NATO’s Success in Kosovo. Foreign Affairs 78, č. 6 (listopad/prosinec 1999):114-120.

RENDLA, Michal. Britská reflexe kosovského konfliktu a zásahu NATO: T. G. Ash a Noel Malcolm. Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2014.

ROBERTS, Adam. NATO’s ‘Humanitarian War’over Kosovo. Survival: Global Politics and Strategy 41, č. 3 (březen 1999): 102-123.

STEINBERG, B. James. A Perfect Polemic: Blind to Reality on Kosovo. Foreign Affairs 78, č. 6 (listopad/prosinec 1999): 128-133.

[1] Timothy W. Crawford, „Pivotal deterrence and the Kosovo war: Why the Holbrooke agreement failed“, Political Science Quarterly 116, č. 4 (2001): 499. Adam Roberts, „NATO’s ‘Humanitarian War’over Kosovo“, Survival: Global Politics and Strategy 41, č. 3 (březen 1999): 111.

[2] Javier Solana, „NATO’s Success in Kosovo“, Foreign Affairs 78, č. 6 (listopad/prosinec 1999):115. Michal, Rendla, „Britská reflexe kosovského konfliktu a zásahu NATO: T. G. Ash a Noel Malcolm“ (bakalářská práce, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2014), 32.

[3] Ivo H. Daalder a Michael E. O’Hanlon, Winning ugly: NATO’s war to save Kosovo (Washington DC, Brookings Institution Press, 2004), 27-28.

[4] Jiří Dientsbier, Daň z krve (Praha: NLN, 2002), 26-27.

[5] Rendla, „Britská reflexe kosovského konfliktu a zásahu NATO“, 13.

[6] Dientsbier, Daň z krve, 16-17.

[7] Michael MccGwire, „Why Did We Bomb Belgrade?“, International Affairs 76, č. 1 (leden 2000), 6. Crawford, „Pivotal deterrence and the Kosovo war, 506.

[8] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“, 115-116. Daalder a O’Hanlon, Winning ugly, 41.

[9] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“, 116.

[10] Daalder a O’Hanlon, Winning ugly, 61.

[11] Martin Košťál, Globalisté útočí: Od „humanitárního bombardování“ po samostatný narkostát Kosovo (Praha: Kontingent press, 2008), 31. O Košťálovi jsem žádné biografické informace nenalezl.

[12] Crawford, „Pivotal deterrence and the Kosovo war“, 513.

[13] Ibid., 501-503.

[14] Roberts, „NATO’s ‘Humanitarian War’over Kosovo“, 113; Crawford, „Pivotal deterrence and the Kosovo war“, 519; Michael MccGwire, „Why Did We Bomb Belgrade?“, International Affairs 76, č. 1 (leden 2000), 7; James B. Steinberg, „A Perfect Polemic: Blind to Reality on Kosovo“, Foreign Affairs 78, č. 6 (listopad/prosinec 1999): 129.

[15] Daalder a O’Hanlon, Winning ugly, 63.

[16] Košťál, Globalisté útočí, 31.

[17] Dienstbier, Daň z Krve, 53-54 a 284.

[18] Ibid., 54.

[19] Noam Chomsky, „Humanitarian Imperialism“, Monthly Review (září 2008), 12.

[20] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“, 116.

[21] Daalder a O’Hanlon, Winning ugly, 69 a 46.

[22] Michael Mandelbaum, „A perfect failure: NATO’s war against Yugoslavia“, Foreign Affairs 78, č. 5 (září/říjen 1999): 4.

[23] Michael MccGwire, „Why Did We Bomb Belgrade?“, International Affairs 76, č. 1 (leden 2000), 7.

[24] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“, 117. James B. Steinberg, „A Perfect Polemic: Blind to Reality on Kosovo“, Foreign Affairs 78, č. 6 (listopad/prosinec 1999): 130.

[25] Crawford, „Pivotal deterrence and the Kosovo war“, 519-520.

[26] Ibid.a MccGwire, „Why Did We Bomb Belgrade?“, 8.

[27] Košťál, Globalisté útočí, 33. Mandelbaum, „A Perfect Failure“, 4.

[28] MccGwire, „Why Did We Bomb Belgrade?“, 8. Košťál, Globalisté útočí, 33. Daalder a O’Hanlon, Winning ugly, 14.

[29] MccGwire, „Why Did We Bomb Belgrade?“, 7.

[30] Ibid., 17. Dientsbier, Daň z krve, 59.

[31] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“, 117.

[32] Steinberg, „A Perfect Polemic“, 130.

[33] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“ 117-118. Steinberg, „A Perfect Polemic“, 131.

[34] Rendla, „Britská reflexe kosovského konfliktu a zásahu NATO“, 34.

[35] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“,

[36] Dienstbier, Daň z Krve, 76.

[37] Ibid., 80.

[38] Ibid., 38.

[39] Daalder a O’Hanlon, Winning ugly, 18-19.

[40] Mandelbaum, „A perfect failure“, 2.

[41] Ibid., 5.

[42] Ibid., 4.

[43] Ibid., 3-4.

[44] Dienstbier, Daň z Krve, 135.

[45] Steinberg, „A Perfect Polemic“, 129.

[46] Ibid.

[47] Ibid.

[48] Ibid.

[49] David Clark, „Kosovo was a just war, not an imperialist dress rehearsal“, Gurdian, 16. dubna 1999.

[50] Daalder a O’Hanlon, Winning ugly, 26.

[51] Dientsbier, Daň z krve, 76.

[52] Noam Chomsky, interview vedl Danilo Mandić, RTS Online, 25. dubna 2006.

[53] Chomsky, RTS Online, 25. dubna 2006.

[54] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“, 118.

[55] Ibid.

[56] Ibid.,

[57] Solana, „NATO’s Success in Kosovo“, 119-120.

[58] Clark, „Kosovo was a just war“. Steinberg, „A Perfect Polemic“, 132-133.

[59] Daalder a O’Hanlon, Winning ugly, 189.

[60] Ibid., 191-195.

[61] Ibid., 193-196.

[62] Dientsbier, Daň z krve, 120.

[63] Ibid., 121 a 134.

[64] Ibid., 162-163.

[65] Roberts, „NATO’s ‘Humanitarian War’over Kosovo, 119-120.

[66] Ibid., 120.

[67] Chomsky, RTS Online, 25. dubna 2006. Košťál, Globalisté útočí, 61.

[68] Košťál, Globalisté útočí, 61-62.

[69] MccGwire, „Why Did We Bomb Belgrade?“, 18.

[70] Roberts. „NATO’s ‘Humanitarian War’over Kosovo, 104.

[71] Noel Malcolm, Kosovo:A Short History (New York: New York University Press, 1999).