Autoři: Jakub Kufčák (POST) a Gabriela Sommerová  (IPS FSV UK)

Abstrakt

Následující článek se věnuje konstuktivistické analýze role stíhacího letectva pro identitu ČR. Toho je docíleno diskuzivní analýzou strategických dokumentů ČR, výroků členů bezpečnostní komunity a politické reprezentace v období od roku 1999 až do května 2013. Článek vychází z presumpce obhajoby vlastnictví stíhacího letectva v České republice na základě normativních a identitních argumentů. Normativní základy, jež předpokládají přejímání vzorců příslušných bezpečnostních komunit a subkomunit států, se při rozboru diskursu o českém stíhacím letectvu projevily v četných odkazech na národní suverenitu, zachování celistvosti a nezávislosti státu a přítomnosti reálných hrozeb, k jejichž obraně je české stíhací letectvo nepostradatelné. Tato argumentace dle výsledků výzkumu převažovala v rétorice české bezpečnostní komunity, představitelů AČR a ve strategických materiálech AČR/Ministerstva obrany. Z analýzy diskursu tak byla potvrzena platnost hypotézy, která tvrdila, že existuje arbitrární normativní spojení mezi stíhacím letectvem jako objektem a normativní definicí státnosti (statehood) chápané v rámci NATO. Potvrzena byla i platnost druhé hypotézy, která tvrdila, že identitní argumentace je založená na referencování národního sebe-chápání (nationhood) vůči dalším subjektům v rámci sub-komunity – ať se jedná o tradiční negativní vymezování vůči Německu, či státům vojensky chápaným jako marginálním (Lucembursko, Irsko, Pobaltí). Identitní argumentace dominovala politickému diskursu.

Teoretické ukotvení: post-strukturalismus a konstruktivismus

Základní premisou této práce je pohled na určitou vojenskou techniku jako na součást normativní definice státnosti. Norma by tak v tomto případě tvořila kolektivní očekávání pro vhodné chování aktérů v rámci svých příslušných identit.[1] Z teoretického hlediska je tak normativní chápání vojenské techniky a armády jako znaku státnosti (statehood) někdy popisováno dokonce jako kulturní imperialismus, neboť připisuje normy charakteristické pro západní společnosti jako univerzální. Např. Pretoriusová si proto v této souvislosti pomáhá s popisem tohoto fenoménu v Gramscianských konotacích, neboť armáda západního stylu je prezentována jako věc „zdravého rozumu.“[2]

V našem chápání normativního spojení mezi určitou vojenskou technikou a znakem státnosti se ovšem vymezujeme proti podobným vysvětlením normativního vojenského izomorfismu, která tvrdí, že silné státy imitují konvenční vojenské normy z důvodu jejich vojenského významu. Slabé státy se, na druhou stranu, těmito normami mají řídit, neboť jsou pod vlivem jakési „kulturní drogy“ a naivně se domnívají, že konformita jim přinese prestiž podobnou hlavním mocnostem.[3] Více je tato argumentace rozvinuta při popisu naší první hypotézy v další kapitole.

Z konstruktivismu se tato práce inspiruje analytickým důrazem na identitu státu, která je spolu se zájmy generována skrze interakce států, ale zároveň se stává základem pro tvorbu zájmů.[4] Nespokojujeme se tak pozitivistickou metodologií a konstatováním, že identita je příčinou chování států, a naopak se snažíme kriticky přistoupit  i k formování identity. Ta je formována intersubjektivně skrze vztahy s významnými druhými (significant others), přičemž tradičně se rozlišují tři druhy významných druhých – nepřítel, rival a přítel.[5] Tato práce se nicméně nebude pouštět do hledání kořenů českých významných druhých, ale pokusí se skrze analýzu diskursu najít náznaky referencí na české významných druhých.

Tato argumentace se dále promítne do druhé hypotézy naší práce, kde jsou tito významní druzí chápání v rámci dvou prvků – jednoho domácího, spojeného více se zaběhlými prvky národní identity referující na nepřítele a rivaly; a druhého, který obsáhne reference na přátelskou bezpečnostní sub-komunitu v rámci chápání sebe sama a své role v této instituci.

Hypotézy: diskuze a praxe

Vycházeje z neo-institucionálního pohledu,[6] první hypotéza této práce postuluje, že jakmile je symbolický vztah mezi objektem (např. nadzvuková stíhačka nebo vlajka) a normativní definicí státní suverenity pevně zavedený (stává se tedy sdílenou normou, která definuje normalitu státnosti), přestává být rozhodnutí o vlastnictví tohoto objektu odvislé od jeho funkční potřeby (jako reakce na hrozby), ale stává se odvislé od míry napojení daného státu do světového systému. Abychom tento argument mohli rozvinout dále, společně s Eyreovou a Suchmanem předpokládáme, že vojenské akvizice by měly svou intenzitou a objekty odrážet míru „zapuštění“ či institucionalizace státu do tohoto normativního systému.[7]

Normu státnosti sdílenou v rámci tohoto systému ovšem nelze považovat za univerzální, spíše dá hovořit o modelech státnosti, které jsou sdílené v rámci sub-komunit založených např. na jazykových nebo koloniálních dědictvích či jiných kulturních děleních.[8]

Od Eyerové a Suchmana se ovšem odlišujeme ve dvou důležitých věcech. Zaprvé nehledíme na toto „zapuštění“ státu neo-institucionálně, ale post-strukturalisticky – hledáme tím pádem power relation sdílený v sub-komunitě států, v rámci které je stíhací letectvo součástí normativní definice státnosti (statehood). Z toho vyplývá, že, zadruhé, nehledáme toto „zapuštění“ např. v počtu členství v mezinárodních organizacích, jak by odpovídalo neo-institucionalistickému pohledu, ale hledáme diskursivní analýzou arbitrární spojení mezi stíhacím letectvem a definicí státnosti.

Tímto způsobem lze argumentovat, že regionální bezpečnostní aliance mohou konstituovat právě takovou sub-komunitu s vlastní sdílenou normou či modelem státnosti. NATO jako svého druhu unikátní bezpečnostní organizace představuje ideální referenční sub-komunitu minimálně v případě vojenské techniky. Přesto je nutné pro úplnost poznamenat, že tyto modely státnosti v návaznosti na identity národní a sub-komunitní nemusí být exklusivní, proto se nedá jednoznačně vyloučit či odlišit model státnosti navázaný v českém případě na sub-komunitu „evropskou.“ V případě stíhacího letectva ovšem argumentujeme, že NATO představuje dominující referenční sub-komunitu vzhledem k vojenskému charakteru tohoto objektu. Logickým závěrem této první hypotézy tak je, že vlastnictví stíhacího letectva je pro ČR právě takovouto sdílenou normou státnosti v rámci NATO. V diskursivní analýze by se tento rozměr měl projevit diskursivním spojením stíhacího letectva a suverenity ČR.

Stejně tak, jako je nutné rozlišovat sub-komunity s různým modelem státnosti v rámci světového systému, je důležité nepřipisovat státům jednotný druh identity, neboť národní definice identity (nationhood) se také mohou lišit. Na této logice je založena druhá, konstruktivistická, hypotéza této práce a to ta, že právě domácí, dlouhodobé rysy identity (často založené na vymezování se vůči jiným národům) tvoří druhý prvek tohoto procesu, který ovlivňuje chování států.[9]

Přesto je důležité mít na paměti vymezení mezi normou jako modelem státnosti, které si aktéři nejsou vědomi, neboť je intersubjektivní a aktéři ji přijímají automaticky, bez zpochybňování, mají tak roli spíše pasivních recipientů; a identitou státu, kterou aktéři mohou vědomě využívat v rámci diskursu.[10]

Pokud bychom tuto druhou hypotézu chtěli v praxi doložit na příkladu vlastnictví stíhacího letectva pro ČR, museli bychom se především paradoxně podívat na možnost nevlastnění stíhaček. Analýza diskursu reakcí na možnost zrušení tohoto druhu vojska by v tomto případě měla odhalit možné ohrožení ontologické bezpečnosti[11] české společnosti. Z pohledu ontologické bezpečnosti tak analytickým objektem není „zájem“ státu, ale pojetí sebe sama – zisky či ztráty bezpečnosti jsou tak hodnoceny na základě toho, jestli udržují či podrývají určitou identitu.[12]

V praxi by se tak dalo hovořit o hysterických reakcích na možnou vojenskou závislost na SRN, stejně tak se ovšem dají očekávat reference na určitou formu sdílené identity v podobě obrazu ČR v NATO v  roli spolehlivého spojence. Zkoumání chápání sebe sama v rámci NATO v roli spolehlivého spojence v duchu teorie rolí je ovšem mimo záměr této práce.

Metodologie: diskursivní analýza

Představené hypotézy se pokusíme prokázat analýzou diskursu problematiky vlastnictví  stíhacího letectva ČR a jeho dopadů na bezpečnost ČR. Diskurisvní analýza představuje ideální nástroj zkoumání tvorby a vývoje identity, která ze své podstaty vyžaduje překlenutí ze subjektivního procesu na intersubjektivní právě prostřednictvím interakce jednotlivých aktérů. Analýzou diskursu lze také sledovat dvojitý proces. Zaprvé, aktéři diskursu pasivně přejímají a propagují znaky identity, které považují za příslušné (národní). Zadruhé, odkazem na tyto znaky identitu utvrzují, dotvářejí či plně konstruují (role aktivní).

Referenční sbírku pro účely této práce představují decision-makers a bezpečnostní komunita, protože se jedná o omezené expertní téma. Obecně řečeno se bezpečnostní komunita a představitelé AČR zabývají zejména otázkami strategickými, zatímco političtí aktéři zasazují bezpečnostní problematiku do širšího rámce (otázky ontologické).  Tato refereční sbírka zastupuje oba hlavní proudy diskursu o vojenské technice a měla by tedy poskytnout solidní základ pro výzkum převládajícího diskursu. Pro účely analýzy je diskurz referenční sbírky zkoumán v oficiálních materiálech, jež lze rozdělit na strategické dokumenty AČR a Ministerstva obrany ČR, stenoprotokoly a těsnopisecké zprávy z parlamentních jednání, příslušné odborné časopisy.

Zvolené časové ohraničení od roku 1999 do současnosti (květen 2013) pramení ze zásadní změny bezpečnostní situace, které pro ČR znamenal vstup do NATO. Vstupem do NATO došlo k alternaci strategických dokumentů i bezpečnostního diskursu. Vzhledem k tomuto přelomu pouze zkoumání období po vstupu do NATO přinese dostateně konzistentní a vypovídající výsledky role stíhacího letectva na identitu České republiky.

Stíhací letectvo: obrana české státnosti a obraz aktivního spojence?

Následující část se zabývá rozborem proslovů českých politických představitelů, české bezpečnostní komunity a českou strategickou agendou.  Analýzou příslušného diskursu dojde k určení typu argumentace obhajující nutnost nákupu či vlastnictví nadzvukového letectva  Českou republikou. Tato argumentace je rozdělena dle převládajících charakteristik na 1) normativní (národ, komunita) a 2) identitní (hodnoty, obavy/odlišnosti) a následuje tak linii představených hypotéz (pro větší přehlednost viz. Tabulka 1). Navzdory danému dělení je nicméně třeba mít na paměti vzájemné prolínání argumentace normativní a ideové v reálném prostoru (viz. poznámka[13]).

Tabulka 1.

Argumentace Předmět Argumentace
NORMA (statehood) Národ Suverenita
Nezávislost
Územní celistvost
Přítomnost hrozeb obecných a specifických
Subkomunita Přítomnost hrozeb obecných a specifických
IDENTITA (nationhood) Pozitivní Historie a minulé úspěchy
Schopnosti a síla české armády
Spolehlivost ČR jako spojence v NATO
Negativní Schopnosti v porovnání s „méně schopnými“ státy
Stereotypy

Stíhací letectvo jako nástroj obrany České republiky

Normativní argumentace předpokládá objektivní existenci a persistenci státních symbolů a dalších znaků národní existence představených mezinárodním systémem či subsystémem. Nezávisle na reálných fyzických potřebách jsou představovány jako nutná podmínka přežití celku (státu). Nezbytnost zachování těchto norem pak odůvodňuje potřebu přítomnosti účinných obranných mechanismů; v našem případě stíhacích letadel.

Z rozboru diskursu vyplývá, že zřejmě nejzásadnější roli pro ČR představuje zachování suverenity státu ve fyzické i ideové podobě. Na státní suverenitu (normu) je odkazováno především ve strategických dokumentech a diskursu AČR: „Vyzbrojení stíhacího letectva AČR švédskými nadzvukovými letouny JAS-39 Gripen umožňuje samostatnou ochranu vzdušného prostoru a posiluje státní suverenitu.“[14] či „[ú]činná protivzdušná obrana státu ve spolupráci se spojenci zůstane důležitým aspektem národní suverenity (…)“.[15] Argumentace suverenitou se však vyskytuje i v proslovech politických aktérů: „je naším skutečným národním zájmem, aby suverenita vzdušného prostoru byla chráněna českými piloty (…).“[16]

S obranou státní suverenity souvisí zachování nezávislosti a územní celistvosti státu jako přímých odkazů na fyzickou obranu státu proti daným hrozbám: „Letectvo a armáda je také symbolem, řekněme, nezávislosti a určité solidní existence tohoto státu.“[17] Navzdory nezpochybnitelné provázanosti jak obrany ČR se spojenci, tak sekuritizační rétoriky a charakterizace hrozeb, které ČR sdílí se NATO jako svou bezpečnostní komunitou, je nadále třeba, aby obranu vzdušného prostoru ČR zajišťovali Češi „sami vlastními prostředky.“[18]

800px-Saab_JAS-39_Gripen_of_the_Czech_Air_Force_taking_off_from_AFB_Čáslav

Existence reálných hrozeb není ve zkoumaném diskursu zpochybňována, přesto konkrétní podoba hrozeb není specifikována a funkce stíhacího letectva se proto jen omezeně přenáší za hranici obecných odůvodnění, že „[stíhací letectvo] pomáhá zvýšit celkové schopnosti [armády].“[19] Výjimku představují hrozby ve strategických dokumentech ČR relativně nově prioretizované; například terorismus či zbraně hromadného ničení.[20] „V případě ohrožení teroristickým útokem se do ochrany zapojuje i české stíhací letectvo.“[21] Stíhací letectvo tak dotváří obraz české armády jako „malé, mobilní, moderní a mladé myšlením, armády, která bude schopna reagovat s ozbrojenými silami spojenců na nové asymetrické hrozby.“[22]

Zmíněné hrozby Česká republika sdílí se svou bezpečnostní sub-komunitou (NATO), kdy v rámci vzájemné spolupráce dochází k efektivní eliminaci a prevenci hrozeb. Jelikož právě „díky členství v NATO [má dnes ČR] nejspolehlivější bezpečnostní garance ve své historii[,]“ je nezbytné „adekvátně přispívat k obranné solidaritě mezi spojenci.“[23] Právě stíhací letectvo tvoří součást příspěvku ČR k zajišťování kolektivní obrany NATO v rámci aliančního integrovaného systému protivzdušné obrany (NATINADS), protože „[z]apojením do  tohoto  systému,  a  to  zejména prostřednictvím  taktického  nadzvukového  letectva,  ČR  zároveň  přispívá  ke  kolektivní  obraně NATO.“[24] Česká republika tak nejen splní své povinnosti jako člen NATO, ale přispěje ke zvýšení obranných schopností vzdušného prostoru států NATO, které stíhacím letectvem nedisponují: „Vzdušné síly budou zabezpečovat ochranu vzdušného prostoru státu v rámci NATINADS prostředky nadzvukového letectva. Dále budou schopny podílet se na střežení vzdušného prostoru i na území jiných států, účastnit se alianční vzdušné operace nebo se podílet na zabezpečení přímé letecké podpory jednotek nasazených v operaci.“[25] České nadzvukové letectvo se tak zaručí o zvýšení obranyschopnosti NATO jako celku.

Stíhací letectvo jako výkladní skříň České republiky

Navzdory bezpečnostním garancím aliance však nadále primární zodpovědnost za obranu ČR nese AČR. Omezenost integrace NATO se promítá do důrazu na zachování vlastní identity ČR v rámci NATO, přičemž se ČR otevřeně vymezuje vůči ostatním členům své sub-komunity, od nichž se ve svém obrazu liší – cílem pak je se určitým státům podobat a od jiných států se naopak odlišovat. Pozitivní vnímání identity České republiky odkazuje na historické a současné úspěchy: například Bílá kniha o obraně odkazuje na české válečné úspěchy: „ (…) letci zasáhli již do bitvy o Francii, ale symbolickým vrcholem jejich válečného angažmá byla účast v bitvě o Británii. Zařadili se tím, slovy Winstona Churchilla, mezi tu hrstku, které tolik lidí vděčí za tak mnoho“.[26] V odkazech na historickou roli českého letectva je často znát jistá míra nostalgie až idealizace a touha po obnově slávy českého letectva: „Jsem dodnes hrdý na to, že Československo se v 30. letech minulého století jasnozřivě i za cenu obrovských obětí odhodlalo vyzbrojit se, na rozdíl třeba od Velké Británie a Francie, proti Hitlerovi. My jsme byli tehdy připraveni nacizmu čelit. Dokázali jsme to totiž starostí o armádu, o jejího bojového ducha a v neposlední řadě o její materiální připravenost. Řeknu dokonce, že my jediní jsme byli už tehdy připraveni opravdu bojovat. Za sebe i za Evropu.“[27]

V odkazech na roli české armády je patrná jistá míra nekonzistence. Zatímco české národní sebevědomí je třeba obnovit, protože si nese trauma z let 1938 a 1968, snaží se Česká republika o utvrzení obrazu spolehlivého spojence a získání uznání v očích NATO.  „Od naší armády proto i dnes očekávám, že bude užitečná pro nás i pro naše spojence, že nebudeme, jak se říká, jen konzumenty bezpečnosti, ale že budeme s to nabízet pohotově kvalitní prostředky k jejímu zajištění i jinde, pro jiné. Za to bude naše armáda ceněna. Již je za to ceněna.“[28] Či pozitivní hodnocení ČR aliancí: „Ani jednou tam [na summitu NATO] nebyla zmínka o tom, že bychom byli slabým místem Aliance v oblasti zabezpečení svého vzdušného prostoru nadzvukovým letectvem.“[29]

Naopak v případě neschopnosti českého letectva dostát závazkům by hrozila degradace obrazu České republiky v očích spojenců. Česká republika se proto vymezuje vůči státům, které sama vnímá jako nedostatečně spolehlivé. Česká identita se touto negativní konotací dotváří a uceluje. V těchto argumentech dominují odkazy na státy nevlastnící nadzvukové letectvo, neboť z českého pohledu „každá moderní armáda musí disponovat nadzvukovým stíhacím letectvem (…). Českou republiku určitě nelze srovnávat s Lucemburskem a Irskem.“[30] Tuto argumentaci lze sledovat až do roviny úpadku národní hrdosti v případě neschopnosti bránit vlastní vzdušný prostor jako například v Pobaltí, jehož bezpečnost zaručuje právě české letectvo.[31]

Objevují se však i odkazy na stereotypy pramenící z historické zkušenosti. Této rétorice dominují místy až hysterické zmínky o ohrožení bezpečnosti ČR Spolkovou republikou Německo, která by pravděpodobně musela bránit český prostor v případě, že by ČR nedisponovala vlastním nadzvukovým letectvem, což by bylo „samo o sobě nepřijatelné z hlediska vlastní suverenity,“[32] a navíc by ohrozilo českou bezpečnost. „Já dost dobře nechápu tu politickou stranu, která se bojí německého policisty a nebojí se německé Luftwaffe.“[33] Vlastnictví stíhacího letectva tedy nejen odliší ČR od méně schopných států, navíc ji uchrání od potenciálního nebezpečí přítomnosti letectva jiného státu na území České republiky.

Závěr

V úvodu práce jsme vycházeli z presumpce obhajoby vlastnictví stíhacího letectva v České republice na základě normativních a identitních argumentů. Normativní základy, jež vznikly bez přímého uvědomění aktérů a předpokládají přejímání vzorců příslušných bezpečnostních komunit a subkomunit, se při rozboru diskursu o českém stíhacím letectvu projevily dle předpokladu v četných odkazech na národní suverenitu, zachování celistvosti a nezávislosti státu a přítomnosti reálných hrozeb, k jejichž obraně je české stíhací letectvo nepostradatelné. Právě přítomnost domnělých hrozeb je nejpřímějším přejímáním norem v rámci subkomunity (NATO), jakkoli další aspekty (nezávislost, suverenita) jsou touto komunitou sdíleny a shodně považovány za zásadní. Tato argumentace dle výsledků výzkumu převažovala v rétorice české bezpečnostní komunity, představitelů AČR a ve strategických materiálech AČR/Ministerstva obrany. Z analýzy diskursu je tak potvrzena platnost první hypotézy, která tvrdila, že existuje arbitrární normativní spojení mezi stíhacím letectvem jako objektem a normativní definicí státnosti chápané v rámci NATO. To v praxi může vést k tomu, že skutečně racionální diskuze o účelovosti zachování této schopnosti AČR je značně ztížena a často bývá provázena neracionálními argumenty.

V kontrastu s normami pak identita vyžaduje uvědomnělé přispění aktérů. Identita vzniká nejen sebevymezováním vůči subkomunitám, jejichž členem není, ale také vůči ostatním subjektům v rámci své sub-komunity, či tyto subjekty imituje. Tímto je nepřímo doložena omezená míra integrace členských států příslušné sub-komunity. Česká republika a její armáda by dle převládajícího diskursu měla platit za malou, schopnou a technicky pokročilou a navíc hrát roli oddaného a aktivního spojence sub-komunity. Zatímco normativní argumentace převažovala u bezpečnostní komunity, identitní argumentace dominovala politickému diskursu.

Potvrzena byla i platnost druhé hypotézy, tedy referencování národního sebe-chápání vůči dalším subjektům v rámci sub-komunity – ať se jedná o tradiční negativní vymezování vůči Německu, či státům vojensky chápaným jako marginálním (Lucembursko, Irsko, Pobaltí). Dle výsledků analýzy diskursu se lze navíc domnívat, že aktéři mimo strategickou komunitu si narozdíl od představitelů této komunity mohou uvědomovat omezenost dosahu a platnosti normativních argumentů, což lze demonstrovat tímto citátem: „Odpověď [na otázku zda je třeba, aby ČR vlastnila stíhačky] má více společného s otázkou národní suverenity a sebevnímáním, než s praktičností.“[34] Politický diskurs navíc ryze strategickou rétoriku (tedy normativní) překrucuje na symbolickou (identitní) s cílem získat větší odezvu či dodat důraz na svá tvrzení. Příkladem může být označení „vlastních prostředků“ (stíhacích letadel) „národními prostředky.“ (Viz poznámka).[35]

Práce tedy prokázala předpokládanou dvojakost základů rétoriky dopadů vlastnictví stíhacích letadel Českou republikou a navíc odhalila značnou divergenci v oblastech zájmu strategické komunity a politických představitelů České republiky.

 


[1]JEPPERSON, Ronald, Alexander WENDT a Peter KATZEINSTEIN. Norms, Identity, and Culture in National Security. In: KATZENSTEIN, Peter. The Culture of National Security: Norms and Identity in World Politics. New York: Columbia University Press, 1996, s. 33-75.

[2] PRETORIUS, Joelien. The Security Imaginary: Explaining Military Isomorphism. Security Dialogue. 2008, roč. 39, č. 1, s. 115.

[3] FARRELL, Theo. World Culture and Military Power. Security Studies. 2005, roč. 14, č. 3, 448–488, s.466.

[4] JEPPERSON, Ronald, ref. 1, s. 57.

[5] WENDT, Alexander. Social Theory of International Politics. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. ISBN 0521469600, s. 336-37. Srov.: CAMPBELL, David. Writing Security: United States Foreign Policy and the Politics of Identity. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1998. ISBN 0816631441.

[6] EYRE, Dana a Mark SUCHMAN. Status, Norms, and the Proliferation of Conventional Weapons: An Institutional Theory Approach. In: KATZENSTEIN, Peter. The Culture of National Security: Norms and Identity in World Politics. New York: Columbia University Press, 1996, s. 79-113. ISBN 0231104693.

[7] EYRE, Dana a Mark SUCHMAN, ref. 6, s. 87.

[8] EYRE, Dana a Mark SUCHMAN, ref. 6, s. 88.

[9] EYRE, Dana a Mark SUCHMAN, ref. 6, s. 90.

[10] Využívání identity (a strategické kultury) v rámci diskursu potvrdil např. Oliver Schmitt ve: SCHMITT, Olivier. Strategic Users of Culture: German Decision for Military Action.Contemporary Security. 2012, roč. 33, č. 1, s. 59-81.

[11] Sociologický pohled: GIDDENS, Anthony. Modernity and Self-Identity. Cambridge: Polity Press, 1991. ISBN 0-7456-0932-5.Více v oblasti mezinárodních vztahů např.: MCSWEENEY, Bill. Security, Identity and Interests. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. ISBN 0-521-66630-9.

[12] STEELE, Brent. Ontological security and the power of self-identity. Review of International Studies. 2005, č. 31, 519–40, s. 529.

[13] Pro ilustraci lze uvést následující citát: „Česká republika (…) je kolem desátého místa ze současných 19 členských států NATO. Nejsme skutečně tak malí (identita: pozitivní), jak o sobě sami rádi tvrdíme. Každý suverénní stát (norma: národní) investuje do ochrany svého vzdušného prostoru (norma: národní/komunitní), aby mohl zaručit občanům bezpečnost (norma: národní). Z 19 členských zemí NATO nadzvukové letectvo nemá pouze Lucembursko a Island (identita: negativní). Pokud bychom přenechali obranu svého vzdušného prostoru většímu aliančnímu sousedovi, byla by to podle názoru Bruselu německá Luftwafe (identita: negativní) (…). Toto samo o sobě nepřijatelné hledisko z hlediska vlastní suverenity (norma: suverenita) má v sobě další dva aspekty: bezpečnostní a ekonomický (norma: národní).“ COUFAL, Miroslav. SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY (STENOPROTOKOL). 18. schůze Senátu  Parlamentu České republiky [online]. 2002. [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=3&IS=15&T=333.

[14] TŮMA, Miroslav, Josef JANOŠEC a Josef PROCHÁZKA. Obranná politika Československé a České republiky 1989-2009. Ministerstvo obrany České Republiky [online]. 2009 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/images/Bilakniha/CSD/010.pdf, s. 180.

[15] MINISTERSTVO OBRANY ČESKÉ REPUBLIKY. Dlouhodobá vize resortu Ministerstva obrany [online]. 2008 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z:http://www.mocr.army.cz/images/Bilakniha/CSD/2008%20Dlouhodoba%20vize%20resortu%20MO.pdf, s. 11.

[16] ŠPIDLA, Vladimír. POSLANECKÁ SNĚMOVNA ČESKÉ REPUBLIKY (STENOPROTOKOL). 51. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 14.6. 2002[online]. 2002. [cit. 2013-05-11]. Dostupné z:http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/051schuz/s051004.htm.

[17] ŠULÁK, Petr. POSLANECKÁ SNĚMOVNA ČESKÉ REPUBLIKY (STENOPROTOKOL). 49. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 24.4.2002[online]. 2002. [cit. 2013-05-11]. Dostupné z:http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/049schuz/s049045.htm.

[18]HALADOVÁ, Olga. Záleží mi na každém schopném vojákovi. Zpravodajství Armády České republiky [online]. 2010 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/zalezi-mi-na-kazdem-schopnem-vojakovi-45927/.

[19] TVRDÍK, Jaroslav. Problems of Buying Supersonic Aircraft and its Connections with the Reform of the Armed Forces of the Czech Republic. Vojenské rozhledy. 2002, č. 3.

[20] MINISTERSTVO OBRANY ČESKÉ REPUBLIKY. Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec[online]. 2003 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/images/id_8001_9000/8492/005.pdf, s. 6.

[21] ŠINDELÁŘ, Miroslav. Terorismus nelze přeceňovat, ale ani podcenit. Zpravodajství Armády České republiky [online]. 2011 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/terorismus-nelze-precenovat–ale-ani-podcenit-60148/.

[22] ŠPIDLA, Vladimír, ref. 16.

[23] MINISTERSTVO OBRANY ČESKÉ REPUBLIKY. Bílá kniha o obraně [online]. 2011 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/scripts/file.php?id=79599&down=yes, s. 24.

[24] MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Bezpečnostní strategie České republiky [online]. 2011 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z:http://www.mzv.cz/file/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_2011.pdf.

[25] MINISTERSTVO OBRANY ČESKÉ REPUBLIKY, ref. 15, s. 14.

[26] MINISTERSTVO OBRANY ČESKÉ REPUBLIKY, ref. 23, s. 23.

[27] PITHART, Petr. SENÁT ČESKÉ REPUBLIKY (STENOPROTOKOL). 18. schůze Senátu Parlamentu České republiky, 31.5.2002[online]. 2002. [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=3&IS=15&T=333.

[28] PITHART, Petr, ref. 27.

[29] MALÁT, Vladislav. SENÁT ČESKÉ REPUBLIKY (STENOPROTOKOL). 18. schůze Senátu Parlamentu České republiky, 31.5.2002[online]. 2002. [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=3&IS=15&T=333.

[30] ŠULÁK, Petr.  POSLANECKÁ SNĚMOVNA ČESKÉ REPUBLIKY (STENOPROTOKOL). 46. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 14.2.2006[online]. 2006. [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/046schuz/s046413.htm.

[31] ŠINDELÁŘ, Miroslav. Nadzvukové letectvo České republiky. Zpravodajství Armády České republiky [online]. 2009 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.acr.army.cz/scripts/detail.php?id=15081.

[32] COUFAL, Miroslav, ref. 13.

[33] ZEMAN, Miloš. POSLANECKÁ SNĚMOVNA ČESKÉ REPUBLIKY (STENOPROTOKOL). 46. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 14.2.2002[online]. 2002. [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/046schuz/s046413.htm.

[34] RYCHETSKÝ, Jan. Poslední z bratří Mašínů radí Česku ohledně stíhaček: Nebuďte k smíchu.  Parlamentní Listy, [online]. 2012 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Posledni-z-bratri-Masinu-radi-Cesku-ohledne-stihacek-Nebudte-k-smichu-256085.

[35] Armáda: „(…) jsem zastáncem toho zachovat i po roce 2014 nadzvukové letectvo, abychom si svůj vzdušný prostor byli schopni bránit sami vlastními prostředky.“ V: HALADOVÁ, Olga, ref. 18; versus vláda: „Vláda dokončí proces pořízení víceúčelových nadzvukových letadel tak, aby bylo zabezpečeno nepřetržité střežení vzdušného prostoru České republiky těmito národními prostředky (…).“ V: VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Programové prohlášení vlády. [online]. 2007 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=26609&tmplid=50, s. 24.