kaczynski

Autor: Daniel Heler

Úvod

Tato práce je věnována popisu a analýze problematiky polských krajně pravicových politických uskupení či uskupení potenciálně takto označitelných participujících jako vládní strany ve vládě Jaroslawa Kaczińského mezi lety 2006 a 2007. Jmenovitě se jedná o tyto subjekty: Prawo i Sprawiedliwość- Právo a spravedlnost (PiS), Samoobrona Rzeczpospolitej Polskiej- Sebeobrana polské republiky (SRP), Liga Polskich Rodzin- Liga polských rodin (LPR).

Autor této práce se formou tří krátkých případových studií vytvořených na základě  knižních, časopiseckých a elektronických zdrojů pokusí nastínit základní ideologický charakter, zjistit míru korelace programu a praktikované politiky tří výše uvedených politických uskupení se základními definičními prvky krajní pravice. Jako nezbytná se proto jeví nutnost definice pojetí fenoménu krajní pravice či krajní pravicovosti a vytvoření, respektive ozřejmení příslušného pojmového aparátu.

Soudobá politická realita Polské republiky je v celé své šíři z hlediska českého i evropského pozorovatele zajímavým, někdy až podivuhodným fenoménem. Diskursy, programy, praktiky a v neposlední řadě osobnosti polské politiky se často značně liší od liberálnějšího českého prostředí. Tato odlišnost pak nejvíce vynikla v období vlády Jaroslawa Kaczińského. Bratři Kaczińští a jejich političtí souputníci se pokusili a, byť mocensky oslabeni úmrtím presidenta Lecha Kaczińského, stále ještě se pokoušejí změnit charakter polské státnosti.

V symbolické rovině se jedná o razantní rozchod s Třetí republikou, která, dle Kaczińských, přímo navazuje na období komunistické diktatury, a vytvoření nové, lepší, „autenticky polské“ Čtvrté republiky. Autor této práce považuje za zvláště významné osvětlit roli tří vládních uskupení v procesu formování této tzv. Čtvrté republiky mezi lety 2006 a 2007, přiblížit základní diskursy, ideologie a politiky těchto stran a posoudit jejich korelace s diskursy, ideologiemi a politikami obecně charakteristickými pro krajní pravici.

Zvláště významné jsou potom otázky:

1. Je charakter zkoumaných politických uskupení demokratický, tzn. uznávají základní    principy demokracie v současném evropském liberálním pojetí?

2. Lze v rámci zkoumaných politických uskupení vysledovat některé prvky definovatelné jako krajně pravicové?

3. Pokud ano, jsou tyto prvky natolik určující, aby bylo možno zkoumaná uskupení označit za krajně pravicová?

Zásadní hypotézy práce potom zní:

1. Politická uskupení participující na vládě premiéra Jaroslawa Kaczińského mezi lety 2006 a 2007 jsou ideologicky zřetelně spřízněna.

2. Právo a spravedlnost, Liga polských rodin a Sebeobrana v ideologické rovině oscilují mezi radikálněji pojatou národní pravicí a pravicovým extremismem.

 

Samotná stať je rozdělena do tří hlavních celků:

V první kapitole stati Teoretické problémy definice krajní pravice se autor snaží vystavět solidní teoretický základ pro metodickou práci s problematikou krajní pravice v polském i obecném kontextu, definovat základní pojmy.

Kapitola Liga polských rodin se formou krátké případové studie věnuje rozboru tohoto politického uskupení z hlediska ideologie, přínosů pro současný polský diskurs i praktické politiky v intencích zkoumané problematiky krajní pravice.

Kapitola třetí stati Právo a spravedlnost se analogicky, v obecném tematickém i metodologickém souladu s předchozí kapitolou věnuje problematice daného uskupení.

Kapitola čtvrtá stati Sebeobrana polské republiky je poslední z řady tří krátkých studií v obecném tematickém i metodologickém souladu se dvěma studiemi předchozími.

Při vytváření teoretické koncepce a samotné práci mi byla základem práce Jana Charváta Současný politický extremismus a radikalismus. Pro pochopení reálií současného Polska jsem užil knihy Michala Kubáta Demokracie v Polsku a publikace Andrzeje Chvalby Polsko 1989- 2008 s podtitulem Dějiny současnosti. Pro orientaci v problematice polského stranictví užívám publikace Krajní pravice ve vybraných zemích střední a východní Evropy autorů Kupky, Laryše a Smolíka, dále práce Nacionalistické politické strany v Evropě editor Břetislav Dančák a publikace Politické strany moderní Evropy autorů Strmisky, Hlouška, Kopečka, Chytílka. Pro podrobnější poznání ideologií a programů jednotlivých zkoumaných politických subjektů využívám jejich oficiální materiály přístupné v elektronické podobě na internetu. Volební výsledky, statistiky jsem čerpal z Evropské volební databáze (EED).

2. Teoretické problémy definice krajní pravice

V následujících kapitolách se budu věnovat analýze tří výše zmíněných politických uskupení. Předtím však je nutné dostatečně definovat základní pojmy, charakterizovat podstatu a hlavní témata krajně pravicových politických uskupení.

Pro potřeby této práce budu v souladu s Janem Charvátem definovat radikalismus jako hnutí jdoucí ke kořenům lat. radix tedy hnutí fundamentální usilující o změnu obsahu politiky při zachování formálního demokratického uspořádání[1]. Pod pojmem extremismus z. lat. nejkrajnější, nejvzdálenější pak rozumím hnutí směřující nejenom ke změně ideové náplně politiky, ale v neposlední řadě i k likvidaci samotného demokratického zřízení byť chápaného v užším smyslu pouze jako svobodné volby a k nim nezbytné mechanismy, které může směřovat k naplnění ideálu totalitního státu.[2]

Pojmy pravicový radikalismus a pravicový extremismus chápu jako podmnožiny pojmu krajní pravice, přičemž pojem radikalismus je na pomyslné ose blíže k politickému středu a extremismus je jeho organickým nástupcem směrem dále napravo v politickém spektru.[3] Tyto pojmy nelze samozřejmě vnímat jako absolutní kategorie, neboť v politické praxi a často i programu, ideologii jednotlivých hnutí dochází k jejich vzájemnému překrývání.

Problém je rovněž s definicí samotné pravicovosti či levicovosti některých zkoumaných subjektů. Standardní štěpení pravice-levice dle míry požadované redistribuce ekonomických statků, vztahu k vlastnictví výrobních prostředků atp. se v polské sociální realitě zdá být nepříliš vypovídající. Například Kubát konstatuje, že: „Levicovost a pravicovost polských rodičů více vyplývá z jejich vztahu k otázkám ideologické povahy- např. vztah církve a státu, vztah ke komunistické minulosti, problematika aborcionismu, nacionalismus apod.“[4] Štěpení mezi pravicí a levicí v Polsku lze tedy nazírat spíše v intencích jeho původním smyslu z doby těsně před Velkou francouzskou revolucí.

Neméně podstatným problémem je otázka, k čemu konkrétně pojmy radikalismus a extremismus vztáhnout. V této práci se, jak je patrné z výše uvedeného, kloním ke vztažení těchto fenoménů k současné podobě liberální demokracie v její západoevropské formě. Jedná se tedy o hodnocení systémové kompatibility, přičemž systémem není primárně myšlen status quo, nýbrž především zmíněné hodnoty liberální demokracie a od nich se odvíjející systémovost či antisystémovost zkoumaných politických formací.

Jako velmi podstatná pro reliabilitu této práce se pak jeví problematika konkrétní definice jednotlivých znaků krajní pravice: „Zcela zásadní význam mají pro ultrapravici[5] otázky spojené s nacionalismem a vlastenectvím, které jsou chápány výlučně, takže velmi snadno přecházejí do rasismu. Ultrapravicová ideologie vnímá národ exkluzivně- to znamená, že jakékoli cizí vlivy jsou nežádoucí, kulturní rozmanitost je zhoubná a naopak kulturní nadřazenost vlastního národa žádaná.“[6]

Podle nacionalistů, národovců atp. národní identita stojí nejvýše v pomyslném žebříčku identit, tedy i nad identitou osobní, lokální, atp. a jednotlivci, kteří se s touto tezí neidentifikují, bývají často označeni za zrádce a škůdce národních zájmů. Jak již bylo řečeno, nacionalismus se může plynule modifikovat až do své nejkrajnější podoby tedy do podoby rasismu.

Speciální formou rasismu, v polské společnosti v porovnání např. s českou sociální realitou značně rozšířenou, je antisemitismus[7] a s ním spojený antijudaismus. Ty mohou nabývat různých podob od lidového konstatování typu: „Židi nám zabili Ježíška“, až po sofistikovanou teleologickou teologickou a intelektuální kritiku. S antijudaismem potom souvisí i negativní postoj k dalším náboženstvím jako je islám apod.

Důležitým tématem krajní pravice jsou menšiny, ty by se v krajně-pravicovém vnímání měly plně a urychleně asimilovat nebo být v extrémním případě fyzicky eliminovány z národního prostoru. S tím blízce souvisí i problematika vztahu k sousedním státům, resp. národům, které jsou vnímány jako podporovatelé „svých menšin“ v Polsku, a také otázka potenciální intenzivnější spolupráce s těmito sousedními státy. V polském případě se navíc přidává i „historicky zdůvodňovaná“ nesnášenlivost především k Němcům, Rusům, ale i dalším národům a s tím související historický revisionismus a antikomunismus.

Příznačným je pro krajní pravici obecný odpor ke globalizaci, internacionalismu a multikulturalismu. Jeho specifickou podmnožinou je pak antievropanství, které společně s xenofobií a strachem ze ztráty hmotných jistot určuje přístup krajní pravice a podstatné části polské společnosti k Evropské unii: „Lidé se obávali, že po přistoupení k Unii „ přijdou Němci a skoupí půdu, Židé skoupí lesy a zednáři nám budou vládnout.“[8]

Nesmírně důležitou roli hraje v krajně pravicovém myšlení autorita, řád, pořádek, hierarchické uspořádání společnosti, které může přerůstat až do požadavku autority v politice, tedy negace demokracie i v její okleštěné, procedurální formě. Krajní pravice zpravidla staví hodnoty řádu a pořádku nad liberální hodnoty individuálních lidských práv a svobod.

Dalším myšlenkovým zdrojem krajní pravice je tradiční etika, křesťanské hodnoty a morálka, péče o morální zdraví národa: „Polsko je trochu romanticky chápáno jako poslední bašta evropských hodnot a tradicí, která se musí bránit proti šíření moderních evropských pseudohodnot. Polsko je morálně na vyšší úrovni, než zkažená Evropa.“[9] S tím úzce souvisí problém katolického fundamentalismu, náboženský odpor vůči modernitě, náboženská intolerance a víra v nadřazenost svého vlastního přesvědčení. Společným profilujícím tématem krajní pravice- náboženských fundamentalistů, nacionalistů, fašistů atp. jsou mimo jiné: potraty, eutanazie, kriminalita, narkomani, homosexualita, pornografie, imigranti, společným jmenovatelem pak xenofobie, strach z neznámého a cizího, proti nimž je potřeba zaujmout „rozhodný postoj“ často vyjádřený fyzickým násilím.

Pozoruhodným prostředkem k nastolování a prosazování krajně pravicové politické agendy je populismus: „Populismus představuje styl politické propagandy, který se obrací na „obyčejného člověka“, slibuje ho ochraňovat před „zkorumpovanými politickými elitami“ a „státní byrokratickou mašinérií“ na jedné straně a na druhé straně mu nabízí rychlá a jednoduchá řešení stávajících společenských problémů. Fixace na „obyčejného člověka“ je pro populismus klíčová, zatímco schopnost dosahovat slibovaných řešení diskutabilní.“[10]

3. Liga polských rodin

Liga polských rodin vznikla jako souručenství několika marginální katolických a nacionalistických politických stran stojících mimo zastupitelské orgány Polska a části stran odštěpených z rozpadající se Volební akce Solidarita, pro které bylo vytvoření jednotné strany spíše „z nouze ctnost“, neboť v polském volebním systému pro volby do dolní komory Sejmu je stanovena 5% vstupní klauzule pro strany a 8%[11] klauzule pro volební koalice.

Volební preference voličů vzhledem k LPR jsou značně nestabilní, důvodem může být časté slučování a rozlučování nejrůznějších subjektů působících v rámci Ligy, osobní personální skandály známých tváří tohoto uskupení atp. Nestabilita volebních výsledků zřejmě souvisí i s obecnou volatilitou stranického a voličského prostředí v Polsku. Z hlediska výsledků ve volbách do dolní komory parlamentu, Sejmu lze konstatovat dvoje úspěšné volby a to v roce 2001, kdy LPR získala 7,87 %[12] hlasů a v roce 2005 zisk 7,97 %.[13] V červenci 2006 se Liga polských rodin stala součástí vládní koalice premiéra Jaroslawa Kaczińského, tehdejší předseda Ligy Roman Giertych získal funkci vicepremiéra vlády a strana další vládní posty. Naopak výsledky voleb z roku 2007 1,3 %[14], kterým předcházelo angažmá v Kaczińského vládě, se dají v intencích předchozích výsledků Ligy označit za jasný debakl.

Jedním ze dvou základních prvků programové náplně, ideologie Ligy je krajní nacionalismus, přesvědčení o výjimečnosti „polskosti“ samy o sobě vnímané jako pozitivní hodnoty. Z tohoto pojetí nacionalismu pak logicky vyplývá nevyhnutelnost vylučování jakýchkoli „živlů“, které dané pojetí „polskosti“ nenaplňují či dokonce odmítají. S tím úzce souvisí i problematika rasismu v případě LPR dobře identifikovatelná na fenoménu antisemitismu jako pojmu podřazenému k obecnému rasismu. Antisemitismus sice není součástí oficiálního programu LPR, ale je latentně přítomen ve výrocích nejdůležitějších představitelů a zřejmě i v samém založení strany.

Antisemitismus Ligy se nejčastěji spojuje s dalšími politickými tématy jako historický revisionismus, odpor ke komunismu atp. „K těmto otázkám se nejvíce vyjadřoval kontroverzní historik a bývalý senátor Ryszard Bender. V otázce masakru v Jedwabném[15] neustále trvá na tom, že ho spáchali Němci a ne Poláci. Zpochybnil i existenci vyhlazovacího tábora v Osvětimi s tím, že šlo pouze o tábor pracovní.“[16] „Maciej Giertych[17] ve stejné kampani „zaujal“ svými veřejnými deklaracemi o „židovsko-zednářské mafii Kulatého stolu“ a nutnosti boje s „židokomunou a židosolidaritou.“[18] „Období komunismu Liga odsuzuje jako období teroru, morálního úpadku, pronásledování církve a politického vazalství.“[19]

Konstitučním prvkem ideologie LPR, který vyplývá z jejího vnímání nacionalismu je nesnášenlivost k okolním národům. Především Němci a Rusové jsou častým cílem nenávistné propagandy, protiněmecké články historizující povahy tvoří podstatnou část internetové prezentace. Zajímavostí je názorový proud, který prosazující sblížení s Ruskem a společný postup proti  Evropské unii jako žido-zednářské organizaci vnucující oběma zemím dekadentní společenské hodnoty. Zřetelný je odpor větší části Ligy k NATO. Radikální kritika Evropské unie je klíčovým bodem programu LPR. Miroslaw Orzechowski, předseda Ligy polských rodin řekl, že “Polsko je v držení Poláků od Boha a nikdo nemá právo na naši nezávislost. Nikdo z minulých, současných nebo budoucích generací Poláků není oprávněn přijmout diskusi o vzdání se, nebo prodeji polské nezávislosti. Není žádná taková dotace, nejsou takové peníze, které by byly schopny vyvážit polskou nezávislost.“[20]

Důležitý je rovněž důraz kladený na řád a pořádek na základě tradičních křesťanských hodnot a z něj vyplývající model hierarchické uspořádání společnosti v duchu hesla: Církev, stát a národ především! Katolicismus je společně s nacionalismem nejdůležitějším konstitučním prvkem strany, resp. lze konstatovat, že fundamentem je katolicismus a polský národ je nositelem této „skvělé idey“. Katolická víra ve své fundamentální, premoderní podobě je vnímána jako elementární konstituční prvek pro stranu i společnost a potažmo stát. Cokoli co se takto chápané katolické nauce vymyká, je nežádoucí, nepolské a hříšné: „LPR se vyslovuje za ochranu silně konzervativně chápaných tradičních katolických hodnot, které by podle jejího názoru měly být zaručeny implementací odkazu na Boha do preambule polské ústavy (Polsce – niepodległość, polakom – praca, chleb, mieszkania). Tímto krokem by mohlo dojít k nastartování procesů vedoucích k postavení mimo zákon všeho “ne”křesťanského. Podle vystupování LPR by se pravděpodobně jednalo o homosexuální vztahy, potraty, eutanazii, rozvody či sexuální promiskuitu.“[21]

V hospodářské oblasti lze konstatovat, že: Náhled LPR na ekonomiku je silně etatistický. Liga preferuje státní vlastnictví ve strategických odvětvích a požaduje protekcionistická opatření na podporu polského vlastnictví. Hospodářství musí zůstat národní, protože cizí kapitál sebou přináší i cizí zkaženost.

V době vládní krize se LPR ostře vymezila i proti svému méně radikálnímu koaličnímu partneru PiS: „Liga polských rodin lituje věrolomnosti nejsilnějšího člena této koalice – Práva a spravedlnosti. Strana Jaroslawa Kaczyńského nejen nedodržela předchozí koaliční dohody, ale také zradila polské kulturní a náboženské hodnoty, ke kterým se vždy vztahuje.“[22]

Zajímavým fenoménem v rámci polské katolicko-fundamentalistické scény je rádio Maryja a další média mediálního konglomerátu otce Tadeusze Rydzyka.[23] „K názorům, které na vlnách rádia budí největší kontroverze, patří extrémní patriotismus, tedy nenávist k cizincům a jejich kapitálu. Často je proklamováno ohrožení liberalismem a médii v jeho službách. Samostatnou kapitolou jsou prezentované antisemitské názory. Pobouření rádio také vyvolalo svými názory na potraty, trest smrti a svým silným zaujetím proti Evropské unii.“[24] Rádio Maryja v začátcích jejího působení Lize pomohlo masivní propagací strany v éteru, přímo vybízelo své posluchače k volbě LPR a všeobecně se má zato, že Radzik stál jako šedá eminence v pozadí vzniku samotné strany.

Podstatným určujícím znakem extrémní pravice je otevřené fyzické násilí proti skupinám, hnutím i jednotlivcům, které jsou pro ni společensky nepřijatelná, přičemž přechod mezi verbálním odsouzením a fyzickým napadením se jeví jako signifikantní: „LPR nezůstala pouze u slovního napadání – v dubnu 2007 v Krakově zaútočili sympatizanti LPR na účastníky demonstrace homosexuálů. Radikálové házeli na demonstranty kameny a musela zakročit policie.“[25]

Katolický fundamentalismus- katolická víra ve své premoderní podobě spojená s exkluzivním chápáním „polskosti“ a polského národa, značný odpor ke všemu cizímu tzn. nepolskému a nekatolickému, populistická rétorika a v neposlední řadě i fyzické násilí proti vybraným skupinám obyvatel dovoluje charakterizovat stranu jako do značné míry extrémně pravicový subjekt.

4. Právo a spravedlnost

Právo a spravedlnost jako samostatná politická strana vzniklo 13. června 2001[26] zjednodušeně řečeno jako produkt rozpadu Volební akce Solidarita. Vnímání strany voliči a zřejmě i sama její organizace je založena, resp. donedávna byla založena na vůdčím tandemu bratří Kaczińských. Poprvé kandidovalo PiS do Sejmu v roce 2001, kdy získalo 9,1 %[27] hlasů voličů, tedy méně než např. její pozdější koaliční partner Sebeobrana. Strana do značné míry profitovala z radikální kritiky nepopulární vlády premiéra Leszka Millera a v roce 2005 vyhrála volby do Sejmu se ziskem 26,99 %[28] hlasů. V tomto roce byl rovněž Lech Kacziński zvolen presidentem republiky.

Po peripetiích s menšinovou vládou Kazimierze Marcinkiewicze s nestálou podporou a spory mezi premiérem a některými členy vlády vytvořilo Právo a spravedlnost „standardní“ koaliční vládu s většinovou podporou v Sejmu v čele s premiérem Jaroslawem Kaczińským. Bratři Kaczińští se pak pokusili prosadit program tzv. Čtvrté republiky, jako projektu zásadní, především morální reformy společnosti. Ta však zůstává spíše v rovině politických proklamací. V mimořádných volbách do Sejmu v roce 2007 získalo PiS 32,11 %[29] voličské podpory, tedy o 5% více než v předchozích volbách, kdy zřejmě převzalo větší část hlasů, o něž přišly LPR a Sebeobrana.

 Přelévání hlasů je pak znakem jisté spřízněnosti všech tří stran či přinejmenším jejich elektorátu: „Podobnosti lze vysledovat ve volebním programu a také v postupném sbližování voličské základny. Tento trend ještě nebyl tolik patrný v roce 2001, ale znatelný už byl při volbách v roce 2005. V roce 2007 došlo k tomu, že PiS převzalo velkou část elektorátu LPR.“[30] Zajímavá v tomto smyslu je i změna politických preferencí již zmiňovaného rádia Maryja, které nyní podporuje namísto Ligy polských rodin spíše Právo a spravedlnost.

Nosným ideologickým pilířem PiSu je nacionalismus v jeho nejrozmanitějších podobách ve spojení s dalšími ideologickými prvky. Strmiska definuje PiS jako pravicově populistickou formaci[31]. Nacionalismus Práva a spravedlnosti je spíše historizujícího, etatistického charakteru, nenabývá podoby rasové nesnášenlivosti. Historicko-nacionální resentimenty jsou podstatnou součástí politiky PiSu: „Ozvuky sentimentu za kdysi obrovitým státním útvarem rozkládajícím se mezi Baltem a Černým mořem zaslechneme ve varšavské politice doposud, kupříkladu při popisu ukrajinského Lvova coby „velkého polského města“. Severní ze západní větve Slovanu, přesněji určité tamější síly, zároveň cítí neotupenou zášť k silným dějinným protivníkům, Německu a Rusku. Nevraživost mezi Poláky a obyvateli Ruské federace má dokonce podobu propagandistické teze o „dědičném nepříteli“, takže oficiální návštěvy se v uplynulých letech omezovaly víceméně na památník polských důstojníků v Katyni.“[32] Signifikantní je výrazné odsouzení období Polské lidové republiky, jako období faktické okupace Ruskem.

Typický je pro Právo a spravedlnost rezervovaný postoj k Evropské unie, Západu a jeho kultuře obecně. Profesor Legutko[33] např. konstatuje „Zdálo se, že pád komunismu umožní obnovit vše, co zničilo komunistické rovnostářství, že odvrátí šířící se vliv banality a zušlechtí lidské mravy do té míry, že bude možné dosáhnout onoho typu ušlechtilosti a mravnosti, který jsme si spojovali se západními společnostmi. Místo toho nastal pravý opak. Do prázdného prostoru, který vznikl po pádu starých struktur, vstoupil živel vulgarity a primitivismu, který nalezl silného spojence v impulsech přicházejících ze společností na Západě.“[34]

Kritika Západu úzce souvisí s důrazem, který Právo a spravedlnost klade na tradiční hodnoty a z nich vyplývající preferované hierarchické uspořádání společnosti: Legutko kriticky poznamenává: „Pro demokratický režim je příznačné, že netoleruje nedemokratickou skutečnost. Z toho vyplývají stále větší tlaky na všechny nerovnostářské enklávy jako církve, rodiny, školy, akademické instituce, a dokonce kultura.“[35] Zachování tradiční hierarchie v rodině, církvi, škole a národě je jednou z nejdůležitějších politik PiSu a odpovídá profilu autenticky konzervativní strany. Demokracii tento světonázor vnímá spíše jako pouhý volební mechanismus, tedy v její nejužší formě.

Jak je zřejmé již z názvu strany PiS staví svůj volební program na tématech boje proti korupci a kriminalitě, nekompetentnosti státních institucí jako jsou bezpečnostní složky, prokuratura, soudy atp. „K cílům PiS patří očista politiky, boj proti korupci a kriminalitě zpřísnění trestání pachatelů kriminálních činů, znovuzavedení trestu smrti atd.“[36] V tomto smyslu se jeví jako značný problém populární požadavek zavedení trestu, který je nejen do značné míry populistickým tahem pro získání hlasů, ale také odporuje zásadním mezinárodně-politickým a evropským závazkům Polska[37].

Přes důraz kladený na tradiční hodnoty a úzké propojení s náboženstvím lze konstatovat, že strana „bere“ katolicismus spíše jako morální základy programu nikoli jako jeho náplň. To neznamená, že PiS „katolickou kartu“ propagačně nevyužívá. Příznačná v tomto smyslu je snaha o prosazení zmínky o bohu do projednávané Evropské ústavní smlouvy a také do ústavy polské, kde návrh ústavy z dílny PiSu resp. jeho preambule začíná slovy: „Ve jménu Boha všemohoucího! My, polský národ, skládajíce díky Boží prozřetelnost za dar nezávislosti…“[38]

V ekonomice Právo a spravedlnost preferuje volný trh, není znatelný odpor k cizímu kapitálu, ovšem je kladen důraz na kontrolu strategických odvětví hospodářství jako základu národní bezpečnosti. Stát má zajišťovat solidární systém sociálního zabezpečení, bezplatné zdravotnictví, školství atp. Strana za základ svého sociálního programu považuje sociální učení katolické církve.

I v  případě Práva a spravedlnosti se objevují klasická referenční témata krajní pravice definovaná v první kapitole stati: potraty, eutanazie, kriminalita, narkomani, homosexualita, pornografie, imigranti, společným jmenovatelem pak xenofobie, strach z neznámého a cizího, proti nimž je potřeba zaujmout „rozhodný postoj“ Signifikantní je v tomto smyslu zákaz pochodu homosexuálů tzv. Gayparade, kterou Jaroslaw Kacziński ještě jako primátor Varšavy zrušil s odůvodněním, že by narušila veřejnou mravnost.

Souhrnně lze konstatovat, že forma nacionalismu, která je Právu a spravedlnosti vlastní, není nikterak výjimečně společensky nebezpečná. Výraznější komplikace ovšem přináší v zahraniční politice státu. Problémem strany zůstává latentní odpor k homosexualitě, potratům, „alternativním“ nestředněproudým společenským jevům obecně. PiSu naopak „slouží ke cti“ absence výraznějších projevů antisemitismu a fyzického násilí jako metody politického boje. Právo a spravedlnost lze tedy definovat jako autenticky konzervativně-pravicové hnutí se zřetelně znatelnými pravicově radikálními znaky, projevy.

5. Sebeobrana polské republiky

Sebeobrana polské republiky je politické uskupení vzniklé na základě politizace radikálního rolnického odborového svazu. Z tohoto důvodu lze SRP na rozdíl od ostatních zkoumaných subjektů definovat jako masovou stranu s členstvem, které čítá okolo 100 000 členů. Jako politická strana byla Sebeobrana založena na rozdíl od ostatních zkoumaných subjektů již na počátku devadesátých let. Strana se rovněž liší kádrovým profilem svých vedoucích činitelů. Sebeobrana se dá definovat jako do značné míry strana jednoho muže předsedy Andrzeje Leppera[39]. „Její přední činitelé byli součástí elit komunistického Polska zastávající posty na nižších úrovních. Sebeobrana byla a je stranou vůdcovského typu, založená na autoritě svého předsedy- Andrzeje Leppera. Proto si nevede špatně v parlamentních volbách, kdy voliči hlasují pro Sebeobranu, v podstatě hlasují pro konkrétního dobře známého člověka, Leppera.“[40]

Sebeobrana v devadesátých letech z hlediska podpory voličů oscilovala okolo jednoho procenta preferencí. Díky rozsáhlé medializaci svých spektakulárních akcí: blokád dopravních komunikací, obsazování ministerstev, ale i konkrétní podpoře sociálně znevýhodněných byla Sebeobrana přes své nízké volební zisky velmi dobře známá a to nejen v samotném Polsku. Zvrat nastal až v roce 2001 v souvislosti se strukturálními změnami v polském stranickém systému, kdy strana ve volbách do Sejmu získala 10,2 %[41] hlasů, tedy více než třeba Právo a spravedlnost. Podobného výsledku Sebeobrana dosáhla i v roce 2005. V souvislosti s vládním angažmá strany ve vládě Jaroslawa Kaczińského, kdy strana ztratila „výhodu“ protestní formace, volební výsledek klesl až k 1,53 %[42] ve volbách roku 2007, tedy fakticky na stav z devadesátých let.

Problematická je samotná klasifikace strany. Strmiska Sebeobranu definuje jako populistickou s anarcho-agrárním profilem[43]. Kubát k problematice uvádí: „dnes se opírá [Sebeobrana] jednak o venkovské a zemědělské voličstvo, ale také o voliče rozčarované vývojem po roce 1989. S jistou opatrností bychom mohli říci, že je to silně populistická a radikální levice s jistými občasnými komunistickými rysy. V každém případě se ovšem jedná o extrémní uskupení, které se pravděpodobně nejvíce přibližuje definice strany protestu.“[44] Otázkou zůstává, jaký je tedy programový průnik s ostatními zkoumanými politickými subjekty.

Vztah k nacionalismu je v případě Sebeobrany rovněž v mnoha aspektech na polské poměry značně chladnější a to zvláště ve srovnání s PiS a LPR. Spíše se dá hovořit o nacionalismu hospodářském resp. ekonomickému ochranářství a odporu proti globalizaci a o prosazování idejí silného a funkčního národního státu, který by svým občanům zajistil široký servis sociálních a zdravotních služeb, garantoval zaměstnanost atp. V prohlášeních některých členů strany se někdy projevuje latentní odpor k Němcům a Německu.

Postoj k Evropské unii je naopak do značné míry kompatibilní s bývalými koaličními partnery. Specifické je ovšem zdůvodnění negativního postoje Sebeobrany k členství Polska v EU. V programových materiálech strany se konstatuje: „Členství v Evropské unii za rovných podmínek by mohlo být výhodné i pro Polsko. Nicméně vstup do EU za sjednaných podmínek, kdy Polsko hraje roli státu třetí kategorie, rozhodně odsuzujeme. Země bude polokoloniálním způsobem poskytovatelem mladých pracovníků pro stárnoucí populace pracovního trhu EU a odběratelem pro nadměrnou produkci zemí EU.“[45]

Sebeobrana se také stejně jako PiS a LPR odkazuje na tradiční křesťanské hodnoty. Vyvozuje z nich však primárně ekonomicko- ideologické konsekvence. Křesťanské hodnoty tedy Sebeobrana používá primárně jako instrument k obhajobě svého radikálního hospodářského programu Třetí cesty[46] protekcionismu a státních zásahů do hospodářství: „Inspirace pro program Sebeobrany Polska pochází ze sociálního učení církve. Papež Jan Pavel II. řekl, že “Je nepřijatelné, tvrdit, že po pádu komunismu je jedinou alternativou kapitalismus”. Sociálně-ekonomický program vyvinutý expertním týmem Sebeobrany polské republiky na základě pojmu “třetí cesta” je zatím jedinou alternativu k liberálnímu státu a dogmatické vidění aplikovanému v polské ekonomice a ve veřejném životě za posledních šestnáct let. V tomto rámci Sebeobrana prosazuje odklon od liberálního-korupčního modelu ve prospěch výkladu pojmu “sociálně-založené vztahy, které vyplývají ze staletí naší národní tradice a křesťanských hodnot.“[47]

Zřejmou součástí propagace strany je pak populismus často přecházející až do využívání násilných metod konfrontace se stávajícím establishmentem a dokonce i jeho bezpečnostními složkami. Není náhodou, že nejen Andrzej Lepper, ale i řada dalších funkcionářů a řadových členů strany byla trestána za projevy občanské neposlušnosti.

Dle hospodářského programu lze Sebeobranu řadit mezi radikálně levicové populistické politické subjekty. Naopak její izolacionalismus spíše tenduje k politické rodině radikální pravice. V societální rovině tj. problematika rodiny, školství atp. však strana zastává spíše umírněnější, až středová stanoviska. Z politického středu se Sebeobrana naopak vymyká svou radikální kritikou stávajícího politického a ekonomického uspořádání země. Za podstatný formující prvek strany považuji někdy až extrémní násilnou politiku přímé akce proti establishmentu, jeho organizacím a představitelům.

6. Závěrč

Na základě definice obecných rysů krajní pravice a jejího dalšího rozčlenění na pravici radikální a extrémní v dané posloupnosti „míry krajnosti“ a následné analýzy zkoumaných politických uskupení tedy Práva a spravedlnosti, Ligy polských rodin a Sebeobrany polské republiky ve formě tří krátkých případových studií lze v zásadě verifikovat v úvodu nastíněné hypotézy.

Zkoumaná politická uskupení jsou zřetelně ideologicky spřízněna, resp. nacházejí shodu v nosných programových tématech jako nacionalismus, tradiční hodnoty, právo a pořádek, státní angažovanost v hospodářské sféře, silný sociální stát atp. O spřízněnosti těchto uskupení mimo jiné svědčí i fakt značného „přelévání“ hlasů voličů těchto stran mezi sebou navzájem a střídavá podpora stran ve vysílání rádia Maryja.

To ovšem neznamená, že při klasifikaci v intencích krajní pravice jsou tato uskupení klasifikovatelná shodně. Naopak každá ze stran bývalé vládní koalice vykazuje specifické znaky radikality či extremismu, přičemž další určení některých těchto znaků jako pravicových se jeví být značně zavádějícím. Proto je nutné každou ze stran klasifikovat zvlášť.

Základním ideologickým pilířem Ligy polských rodin je katolický fundamentalismus- katolická víra ve své premoderní podobě spojená s exkluzivním chápáním „polskosti“ a polského národa, značný odpor ke všemu cizímu tzn. nepolskému a nekatolickému, populistická rétorika a v neposlední řadě i fyzické násilí proti vybraným skupinám obyvatel dovoluje charakterizovat stranu jako do značné míry extrémně pravicový subjekt.

V případě Práva a spravedlnosti lze konstatovat, že forma nacionalismu, která je straně vlastní, není nikterak výjimečně společensky nebezpečná. Výraznější komplikace ovšem přináší v zahraniční politice státu. Problémem strany zůstává latentní odpor k homosexualitě, potratům, „alternativním“ nestředněproudým společenským jevům obecně. PiSu naopak „slouží ke cti“ absence výraznějších projevů antisemitismu a fyzického násilí jako metody politického boje. Právo a spravedlnost lze tedy definovat jako autenticky konzervativně-pravicové hnutí se zřetelně znatelnými pravicově radikálními znaky, projevy.

Sebeobranu polské republiky pak lze, dle jejího hospodářského programu, řadit mezi radikálně levicové populistické politické subjekty. Naopak její izolacionalismus spíše tenduje k politické rodině radikální pravice. V societální rovině tj. problematika rodiny, školství atp. však strana zastává spíše umírněnější, až středová stanoviska. Z politického středu se Sebeobrana naopak vymyká svou radikální kritikou stávajícího politického a ekonomického uspořádání země. Za podstatný formující prvek strany považuji někdy až extrémní násilnou politiku přímé akce proti establishmentu, jeho organizacím a představitelům.

Charakter zkoumaných politických subjektů v souhrnu vykazuje prvky pravicového radikalismu či extremismu. Jejich zastoupení v jednotlivých formacích je však značně kvantitativně i kvalitativně odlišné, což determinuje i míru demokratičnosti či demokratické systémovosti těchto stran. V zásadě lze tedy potvrdit i druhou hypotézu, tj. že Právo a spravedlnost, Liga polských rodin a Sebeobrana v ideologické rovině oscilují mezi radikálněji pojatou národní pravicí a pravicovým extremismem, přičemž ovšem nelze pominout levicové aspekty programu Sebeobrany polských rodin.

Bibliografie

Monografie:

  • Dančák, Břetislav, Fiala Petr (Eds.): Nacionalistické politické strany v Evropě, Mezinárodní politologický ústav MU, Brno 1999.
  • Fiala, Petr: Katolicismus a politika, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1995.
  • Charvát, Jan: Současný politický extremismus a radikalismus, Portál, Praha 2007.
  • Chwalba, Andrzej: Polsko 1989-2008: Dějiny současnosti, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009.
  • Kubát, Michal: Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky (1989-2005), Slon, Praha 2005.
  • Kupka, Petr a kol.: Krajní pravice ve vybraných zemích střední a východní Evropy, Muni press, Brno 2009.
  • Legutko, Ryszard: Ošklivost demokracie a jiné eseje, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009.
  • Stejskalová, Pavlína: Analýza vybraných krajně pravicových stran Visegrádských zemí, Masarykova universita, Brno 2009.
  • Strmiska, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů, Portál, Praha 2005.
  • Štefan, Petr: Rádio Maryja a polský národní katolicismus jako významný faktor polské politické scény, Universita Karlova, Praha 2010.

 

Periodické a elektronické zdroje:

Breindl, Jan. “Sebeobrana a Liga polských rodin- protestní strany v polském parlamentu,” Středoevropské politické studie, 2003, roč. 5, č. 4, s. nečíslováno.

Kopecký, Pavel. “Právo a spravedlnost v Polsku,” Slovenská politologická revue, 2007, roč. 7, č. 4, s. 121-124.

Kopeček, Lubomír. “Liga polských rodin a Sebeobrana- proč nevstupovat do Evropské unie?,” Středoevropské politické studie, 2002, roč. 4, č. 1, s. nečíslováno.

BC World Servis- Polish nationalism resurgent, http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4754079.stm, ověřeno k 16. 5. 2010.

Oficiální internetové stránky Ligy polských rodi http://www.lpr.pl, oficiální internetové stránky Ligy polských rodin, ověřeno k 16. 5. 2010.

Norwegian Social Sience Data Services- European Election Database http://www.nsd.uib.no/european_election_database, ověřeno k 16. 5. 2009.

Oficiální internetové stránky Práva a spravedlnosti http://www.pis.org.pl, ověřeno k 16. 5. 2010.

Oficiální internetové stránky Sebeobrany polské republiky, http://www.samoobrona.org.pl, ověřeno k 16. 5.

 

Poznámky

[1] Charvát, Jan: Současný politický extremismus a radikalismus, Portál, Praha 2007, s. 9-10.

[2] tamtéž, s. 10.

[3] tamtéž, s. 10.

[4] Kubát, Michal: Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky (1989-2005), Slon, Praha 2005, s. 133.

[5] Pojem ultrapravice používám jako synonymum k pojmu krajní pravice.

[6] Charvát, Jan: Současný politický extremismus a radikalismus, Portál, Praha 2007, s. 134.

[7] tamtéž, s. 43.

[8] Chwalba, Andrzej: Polsko 1989-2008: Dějiny současnosti, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, s. 158.

[9] Dančák, Břetislav, Fiala Petr (Eds.): Nacionalistické politické strany v Evropě, Mezinárodní politologický ústav MU, Brno 1999, s. 102.

[10] Charvát, Jan: Současný politický extremismus a radikalismus, Portál, Praha 2007, s. 71.

[11] Kubát, Michal: Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky (1989-2005), Slon, Praha 2005, s. 115.

[12]http://www.nsd.uib.no/european_election_database, Norwegian Social Sience Data Services- European Election Database,- Evropská volební databáze, ověřeno k 16. 5. 2009.

[13] tamtéž.

[14]http://www.nsd.uib.no/european_election_database, Norwegian Social Sience Data Services- European Election Database,- Evropská volební databáze, ověřeno k 16. 5. 2009.

[15] Jako masakr v Jedwabném je označován pogrom spáchaný Poláky na židech v Jedwabném za 2. světové války. Odhady počtu obětí masakru se pohybují mezi pěti sty a patnácti sty osob.

[16] Štefan, Petr: Rádio Maryja a polský národní katolicismus jako významný faktor polské politické scény, Universita Karlova, Praha 2010, s. 72.

[17] Maciej Giertych, významný člen LPR a europoslanec, je výrazná politická osobnost stojící na samém kraji krajně pravicového spektra v Polsku. Je věkem prostředním ze tří významných osobností z rodu Giertichů. Jeho otec Jedrzej Giertych byl významnou postavou meziválečné polské politické scény. Syn Roman Giertych byl mimo jiné předsedou Ligy polských rodin, místopředsedou vlády a polským ministrem školství.

[18] Dančák, Břetislav, Fiala Petr (Eds.): Nacionalistické politické strany v Evropě, Mezinárodní politologický ústav MU, Brno 1999, s. 96.

[19] Štefan, Petr: Rádio Maryja a polský národní katolicismus jako významný faktor polské politické scény, Universita Karlova, Praha 2010, s. 72.

[20]http://www.lpr.pl/?sr=!czytaj&id=6650&dz=kraj&x=3&pocz=80&gr=,- oficiální internetové stránky Sebeobrany polské republiky, ověřeno k 16. 5. 2010.

[21] Stejskalová, Pavlína: Analýza vybraných krajně pravicových stran Visegrádských zemí, Masarykova universita, Brno 2009, s. 48.

[22]http://lpr.pl/?sr=!czytaj&id=6768&dz=kraj&x=9&pocz=0&gr=,- oficiální internetové stránky Ligy polských rodin, ověřeno k 16. 5. 2010.

[23] Tadeusz Rydzyk je kontroverzní polský kněz z řádu Redemptoristů, zakladatel a duchovní otec rádia Maryja a dalších krajně pravicových médií.

[24] Štefan, Petr: Rádio Maryja a polský národní katolicismus jako významný faktor polské politické scény, Universita Karlova, Praha 2010, s. 73.

[25] Stejskalová, Pavlína: Analýza vybraných krajně pravicových stran Visegrádských zemí, Masarykova universita, Brno 2009, s. 46.

[26] http://www.pis.org.pl/unit.php?o=partia,- oficiální internetové stránky Práva a spravedlnosti, ověřeno k 16. 5. 2010.

[27]http://www.nsd.uib.no/european_election_database, Norwegian Social Sience Data Services- European Election Database,- Evropská volební databáze, ověřeno k 16. 5. 2009.

[28] tamtéž.

[29] tamtéž.

[30] Štefan, Petr: Rádio Maryja a polský národní katolicismus jako významný faktor polské politické scény, Universita Karlova, Praha 2010, s. 73.

[31] Strmiska, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů, Portál, Praha 2005, s. 520.

[32] Kopecký, Pavel: Právo a spravedlnost v Polsku, In. Slovenská politologická revue, 2007, roč. 7, č. 4, s. 123.

[33] Ryszard Legutko je profesorem klasické filosofie na Jagellonské universitě v Krakově, významným polským konzervativním myslitelem. V současnosti zastupuje Právo a spravedlnost jako poslanec v Evropském parlamentu.

[34] Legutko, Ryszard: Ošklivost demokracie a jiné eseje, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, s. 290.

[35] Legutko, Ryszard: Ošklivost demokracie a jiné eseje, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, s. 21.

[36] Strmiska, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů, Portál, Praha 2005, s. 520.

[37] Polsko se zavázalo zrušit trest smrti, mimo jiné, v přístupových smlouvách k Evropské unii.

[38] http://www.pis.org.pl/dokumenty.php,- oficiální internetové stránky Práva a spravedlnosti, ověřeno k 16. 5. 2010.

[39] Andrzej Lepper je v rámci polského politického spektra výjimečnou osobností, za své politické aktivity byl několikrát soudně trestán.

[40] Chwalba, Andrzej: Polsko 1989-2008: Dějiny současnosti, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, s. 50.

[41]http://www.nsd.uib.no/european_election_database, Norwegian Social Sience Data Services- European Election Database,- Evropská volební databáze, ověřeno k 16. 5. 2009.

[42] http://www.nsd.uib.no/european_election_database, Norwegian Social Sience Data Services- European Election Database,- Evropská volební databáze, ověřeno k 16. 5. 2009.

[43] Strmiska, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů, Portál, Praha 2005, s. 52.

[44] Kubát, Michal: Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky (1989-2005), Slon, Praha 2005, s. 104.

[45] http://www.samoobrona.org.pl/pages/05.Unia/index.php?document=79.html, oficiální internetové stránky Sebeobrany polské republiky, ověřeno k 16. 5. 2010.

[46] Pojem Třetí cesta můžeme interpretovat přibližně v intencích pojmu, jak ho vytyčil britský sociolog Anthony Giddens.

[47] http://www.samoobrona.org.pl/pages/01.Program/ifd,- oficiální internetové stránky Sebeobrany polské republiky, ověřeno k 16. 5. 2010.