Autor: Ján Országh (Indologie FF UK)

Abstrakt

Práce se zabývá politikou Indické komunistické strany (CPI) v letech 1950-1975. V úvodu je stručně nastíněna historie CPI včetně jejího rozdělení na CPI a CPI(M) v roce 1964 až do současnosti. Na podkladu autentických dokumentů, archivních materiálů dostupných on-line a sekundární literatury jsou pak sledovány postoje indických komunistů k zahraniční politice indické vlády za Néhrúa a Indiry Gándhíové, přičemž zváštní pozornost je věnována válce ve Vietnamu. V závěru je stručně a kriticky uvedeno hodnocení zahraniční politiky indických komunistických stran a nastíněn vývoj indické levice, jež se v poslední době ocitla v krizi.

Úvod

Cílem předkládané seminární práce je stručně sledovat historii Komunistické strany Indie (CPI) a především její postoje k zahraniční politice a směřování Indické republiky. V první části budou ve zkratce nastíněny dějiny CPI (a z ní vzniklé CPI(M)) až do současnosti, zatímco druhá část bude věnována zahraniční politice strany. Ta bude sledována jednak na pozadí několika oficiálních dokumentů, které přinášejí pohled strany na širší spektrum problémů, jednak se zaměří na konkrétní vybrané otázky indické zahraniční politiky a postoj indických komunistů k nim v rozmezí let přibližně 1950-1975.

Prameny, z nichž budu v práci vycházet, jsou trojího druhu. Na jedné straně budu čerpat z rezolucí a prohlášení CPI v letech 1951-1961, tedy z primárního zdroje informací o stranických postojích jak ke směřování indické zahraniční politiky obecně, tak k jejím dílčím problémům. Na straně druhé mi k prozkoumání stanovisek indických komunistů k zahraničněpolitickým otázkám poslouží sekundární literatura, v níž je zpracována tato problematika na základě prohlášení a projevů stranických představitelů a dokumentů orgánů komunistických stran. Nakonec k uchopení tohoto tématu využiji informací dostupných na internetu, přičemž tyto jsou dvojího druhu: jednak primární prameny, jednak také různé analýzy a hodnocení politiky indických komunistických stran.

Potíž s těmito prameny je však značná. Česky psané Dějiny Indie poskytují pouze velmi sporé (a místy i sporné) informace k tématu moderních indických dějin, téměř si nevšímají působení indické levice, a pokud ano, pouze okrajově a hodnotí je často značně kriticky.[1] Nizamiho publikace The Communist Party and India’s Foreign Policy představuje sice poměrně rozsáhlý, i když z pohledu roku jejího vydání (1971) poněkud omezený a zastaralý, zdroj relevantních informací k danému tématu, její autor je však nekritický v hodnocení politiky kongresové strany a prezentuje převážně výrazně konzervativní postoje. Politiku indických komunistů schematicky kritizuje ze svého nacionalistického stanoviska jako poslušnou Moskvě a Pekingu a odmítá ji jako nepřátelskou indickým zájmům.[2] Naopak česká publikace s názvem Komunistická strana v nezávislé Indii hodnotí politiku CPI sovětskýma očima, tedy značně tendenčně, a je pochopitelně výrazně poznamenána dobou svého vzniku (r. 1962). Nadto se nevěnuje otázce rozdělení strany, k němuž došlo po roce vydání knihy, a mlčí také o názorových rozporech uvnitř CPI. Její výhodou ale je, že přináší překlad autentických dokumentů strany do češtiny. Oficiální internetové stránky komunistických stran poskytují zas jednostranné stanovisko stranických sekretariátů. Dokumenty CIA, nyní odtajněné, jež zpracovala americká zpravodajská služba pro vnitřní potřebu Pentagonu, resp. amerického Kongresu, nesou pochopitelně pečeť místa svého vzniku a jsou psány z pohledu rozvědky USA; nezřídka však nebízejí velmi zajímavý pohled (nejen) do zákulisí politického dění a zaslouží si proto kritickou pozornost. O to větší pozornost je třeba věnovat archivním materiálům zpřístupněným na internetu, mezi nimiž patří první místo zápisům a zprávám diplomatů o událostech, jejichž se stali svědky, a schůzkách, jež podnikli. Stranou pozornosti by neměly zůstat ani paměti politiků, které poskytují přímé (byť pochopitelně zaujaté) svědectví o politickém dění, jež je předmětem této práce.

Stručné dějiny Komunistické strany Indie

Komunistická strana Indie byla založena 26. prosince 1925 v Kánpuru (v tehdejší anglické transkripci Cawnpore) v dnešním státě Uttarpradéš.[3] Cílem nově založené strany, jejíž vznik byl podnícen říjnovou revolucí v Rusku, byl boj za národní samostatnost Indie, tedy její vymanění z britského koloniálního područí, a nasměřování země na cestu k socialismu (národní i sociální osvobození). Hesla jako „půda rolníkům“, „všeobecné hlasovací právo pro dospělé“, „osmihodinová pracovní doba“ a další patřily mezi hlavní požadavky CPI.

Po většinu 30. a začátkem 40. let byla CPI britskou správou zakázána a musela pracovat v utajení. K jejímu povolení došlo až v r. 1942 v souvislosti s válkou proti fašismu.

Ještě před vyhlášením nezávislosti a krátce po ní sehráli bojovníci z řad komunistů stěžejní úlohu v krvavých bojích proti feudálům v Télangáně. Výsledkem tohoto télangánského povstání (1946-51) bylo bezplatné rozdělení půdy, předtím vlastněné džágírdáry, mezi rolníky.[4] Později však CPI svou účast na tomto povstání přehodnotila.

Po vyhlášení samostatnosti byla CPI (vedle dalších levicových stran) jednou z hlavních politických sil, které požadovaly vytvoření států na jazykovém principu, který by (na rozdíl od předchozí britské správy) respektoval kulturní odlišnosti jednotlivých regionů.[5] Strana prosazovala princip sebeurčení pro jednotlivé národnosti a v tomto duchu také uvítala vytvoření státu Pákistán.[6] Na druhé straně se komunisté stavěli proti separatistickým tendencím a komunalismu.

Z druhých všeobecných voleb r. 1957 vzešla CPI jako nejsilnější (celostátní) opoziční strana se ziskem téměř 9 % hlasů a v Kérale byla v dubnu téhož roku dokonce vytvořena koaliční vláda pod vedením komunistů.[7]

Důležitý zlom v dějinách CPI představuje indicko-čínský pohraniční konflikt, který vyvrcholil v r. 1962 a z něhož (po jednostranném vyhlášení příměří) vzešla vítězně čínská strana. Komunistická strana Indie se tehdy většinově přiklonila k protičínskému postoji, přestože jistá část stranických představitelů (byť kritická k čínské intervenci) odmítla podpořit indickou vládu vedenou Néhrúem. Údajná podpora Číny v této válce ze strany některých straníků měla za následek zadržení a věznění tisíců členů CPI bez soudního procesu.

V témže roce umírá Adžaj Ghoš, jedna z nejvýznamnějších postav komunistického hnutí v Indii a generální tajemník strany (od r. 1951), jenž působil jako jednotící element ve straně rozdělené na několik názorových platforem. Ve straně se totiž již v 50. letech střetávaly dvě frakce: stoupenci „čínské cesty“ požadovali převzetí moci násilnými prostředky a ozbrojeným bojem, zatímco jiná skupina viděla ve spolupráci s levicovým křídlem Kongresu v rámci mantinelů určených indickou ústavou a parlamentním systémem specifickou „indickou cestu“ ke komunismu.[8]

V roce 1964 došlo k definitivnímu rozkolu uvnitř CPI. Na zasedání Národní rady strany (National Council) konané 11. dubna se vyčlenila frakce 32 členů rady, kteří odešli na protest proti politice spolupráce s Néhrúovým Kongresem (INC), již označovali za „pravicovou“ a „nacionalistickou“. Tuto politiku reprezentoval a prosazoval Š. A. Dángé, zvolen předsedou strany (nově vytvořená funkce) po Ghošově smrti.

Již na čtvrtém kongresu CPI v Pálakkátu (angl. Palghat) v r. 1956 vypukl mezi dvěma křídly strany závažný spor v souvislosti s otázkou přístupu ke kongresové straně. Komunistická strana se nemohla dohodnout na jednotném programu. V červnu 1947 byl totiž Néhrúův Kongres na zasedání Sovětské akademie věd označen za spojence imperialismu a v září téhož roku žádal A. Ždanov ve své řeči na zakládajícím sjezdu Kominformy všechny komunistické strany, aby se vrátily k revoluční politice. Této nové linie se držela i CPI: na druhém sjezdu strany v březnu 1948 byl za generálního tajemníka po P. Č. Džóším prosazujícím kooperaci s Kongresem zvolen B. T. Ranadivé, stoupenec radikálnější cesty, za jehož vedení strana podporovala kupř. revoluční povstání v Télangáně.[9] Kongres začal být komunisty vnímán jako zrádce indických zájmů sloužící imperialistům a domácím feudálům.[10] Komunistická strana byla dokonce z Moskvy tajně instruována v tom smyslu, aby svrhla Néhrúovu „reakční“ vládu.[11] Když se však sovětský postoj k INC po r. 1955 v souvislosti s prohloubením indicko-sovětských vztahů změnil směrem k podpoře Néhrúovy politiky, reagovala na to i CPI a přehodnotila své stanovisko k zahraniční politice kongresové vlády v souladu s postojem Moskvy.[12] To se projevilo již v Politické rezoluci přijaté 4. sjezdem CPI v dubnu 1956, v níž je vláda INC hodnocena mnohem pozitivněji než v předchozích dokumentech strany.[13] Toto stanovisko však nebylo ve straně přijato jednotně.

Rozkol v CPI se vyhrotil v souvislosti s postojem strany k indicko-čínskému konfliktu, ačkoli názorové rozpory mezi členy vedení měly obecnější charakter.[14] „Pravé“ křídlo strany podporovalo sovětskou linii, a bylo tudíž mnohem ochotnější spolupracovat s INC, zatímco „levicová“ frakce zaujímala spíše pročínský postoj a tvrdě kritizovala Kongres za jeho vnitřní i zahraniční politiku. Levicoví komunisté odmítli označit čínskou invazi do Indie za akt agrese (což byl oficiální postoj indické vlády), naproti tomu Dángého křídlo považovalo Čínu za hrozbu pro indickou národní bezpečnost. Události uvnitř CPI lze tedy vnímat na pozadí zhoršení vztahů mezi dvěma komunistickými velmocemi: SSSR a Číny, k němuž došlo právě v 60. letech.[15] Jednota strany byla nakonec ještě více nabourána publikováním tzv. Dángého dopisů, které zveřejnil bombajský časopis The Current 7. 3. 1964. Z listů, jež měl údajně napsat Dángé britskému vicekráli z vězení v r. 1924, vyplynulo, že komunistický politik přislíbil britské vládě spolupráci. Levé křídlo ve straně okamžitě po zveřejnění dopisů požadovalo Dángého odstoupení.[16]

Na konec října 1964 byl levicovým křídlem svolán sedmý sjezd CPI do Kalkaty. Sjezdu se účastnilo 422 delegátů z celé země, což představovalo 60 % členské základny strany. Skupina kolem Dángého se naopak sešla v Bombaji. CPI se tak rozdělila na dvě strany, přičemž pročínské levicové křídlo[17] si později začalo přezdívat CPI(M) – Komunistická strana Indie (marxistická).[18] Generálním tajemníkem nově vytvořené strany byl zvolen P. Sundarajja, někdejší účastník télangánského povstání. Do konce r. 1964 a během roku 1965 bylo zatčeno dalších přibližně 800 členů CPI(M), kteří byli drženi ve vazbě bez řádného soudu.[19]

Rozklížení ve straně bylo natolik výrazné, že CPI(M) si v r. 1970 vytvořila vlastní odborovou organizaci, CITU (Centre of Indian Trade Unions). Dosavadní indická levicová odborová centrála AITUC (All India Trade Union Congress) založená r. 1920 totiž nadále podporovala (a byla ovládána) CPI. CITU se stala největší odborovou organizací v Indii.[20]

Ve volbách r. 1967 se CPI(M) stala hlavní politickou silou v Západním Bengálsku a Kérale. V Kérale byla vytvořena koaliční vláda (s účastí CPI), jejímž předsedou se stal E. M. Š. Nambúdiripád, komunistický ministerský předseda Kéraly z let 1957-59.[21] V Západním Bengálsku sice rovněž zvítězila CPI(M), ale křeslo ministerského předsedy připadlo po koaličních jednáních A. K. Mukherdžímu z Bengálského kongresu.[22] Pozice CPI jak ve volbách do jednotlivých státních parlamentů, tak v celonárodním hlasování byla rozkolem ve straně oslabena, a to i přesto, že její kampaň byla z velké části financována KGB.[23]

K dalšímu štěpení došlo posléze uvnitř samotné CPI(M). V květnu 1967 vypukla rolnická vzpoura ve vesnici Nakšalbárí v oblasti Dárdžilingu v Západním Bengálsku. V tomto svazovém státě vládla tehdy koalice s účastí jak CPI, tak CPI(M), tzv. United Front (UF). Hnutí tzv. nakšalitů bylo z velké části vedeno a podporováno radikálním křídlem v CPI(M), takže ve straně vyvstala otázka, jak se postavit ke vzpouře. Situace se ještě zkomplikovala tím, že Komunistická strana Číny oficiálně podpořila nakšality, kteří se odvolávali na maoismus.[24] Vzpoura ale byla bengálskou vládou násilně potlačena, což mělo za následek výrazné ochlazení vztahů mezi čínskými komunisty a oficiálními představiteli CPI(M). Pročínské revoluční křídlo, které odmítalo účast na parlamentních volbách, se také dostalo do křížku s vedením CPI(M). Počínaje r. 1968 byla CPI(M) ostře kritizována jak ze strany sovětských, tak čínských komunistů.[25] V dubnu 1969 se naxalitští revolucionáři sešli v Kalkatě a vytvořili CPI(ML): Komunistickou stranu Indie (marxisticko-leninskou). Nakšalité dále organizovali guerillové oddíly, odmítali účast ve volbách a propagovali ozbrojenou revoluci.[26]

CPI pokračovala ve své spolupráci s Indickým národním kongresem. V letech 1970-77 byla Kérala spravována koalicí CPI-INC. V r. 1971, když Východní Pákistán (Bangladéš) vyhlásil s podporou Indie svou nezávislost na Pákistánu, prosovětská CPI jednoznačně podpořila kongresovou vládu v boji proti Pákistánu a postavila se za vznik samostatného Bangladéše,[27] zatímco CPI(M) se ocitla ve svízelné situaci, neboť Čína oficiálně podporovala ve válce Pákistán.

CPI rovněž vyjádřila svou podporu Indiře Gándhíové během vyhlášení výjimečného stavu (1975-77) s odůvodněním, že výjimečný stav může předejít převzetí moci ze strany fašistického reakčního hnutí, na jehož čele stál Dž. Nárájan.[28] CPI postupovala tedy striktně v souladu s Brežněvovým doporučením (podporovat Indiru nehledě k její politice), které sovětský státník straně udělil během své návštěvy Indie v r. 1973.[29] CPI byla Indiřinu Kongresu v tomto období natolik blízká, že – ač byla oficiálně opoziční stranou – její zájmy byly jen stěží rozeznatelné od politiky INC.[30] CPI(M) právě naopak začala jednání s Nárájanem a po vytvoření širokého opozičního bloku proti vládě Kongresu (tzv. Džanta) uzavřela s Džantou dohodu, že nebude stavět svoje kandidáty v těch okrscích, kde je postaví Džanta proti INC. Cílem bylo dosáhnout ukončení vlády INC. Generální tajemník marxistické strany P. Sundarajja působil dokonce během výjimečného stavu v ilegalitě v obavě, aby nebyl zatčen.[31] Ve volbách r. 1977 byl Kongres na čele s Indirou poražen (výrazně poklesla také podpora CPI) a Džanta se chopila moci.[32] Premiérem se stal pravicový hinduistický politik M. Désáí.

Po nepříznivém volebním výsledku CPI došlo uvnitř strany k přehodnocení jejího směřování, přičemž ze strany samotné se začaly ozývat hlasy požadající ukončení spolupráce s Kongresem, návrat k levicové politice a navázání užších styků s dalšími levicovými stranami, zejména s CPI(M). Prosadila se tak linie, kterou zastával Č. Rádžéšvar Ráo (od r. 1964 generální tajemník strany), zatímco Dángého frakce podporující INC byla poražena. CPI také změnila své stanovisko k výjimečnému stavu. Indira již nemohla počítat s podporou CPI, přestože z Moskvy byl na stranu vyvíjen jistý tlak, aby i nadále stála při INC.[33] V roce 1980 byla uzavřena volební aliance mezi CPI, CPI(M) a dalšími třemi levicovými stranami, tzv. „Left Front“, jenž byl v opozici vůči Kongresu. Dángého stoupenci následně založili Celoindickou komunistickou stranu (All India Communist Party), která však měla jen mizivou podporu a i přes svou prosovětskou orientaci nebyla ze strany SSSR nikterak podporována. Kongres také neměl zájem spolupracovat s nově založenou stranou, jejíž význam byl spíše marginální.

Obě větší komunistické strany, CPI i CPI(M) podpořily v r. 1989 menšinovou vládu V. P. Sinha (Džanta dal), druhou nekongresovou vládu v dějinách nezávislé Indie, která však měla vydržet u moci pouhý rok.[34] Aliance „Levý front“ byla pak znovu uzavřena v generálních volbách v r. 1996, v nichž výrazně posílila pravicová Indická lidová strana (BJP, Bháratíj džanta pártí; nástupkyně Džansanghu), stabilní vláda však nevznikla. Po volbách a neúspěšném pokusu BJP složit vládu se vytvořila koalice středolevých a menšinových stran „United Front“ na čele s Džantou. CPI(M) měla jedinečnou a historickou šanci podílet se na centrální moci v Indii: jejímu generálnímu tajemníkovi a ministerskému předsedovi Západního Bengálska Džjotimu Basuovi byl nabídnut post předsedy indické vlády. Avšak CPI(M), podobně jako Kongres, odmítla přímou účast na vládě, pouze podpořila „United front“ zvenčí. Menšinovou vládu tak složil H. D. Dévé Gauda. Basu později označil toto rozhodnutí své strany za „historický omyl“.[35] Indičtí komunisté již nikdy podobnou šanci nedostali.

Na r. 1998 byly vypsány nové volby, po nichž se premiérem stal A. B. Vádžpéjí z BJP, jehož vláda byla od r. 1999 do r. 2004 podporována koalicí NDA („National Democratic Alliance“). Kongres i levicové strany se ocitly v opozici. Sekulární CPI považuje BJP, jejíž ideologie je založena na tzv. hindutvě, hinduistickém komunalismu, za jednu z největších hrozeb pro indickou demokracii. Vidí v ní nástroj sloužící zájmům zahraničního kapitálu a stranu, která pod hesly „liberalizace“ a „privatizace“ zaprodala národní zájmy a podléhá tlaku imperialistických USA.[36] Jako protiváhu k pravicové, komunalistické a neoliberální politice navrhuje CPI „sekulárně-demokratickou alternativu“, tedy politiku založenou na spojení levicových stran, zejména alianci s CPI(M), která by dokázala čelit trendům globalizace prosazované BJP.

To je také důvod, proč obě komunistické strany podpořily po volbách r. 2004 vznik koaliční vlády UPA („United Progressive Alliance“) vedené Kongresem, která převzala moc po vládě NDA. Levý front získal 59 poslaneckých mandátů v Lók Sabze (7, 7 % hlasů) a ačkoli nevstoupil do koaliční vlády, vyjádřil vládě důvěru.[37] Tu však stáhl v červenci 2008 po oznámení předsedy vlády M. Singha, z něhož implicite vyplývalo, že Indie podepíše s USA nukleární pakt (běžně známý v médiích jako tzv. „N-deal“). Vláda však následné hlasování o důvěře vyvolané levicí ustála. V souvislosti s poměrně těsným hlasováním (275 poslanců se vyslovilo pro důvěru proti 256 hlasům) se nicméně objevila obvinění z uplácení přímo na půdě dolní komory indického parlamentu.[38]

Ve volbách r. 2009 se komunistické strany ucházely o hlasy voličů v rámci aliance nazvané „Third Front“, jež sdružuje levicové a regionální strany (mezi nimi kupř. vlivnou Telugu déšam) a staví se proti pravicové politice jak Kongresu, tak BJP. Aliance získala ve volbách celkem 21, 15 % hlasů (79 mandátů), podpora „Levého frontu“ však výrazně poklesla (získal pouze 24 mandátů). Třetí front vznikl podle oficiálních prohlášení jako protiváha proti politice podporující bohaté a proti komunalistickým silám s cílem reprezentovat především chudé vrstvy. Podle P. Karata, generálního tajemníka CPI(M), bylo jediným výsledkem vlády Kongresu od r. 2004 to, že vyprodukovala čtyři z deseti nejbohatších lidí na světě. Karat dále na zakládající schůzi Třetího frontu zdůraznil potřebu federativního systému a vyjádřil se proti centralismu.[39]

Nad budoucností levice v Indii však, zdá se, visí otazník. Politika v zemi je, jak ukázaly také poslední volby, polarizována kolem dvou nejsilnějších stran: INC a BJP (a to i přes částečnou ztrátu 5 % BJP ve volbách).[40] Drtivá (a neočekávaná) volební porážka komunistů v jejich tradiční baště, Západním Bengálsku, v r. 2011 jen potvrzuje trend ústupu indické levice: po 34 letech vlády v tomto státě byli komunisté vystřídáni koalicí UPA na čele s M. Banerdží (Trinamool Congress) s účastí INC. CPI(M) ztratila ve volbách 136 mandátů v místním 294-členném parlamentu.[41] Skončila tím nejdéle úřadující demokraticky zvolená komunistická vláda na světě. Zda je komunismus v Bengálsku, potažmo v celé Indii, skutečně minulostí, jak prohlásila M. Banerdží po svém vítězství,[42] se však ukáže teprve časem.[43]

Zahraniční politika CPI a CPI(M): vybrané kapitoly

Ze všech indických politických stran je komunistická strana, resp. strany, nejaktivnější v definování své zahraniční politiky.[44] Komunistická ideologie, jež je založena na principech prolatářského internacionalismu, pochopitelně předpokládá zájem o otázky mezinárodních vztahů. Komunismus navíc není omezen pouze na národní úroveň, nýbrž počítá s vytvořením celosvětové beztřídní společnosti. Je tedy přirozené, že i indičtí komunisté ve svých programech a prohlášeních věnují značnou pozornost otázkám zahraniční politiky Indie. Ta z marxistického hlediska není než projekcí vnitřní politiky, která odráží zájmy vládnoucí třídy. Mezinárodní vztahy jsou tedy podle marxistické teorie řízeny primárně třídními ekonomickými zájmy, jelikož dějiny společností „jsou dějinami třídních bojů“.[45]

Tato kapitola bude zaměřena na období po vyhlášení samostatnosti Indické republiky, nebude se tedy zabývat politikou indických komunistů za rádže, kdy Indie jako taková nemohla definovat svou vlastní zahraniční politiku.[46] Soustředí se na vybrané problémy zahraniční politiky v padesátých až sedmdesátých letech 20. století, přičemž bude sledovat jednak postoje CPI a CPI(M) k některým konfliktům studené války (Korea, Vietnam), jednak ke střetům se sousedními zeměmi (Čína, Pákistán), jakož i k dalším otázkám indické zahraniční politiky (americká pomoc, členství v Commonwealthu).

První všeobecné volby se v nezávislé Indii konaly v prosinci 1951. Na celoindické konferenci CPI v říjnu téhož roku byl přijat volební program, kde se strana postavila mj. k mezinárodním otázkám. V programu, který je velmi kritický vůči Néhrúovu Kongresu, se k zahraniční politice uvádí následující: CPI požadovala vystoupení Indie z Britského společenství národů (Commonwealth) a také konfiskaci a znárodnění všech bank a podniků vlastněných britským kapitálem. Ke vztahům Indie s cizími státy program poznamenává, že „největším nepřítelem míru a stoupencem agresivní války jsou Spojené státy“[47] a vyzývá proto indickou vládu, aby spolupracovala s „táborem míru“. CPI také vyzvala k přátelským vztahům s Pákistánem a k politice mezinárodní hospodářské spolupráce (i s Anglií) na bázi „naprosté rovnosti“. Indie je v programu označena jako „poslední velká závislá postkoloniální země v Asii, jež je stále ještě drancována a vykořisťována zotročovateli.“[48]

Korea

Počátkem 50. let vypukla válka v Koreji, jeden z prvních konfliktů tzv. studené války. Po skončení 2. světové války a japonské okupace poloostrova byla Korea rozdělena podél 38. rovnoběžky na severní a jižní část. V jižní části byla po volbách ustavena prozápadní vláda a prezidentem se stal proamerický Li Syn-man, sever ovládl Kim Ir-sen[49] a komunisté podporováni SSSR a Čínou.

Když severokorejská vojska vtrhla v červnu 1950 do Jižní Koreje, Rada bezpečnosti OSN (za sovětské neúčasti) označila tuto invazi za akt agrese.[50] Indie, jež byla členem Rady bezpečnosti v letech 1950-52, se připojila k této rezoluci a oficiálně považovala severní KLDR za agresora. Na druhé straně Indie odmítla podpořit rezoluci navrhovanou Spojenými státy v únoru 1951, podle níže byla ČLR označena za agresora. Tato rezoluce však přesto byla přijata Valným shromážděním Spojených národů. Situace na korejském poloostrově se totiž zkomplikovala poté, co vojska OSN pod vedením Spojených států překročila 38. rovnoběžku a postupovala dál na sever až k řece Amnokkang (Jalu), tedy k hranicím s Čínou. ČLR to považovala za ohrožení své bezpečnosti a zasáhla do války na straně Severní Koreje proti silám OSN. Indie – v souladu s postojem Pekingu – zastávala pozici, že vstup Číny do korejské války byl vynucen defenzivními zájmy ČLR.[51]

Pro CPI byla korejská válka první příležitostí k vážné kritice OSN. Komunistická strana se nemohla smířit se skutečností, že Bezpečnostní rada pod vedením USA označila komunistickou Severní Koreu za agresora, tím méně s faktem, že indická vláda vedená Néhrúem tento postoj podpořila. Pro CPI to byl důkaz, že zahraniční politika kongresové vlády podléhá vlivu britsko-amerických imperialistů. V tomto ohledu si strana jen potvrdila svůj postoj k INC.

CPI v souvislosti s korejskou krizí zásadně přehodnotila své vnímání OSN: jestliže do r. 1950 nahlížela na Spojené národy jako na garanta světového míru a vkládala do nich naději na odstranění kolonialismu, po schválení rezoluce odsuzující KLDR ztratila důvěru v tuto organizaci a začala ji považovat za pouhý nástroj prosazování imperialistických cílů.[52] Důvodů k negativnímu hodnocení OSN měla hned několik: vedle již zmiňovaných rezolucí označujících Severní Koreu a pak i Čínu za agresory bylo pro indické komunisty nepřijatelné odmítavé stanovisko Spojených národů k uznání ČLR za legitimního reprezentanta Číny (do r. 1971 byla v OSN zastoupena pouze „Čínská republika“ na Tchaj-wanu).[53] Zacházení se severokorejskými válečnými zajatci v zajateckém táboře OSN na ostrově Kodže (v mezinárodní transkripci Geoje), jež bylo v rozporu s Ženevskými úmluvami, vyvolalo rovněž ostré odsouzení ze strany CPI.[54]

Indičtí komunisté kritizovali také rozhodnutí indické vlády vyslat do Jižní Koreje lékařskou pomoc čítající přes 300 členů.[55] Na druhé straně strana uvítala, že indická diplomacie v OSN odmítla na Valném shromáždění podpořit rezoluci z října 1950, jež umožnila generálu MacArthurovi postupovat dále na sever do KLDR. Indická vláda správně předvídala, že americká invaze do Severní Koreje pod vlajkou OSN zatáhne Čínu do války a vyvolá hrozbu mnohem většího střetu. V tomto duchu také odmítla hlasovat pro již uvedenou rezoluci vinící Čínu z agrese, což CPI pochopitelně také uvítala.

1954-59: Hledání nových cest – podpora Kongresu

Na konferenci v kéralském Pálakkátu v dubnu 1956 přijala CPI politickou rezoluci, v níž je hned první část věnována otázkám zahraniční politiky. Jak již bylo uvedeno výše, CPI přehodnotila a změnila svůj postoj ke kongresové vládě,[56] kterou nyní hodnotila smířlivěji a pozitivněji, přestože konstatovala, že její politika „je motivována přáním vybudovat Indii jako nezávislý kapitalistický stát.“[57] Změna v hodnocení vládní politiky ze strany CPI souvisela na jedné straně se změnou sovětského postoje k Néhrúově politice,[58] na straně druhé byla podmíněna tím, že Indie začala více spolupracovat se Sovětským svazem a Čínou a zaznamenala tak určitý obrat ve svém dosavadním směřování.[59] Tím si indická vláda – v oblasti zahraniční politiky – získala podporu CPI.

V rezoluci se chválí vláda za to, že navazuje mírové styky se socialistickými zeměmi, že se staví proti vojenským paktům, a především je v ní zdůrazněn význam společné deklarace Néhrúa a Čou En-laje z června 1954, která se opírá o pět zásad mírového soužití mezi zeměmi (tzv. paňčašíla), jež přijala za své také bandungská konference.[60] Naproti tomu je výrazně kritizováno vytvoření paktu SEATO pod vedením USA, jehož členem se stal i Pákistán.[61] Vojenský pakt USA s Pákistánem je podle CPI namířen proti Indii a její suverenitě, je „otevřeným pokusem změnit vojenskou rovnováhu v této oblasti“ a svědčí o tom, že „existuje imperialistické spiknutí proti svobodě Indie“.[62] Komunisté uvítali, že Indie zůstala neutrální a nezapojila se do těchto struktur. V rezoluci se také uvádí, že Pákistánu byla ze strany Británie a USA přislíbena pomoc a podpora jeho nároků v Kašmíru.

Pokud jde o Kašmír, CPI konkrétně navrhla, aby obě strany sporu (Indie i Pákistán) přijaly linii pro zastavení palby jako základ pro vytyčení hranic a obnovily hospodářské styky s tímto regionem.[63] Strana se postavila zásadně proti řešení této otázky na půdě OSN (což střídavě navrhovaly oba státy) a požadovala, aby byla vyřešena bilaterálně bez jakékoli zahraniční intervence s odůvodněním, že OSN je organizací, kterou ovládá anglo-americký blok, jehož cílem je odtrhnout Kašmír od Indie a vybudovat na jeho území vojenskou základnu, z níž by imperialisté mohli kontrolovat Indii.[64] Řešení, které nabízela a dlouhodobě prosazovala komunistická strana, spočívalo v zachování speciálního statutu Kašmíru totožného prakticky s autonomií v rámci Indické unie.[65] Odmítala konání plebiscitu požadovaného rezolucí OSN z r. 1948, který měl být zajištěn pod dohledem mezinárodních jednotek, jelikož by to znamenalo americkou vojenskou přítomnost v regionu. Vyslovila se naopak pro to, aby bylo o osudu Kašmíru rozhodnuto jeho obyvateli bez intervence zvenčí.[66]

CPI znovu vybídla indickou vládu k opuštění Commonwealthu, jelikož „členství ve společenství, v jehož čele je Británie, která patří mezi hlavní nepřátele světového míru i národů Asie a Afriky (…), je neslučitelné s úlohou, kterou nyní Indie hraje ve světové politice“.[67] CPI byla jedním z největších kritiků indického členství v této organizaci.[68]

Strana dále v dokumentu zdůraznila, že je za zákaz atomových zbraní a zbraní hromadného ničení, že podporuje uznání práv Čínské lidové republiky v OSN, což byla pozice, kterou prosazoval i Néhrú. Stejně tak se komunisté postavili za osvobození Góy od portugalské nadvlády a uvítali rovněž dohodu se Sovětským svazem o stavbě ocelárny v Bhiláí.

Ve volebním manifestu z ledna 1957 je znovu pozitivně vyzdvihnuta zahraniční politika indické vlády, její mírové snahy a neutralita na vojenských paktech. Komunisté v manifestu zdůraznili, že tato politika prodělala výraznou změnu, prokázala, že chce být skutečně nezávislou a sloužit zájmům míru a svobody. Konstatuje se zde však také to, že zahraniční politika „stále trpí určitou nedůsledností a kolísáním“[69] zejména v souvislosti s indickým členstvím v Britském společenství národů.[70] CPI se zvlášť kriticky vyjádřila na adresu agresivní britské politiky vůči Keni, Kypru a Egyptu, kterou „indická vláda nebyla s to přísně odsoudit“. Manifest se vrací rovněž k otázce Góy, okupované „portugalskými imperialisty“, kteří tam vládnou „bestiálními fašistickými metodami“ a vyzývá indickou vládu, aby přijala účinná opatření k osvobození tohoto území.[71] Připomíná také portugalské členství v NATO. Ve volebním programu komunistů je rovněž zdůrazněno, že strana podporuje boj proti kolonialismu, požaduje odvolání cizích vojenských jednotek ze všech zemí, je pro odzbrojení a nastolení přátelských vztahů mezi Indií a Pákistánem.

Na mimořádném sjezdu strany v Amritsaru v dubnu 1958 byla schválena rezoluce s názvem „O současné politické situaci“, kde se k mezinárodním otázkám uvádí mj. toto: CPI jednoznačně potvrzuje, že „podporuje zahraniční politiku indické vlády“,[72] znovu však poukazuje na nebezpečí plynoucí z vojenských aliancí, jakými jsou Bagdádský pakt a SEATO a z amerických dodávek zbraní do Pákistánu.[73] Vojenská aliance USA a Pákistánu přenesla studenou válku ke dveřím Indie a jejím cílem není než přimět také Indii, aby uvedla svou zahraniční politiku do souladu s americkými zájmy: představuje proto pro Indii hrozbu.[74] CPI kritizuje také finanční pomoc, kterou USA přislíbily Indii, a portugalskou okupaci Góy a vyzývá k zákazu jaderných zbraní.[75]

Zvláštní část dokumentu je věnována právě hospodářské pomoci USA. Představitelé CPI v ní upozornili na tendence americké zahraniční politiky, na její postoj k otázce Kašmíru (vzhledem k podpoře Pákistánu) a Góy (vzhledem k členství Portugalska v NATO). Přijetí americké pomoci by dalo Spojeným státům „hospodářskou moc nad naším hospodářstvím a omezilo naši národní nezávislost“, neboť poskytnutí pomoci je podmíněno „likvidováním státního sektoru“. Strana se tedy postavila jednoznačně proti americké pomoci, která „by uvrhla naši zemi do závislosti na zahraničních imperialistech a domácích monopolistech“.[76] Na druhé straně se CPI zasazovala o rozšíření hospodářské spolupráce se socialistickými státy, zejména se SSSR. Hlavní silou, která v Indii podporovala zahraniční investice z kapitalistických zemí, byly nově vzniklé pravicové komunalistické strany, mezi nimi zejména Džansangh, které požadovaly změnu pracovních zákonů a stále větší koncese pro zahraniční i domácí velkopodnikatele.

Lze tedy úhrnem konstatovat, že v letech 1954-59 CPI oficiálně schvalovala zahraniční politiku kongresové vlády a podpořila řadu z Néhrúových kroků: ať už se jedná o jeho požadavek o zastoupení ČLR v OSN, jeho kroky podniknuté proti přítomnosti americké základny v Kašmíru atd. Především formulace zahraničněpolitické doktríny na principu paňčašíly byla indickými komunisty uvítána téměř s nadšením. Politika antikolonialismu a přátelství se zeměmi socialistického tábora v očích komunistů jen potvrdila přesvědčení, že Indie, která v prvních letech své nezávislé existence ještě podléhala britským tlakům, nastoupila ve svém zahraničním směřování novou cestu. CPI však rovněž poukazovala na několik nedostatků, nedůsledností a „zaváhání“ v prosazování důsledně nezávislé zahraniční politiky, mezi nimi kupř. na neochotu indické vlády uznat NDR.[77]

Americká pomoc

V rezoluci 6. sjezdu CPI konaného v dubnu 1961 se strana znovu vrátila k otázce zahraniční hospodářské pomoci a obvinila Spojené státy, že prostřednictvím své pomoci chtějí změnit zahraniční politiku Indie tak, aby sloužila americkým zájmům. Uvítala růst státního sektoru, rozšíření výroby a v důsledku toho omezení importu a zdůraznila význam pomoci ze zemí socialistického bloku pro industrializaci.

V rezoluci se konstatuje, že pomoc socialistických států je jednak pro Indii výhodnější (nízká úroková sazba), jednak také kvalitativně odlišná od nabídek kapitalistických zemí. Jedná se totiž o pomoc při výstavbě těžkého průmyslu, zásadního pro rozvoj státního sektoru. Dokument zdůrazňuje především sovětskou pomoc a chválí dále vládu za to, že z velké části odolala tlaku Světové banky usilující o oslabení státního sektoru.

Upozorňuje však také na vzrůstající zadluženost země, na kterém se výrazně podílí vláda Spojených států a americké agentury a zmiňuje rovněž tzv. PL 480 (Public Law 480), zákon o potravinové pomoci USA rozvojovým státům (od Kennedyho éry známý jako Food for Peace), podle něhož mělo být do Indie dovezeno 17 milionů tun obilí. Rezoluce je kritická vůči americké pomoci, jež je provázána požadavky liberalizace trhu, soukromých investicí a omezení státního sektoru. Navíc vidí za americkou pomocí snahu ovlivnit indický postoj k válce ve Vietnamu a učinit z Indie svého spojence v tažení proti šíření komunismu v Asii.

Přestože britský soukromý kapitál nadále kontroluje významná odvětví indického hospodářství a že bylo učiněno několik ústupků Světové bance, „bylo by mylné vyvozovat z toho závěr, že indická vláda se stává čím dále tím úslužnější imperialistům“.[78] Je tedy zřejmé, že i přes jistou kritičnost vůči politice kongresové vlády se dokument v podstatě drží sovětské linie, tedy vstřícného postoje k zahraniční politice INC. SSSR měl totiž zájem na spolupráci s indickou vládou a v tomto smyslu instruoval také CPI. Lze říci, že v tomto ohledu byla taktika strany závislá na sovětské politice.[79]

Zahraniční politika Indie je předmětem opatrné a velmi mírné kritiky, vyzdvihnuta je především Néhrúem prosazovaná linie. V prohlášení je také učiněna velmi zajímavá, byť sporá, zmínka o probíhajícím konfliktu mezi Indií a Čínou: rozpory mezi dvěma zeměmi byly podle stanoviska CPI využity „k odvrácení pozornosti mas od naléhavých otázek“.[80] Strana rozdělená na pravo-levé názorové spektrum nebyla s to zaujmout jednoznačný postoj k této svízelné otázce a zhodnotit tak vyhrocující se konflikt s komunistickou zemí.

Američané podmínili obnovení své finanční pomoci Indii stažené v r. 1965 (mj. i v souvislosti s indicko-pákistánským konfliktem) devalvací rupie. Indická vláda skutečně sáhla po tomto opatření a 6. 6. 1966 devalvovala národní měnu o 35,5%, což vyvolalo ostrou kritiku obou komunistických sekretariátů, jež označily devalvaci za zradu národních zájmů a „nejčernější akt vlastizrady po dosažení nezávislosti“.[81] Podle indické komunistické opozice se Indie i tímto postojem jednoznačně přihlásila do proamerického tábora, čímž zásadně utrpěla proklamovaná indická „nezúčastněnost“.[82] Příklon Indie k imperialistickému bloku se podle komunistů projevil především v oficiálním postoji indické vlády k válce ve Vietnamu.

Vietnam

Válka ve Vietnamu především naprosto oslabila jakoukoli důvěru indických komunistů v OSN. Konflikt vypuknuvší v této jihoasijské zemi podle obou komunistických stran ukázal, že Spojené národy jsou zcela zbytečnou a neužitečnou organizací, která posluhuje zájmům imperialistů, jimiž je ovládána.[83] Indie byla (spolu s Kanadou a Polskem) mezi lety 1954-1973 členem Mezinárodní komise OSN pro dohled a kontrolu ve Vietnamu zřízené po skončení Ženevské konference s cílem dohlížet na dodržování a realizaci závěrů dohodnutých v Ženevě. Konference byla svolána mj. za účelem nastolit v Indočíně mír po porážce Francouzů a přispět ke sjednocení Vietnamu: rozdělení země na dvě zóny (severní a jižní) podél 17. rovnoběžky mělo být pouze dočasným a prozatímním řešením. Avšak pozice této komise byla natolik slabá, že dokonce i její členové se stávali oběťmi války a byli (většinou poprávu) obviňováni z podpory jedné ze stran. Představitelé indických komunistických stran rovněž nešetřili kritikou indického angažmá v tomto orgánu OSN.

Napřed je však třeba uvést, že postoje indické diplomacie k dlouhé válce ve Vietnamu podléhaly značným změnám v závislosti na vývoji indických vztahů k supervelmocem a dalším zemím.

V letech 1954-59, bezprostředně po Ženevské konferenci, byla politika Indie ve vztahu k Vietnamu určena několika faktory. V roce 1954 Indie podepsala s komunistickou Čínou smlouvu založenou na principech paňčašíly. Indie dále iniciovala konání bandungské konference afrických a asijských zemí v dubnu 1955, která položila důraz mj. na politiku dekolonizace a zákaz vměšování se do vnitřních záležitostí států. Závěry konference, jejíž zvolání bylo mj. reakcí na vznik paktu SEATO, vycházely rovněž z principů paňčašíly. V neposlední řadě nutno zmínit navázání výborných obchodních vztahů a diplomatického spojenectví mezi Indií a SSSR od r. 1955 (Sovětský svaz kupř. podporoval v OSN indický nárok na Kašmír a Góu). Tyto okolnosti spolu s dalšími faktory (americká podpora a vyzbrojování Pákistánu, portugalské členství v NATO atd.) vyústily pochopitelně v indický příklon k severovietnamské komunistické vládě v Hanoji, což se projevilo kupř. tím, že indická delegace, jež předsedala Mezinárodní komisi pro dohled a kontrolu ve Vietnamu, hlasovala mezi lety 1954-59 v 72% případů ve prospěch Severního Vietnamu,[84] jejž v té době podporovala jak ČLR, tak SSSR.

V letech 1959-64 zaznamenala indická zahraniční politika zásadní změnu v souvislosti se zhoršením vztahů s Čínou a následnou pohraniční válkou, jež mezi oběma zeměmi vypukla v r. 1962. To mělo mj. za následek příklon Indie k USA: Kennedyho administrativa podpořila Indii ve válce s Čínou, do Indie proudila americká ekonomická i vojenská pomoc[85] a v listopadu 1963 následovalo společné cvičení vzdušných sil USA, Austrálie, Británie a Indie. Válka s Čínou a navázání přátelských vztahů s USA mělo nepochybně podstatný vliv na změnu směřování indické politiky. Nelze popřít, že značným navýšením ekonomické pomoci Indii[86] počínaje rokem 1959 (kdy se objevily první ozbrojené třenice na indicko-čínské hranici) sledovaly Spojené státy svoje zájmy v regionu: posílení vztahů Indie se západním blokem (a její závislost na něm) investováním prostředků (nejen) do její obrany směřovalo jednak k oslabení Číny a tím k zastavení šíření komunismu v Asii a jednak vyvíjelo tlak na prozápadní obrat v politice Néhrúovy vlády. V otázce Vietnamu se tento obrat projevil kupř. indickou shovívavostí k politice jižního Vietnamu, jakož i tolerancí ke zdejší americké vojenské přítomnosti.

Léta 1964-1971 byla pro indickou zahraniční politiku poznamenána pokračováním napjatých a chladných vztahů s Čínou, zatímco se nadále rozvíjely indicko-sovětské vztahy (včetně vojenských) a pokračovala také americká hospodářská pomoc Indii. Důležitost Sovětského svazu na subkontinentu byla symbolicky posílena podpisem Taškentské dohody mezi Indií a Pákistánem v r. 1966, kterou sprostředkoval právě SSSR. Na druhé straně Indie zakoušela v tomto období vážné ekonomické problémy a trpěla nedostatkem jídla způsobeným suchem, takže nutně potřebovala americkou pomoc.[87] Indická diplomacie tedy ztichla, když Američané v tomto období eskalovali konflikt ve Vietnamu (začátek bombardování severu). Šástrího kabinet se sice vyjádřil kriticky stran amerických náletů, ale když v r. 1966 nastoupila k moci Indira Gándhíová a americký prezident Johnston oznámil potravinovou pomoc do Indie, indická premiérka vydala prohlášení, v němž se zmínila o upřímné snaze USA o mír ve Vietnamu.[88]

V otevřeném dopisu desíti levicových stran (včetně CPI a CPI(M)) zaslaném premiérce Indiře Gándhíové 15. 2. 1966 je indická vláda kritizována za skutečnost, že mlčela při opakovaném americkém bombardování Severního Vietnamu. Levicové strany hodnotily se znepokojením americkou žádost, aby Indie vyslala do jižního Vietnamu lékařskou misi: splnění tohoto požadavku USA by bylo v rozporu s indickou tradicí, která vyžaduje, aby byla zdravotnická pomoc poskytnuta lidem v boji proti imperialismu a fašismu. V listu je indická vláda varována, aby neustoupila tlaku Spojených států přidat se v konfliktu na jejich stranu výměnou za hospodářskou a potravinou pomoc. Podpora USA v této válce by byla v očích levice zradou indické tradice, jež byla vždy na straně boje za svobodu proti imperialistům a kolonizátorům. Naopak, uzavírají politici ve svém dopisu, celý národ bude stát za svojí první ministryní, rozhodne-li se indická vláda vzdorovat americkému vydírání.[89]

Ve volebním manifestu z r. 1967 se k otázce vietnamské války vyjádří jak CPI, tak CPI(M). Komunisté z obou stran vyzvou vládu, aby se spolu s ostatními nezúčastněnými státy zasadila o ukončení amerického bombardování severního Vietnamu a o stažení amerických vojenských jednotek z jižního Vietnamu. CPI(M) ve svém manifestu připomene, že je v zájmu Indie podpořit boj vietnamského lidu za svobodu a zastavit imperialistickou agresi v Asii.[90]

Je sice pravda, že později se výzva k bezpodmínečnému zastavení bombardování severního Vietnamu stane jedním z trvalých prvků indických vyjádření k otázce vietnamské války, indická vláda však přesto nebude s to odsoudit americkou agresi v severním Vietnamu i v Kambodži tak, jak ji o to žádala levicová opozice.[91]

Indičtí komunisté během války zdůrazňovali často fakt, že indická vláda, která se odvolává na Gándhího odkaz, zbaběle mlčí nad americkými zločiny ve Vietnamu. Podle CPI(M), jež si vyměňovala korespondenci se severovietnamskou vládou, postoj indické vlády obráží změnu v zahraniční politice země, k níž došlo pod tlakem USA. K této změně (příklon Indie k americkému bloku) došlo v návaznosti na pohraniční válku s komunistickou Čínou: nepřátelství s ČLR způsobilo obrat v indické zahraniční politice směrem ke kapitalistickému táboru.

Zaměříme-li se na to, co bylo předmětem komunistické kritiky indické zahraniční politiky ve vztahu k otázce Vietnamu, pak můžeme konstatovat trojí: 1. Komunisté kritizovali váhavou a nejasnou pozici indické vlády (nebylo jasné, jaký vlastně je indický postoj k válce ve Vietnamu) – Indie nedokázala zaujmout stanovisko proti imperialismu. 2. Komunisté v tom spatřovali rozpor s indickou tradicí antikoloniálního boje za svobodu: Indie, která musela také bojovat za svoji svobodu, nyní není s to podpořit svého asijského bratra v jeho boji proti okupantům. 3. V příklonu Indie na americkou stranu se zračil také výrazný rozpor s principy indické zahraniční politiky definované Néhrúem, mezi nimiž hrálo důležitou roli prosazování zájmu slabšího, a to i za cenu toho, že to nebude v souladu s indickými národními zájmy, dále závazek přispívat ke světovému míru, kdekoli a kdykoli to bude možné, jakož i úsilí o rozvoj spřízněných vztahů s východo-jihoasijskými zeměmi.[92]

Příklon indické zahraniční politiky na stranu USA se neprojevil pouze v indickém mlčení o americké agresi ve Vietnamu, nýbrž také v tom, že indická vláda brala přítomnost amerických jednotek na území jižního Vietnamu (jež byla v rozporu s Ženevskými úmluvami) jako reálný fakt, a též ve vyhlášeních premiérky Gándhíové, jimiž ospravedlňovala americký postup ve Vietnamu: to vše v situaci, kdy byla Indie součástí tříčlenné mezinárodní komise, jež měla dohlížet na implementaci Ženevských dohod.

Od šedesátých let se tak zahraniční politika Indie stává předmětem poměrně ostré kritiky ze strany obou komunistických stran. Avšak zatímco CPI, jež v zásadě souhlasila s kongresovou politikou a hodnotila ji jako politiku míru, hovořila ve svých prohlášeních o „zaváháních“ a „pochybeních“, jichž se vládní strana dopustila pod vlivem domácí pravicové reakce a světového imperialismu, CPI(M) nahlížela na indickou zahraniční politiku dokonce jako na frašku a zcela ji odmítala jako sloužící pouze třídním zájmům kapitalistů a vlastníků půdy. Levicová CPI(M) kritizovala rovněž Dángého CPI za podporu kongresové vlády a v zahraniční politice Indie po r. 1958, resp. 1959 viděla zásadní odklon od základních principů politiky nezúčastněnosti.

Podle P. Sundarajji, lídra CPI(M), prošla indická zahraniční politika třemi fázemi: od nezávislosti do r. 1953 se klonila k imperialismu, mezi lety 1953 až 1958 se přiklonila k socialistickému táboru a od r. 1958 se vyskytla v krizi a znovu se přidala na stranu imperialistů.[93] Prosovětská CPI naopak vydala v r. 1966 (po návratu stranické delegace z Moskvy) prohlášení, v němž chválila indickou zahraniční politiku a především skutečnost, že země naplňuje program nezúčastněnosti, jenž je v životním zájmu Indie.[94] Podle CPI(M), jež rovněž schvalovala politiku nezúčastněnosti, zabraňoval třídní charakter indické vlády v tom, aby plně uskutečňovala tuto politiku. Především však pohraniční válka s Čínou přispěla podle strany k tomu, že politika nezúčastněnosti byla vládou zcela opuštěna a země se dostala do rukou západních mocností, zejména USA. Podle vyjádření N. Ghoše (CPI(M)) v r. 1966 by člověk potřeboval mikroskop, aby nalezl, co zbylo z politiky nezúčastněnosti.[95] Je přitom zřejmé, že obě strany obviňovaly vládu z opuštění této politiky tehdy, když se Indie dala na stranu kapitalistických zemí, spolupracovala-li se zeměmi sovětského bloku nebo s Čínou, neznamenalo to podle nich porušení principů nezúčastněnosti.

Změna nastala teprve v r. 1971 mj. v souvislosti s bangladéšskou krizí. Počínaje tímto rokem dochází ke strategickému sblížení Moskvy a Nového Dillí. Vyhrocená situace ve Východním Pákistánu zavlekla Indii a Pákistán do další války. Spojené státy, jež podporovaly ve válce svého tradičního spojence Pákistán, přesunuly svou letadlovou loď USS Enterprise nesoucí jaderné hlavice do Bengálského zálivu jako odpověď na indickou invazi do Východního Pákistánu. Indie považovala tuto demonstraci síly za nepřátelský čin. Sovětský svaz podporoval naopak ve válce Indii, a to jak diplomaticky (v Radě bezpečnosti OSN), tak i dodávkami zbraní, a byl příznivě nakloněn vzniku samostatného Bangladéše. Podpora SSSR byla zajištěna podpisem sovětsko-indické smlouvy o míru, přátelství a spolupráci v srpnu 1971. Smlouva, v níž se obě země zavazují nevstoupit do vojenského paktu namířeného proti druhé straně a poskytnout si pomoc v případě napadení třetí stranou, přivedla nezúčastněnou Indii blíže k sovětskému bloku.[96] S rostoucí čínskou podporou Pákistánu a výrazným oteplením čínsko-amerických vztahů (Nixonova návštěva v Pekingu v únoru 1972) bylo jen přirozené, že Indie navázala strategické partnerství se Sovětským svazem: bylo to v zájmu obou stran.[97]

Posílení indicko-sovětského přátelství se ihned projevilo v indickém postoji k americké válce ve Vietnamu. Jak Indira Gándhíová, tak ministr zahraničí Svaran Singh nešetřili vyjádřeními odsuzujícími americký postup a požadujícími ukončení války ve Vietnamu, která měla vyústit v osvobození této země. Hned po podepsání smlouvy se SSSR bylo vydáno společné indicko-sovětské komuniké, které vyzývalo ke stažení amerických vojáků z jižního Vietnamu.[98] V lednu 1972 se indická diplomacie rozhodla povýšit status svého zastoupení v severním Vietnamu a vyměnila si s Hanojí velvyslance, zatímco v Saigonu ponechala pouze konzulát. Indie pak následně jako jediná z třech zemí (vedle Kanady a Polska) nebyla po r. 1973 (Pařížská dohoda) součástí Mezinárodní komise OSN pro dohled a kontrolu, patrně právě v souvislosti s jihovietnamskou reakcí na postoj Nového Dillí.[99] Když se na konci dubna 1975 jihovietnamský režim vzdal vítězné Vietnamské lidové armádě, Indira vydala prohlášení, v němž z vietnamské tragédie obvinila „neúspěch americké politiky založené na chybných předpokladech“.[100]

Indičtí komunisté uvítali skutečnost, že vláda Indiry Gándhíové odsoudila americké bombardování Vietnamské demokratické republiky a sami tvrdě kritizovali především bombardování Hanoje nařízené prezidentem Nixonem v květnu 1972. Obviňovali Američany, že sabotují pařížskou mírovou konferenci, jež probíhala od ledna 1969, a Nixonovu vládu z toho, že vědomě eskaluje konflikt do celé Indočíny (invaze a bombardování Kambodže). Komunisté rovněž odsoudili Nixonův plán „vietnamizace války“, podle něhož měly být americké jednotky postupně stahovány z jižního Vietnamu a jejich místo v boji proti severnímu Vietnamu a Národní frontě za osvobození operující na jihu měla převzít jihovietnamská armáda, jejíž vytvoření bylo financováno z amerických zdrojů.[101] Podle CPI mělo být toto zvýšené nasazování vietnamských sil pouze americkým manévrem k tomu, aby Asijci bojovali proti Asijcům.[102]

Čína

Nevyhlášená válka s Čínou v r. 1962 znamenala vskutku zásadní změnu v indické zahraniční politice. Výrazně posílila orientace země na západní mocnosti, a tudíž i podpora jejich zájmů v regionu. Vztahy se Sovětským svazem (vzhledem k čínsko-sovětskému ideologickému rozkolu, jenž vrcholil právě v 60. letech) zůstaly přitom zachovány na velmi dobré úrovni.

Indie udržovala s Čínou zpočátku (po vyhlášení samostatnosti) přátelské vztahy. Indická diplomacie podporovala členství ČLR v OSN a její nárok na Tchaj-wan, Indie odmítla označit Čínu za agresora v korejské válce a v dubnu 1954 podepsala s Čínou dohodu ohledně Tibetu, kterou (ač se týkala obchodních vztahů) de facto uznala, že Tibet je nedílnou součástí Číny. Vstřícný, téměř bratrský, vztah obou asijských zemí trval do r. 1959, kdy došlo k prvním střetům na indicko-čínské hranici. Konflikt přerostl do pohraniční války, v níž se bojovalo o dvě sporná území: na podzim 1962 čínské jednotky překročily společnou hranici jednak v oblasti Aksai Činu na západě, jednak na východě v tzv. Severovýchodní hraniční oblasti (NEFA: North East Frontier Area), tedy v teritoriu za McMahonovou linií.[103] 24. října čínská strana navrhla, aby za hranici mezi dvěma zeměmi byla považována linie aktuální kontroly a aby obě strany stáhly své jednotky na vzdálenost 20 km od ní. Indická vláda však odmítla toto řešení a trvala na tom, že hranicí má zůstat McMahonova linie. Číňané, kteří pak postupovali dál, měli jednoznačnou převahu jak co do počtu bojujících vojáků, tak zbraní, takže na několika místech pronikli i hlouběji na indické území. Indická armáda, nepřipravená na útok, byla drtivě poražena. Po jednostranně vyhlášeném příměří se čínské jednotky stáhly zpět na linii kontroly.[104]

Čínská invaze do Indie neotřásla pouze samotnými základy Néhrúovy zahraničněpolitické doktríny vymezené principy paňčašíly, nýbrž vyvolala také – jak již bylo zmíněno výše – definitivní rozkol v řadách indických komunistů. Jak uvádí Móhit Sén, „čínský útok na Indii otřásl vírou indických komunistů více než Chruščovova odhalení o Stalinových zločinech.“[105]

CPI v r. 1959 navrhovala, aby podmínkou k bilaterálnímu jednání mezi Indií a ČLR nebyla ani McMahonova linie ani čínské mapy. Linie stanovená Brity za účelem proniknutí do Tibetu nemohla podle indických komunistů sloužit jako východisko pro jednání s Čínou. Strana polarizovaná mezi dvěma křídly, jedno vedené Dángém a Džóším a druhé Ranadivém, nebyla s to zaujmout jednoznačné stanovisko k tomuto problému a lavírovala mezi podporou vlády a vstřícnému postoji k nárokům komunistické Číny. Nikdo v CPI však nepočítal s tím, že Čína bude chtít prosadit své nároky vojenskou cestou. Poté, co „kartografická válka“ nepřinesla žádné řešení a došlo k prvním incidentům a střetům na čínsko-indickém pomezí, přijala strana 10. listopadu 1959 v Mérathu usnesení, podle něhož je nyní třeba území jižně od McMahonovy linie (ať už je její původ jakýkoli) považovat za součást Indie.[106]

Když pak ku překvapení všech Čína podnikla invazi do Indie, CPI se oficiálně postavila na stranu indické vlády. V listopadu 1962 byla na celonárodní radě CPI (v níž mělo mírnou převahu pravicové křídlo) po napjaté diskusi přijata rezoluce, v níž strana oficiálně odsoudila „čínskou agresi“ a požadovala stažení čínských sil na jejich původní pozice. Strana také odmítla tvrzení Číny o nelegálnosti McMahonovy linie.[107] V únoru příštího roku byla dokonce odhlasována rezoluce, podle níž čínští komunisté porušili invazí do Indie principy marxismu-leninismu. Schválení těchto dokumentů ostře odsuzujících Peking bylo mj. umožněno i napětím mezi Sovětským svazem a Čínou, přičemž SSSR (zaměstnán v té době karibskou krizí) se v indicko-čínském konfliktu nepostavil na stranu Číny a zvolil chladnou neutralitu a taktizování.[108] Strana však byla jednoznačně názorově rozdělena a bylo pouze otázkou času, kdy dojde i k formálnímu rozkolu: ačkoli větší část CPI podpořila oficiální stanovisko strany, které odsoudilo čínský postup, radikálnější a levicovější minorita se zdráhala označit Čínu za agresora.[109] Po smrti A. Ghoše, jenž v otázce územních sporů s Čínou podporoval Néhrúovu vládu, byl totiž na místo generálního tajemníka zvolen jeden z vůdců levicového křídla E. M. Š. Nambúdiripád, zatímco na nově vytvořenou funkci předesedy strany byl dosazen Š. A. Dángé. Strana se tak vlastně ocitla pod dvojím vedením.

K rozštěpení CPI došlo v r. 1964, čímž komunisté přestali být nejsilnější opoziční stranou v indickém parlamentu a na jejich místě je vystřídala pravicová Svatantra. CPI, jež zastávala převážně prosovětské postoje, nadále ostře kritizovala Čínu: Dángé a Mao se stali vážnými ideologickými protivníky.[110] CPI(M), jak již bylo uvedeno výše, zaujala mnohem smířlivější postoj k Číně a její představitelé (ještě před definitivním odštěpením od CPI) odmítali vinit ČLR z agrese (navzdory rezoluci přijaté Národní radou CPI v listopadu 1962), přestože souhlasili se statutem McMahonovy linie jako hranice mezi Indií a Čínou. Postoj CPI(M) tak, jak jej definoval E. M. Š. Nambúdiripád, byl založen na politice give and take, tedy na snaze dosáhnout s Čínou kompromisního urovnání problému. Indie by podle CPI(M) měla uznat čínskou suzerenitu nad Tibetem a přenechat Číně Aksai Čin, jenž má pro ni důležitý strategický význam zejména kvůli silnici spojující Tibet s provincií Sin-ťiang,[111] výměnou za diskutované oblasti na východní části hranice (NEFA).[112]

Pákistán

V r. 1965 se rozhořel druhý konflikt Indie s Pákistánem. V jeho první fázi (od dubna) se jednalo o pohraniční válku v Kaččhských bažinách na pomezí mezi indickým svazovým státem Gudžarát a Pákistánem. Již v červenci však byla podepsána mírová dohoda zprostředkovaná Británií[113] a územní spor byl postoupen mezinárodnímu tribunálu v Ženevě.

Mnohem vážnější konflikt ale vypukl v Kašmíru. Spor o toto území se vlekl již od vyhlášení samostatnosti obou států, přičemž jeho řešení se nedařilo najít ani na půdě OSN ani v rámci bilaterálních jednání: diplomacie byla neúspěšná. V srpnu 1965 začali na indické území (za linii příměří vytvořenou po prvním ozbrojeném střetnutí obou zemí v r. 1949) pronikat pákistánští ozbrojenci, což mělo za následek rozpoutání nevyhlášené války, která trvala do 22. září, kdy bylo podepsáno příměří.

Definitivní tečkou za tímto konfliktem však bylo teprve uzavření devítibodové Taškentské dohody 10. 1. 1966, kterou za Indii podepsal premiér L. B. Šástrí a za Pákistán prezident Ajjúb Chán. Jejím výsledkem bylo stažení vojenských jednotek na pozice před srpnem 1965. Obě země se v ní zároveň zavázaly již nepoužít násilí v řešení vzájemných sporů.

CPI v zásadě uvítala podpis příměří mezi Indií a Pákistánem z 1. 7. 1965 a považovala jej prakticky za obnovení statu quo ante. Upozorňovala však kriticky na to, že Indie se v této dohodě zavázala stáhnout své síly ze dvou pozic, což bylo podle strany důsledkem neschopnosti vlády ve vyjednávání. Obvinila zároveň Šástrího vládu ze závislosti na Británii a vyzvala ji, aby odvážněji bránila indickou suverenitu před anglo-americkými podporovateli a ochránci Pákistánu. Podle stanoviska CPI byl totiž Pákistán k válce s Indií podněcován právě americkými a britskými imperialisty v jejich snaze vyvinout tlak na Indii.[114] Válka s Pákistánem tak byla z pohledu komunistické strany vlastně konfliktem Indie se světovým imperialismem. Komunisté proto spustili celonárodní kampaň za tím účelem, aby si lidé na vládě vynutili, že indicko-pákistánský konflikt bude vyřešen bilaterálně bez zprostředkování třetí strany. CPI se v této souvislosti ostře postavila proti souhlasu vlády s britským návrhem postoupit spor mezinárodnímu soudu. Ten rozhodl v únoru 1967, že 90% sporného území připadne Indii, 10% Pákistánu. Indie tak přišla o určitou část území, na něž si předtím činila nárok. Komunistická strana to hodnotila jako výsledek servilní politiky Kongresu vůči britským imperialistům a připomněla svůj postoj, že spor se měl řešit dvoustrannými jednáními, nikoli mezinárodní arbitráží.[115]

Co se týká Taškentské deklarace, její uzavření přivítaly obě komunistické strany, třebaže CPI s jejím hodnocením poněkud zaváhala a vyjadřovala se obezřetně a zdrženlivě k jejímu znění: deklarace je podle ní „pozitivním krokem k řešení“. Komunisté z „pravicové“ CPI uvítali nicméně skutečnost, že konflikt byl zažehnán bez zásahu a účasti imperialistů a poukazovali na to, že napětí mezi oběma státy je výsledkem imperialistických manévrů. Strana proto bojovala proti antipákistánské propagandě a propagandě proti Taškentské smlouvě, kterou šířil nacionalistický pravicový Džansangh, podle jehož představitelů deklarace z Taškentu poškodila indické národní zájmy.[116]

CPI(M) hodnotila smlouvu mezi Indií a Pákistánem ještě pozitivněji a vstřícněji než CPI a žádala indickou vládu, aby podobnou smlouvu uzavřela bezpodmínečně i s ČLR a vyřešila tím hraniční spor se svým dalším sousedem mírovou cestou. Na rozdíl od CPI, jež během konfliktu označila Pákistán za agresora, se „levicová“ CPI(M) zdržela vydání jakéhokoli prohlášení, které by obvinilo Pákistán z agresivní politiky ve snaze udržet s Pákistánem co nejpřátelštější mírové vztahy. Přestože marxistická strana podporovala vládu v tomto konfliktu, uznávala zároveň určitý nárok Pákistánu na Kašmír. Taškentskou deklaraci považovala za první krok k ustavení normálních vztahů se sousední zemí a obviňovala vládu z toho, že není s to dospět k mírovému urovnání s Čínou.[117] Udržení dobrých vztahů s Pákistánem a Čínou bylo podle CPI(M) v životním zájmu Indie.

Závěr

Politika Komunistické strany Indie prošla několika etapami.[118] Pod Džóšího vedením (1935-1947) spolupracovala CPI ve snaze po dosažení indické samostatnosti s INC a v zásadě podporovala Néhrúa i krátce po vyhlášení republiky.

Když se generálním tajemníkem stal B. T. Ranadivé, směřování komunistické strany se posunulo výrazně doleva: podpora Néhrúova Kongresu byla vystřídána opozicí proti němu, neboť INC byl označen za stranu národní buržoazie, jež prosazuje i nadále zájmy britských imperialistů. Vedení CPI popíralo, že Indie získala v r. 1947 samostatnost a považovalo svou vlast za koloniální zemi: osvobození mělo být dosaženo cestou násilné revoluce. Ta měla být podle Ranadivého formulace vyvolána generální stávkou a rozšířením selských povstání po celé Indii.

Avšak mnozí významní lídři strany, jako např. A. Ghoš, P. Č. Džóší a Š. A. Dángé se postavili proti Ranadivého titoismu. Kontroverzního politika vystřídal v r. 1950 na místě generálního tajemníka Č. Rádžéšvar Ráo, který prosazoval čínský model revoluce pro Indii. Představitelé strany se o svém dalším postupu radili se Stalinem nejenom prostřednictvím dopisů, ale i osobní návštěvou sovětského vůdce.[119] Byl to právě Stalin, kdo doporučil indickým komunistům ukončit podporu rolnickému povstání v Télangáně a pustit se do rozsáhlého ozbrojeného boje na bázi dělnických povstání a partyzánské války rolníků proti feudálům.[120]

Novým programovým cílem strany se pak stalo vybudování lidové demokracie, tedy režimu, na němž se pod vedením pracující třídy měla účastnit i městská maloburžoazie a rolnictvo. Plány na okamžité zahájení ozbrojeného povstání byly po nástupu stoupence „indické cesty“ A. Ghoše do funkce generálního tajemníka strany v r. 1951 odloženy. Příchod Chruščova do čela sovětského vedení znamenal totiž tlak na CPI, aby znovu úžeji spolupracovala s INC. Socialismus v Indii měl být podle této nové vize nastolen mírovou, parlamentní cestou.

Po Ghošově smrti nebylo již dále možné skrývat názorová pnutí ve straně. Strana byla zřetelně rozštěpena na (nejméně) dva proudy, nedokázala se dohodnout na svém vztahu ke Kongresu ani na tom, jaký postoj zaujmout k sovětsko-čínskému ideologickému rozkolu. Čínská invaze definitivně rozbourala jednotu CPI.

Dvě strany se pak vydaly každá svým vlastním směrem, přičemž nově vzniklá CPI(M) zastávala opoziční postoj vůči Kongresu, odmítala sovětský „revisionismus“ a byla odhodlána vydat se radikálnější cestou. CPI, v níž zůstaly osobnosti nakloněné spolupráci s INC, spoléhala – často v souladu se sovětskými instrukcemi – na to, že podpora Néhrúova a později Indiřina Kongresu a spolupráce s národní buržoazií nakonec povede k přeměně Indie v socialistickou zemi.

Změny postojů indických komunistů k vnitropolitickým otázkám se odrazily také na jejich stanoviscích k záležitostem zahraniční politiky Indie. Jak jsme měli možnost vidět, názory CPI (a CPI(M)) na zahraniční politiku se měnily v závislosti na tom, jaký byl vztah komunistické strany k vládní INC (nebo jinému vládnímu uskupení) a co obecně soudila o směřování této politiky, tedy zda se přiklání k socialistickému nebo kapitalistickému táboru. Tento proměnlivý postoj je zcela přirozený, neboť zahraniční politika jako taková sama podléhá řadě často i protichůdných obratů v souladu s tím, jaké jsou zájmy země, resp. vládnoucí elity. Názorům představitelů CPI a CPI(M) proto nelze vyčítat nekonzistentnost, jelikož politická situace ve světě je v ustavičném pohybu a rozdílné jsou i reakce jednotlivých vlád na ni. Změněná situace často vyžaduje změnu postoje.

Na hodnocení zahraniční politiky Indie se názory CPI a CPI(M) po rozdělení strany lišily. Zatímco pro CPI byla zahraniční politika indické vlády v zásadě politikou míru, antikolonialismu a nezúčastněnosti, i když se někdy dopouštěla různých lapsů, podle CPI(M) nemohla být důsledná politika nezúčastněnosti prosazována vládou velkoburžoazie, jejíž zájmy zastával INC.[121] CPI tedy zdůrazňovala spíše národní zájmy, CPI(M) třídní, což pochopitelně souviselo s tím, že cílem marxistické stany bylo vybudovat v Indii lidovou demokracii revolučními prostředky a porážkou velkoburžoazie podporované zahraničním kapitálem, kdežto CPI chtěla nastolit socialismus vytvořením národně-demokratického frontu, tedy spoluprací s progresivními složkami INC.[122]

Kontroverzní kapitolu v dějinách CPI tvoří tajné financování strany sovětskými penězi, které je poměrně dopodrobna popsáno v tzv. Mitrochinově archivu. Subvence kapitálu z Moskvy, jež sloužily k financování kampaní, vydávání tisku atp., měly nepochybně jistý vliv na oficiální stanoviska strany k řadě zahraničněpolitických témat. Je nepopiratelný fakt, že strana přizpůsobovala své postoje doporučením ze SSSR, případně ČLR. Tak například pokud jde o otázku výroby atomové bomby, byla CPI nesmírně kritická vůči Spojeným státům a poukazovala na to, že použití atomové zbraně bude mít ničivé a katastrofální následky. Když jadernou bombu vyrobily Čína a SSSR, byla tato událost ve straně považována za triumf marxismu-leninismu.[123] CPI ustavičně kritizovala politiku USA a některých dalších západních zemí a obvykle právem upozorňovala na problematické a sporné kroky americké diplomacie, avšak mlčela kupř. o zločinech komunistické Národní fronty za osvobození jižního Vietnamu či o čínské agresi v Tibetu a odkazovala na to, že události v tomto regionu jsou vnitřní záležitostí ČLR.[124] Rozhodně však neplatí, že by indičtí komunisté slepě a bezvýhradně následovali kurz stanovený v Moskvě či Pekingu: takovéto tvrzení by bylo nesmírně zplošťující a nepravdivé, jelikož by zastíralo skutečnost, že ve straně se po celou dobu její existence střetávalo několik názorově odlišných frakcí a ignorovalo by některá další fakta, jako je například na přáních Moskvy nezávislý postoj CPI vedené Č. R. Ráem po r. 1977 nepodporovat Indiru.[125] Navíc je třeba si uvědomit, že v době studené války byl celý svět velmi razantně polarizován, čímž lze vysvětlit, že politické strany zastávaly obvykle poněkud jednostranná stanoviska k otázkám zahraniční politiky. Indie je skvělým příkladem této polarizace: v 70. letech přímo do indické vlády pronikly jak KGB, tak CIA ve snaze ovlivnit směřování indické zahraniční politiky.[126] Jestliže si Američané svou potravinovou a hospodářskou pomocí koupili mlčení Indie o zločinech ve Vietnamu během 60. let, pak se nelze tolik divit, že CPI brala peníze od Sovětů na chod své strany: vedla se tichá válka mezi dvěma systémy a silovými bloky a téměř každou slabost jedné strany ihned využil ke svému prospěchu nepřítel.

Stanoviska jak CPI, tak CPI(M) lze tedy v jistém smyslu právem vinit z jednostrannosti. Nelze však odůvodněně tvrdit, že tato jednostrannost (jednoznačný příklon k politice zemí socialistického tábora) byla podmíněna penězi z Moskvy. Mnohem důležitější roli hrály zajisté důvody ideologické. Víme sice o tom, že indičtí komunisté dostávali pokyny a instrukce od sovětských soudruhů, že jezdili radit se o svém postupu do Moskvy, že přizpůsobovali svá stanoviska pohledům a zájmům SSSR a že jejich prostřednictvím sovětská diplomacie ovlivňovala dění v Indii. To ale spíše vypovídá o určité ideologické zaujatosti, než o korupci. Indira Gándhíová a její Kongres dostávaly nemalé částky jak od CIA, tak KGB a na druhé straně CPI(M) finančně podporována z Moskvy nebyla.[127]

Indická levice je dnes, jak jsem na to poukázal již výše, v krizi.[128] Jen na ní však záleží, jak dlouho bude ještě Indií obcházet „strašidlo – strašidlo komunismu“,[129] které se objevilo v 19. století v Evropě. Jen na ní záleží, zda se naplní slova Mao Ce-tunga, jenž čínský vůdce uvedl v dopisu B. T. Ranadivému z 19. října 1949: „Podobně jako svobodná Čína, i svobodná Indie se jednoho dne objeví v socialistické a lidovědemokratické rodině. Toho dne skončí imperialistická reakční vláda v dějinách lidstva.“[130]

Literatura

  • Andrew, C. M. – Mitrochin, V. N.: Operace KGB a studená válka: Mitrochinův archiv II. Praha 2008.
  • Bhutto, Z. A.: The Myth of Independence. London 1969.
  • Buchanan, T. E.: Consequences. Salt Lake City 2010.
  • Chandra, B. (et al.): India Since Independence. New Delhi 2008.
  • Eckert, C. J.: Dějiny Koreje. Praha 2001.
  • Filipský, J. (et al.): Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha 2003.
  • Filipský, J.: Indie. Praha 2008.
  • Hlavatá, L. (et al.): Dějiny Vietnamu. Praha 2008.
  • Jayapalan, N.: Foreign Policy of India. New Delhi 2001.
  • Klíma, J.: Portugalská Indie. Praha 2010.
  • Komunistická strana v nezávislé Indii. Praha 1962.
  • Kumar, K. N.: Political Parties in India. New Delhi 1990.
  • Marx, K. – Engels, F.: Manifest komunistické strany. Praha 198910.
  • Nizami, T. A.: The Communist Party and India’s Foreign Policy. New Delhi 1971.
  • Sen, M.: A Traveller and the Road: The Journey of an Indian Communist. New Delhi 2003.
  • Strnad, J. (et al.): Dějiny Indie. Praha 20082.
  • Thakur, R.: India’s Vietnam Policy, 1946-1979. In: Asian Survey, vol. 19, no. 10 (oct., 1979), s. 957-976.

[1] K lepšímu obeznámení se s tímto tématem v lecčems paradoxně více poslouží Filipského útlá Indie (v řadě Stručná historie států). V angličtině je dostupná publikace B. Chandry India Since Independence. Zpracování moderních dějin Indie v podobném rozsahu v češtině žel postrádáme.

[2] Srov. Nizami, s. 263 n.

[3] S tímto údajem se lze setkat na oficiálních webových stránkách CPI (srov. https://sites.google.com/a/communist-party.in/cpi/brief-history-of-cpi), jakož i v českých Dějinách Indie, s. 933. Existuje však i odlišná datace. Někde se uvádí, že strana vznikla již v r. 1920 v Taškentu (dnešní Uzbekistán, tehdejší Turkestánská autonomní sovětská socialistická republika) na schůzi indických intelektuálů (srov. kupř. Nizami, s. 4). Tuto dataci přijímá za svou Komunistická strana Indie (marxistická), zkratka CPI(M), jež vznikla odštěpením od CPI v r. 1964 (srov. jejich web: http://www.cpim.org/content/about-us). Jednalo se však spíše o různé skupiny operující nezávisle na sobě. K ustavení strany s pevnější organizační strukturou došlo patrně až na konferenci v Kánpuru. Horák ve své studii (in: Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 9) poněkud nesprávně píše, že CPI byla založena v r. 1933. Tento údaj pochází patrně ze skutečnosti, že v tomto roce došlo k reorganizaci strany a vytvoření ústředního výboru (central committee) v souvislosti s ukončením tzv. mérathského procesu (k tomu viz Nizami, s. 3 n.). Strana dostala pevnou organizaci teprve tímto rokem.

[4] Historické hodnocení těchto událostí je předmětem sporů. Podle oficiální verze CPI bylo télangánské ozbrojené povstání „jedním z nejhrdinštějších bojů vedených Komunistickou stranou Indie“ (https://sites.google.com/a/communistparty.in/cpi/brief-history-of-cpi), zatímco z pohledu Nizamiho (s. 11) představovalo zavedení „vlády teroru na venkově“. V Dějinách Indie (s. 823) je o télangánské revoltě učiněna pouze jediná sporá a nejasná zmínka jako o „rolnickém povstání manipulovaném komunisty“. K povstání dále srov.: Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 21. Komunisté vedli také protifeudální agrární vzpouru v Bengálsku v r. 1946.

[5] Srov. body 26 a 27 z Programu CPI přijatého v Bombaji v říjnu 1951 (Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 65 n.). Jedním z takovýchto nově vytvořených států byla Kérala, jež vznikla r. 1956 územní reorganizací jihoindického teritoria: hlavním kritériem nového uspořádání byl společný jazyk (malajalámština). Ve volbách konaných r. 1957 tam zvítězila právě CPI.

[6] Srov. Nizami, s. 144 n.

[7] Srov. Chandra, s. 259 a Dějiny Indie, s. 834 (Horák, s. 50 uvádí zisk až 11 % hlasů, což představuje 12 milionů voličů. Toto číslo se však vztahuje k zisku CPI spolu s marxistickým AIFB, All India Forward Bloc). K osudům kéralské vlády vedené komunisty (vláda byla rozpuštěna prezidentským dekretem v r. 1959 podle článku 356 Ústavy) srov. stať Adžaje Ghoše „Kérala“ přeloženou in: Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 242-260 a Nizami, s. 7. O situaci v Kérale po odvolání komunisty vedené vlády zpravuje rovněž memorandum CIA ze dne 14. 8. 1959 „Kerala“ dostupné zde: http://www.foia.cia.gov/sites/default/files/do-cument_conversions/89801/DOC_0001282540.pdf.

[8] Podpora télangánského povstání namířeného původně proti nizámovi a pak i proti indické vládě a armádě byla iniciována levicovým křídlem ve straně prosazujícím čínskou cestu (B. T. Ranadivé). Tato strategie byla později samotnou stranou odsouzena, Ranadivé (jenž zastával post generálního tajemníka strany v r. 1948-50) byl označen za levicového dobrodruha a extrémistu a zbaven funkce. Ve straně se (po sovětské intervenci) prosadila umírněnější („pravicová“) frakce (Š. A. Dángé). V preambuli ke stanovám CPI schváleným na mimořádném kongresu v Amritsaru v dubnu 1958 svědčí o dočasném vítězství umírněného křídla tato slova: „CPI se snaží dosáhnout plné demokracie a socialismu pokojnými prostředky. Předpokládá, že rozvojem mohutného masového hnutí a získáním většiny v parlamentě, která by byla podpořena masovými vystoupeními, může dělnická třída a její spojenci překonat odpor reakčních sil a zajistit, aby se parlament stal nástrojem vůle lidu a uskutečnil základní změny v hospodářské, sociální a státní struktuře“ (srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 159 n.).

[9] Srov. Nizami, s. 76 a 145.

[10] Srov. Chandra, s. 258.

[11] Srov. Andrew – Mitrochin, s. 262.

[12] Sovětský svaz měl v Indii své ekonomické a politické zájmy. Spolupráce mezi oběma zeměmi se začala rozvíjet zejména po r. 1955 (Néhrúova návštěva v Moskvě a Chruščovova v Dillí). Indičtí komunisté byli tehdy ze strany SSSR tlačeni k užší kooperaci s kongresovou vládou.

[13] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 49 a 74 nn.

[14] Připomeňme, že se jednalo mj. o otázku revizionismu, jež rezonovala v mezinárodním komunistickém hnutí po dvacátém sjezdu KSSS v r. 1956, na němž N. Chruščov vystoupil s kritikou kultu osobnosti za Stalina. Mao Ce-tung obvinil nové sovětské vedení z revizionismu a právě tak i levicové křídlo v CPI vinilo vedení strany na čele s Dángém z pravicového revizionismu a z opuštění autentických pozic marxismu-leninismu. Dángého sbližování s INC bylo levicovou frakcí vnímáno jako ustupování zájmům národní buržoazie. Stoupenci „pravicové“ Dángého skupiny byli v této souvislosti označováni za „buržoazní nacionalisty“.

[15] Ideologické rozpory vystoupily jasně do popředí především na 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v říjnu 1961.

[16] Srov. kupř. Buchanan, s. 99.

[17] Postoj této frakce, později strany (CPI(M)), nebyl jednoznačně a bezvýhradně pročínský. Ve straně se spíše utkávala dvě křídla: umírnění na čele s E. M. Š. Nambúdiripádem a Džjotim Basuem a radikálnější pročínské křídlo reprezentované P. Sundarajjou a B. T. Ranadivém; srov. reportáž W. McLaughlina „Communism in India: Confusion Left and Right“ odvysílanou v Rádiu Svobodná Evropa 14. 10. 1965, jejíž přepis je dostupný zde: http://osaarchivum.org/files/holdings/300/8/3/text/131-3-104.shtml.

[18] Tento název byl definitivně prosazen v r. 1965 v legislativních volbách v Kérale. Dnes je strana běžně známá pod hindským jménem „Márksvádí kamjunist pártí“.

[19] V kéralských parlamentních volbách v r. 1965 zvítězila CPI(M), když obdržela 40 z celkového počtu 133 křesel. Avšak ze čtyřiceti zvolených zastupitelů bylo 29 drženo ve vazbě kvůli údajné podpoře Číny; srov. McLaughlinovu reportáž citovanou výše a rovněž internetové stránky kéralské CPI(M), kde je sepsána stručná historie strany: http://www.cpimkerala.org/eng/history-2.php?n=1.

[20] INTUC (Indian National Trade Union Congress) je odborovým křídlem INC založeným r. 1947.

[21] Tato vláda však neměla dlouhého trvání, neboť ministři za CPI, Muslimskou ligu a další strany, které tvořily koalici („United Front“), rezignovali na své posty. S podporou INC byla r. 1969 vytvořena nová koalice (bez účasti CPI(M)) pod vedením CPI. Po volbách r. 1970 vládla v Kérale koalice za účasti CPI a INC; srov.: http://www.kerala.gov.in/index.php?option=com_content&vi-ew=article&id=3776%3Ahistory-of-kerala-legislature&catid=945%3Aelection&Itemid=2291.

[22] Situace v Západním Bengálsku byla po volbách značně komplikovaná. Mukherdžího vláda vydržela u moci pouze do listopadu 1967, kdy se vlády ujal P. Č. Ghoš (INC), jenž po rozpuštění předchozí koalice s účastí CPI(M) („United Front“) vedl menšinový kabinet. Po 48-hodinové generální stávce a protestech vyvolaných zejména CPI(M) proti převzetí moci menšinovou vládou následovalo vyhlášení prezidentské správy v Západním Bengálsku, která trvala do února 1969. V nových volbách konaných téhož roku zvítězila jednoznačně CPI(M), avšak pod tlakem CPI a Bengálského kongresu byl ministerským předsedou opět jmenován A. K. Mukherdží. Ten však hned následujícího roku rezignoval poté, co byl mezi CPI a Bengálským kongresem uzavřen pakt proti koaliční CPI(M) podporovaný ze strany INC. Západní Bengálsko se znovu ocitlo pod prezidentskou vládou. Teprve v r. 1972 vznikla stabilní vláda (do r. 1977) pod vedením Siddhárthy Š. Rája z INC. Od r. 1977 do r. 2000 pak vládl v Západním Bengálsku nepřetržitě Džjoti Basu z CPI(M). Vláda marxistů v Západním Bengálsku byla ukončena teprve v r. 2011, kdy byl Levý front výrazně poražen aliancí UPA (United Progressive Alliance).

[23] Srov. Andrew – Mitrochin, s. 266. Tajná zpráva KGB tvrdí, že indické parlamentní volby v r. 1967 byly z 30 až 40 % ovlivněny sovětskou rozvědkou. Toto tvrzení je nepochybně přehnané; srov. tamtéž.

[24] Oficiální postoj Komunistické strany Číny (KSČ) k nakšalitskému hnutí byl vyjádřen v článku „Spring Thunder over India“ uveřejněném v People’s Daily 5. července 1967 (nyní dostupném zde: http://www.marxists.org/subject/china/do-cuments/peoples-daily/1967/07/05.htm). KSČ uvítala vypuknutí vzpoury jako „událost nesmírného významu pro revoluční boj indického lidu“. „Ozbrojený boj je jedinou správnou cestou pro indickou revoluci“, hlásá článek, který viní kongresovou vládu z vykořisťování indického lidu a spolupráce s imperialisty a označuje indické rolníky za hlavní sílu revoluce.

[25] Strana však měla poněkud blíže k čínským komunistům vzhledem k její kritice sovětského revizionismu; srov. Chandra, s. 262.

[26] Jejich ideologický spor s CPI(M) trvá dodnes. Nakšalitští maoisté považují CPI(M) za revizionistickou stranu, marxistická strana zas obviňuje nakšality z anarchismu. Srov. článek A. Višváse, ideologa CPI(M),‘Maoism’: An Exercise in Anarchism, který vyšel v časopise The Marxist, vol. XXI, no. 4 (říjen-prosinec 2005; přístupný na webu: http://www.cpim.org/marxist/200504-Maoism-anilbiswas.pdf), teoretickém čtvrtletníku CPI(M), a nakšalitskou reakci na něj uveřejněnou zde: http://naxalrevolu-tion.blogspot.cz/2007/08/maoist-critique-of-cpimarxist.html.

[27] Sovětský svaz podporoval v konfliktu Bangladéš a indickou armádu ve snaze oslabit své rivaly v regionu, Čínu a Pákistán, na jehož stranu se postavily rovněž Spojené státy. V srpnu 1971 byla podepsána indicko-sovětská smlouva o přátelství, v níž se obě strany v článku 9 zavázaly, že v případě ohrožení jedné z nich jiným státem jí druhá strana poskytne pomoc. Tento článek byl evidentně namířen proti případnému americkému zásahu v regionu.

[28] Srov. Andrew – Mitrochin, s. 274.

[30] Z tzv. Mitrochinova archivu vyplývá, že obě strany (CPI i INC) byly v tomto období finančně podporovány z Moskvy a nabádány ke vzájemné spolupráci. Jednalo se o tajné subvence, přičemž kupř. částka, kterou KGB poslalo CPI za první polovinu roku 1975, činila více než 2,5 milionu rupií; srov. Andrew – Mitrochin, s. 270.

[31] Sundarajja však v r. 1976 rezignoval na post generálního tajemníka strany a vzdal se rovněž členství v politbyru z důvodu údajného revizionismu v CPI(M). Odstoupení vysvětlil právě svým nesouhlasem se spoluprací strany s pravicovou a „para-militárně fašistickou“ stranou Džansangh ve jménu boje proti výjimečnému stavu. Ve svém pamfletu „Why I Resigned from G.S. & P.B.“ (nyní dostupném zde: http://www.revolutionarydemocracy.org/archive/resig.htm#Postscript) uvedl a rozsáhle rozebral další důvody svého odstoupení. Vadilo mu zejména opuštění revoluční perspektivy ve straně a její příklon k parlamentní formě vlády.

[32] Sovětské subvence na volební kampaň CPI přesáhly podle Mitrochinova archivu 3 miliony rupií.

[33] Srov. Andrew – Mitrochin, s. 278 n.

[34] Srov. Dějiny Indie, s. 852.

[35] Srov. kupř. http://in.rediff.com/news/mar/29basu3.htm. Chválou na legendárního vůdce bengálských komunistů nešetřili ani jeho političtí odpůrci (srov. kupř. http://articles.timesofindia.indiatimes.com/2010-01-11/kolkata/28132525_1_historic-blunder-jyoti-basu-cpm-leaders). Byla to zajisté především osobnost tohoto velkého komunisty (a jeho obrovská popularita), která stála za návrhem, aby se stal ministerským předsedou Indie.

[37] Podpora levice vládě UPA cílila k udržení komunalistů na uzdě a k zamezení tomu, aby měli zásadní vliv na směřování indické vysoké politiky. Srov. http://pd.cpim.org/2008/0706_pd/07062008_1.htm.

[38] Několik poslanců opoziční BJP dokonce mávalo bankovkami rupií ve vzduchu během parlamentní rozpravy na znak toho, že jim měl být za podporu vlády (resp. zdržení se hlasování) přislíben či poskytnut finanční úplatek; srov. kupř. http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/7519860.stm a http://www.nytimes.com/2008/07/23/world/asia/23india.html?_r=2&ref=
world&oref=slogin&
. Faktem je, že po hlasování bylo zjištěno, že deset zákonodárců z BJP hlasovalo pro vládu. Premiér Singh označil hlasování za „přesvědčivé vítězství“.

[43] Dodejme, že podobně dopadly i volby v Kérale v r. 2011: komunisty zde vystřídala koalice vedená INC. Prohra komunistů v Kérale však nebyla ani zdaleka tak drtivá jako v Bengálsku; CPI(M) vládla v tomto jihoindickém státě po 50 let takřka střídavě s INC.

[44] Srov. Nizami, s. 42.

[45] Srov. první tezi Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany.

[46] Co se týče zahraniční politiky CPI před vyhlášením nezávislosti, za zmínku zajisté stojí postoj strany za války, kdy se CPI vyskytla v opozici vůči Kongresem vedenému hnutí „Quit India“, jehož cílem bylo dosažení indické samostanosti na Británii, přičemž byla vyhlášena občanská neposlušnost vůči britské správě. Vzhledem k tomu, že Británie byla spojencem Sovětského svazu ve válce proti fašismu (a i přesto, že představovala nepřítele indické svobody), CPI (jakož i Muslimská liga a další menší strany) odmítla podpořit toto hnutí a stála na straně Britů (srov. Nizami, s. 76). Strana pak byla následně (r. 1942) britskou správou legalizována.

[47] Mezi indickými komunisty se poměrně dlouze a urputně řešila otázka, zda největším nepřítelem světového míru jsou USA, nebo Británie. Prosovětská frakce prosazovala názor, že největšími nepřáteli jsou Američané, pro levé křídlo byla naopak hlavním nepřítelem indického lidu Británie. Nakonec byla otázka vyřešena takticky tím způsobem, že Británie byla prohlášena za největší hrozbu pro indickou svobodu a USA za hlavního nepřítele světového míru (srov. Nizami, s. 44 a 61 n.). Zhodnocení této otázky mělo pro CPI zásadní vliv na postoj strany k Néhrúově vládě: pokud by za hlavního nepřítele Indie byly označeny Spojené státy, strana by v takovém případě musela podporovat kroky kongresové vlády a být tak na straně Néhrúa v boji proti americké hrozbě. Jednalo se tedy o vyřešení klíčové otázky vztahu k vládě: zda k ní zaujmout opoziční postoj a podpořit pouze některé její kroky, nebo s ní kooperovat a kritizovat jen konkrétní opatření.

[48] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 70 nn.

[49] Korejská jména píši podle zaužívané české transkripce převzaté z ruštiny místo správných (leč v češtině zřídka používaných) tvarů I sung-man a Kim il-song, které uvádí kupř. české vydání Dějin Koreje z r. 2001.

[50] Válku sice rozpoutala armáda Severní Koreje tím, že překročila 38. rovnoběžku, zdá se však, že útok KLDR byl (alespoň zčásti) vynucen vojenskou provokací Jihu; srov. Dějiny Koreje, s. 247 n.

[51] Srov. Nizami, s. 192.

[52] Srov. Nizami, s. 134 nn.

[53] ČLR, jedna ze stran tohoto konfliktu, tak vlastně neměla možnost vyjádřit se ke korejské válce na půdě OSN. Néhrú byl přesvědčen, že korejský problém nebude vyřešen, nestane-li se ČLR členem Spojených národů (a Rady bezpečnosti); srov. Nizami, s. 134 n.

[54] Srov. Nizami, s. 194.

[55] Srov. Nizami, s. 195.

[56] Bylo to způsobeno mj. tím, že převahu získala Dángého (prosovětská) frakce, zatímco radikálnější Ranadivého křídlo se nadále distancovalo od Kongresu. Rozdělení uvnitř strany se manifestuje kupř. i v tomto prohlášení rezoluce, kde je vláda INC hodnocena výrazně nejednoznačně: „Přijetí socialismu kongresovou stranou jako cíle je nutno posuzovat v této souvislosti. Na jedné straně je to pokus buržoazie zamaskovat skutečný charakter její politiky, zmást masy a využít jejich radikálního smýšlení k upevnění své třídní vlády. Je však také znamením rostoucí síly a přitažlivosti myšlenek socialismu, což vládnoucí třída nemůže ignorovat. Samo vyhlášení socialismu za cíl však působí jako radikalizující síla. Upevňuje levicové křídlo kongresu (…)“; srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 100.

[57] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 94.

[58] K tlaku Moskvy na indické komunisty a postupné přizpůsobování pozic strany zájmům SSSR srov. kupř. důvěrný dokument CIA ze 7. února 1962 „The Indian Communist Party and the Sino-Soviet Dispute“ dostupný zde: http://www.foia.cia.gov/sites/de-fault/files/document_conversions/14/esau-15.pdf.

[59] Dodejme, že tento obrat byl podmíněn indickými i sovětskými národními zájmy vzhledem k pákistánskému členství v SEATO a americké podpoře Pákistánu.

[60] Principy paňčašíly byly poprvé definovány v čínsko-indické dohodě o obchodě a kulturních vztazích mezi tibetským regionem Číny a Indickou republikou, jež byla podepsána 29. dubna 1954 v Pekingu. Pět principů mírového soužití, z nichž tato dohoda explicitně vychází, tvoří tyto body: 1. vzájemné respektování územní integrity a suverenity; 2. neútočení; 3. nezasahování do vnitřních záležitostí druhé země; 4. rovnost a vzájemná výhodnost; 5. mírové soužití. Text smlouvy v anglickém znění je dostupný zde: http://www.tpprc.org/documents/agreements/1954.pdf.

[61] Pákistán vystoupil z tohoto paktu v r. 1972.

[62] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 79.

[63] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 80.

[64] CPI se stavěla proti veškerým snahám učinit z kašmírského údolí nezávislé území. Strana argumentovala především tím, že formální nezávislost by byla pouze zástěrkou k tomu, aby se toto území dostalo pod faktickou kontrolu Spojených států, k čemuž by zajisté došlo vzhledem k jeho strategické poloze v blízkosti hranic Sovětského svazu a Číny (srov. Nizami, s. 164 nn.). Americká přítomnost v Kašmíru by se v takovém případě stala i hrozbou pro Indii. Týž postoj nedávno znovu zopakoval zesnulý lídr CPI(M) H. K. Súrdžit; srov. http://rense.com/general19/cnt.htm.

[65] Kašmír byl de iure připojen k Indii podpisem mahárádži Hariho Sinha pod přístupovou smlouvou ze dne 26. 10. 1947. Zatímco však postoj CPI se v zásadě shodoval s postojem indické vlády, že celé území Kašmíru (včetně části okupované Pákistánem) je integrální součástí Indie, CPI(M) zastávala poněkud realističtější názor, že je třeba respektovat status quo (linii příměří), což fakticky znamenalo uznat, že oblasti tzv. Svobodného Kašmíru (Ázád Kašmír) a Aksai Činu nejsou již de facto součástí Indie. Podle Nambúdiripáda, jednoho z hlavních ideologů CPI(M), by se vláda z praktických důvodů (nevyhnutelnost dlouhé války) měla vzdát svých nároků na kašmírská území, která jsou kontrolována Pákistánem a Čínou a zachovat zvláštní status indického Kašmíru v rámci Unie (srov. Nizami, s. 169 n.). Stanovisko CPI se změnilo v r. 1967: strana nyní (ve volebním manifestu) uznávala, že linie příměří by se měla stát hranicí mezi oběma státy. Postoj strany se změnil patrně v souvislosti s uzavřením Taškentské dohody v lednu 1966, podepsané představiteli obou zemí po několikaměsíčním konfliktu. Pákistán i Indie se v ní zavázaly, že stáhnou své ozbrojené složky za linii příměří, což de facto znamenalo, že Indie se vzdala svého nároku na Ázád Kašmír.

[66] Nizami, s. 174, poukazuje v této souvislosti na nekonzistentnost stranických postojů k otázce Kašmíru: na jedné straně strana uznávala, že Kašmír je součástí Indie, na druhé připouštěla možnost referenda, ve kterém by lidé sami rozhodli o tom, kam chtějí patřit. CPI měla za to, že je v zájmu kašmírského lidu, aby byla jejich země členským státem Indické republiky, byla si však vědoma toho, že poslední slovo v této otázce by měli mít obyvatelé Kašmíru: jejich rozhodnutí bude ale závislé na tom, jak efektivně zde bude vláda čelit pákistánské propagandě a jak rychle prosadí nutné demokratické reformy (především agrární reformu) v Kašmíru.

[67] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 80.

[68] Srov. Nizami, s. 116.

[69] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 116 n.

[70] Podle CPI indické členství v Commonwealthu negativně ovlivňovalo indickou zahraniční politiku v několika oblastech, oslabovalo kupř. důsledné prosazování politiky antikolonialismu (v otázce Keni, Kypru a Malajsie, tedy britských kolonií). Británie byla rovněž členem paktu SEATO, podporovala Pákistán v otázce Kašmíru a Portugalsko v Gói. Z těchto důvodů bylo pro CPI indické členství v této organizaci nepřijatelné a šlo proti zájmům Indie. Komunisté naopak navrhovali, aby Indie vystoupila z tohoto spolku a uzavřela přátelské vztahy se svými sousedy a afro-asijskými zeměmi. Avšak postup indické vlády v Gói v r. 1961, její postoj k uznání ČLR a nečlenství Indie v britsko-amerických vojenských uskupeních prokázaly, že indická zahraniční politika není závislá na Británii. Británie kritizovala Indii za její politiku vůči Pákistánu, Indie se zas postavila proti Británii na stranu Egypta během tzv. suezské krize.

[71] Konec portugalského panství v Indii je naopak spíše z portugalského pohledu hodnocen v knize J. Klímy Portugalská Indie, s. 79 nn.

[72] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 164.

[73] K těmto dodávkám srov. Dějiny Bangladéše…, s. 206 nn.

[74] Otázka, jak zásadní hrozbou jsou USA pro Indii, hrála klíčovou roli v definování vztahu CPI k Néhrúově vládě; srov. pozn. 47.

[75] Na druhé straně představitelé CPI(M) podpořili později (r. 1966) Čínu v jejím jaderném programu a hájili čínský postoj k výrobě nukleární bomby, srov. Nizami, s. 49.

[76] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 170 n.

[77] Indie uznala pouze západní SRN, ačkoli udržovala obchodní vztahy i s východním Německem. Tato okolnost se stala objektem značné kritiky ze strany CPI; srov. Nizami, s. 176 nn. Komunisté argumentovali mj. tím, že NDR (na rozdíl od SRN) se stavěla jednoznačně proti kolonialismu a přidržovali se sovětské argumentace, že vytvoření separátní SRN na území osvobozeném západními spojenci bylo přímým porušením postupimské dohody. Poukazovali také na to, že Indie má diplomatické zastoupení v Severní i Jižní Koreji, která je stejně rozdělenou zemí jako Německo, zatímco v případě Německa udržovala konzulární vztahy pouze se Západem. Podle CPI byl tento přístup v rozporu s politikou nezúčastněnosti.

[78] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 279.

[79] K politice CPI vůči vládě, která souvisela s postojem sovětského vedení vůči Indii, srov. kupř. dokument CIA „India“ (Supplement VI: Communism) z března 1959 dostupný zde: http://www.foia.cia.gov/docs/DOC_0000777829/DOC_00-00777829.pdf (s. 4-2 nn.). CPI se tak vyskytla ve velmi obtížné situaci: na domácím poli musela coby opoziční strana bojovat proti Kongresu jak v celostátní, tak v regionální politice, v oblasti zahraniční politiky však byla tlačena sovětským vedením k podpoře INC. Strana tak byla nucena manévrovat mezi opozicí a schvalováním Néhrúova režimu.

[80] Srov. Komunistická strana v nezávislé Indii, s. 288.

[81] Postoj CPI uveřejněný v deníku The Statesman z 13. 6. 1966; srov. Nizami, s. 70, pozn. 32.

[82] Principy politiky nezúčastněnosti byly definovány na bělehradské konferenci v r. 1961, jíž se účastnilo 25 států. Lze je shrnout do těchto čtyř bodů: 1. nepřipojit se k žádnému vojenskému bloku; 2. důsledně zachovat protiimperialistickou a antikoloniální pozici; 3. věřit v koexistenci rozličných politických systémů; 4. pracovat na odzbrojení a míru; srov. Nizami, s. 34.

[83] Srov. Nizami, s. 137.

[84] Srov. Thakur, s. 961.

[85] Připomeňme, že před r. 1962 bylo přijetí vojenské pomoci Indií nemyslitelné: Néhrú vojenskou pomoc striktně odmítal s odůvodněním, že by se její přijetí prakticky rovnalo přidání se k jednomu či druhému bloku. V r. 1962 to byl naopak Néhrú, kdo žádal Američany o poskytnutí vojenské pomoci. Americké dodávky zbraní do Indie pokračovaly až do vypuknutí války s Pákistánem v r. 1965.

[86] V rozmezí 12 let od 1947-1959 poskytly Spojené státy Indii ekonomickou pomoc v objemu přibližně 1,7 miliardy amerických dolarů, v následujících čtyřech letech dostala Indie od USA 4 mld dolarů ekonomické pomoci; srov. kupř. Bhutto, s. 49.

[87] Inflace, hrozící hladomor a zvýšené výdaje na zbrojení měly na svědomí zhoršující se hospodářskou situaci Indie, srov. Filipský, s. 126.

[88] Je zřejmé, že potravinová pomoc z USA zabránila Indii v přímém odsouzení amerického postupu ve Vietnamu, srov. Nizami, s. 262.

[89] Srov. Nizami, s. 212 n.

[90] Srov. Nizami, s. 217.

[91] Srov. Thakur, s. 965.

[92] K Néhrúem definovaným zásadám zahraniční politiky Indie srov. Nizami, s. 31.

[93] Srov. Nizami, s. 101.

[94] Srov. Nizami, s. 106.

[95] Srov. Nizami, s. 109.

[96] Text smlouvy je dostupný na anglické wikipedii; srov. http://en.wikipedia.org/wiki/Indo-Soviet_Treaty_of_Friendship_and_Co-operation.

[97] Vzájemné vztahy Indie a SSSR poněkud ochladly nástupem spíše proamerické a pravicové Džanty k moci v r. 1977; srov. Jayapalan, s. 170.

[98] Srov. Andrew – Mitrochin, s. 268.

[99] Srov. Thakur, s. 967. Nad příměřím uzavřeným v Paříži v lednu 1973 měla dohlížet komise, jež se skládala z představitelů Kanady, Indonésie, Polska a Maďarska; srov. Dějiny Vietnamu, s. 233.

[100] Srov. Thakur, s. 969.

[101] Typickým příkladem vietnamizace války byla invaze jihovietnamské armády do Laosu v únoru 1971 s cílem přerušit Ho Či Minovu stezku a zabránit tak infiltraci severovietnamských jednotek na jih. Operace skončila naprostým debaklem: jihovietnamská armáda neobstála v bojích bez podpory amerických pozemních jednotek; srov. Dějiny Vietnamu, s. 229.

[102] Srov. Kumar, s. 172.

[103] McMahonova linie byla vytyčena britskou koloniální zprávou na simelské konferenci v r. 1914 jako hranice mezi Britskou Indií a Vnějším Tibetem. Bilaterální dohoda mezi Británií a tibetskými představiteli byla uzavřena bez čínské účasti; srov. kupř. Filipský, s. 121.

[104] Móhit Sén ve své knize A Traveller and the Road: Journey of an Indian Communist naznačuje, že stažení čínských jednotek bylo způsobeno zásahem sovětské diplomacie. Chruščov měl pohrozit Číně, že nestáhne-li z Indie své vojsko, SSSR zastaví veškeré dodávky ropy do ČLR. Sovětská hrozba hrála podle Séna klíčovou roli v rozhodnutí čínského vedení nepokračovat v invazi do Indie a vyhlásit příměří; srov. http://www.mainstreamweekly.net/article3777.html.

[106] Srov. Nizami, s. 235 n.

[107] Srov. Nizami, s. 231.

[108] Sovětská diplomacie se (z taktických důvodů) po počátečním mlčení přiklonila spíše na stranu Číny (viz článek z 25. října 1962 v sovětské Pravdě) a v tomto smyslu instruovala i indické komunistické předáky, jak to vyplývá ze záznamů sovětského velvyslance Benediktova po schůzce s Nambúdiripádem 26. 12. téhož roku (celý záznam přeložený do angličtiny je nyní dostupný v digitálním archivu studené války na internetu: http://legacy.wilsoncenter.org/va2/index.cfm?topic_id=1409&fuse-action=home.document&identifier=5034C09E-96B6-175C-91FF85A3AC6E56FC&sort=rights&item=cwihp). SSSR si potřeboval zajistit podporu ČLR v případě vypuknutí války s USA kvůli konfliktu na Kubě. Nakonec to však byla táž sovětská diplomacie, jež, zdá se, značnou měrou přispěla ke stažení čínských jednotek z Indie a čínskému vyhlášení příměří; srov. pozn. 105.

[109] Proti rezoluci prosazené Dángém se ve straně postavila sice minoritní, ale silná a hlasitá opozice na čele se soudruhy Sundarajjou a Ranadivém, která zastávala pročínské stanovisko. Další – třetí – skupina, kam patřil kupř. Nambúdiripád, zachovávala neutralitu a nebyla ochotna odsoudit čínské komunisty. Velmi zajímavý pohled (nejen) do zákulisí dění ve straně nabízí výše zmíněná kniha M. Séna; několik úryvků z ní relevantních k otázce stranických postojů v průběhu indicko-čínského konfliktu je dostupných zde: http://www.mainstreamweekly.net/article3777.html.

[110] 9. března 1963 vyšel v čínském deníku People’s Daily úvodník s názvem „A Mirror for Revisionists“, v němž jsou vyjádřeny oficiální postoje Komunistické strany Číny k vedení CPI na čele s Dángém v souvislosti s jeho postojem k čínsko-indické válce. Dángé a jeho „klika“ jsou zde označeni za zrádce marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu, jejichž úmyslem je učinit z CPI přívěsek indické velkoburžoazie a Kongresu. Článek je plný ostrých odsouzení Dángého šovinismu a revizionismu Překlad úvodníku do angličtiny, který posléze vyšel jako samostatná brožura, je dostupný zde: http://www.marx2mao.com/O-ther/MFR63.pdf.

[111] Výstavba silnice (dnes G219) začala již v r. 1951. Indie o její stavbě před dokončením v r. 1957 nic nevěděla.

[112] Srov. Nizami, s. 243 n.

[113] Příměří bylo podepsáno 1. července 1965 (srov. Nizami, s. 150 n.), nikoli v červnu, jak se v této souvislosti poněkud mylně uvádí v Dějinách Bangladéše…, s. 219.

[114] Srov. Nizami, s. 155.

[115] V této věci byl postoj obou komunistických stran – CPI i CPI(M) – zcela shodný; srov. Nizami, s. 154 n.

[116] Srov. Nizami, s. 157.

[117] Připomeňme však, že Čína plně podporovala v konfliktu Pákistán.

[118] Přehledně a zasvěceně je složitý vývoj CPI popsán v článku V. Singha Some Strategies of Indian Communists After 1947, jež je součástí sborníku India in the World Since 1947 (vydali A. Hilger a C. Unger), Frankfurt am Mainz 2012. Článek je dostupný zde: http://otheraspect.wordpress.com/2012/07/27/some-strategies-of-indian-communists-after-1947/.

[119] Přepis Stalinovy konverzace se soudruhy Ráem, Ghošem, Dángém a Basavapunniou z 9. 2. 1951 je dostupný zde: http://www.revolutionarydemocracy.org/rdv12n2/cpi2.htm. Originál viz zde: http://digitalarchive.wilsoncenter.org/docu-ment/113938.

[120] Srov. Sen, s. 81.

[121] Srov. Nizami, s. 258.

[122] Srov. Chandra, s. 261.

[123] Srov. Nizami, s. 259.

[124] K postojům indických komunistů k čínské invazi do Tibetu, k tibetskému povstání v r. 1959 a jeho násilnému potlačení ze strany Číny srov. Nizami, s. 252 nn. Povstání proti čínské správě, jež indičtí komunisté odsoudili jako reakční rebélii vedenou velkostatkáři a bigotními lámy, bylo nicméně připravováno a podporováno ze strany CIA; srov. článek na anglické wikipedii o tibetském povstání s odkazy na další literaturu: http://en.wikipedia.org/wiki/1959_Tibetan_uprising.

[125] Srov. Andrew – Mitrochin, s. 279.

[126] Srov. Andrew – Mitrochin, s. 269.

[127] Kontakty KGB s CPI(M) byly jen velmi omezené, CPI(M) neměla přímou sovětskou podporu (srov. Andrew – Mitrochin, s. 277). K prostředkům, jež dostával Kongres během vlády Indiry Gándhíové od sovětských agentů srov. tamtéž, s. 270; k americkému financování INC srov. tamtéž, s. 273.

[129] Srov. Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany, s. 16.

[130] Srov. Nizami, s. 227.

Titulní foto