Autor: Daniel Soukop (Katedra amerických studií, IMS FSV UK)

Úvod

Zbigniew Brzezinski definuje tzv. geostrategické hráče jako státy, které mají schopnost a vůli uplatňovat sílu nebo vliv mimo své hranice, aby změnily existující geopolitické poměry.[1] V současných mezinárodních vztazích nelze najít překvapivějšího geostrategického hráče, než kterým je Katar.

Před pouhými sto lety byla katarská ekonomika zcela závislá na rybolovu a výlovu ústřic a perel;[2] dnes patří Katar mezi největší vývozce ropy a zemního plynu na světě a i díky tomu má Katar nejvyšší HDP na hlavu.[3] Na začátku minulého století znala katarská populace pouze drobné vesnice, pouště a oázy; v současné době lze v hlavním městě Dauhá nalézt množství mrakodrapů – zvenčí pozoruhodné a jedinečné architektury a zevnitř nepředstavitelného luxusu. Po většinu své historie byl Katar předmětem tahanic mezi osmanskými Turky, Perskou říší (Íránem), Saúdskou Arábií, Velkou Británií a dalšími; dnes je Katar a jeho al-Džazíra jedním z nejvlivnějších hlasů na Blízkém východě.

Tato práce má dva základní cíle. Prvním je popsat a pochopit základní motivaci Kataru a aspekty jeho aktivní zahraniční politiky. Druhým úkolem statě je pak zanalyzovat, jaký má Katar faktický vliv na dění na Blízkém východě.

Priloha 1

Geostrategický hráč

Katar se na půdě mezinárodních vztahů vymyká veškerým zvyklostem. Vycházejíce z historické zkušenosti, regionálními a světovými mocnostmi se stávaly výlučně státy, které měly k dispozici účinné diplomatické páky. Tradičně takovými pákami byly početné zástupy odhodlaných vojáků, silné ekonomické zázemí či jakási technologická převaha.

Katarská armáda čítá podle oficiálních zdrojů pouhých 12 tisíc vojáků, což ji činí až 155. největší armádou na světě a s přehledem nejmenší v širším blízkovýchodním regionu.[4] Katar ani nemá velký potenciál získat početnější vojenský sbor, ledaže by si pronajal žoldnéře ze zahraničí. V Kataru totiž žije přibližně 2,1 milionu lidí,[5] ale rodilých Katařanů fakticky není více než 250 tisíc.[6] Imigranti dokonce tvoří až 94% katarské pracovní síly. Tito přistěhovalci nejčastěji pochází z Indie, Pákistánu, Íránu a okolních arabských zemí.[7]

Technologický vývoj v Kataru se prozatím nachází ještě ve svém raném stádiu. Vládnoucí rodina al-Thani v roce 2004 založila Katarský park pro vědu a technologii, který navázal úzkou spolupráci s předními světovými univerzitami a který využívá katarské petrodolary k výzkumu energetiky, environmentalismu, zdravotním vědám a informačním technologiím.[8] Nicméně u obdobných projektů nelze očekávat výsledky okamžitě.

Priloha 2

Katarská společnost by se dala charakterizovat spíše jako tradiční než jako moderní. Pro příklad lze uvést, že přibližně devadesát pět procent katarských žen stále pravidelně nosí závoj, že podstatná část populace se stále hlásí k beduínské tradici a že nejpopulárnějšími národními sporty zůstávají sokolnictví a závody velbloudů.[9] Společenský pokrok je rovněž uměle brzděn konzervativní wahhábistickou interpretací islámu, která nadále zůstává dominantním náboženstvím katarské populace.[10]

Wahhábismus má své kořeny v Saúdské Arábii a nejvíce stoupenců má právě tam a v sousedním Kataru. Wahhábismus se považuje za jedinou správnou formu islámu a odvolává se na životy a učení tzv. kajícných předků.[11] Učenci Wahhábismu věří, že by tito předci měli být vzorem pro každodenní život dobrého muslima. Cokoliv, co těmto principům mohlo odporovat, rázně odmítají a označují za inovaci (bid‘a), nevíru (kufr) a hrozbu Islámu.[12] Týká se to především ostatních náboženství a směrů islámu, zejména pak ší’itů a sufistů, ale i mnohých novinek ze Západu. Odmítají tak například demokracii, tvorbu politických stran a západní chápání lidských práv a svobod.[13] Katarský zahraničněpolitický vliv nicméně nezávisí ani na armádě, modernitě či technologii, ale na prosperující ekonomice.

Priloha 3

Katarská ekonomika a její využití

Katarská ekonomika je postavená dominantně na exportu ropy, zemního plynu, dalších fosilních paliv a z nich vytvořených chemických produktů.[14] Podle nejnovějších čísel se na katarském území nachází třetí největší doložená zásoba zemního plynu a třináctá největší potvrzená zásoba ropy na světě. Katar je momentálně čtvrtým nejaktivnějším producentem zemního plynu na světě a čtrnáctým v těžbě ropy.[15]

Katarská obchodní bilance se dlouhodobě nachází v kladných číslech. Poslední data z roku 2013 ukazují, že čistý katarský zisk z obchodu se dostal na rekordních 272,2 mld. QAR.[16] To při současném kurzu 1 americký dolar za 3,64 katarského riálu znamená, že katarská státní pokladna získala díky pozitivní obchodní bilanci téměř $75 mld. Jen pro ilustraci, jde o finanční částku, která je přibližně o 36,76% vyšší, než jaké byly stanovené celkové příjmy České republiky na finanční rok 2013.[17]

Priloha 4

Katarská ekonomika je bez pochyb výkonná a prosperující. Také je nesmírně stabilní, neboť není exportně ani importně závislá na drobném množství zemí, anebo na zemích, se kterými hrozí potenciální diplomatické neshody. Dalo by se jen vytknout, že katarský export směřuje převážně pouze do zemí východní a jižní Asie, tudíž významnější ekonomická krize v tomto regionu by mohla uškodit katarskému hospodářství závažnějším způsobem.[18]

Důsledkem této zdravě vyhlížející ekonomice je, že Katar se momentálně drží prvního místa v žebříčku zemí s nejvyšším hrubým domácím produktem na jednoho obyvatele a v tomto ohledu převyšuje země Blízkého východu několikanásobně. Nicméně je třeba podotknout, že celkové HDP Kataru je až desátý nejvyšší v regionu širšího Blízkého východu a až pátý v oblasti Perského zálivu – po Saúdské Arábii, Íránu, Iráku a Spojených arabských emirátech.[19] Je tedy nezbytné zmínit, že síla katarské ekonomiky není ani tak v její velikosti, ale spíše v efektivitě jejího využívání.

Největší část rozpočtových výdajů je tradičně vynaložena na rozvoj katarské infrastruktury, dopravy, vzdělání a zdravotních zařízení. Pro aktuální finanční rok 2014/2015 jde o hodnotu 54% z celkových výdajů, které by měly dosáhnout hranice 218,4 mld. QAR, tj. cca $60 mld.).[20] Podstatná součást těchto investicí je součástí přípravy infrastruktury pro fotbalový světový šampionát, který by Katar měl zorganizovat v roce 2022.

Priloha 5

Celková infrastruktura pro účely tohoto sportovního svátku by měla stát přibližně $100 mld. a měla by se sestávat z následujících staveb: devět stadionů s výkonnou klimatizací, nové letiště, až 55 tisíc nových hotelových pokojů, $24 mld. na vysokorychlostní železniční síť, $20 mld. na nové silnice a $4 mld. na rychlostní silnici spojující Katar a Bahrajn.[21] Ačkoliv práce pokračují plynule a dle plánu, výstavba katarské infrastruktury získala v posledních měsících poměrně negativní mediální pozornost. Problém prakticky spočívá v tom, že Katar dokázal přilákat dostatečné množství pracujících imigrantů, ale nestačil včas připravit pro ně zázemí.

Nezávislí pozorovatelé nejčastěji informují o tom, že pracující musí často spát bez matrací, ve špíně a v přeplněných prostorech a že jim mnohdy není poskytnuta klimatizace a voda zdarma, a to ani během těch nejteplejších měsíců, kdy v Kataru běžně stoupají denní teploty nad hranici 40°C. Dále bylo zaznamenáno množství případů, kdy pracujícím byly odebrány cestovní pasy a kdy nebylo imigrantům dovoleno odstoupit od smlouvy.

Platy těchto dělníků se často pohybují mezi $8 a $11 za hodinu, které často ani nebývají vypláceny pravidelně a včas. Průměrná pracovní doba je povětšinou 9 až 11 hodin denně, sedm dní v týdnu. Podle nepálských oficiálních úřadů zemřelo v Kataru 191 Nepálců během roku 2010, z toho 19 po pracovním úrazu a 103 na srdeční příhodu, ačkoliv tito pracující nespadali do rizikové skupiny. Podle indické ambasády v Kataru zemřelo během roku 2012 celkem 98 Indů, z nichž 45 podlehlo srdečné příhodě.[22]

Mnozí novináři, zejména z britského The Guardian, označili pracovní podmínky v Kataru za moderní druh otroctví.[23] K otevřené kritice se připojilo mj. i OSN,[24] FIFA,[25] Evropská Unie[26] a Amnesty International.[27] Nicméně i přes rozsáhlou mezinárodní kritiku veškeré stavby nadále pokračují a Katar neskrývá své ambice pořádat i další významné akce, sportovní i jiného charakteru.

Katar například ke konci roku 2012 zorganizoval mezinárodní konferenci o změně klimatu, kterou zaštitovalo OSN. Konference se účastnili všichni členové Rámcové úmluvy pro změny klimatu OSN (UN FCCC), tedy všech 193 členů OSN, Cookovy ostrovy, Niue a zástupce Evropské Unie. Výsledkem konference byla zejména dohoda, že bude prodloužena platnost Kyotského protokolu o osm dalších let, tedy až do roku 2020.[28] V následujících letech by Katar měl pořádat mj. Mezinárodní konferenci o technologii těžby ropy 2014, pátou Světovou konferenci o ženách 2015 a třináctý Kongres OSN na prevenci zločinu a trestní spravedlnosti 2015.

Ze sportovních akcí je především třeba jmenovat fotbalové Mistrovství asijských zemí, které Katar úspěšně hostil v lednu 2011. Z budoucích projektů pak mezi nejdůležitější patří Plavecký světový šampionát 2014 a Světový šampionát v házené 2015. Katar rovněž toužil uspořádat Olympijské hry v letech 2016 a 2020, ale ani jedna kandidatura se nakonec neprobojovala do užšího výběru. Tento drobný stát v Perském zálivu také neuspěl mj. s žádostí o pořádání Světového šampionátu v atletice v roce 2017. Lze však očekávat, že Katar se s těmito neúspěchy nesmíří a bude v podávání oficiálních kandidatur na velké sportovní akce pokračovat.

Priloha 6

Katar má zřejmý zájem hostit také motoristické sporty. Již od roku 2004 je katarský závodní okruh v Lusailu pravidelně součástí série MotoGP. V blízké budoucnosti by tento okruh mohl hostit i závody Formule 1. Katar se již například opakovaně ucházel o hostování povinných před-sezonních testů F1[29] a již v roce 2010 tehdejší šéf katarské motoristické federace prozradil, že „hostování závodů Formule 1 je definitivně součástí katarského strategického plánu. Máme skvělý závodní okruh a v současné době pracujeme na jeho zdokonalení pro oficiální specifikace F1.“[30]

Propagace Kataru skrz pořádání mezinárodních konferencí a sportovních akcí v rouchu pompéznosti a luxusu by se dala označit za součástí jeho soft power. Katar se při těchto příležitostech prezentuje před světem, zejména pak před obyvateli blízkovýchodního regionu, jako bohatá, mírumilovná a sebevědomá velmoc. A také jako třetí alternativa k Saúdské Arábii a Íránu, tedy dvou států, které se dlouhodobě snaží dobýt pozici hegemona na Blízkém východě. K dotvoření této vnější prezentace Katar využívá velmi aktivně a efektivně svou zahraniční politiku.

Aktivní pojetí zahraniční politiky

Základní motivace Kataru pro jeho pojetí zahraniční politiky spočívá ve strachu o přežití. Katar je miniaturní zemí v porovnání s jeho dvěma nedalekými sousedy – Saúdskou Arábií a Íránem. Katar se rozprostírá na území o přibližné velikosti Libanonu či amerického Connecticutu a je více méně 185x menší než Saúdská Arábie a 144x než Írán. Celková populace tohoto drobného státu, včetně imigrantů, je pak 13x menší než ta saúdská a 38,5x než íránská.[31]

Katarské obavy získaly na aktuálnosti v roce 1990. Irák tehdy obsadil Kuvajt, jenž je pouze o něco málo větší v populaci i území než Katar. Veškeré zahraničněpolitické snažení Kataru lze tedy chápat jako preventivní obranu proti obsazení Saúdskou Arábií nebo Íránem.

Z obou mocných sousedů se o katarské interní záležitosti vždy více zajímala Saúdská Arábie. Mnoho Saúdů se dodnes domnívá, že by celý Arabský poloostrov měl být pod správou Rijádu, ovšem Britové tomu po druhé světové válce zabránili.[32] Nicméně takřka pokaždé, když se v Kataru předávala moc z jednoho člena rodiny al-Thani na druhého, Saúdská Arábie v tom hrála menší či větší úlohu. Naposledy k takové události došlo v roce 1996.

Do převratu v roce 1995 byl u moci Kalifa bin Hamad al-Thani, který udržoval se Saúdskou Arábií přátelské vztahy. Dalo by se i říci, že do té doby byl Katar součástí neformální saúdské aliance na Blízkém východě. Během al-Thaniho cesty do zahraničí se vlády ujal jeho syn Hamad bin Kalifa al-Thani, který posléze nasměroval Katar na cestu neutrality mezi Saúdskou Arábií a Íránem. O necelý rok později proběhl v Dauhá pokus o proti-převrat, který měl do čela země vrátit otce. Poté, co si Hamad bin Kalifa udržel moc, veřejně obvinil Egypt a Saúdskou Arábii za vměšování se do katarských vnitřních záležitostí, ačkoliv to nepodložil žádnými hmatatelnými důkazy.[33]

Priloha 7

Od té doby Katar buduje svou pozici na Blízkém východě na aktivní zahraniční politice. Ta by se dala shrnout do čtyř základních zahraničněpolitických taktik – blízké vztahy se Spojenými státy, neutralita na Blízkém východě, soft power, které se opírá zejména o národní mediální podnik al-Džazíru, a aktivní diplomacie v mezinárodních organizacích.

Spojenectví s globální velmocí je dlouhodobou oficiální katarskou politikou. Hned po získání definitivní nezávislosti na Osmanské říši v roce 1916 navázal Katar blízké vztahy s Velkou Británií a dobrovolně se stal jejím protektorátem. Katar slíbil, že nebude vstupovat do žádných regionálních koalic bez dřívějšího schválení Londýnem, a na oplátku žádal pouze ochrannou ruku proti vnější agresi.[34] Katar získal nezávislost na Velké Británii v roce 1971, ale nikdy s ní nepřetrhal úzké diplomatické vazby.

Dnes se Katar opírá o mocnost Spojených států. V roce 2003 nabídl Američanům svou leteckou základnu al-Udeid během útoku na Irák a dodnes jí Washingtonu pronajímá. Blízké vztahy s Katarem jsou prospěšné i pro Spojené státy, neboť můžou využívat Dauhá jakožto prostředníka pro komunikaci s blízkovýchodními uskupeními, se kterými by bylo mnohdy nevhodné mluvit přímo. Lze například uvést palestinský Hamás nebo libanonský Hizballáh, se kterými Katar též udržuje aktivní vztahy.[35]

Druhým pilířem katarské zahraniční politiky je neutralita na Blízkém východě, kterou je někdy velmi složité zachovávat. Katar udržuje perspektivní obchodní vztahy s Izraelem, které byly v roce 1996 posíleny zřízením vzájemné komerční reprezentativní kanceláře, jejíž šéfové mají obdobné postavení jako velvyslanci. Ve stejné chvíli se však Katar odmítá vzdát styků s výše zmíněnými palestinskými a libanonskými radikálními hnutími. Dauhá se také snaží přivést Turecko zpět do Blízkého východu, aby fungovalo jako protiváha k Saúdské Arábii a Íránu, ale zároveň si nepřeje proti sobě poštvat ani Rijád ani Teherán. Vztahy s Íránem jsou v současné době s jedním z největších výzev katarské zahraniční politiky.

Írán je pro Katar nezbytným jako protiváha Saúdské Arábie v regionu, ale na druhou stranu má Dauhá vážné obavy z íránských mocenských ambicí a jaderného programu. Katar otevřeně podporuje usmíření mezi Spojenými státy a Íránem, protože vojenský zásah na Írán by mohl způsobit íránskou odplatu vůči ropným a plynovým těžebním lokacím v regionu Perského zálivu. Ale ve stejné chvíli Katar netouží po tom, aby se z Íránu a Spojených států opět stali přátelé, natož spojenci, jelikož by pak Katar přestal být tak ceněným americkým spojencem.[36]

Na oficiální scéně jsou však katarsko-íránské vztahy dobré a od nástupu nového prezidenta Hasana Rouháního se ještě utužily. Při nedávné návštěvě Íránu ke konci února se katarský ministr zahraničí shodl se svým protějškem, že vzájemný obchod je nedostačující a je ho třeba posílit. Na této schůzce také došlo ke shodě, že občanskou válku v Sýrii nelze ukončit vojensky a že je třeba, aby blízkovýchodní země hledaly řešení jednotně.[37]

Priloha 8

Naopak mírné napětí bylo nedávno zaznamenáno ve vztazích se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem. Tyto tři státy odvolaly své velvyslance z Kataru na začátku března. Jako důvod označily neochotu Kataru implementovat bezpečnostní pakt Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (Gulf Cooperation Council, GCC), jehož součástí byla i zásada nezasahování do vnitřních záležitostí cizích států.

Násir bin Hamád al-Kalifa, bývalý katarský velvyslanec při OSN a USA, vysvětlil pozici svého státu v rozhovoru pro al-Džazíru. Podle něj je celá záležitost pouze o egyptském generálovi al-Sisího, který ze začátku roku svrhl tehdejšího prezidenta Mursího. „Tyto země [Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Bahrajn] podporují státní převrat, při kterém jsou zabíjeny tisíce Egypťanů před zraky celého světa. A chtějí, aby Katar podporoval tuto politiku. Ale my nikdy nebudeme podporovat režim, který zabíjí své vlastní lidi.“[38]

Do této složité situace se Katar dostal kvůli roli státní televize al-Džazíry během Arabského jara 2011. Al-Džazíra se zabývala vývojem v Tunisku od začátku protestů až do návratu vůdce opozičního hnutí zpět do země. Stejným způsobem pokrývala i protesty v Egyptě, Libyi a dalších zemí na Blízkém východě. Těžko spekulovat, jak velkým úspěchům by se těšili protestující, kdyby se jejich tváře nedostaly do televize a nezaujaly pozornost světového publika.

Al-Džazíra neposkytovala demonstrujícím pouze mediální pokrytí, ale mnohdy příběhy i ohýbala v jejich prospěch. V Egyptě šlo zejména o podporu Muslimského bratrstva. Návrat zakázaného kazatele Šejka Jusefa al-Karadáwího do Egypta byl vykreslen velmi podobně jako příjezd Ajatolláha Chomejního do Teheránu během revoluce 1979. Stejně pozoruhodná byla role al-Džazíry v Bahrajnu a Sýrii, či spíše její neaktivita.

Na rozdíl od Egypta, Tuniska, Maroka nebo Libyi měla vládnoucí rodina al-Thani poměrně přátelské vztahy s tehdejšími vládami v Bahrajnu a Sýrii. Proto al-Džazíra mlčela o událostech v těchto dvou zemích, když došlo k nepokojům napříč celým Blízkým východem. V Bahrajnu to prošlo bez větších komplikací, ve druhém případě však nikoliv, a to zejména kvůli rozsahu násilí a následnému mezinárodnímu nátlaku. Po první dva až tři týdny byla al-Džazíra zdráhavá k jakýmkoliv reportážím o Sýrii, pak byla ale donucena přistupovat stejně jako k ostatním zemím v regionu. V důsledku se od režimu Bašára Asada odklonila i naprostá většina katarských politiků.[39]

Katar podporoval protestní hnutí během Arabského jara i přímějším způsobem. Během krize v Libyi předsedal Katar Arabské lize a využil svého postavení k vytvoření aktivního nátlaku na mezinárodní společenství, aby zakročilo ve prospěch libyjských rebelů. Katar se rovněž angažoval ve cvičení libyjských rebelů, poslal jim na pomoc své zvláštní jednotky a daroval jim přes dva tisíce tun vojenského materiálu. Změna politického režimu v Libyi totiž otevřela Kataru cestu k ovládnutí libyjského podílu ropného exportu do Evropy. Katar také společně s Francií a Itálií získal podíly v libyjských ropných a plynových společnostech. [40]

Katar během Arabského jara fakticky přešel z politiky neutrality k aktivní angažovanosti v regionu. Snahou bylo dosadit do moci hnutí, která by následně oplatila Kataru svou podporu a která by souhlasila s jeho rolí regionálního vůdce. Katar si během Arabského jara nicméně nevytvořil pouze nové přátele, ale i oponenty. Například získal špatné renomé u některých islamistů v Tunisku, Libyi, Sýrii a Egyptě, kterým odepřel mediální a materiální pomoc a naopak dal oporu jejich rivalům.

Poslední, ale neméně důležitou součástí katarské zahraniční politiky je jeho angažovanost v mezinárodních organizacích. V letech 2006 a 2007 byl Katar jedním z nestálých členů Rady bezpečnosti OSN. Během té doby došlo k 146 hlasováním. Jednou Katar hlasoval proti, a to v případě rezoluce č. 1696 (2006), která uvalovala nové sankce na Írán a jeho jaderný program. Nutno podotknout, že do konce roku 2007 RB OSN projednávalo další dvě rezoluce týkající se Íránu a Katar hlasoval v obou případech pro. Katar dále čtyřikrát odmítl hlasovat – dvakrát při rezolucích týkajících se Súdánu, jednou Libanonu a jednou Barmy.

Ve všech ostatních případech Katar hlasoval pro. A to včetně rezoluce 1701 (2006), která odsoudila vpád Izraele do Libanonu.[41] Katar následně nabídl darovat peníze na rekonstrukci Libanonu. Libanonci na jihu země zareagovali máváním katarských vlajek a vytažením cedulí s nápisy: „Thank you, Qatar.“[42]

Mimo OSN je Katar také členem Arabské ligy, Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu, skupiny G-77, OPEC, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Světové zdravotní organizace, Interpolu a mnoho dalších mezinárodních organizací.[43

Priloha 9 

Závěr

Tato stať si stanovila dva základní cíle. Prvním bylo popsat a pochopit základní motivaci Kataru a aspekty jeho aktivní zahraniční politiky. Motivace Kataru pramení ze strachu, které mají všechny drobné státy společné. Tj. že by je mohl některý sousední velký stát anektovat. V případě současného Kataru jde zejména o hrozbu ze strany Saúdské Arábie a Íránu.

Aby si Katar uchoval nezávislost, spoléhá se na aktivní zahraniční politiku. Tu lze rozdělit do čtyř pilířů. Prvním je garance suverenity světovou velmocí. V aktuální době jde o závislost na ochraně Spojených států. Druhým pilířem lze označit diplomatické balancování a vyvažování sil na Blízkém východě. Katar předvedl již opakovaně, že umí zároveň obchodovat s Izraelem a podporovat palestinské aspirace, anebo vylepšovat vztahy současně s Íránem i jinými zeměmi v Perském zálivu. Třetím pilířem je soft power, který se opírá zejména o propagaci Kataru skrz pořádání mezinárodních konferencí a sportovních akcí a o mocnou státní televizi al-Džazíru. A v neposlední řadě se Katar také aktivně angažuje na půdě různých mezinárodních organizací.

Druhým úkolem práce bylo zanalyzovat, jaký má Katar faktický vliv na dění na Blízkém východě. Od nástupu emíra Hamada bin Kalifa al-Thaniho k moci v roce 1995 je význam Kataru na Blízkém východě na prudkém vzestupu. Přírodní bohatství, zejména těžba ropy a zemního plynu, přináší do státní pokladny každým rokem desítky miliard amerických dolarů. Ty jsou následně využity s nejvyšší efektivitou mj. propagaci Kataru, na zahraničněpolitické nástroje a na vysílání al-Džazíry.

Díky petrodolarům je Katar schopný ufinancovat řadu mezinárodních akcí, zejména pak fotbalové Mistrovství světa 2022, prodávat zbraně a další materiální potřeby různým Kataru nakloněným skupinám na Blízkém východě a ovlivňovat mezinárodní vztahy skrz televizní vysílání. Síla al-Džazíry dosáhla svého prozatímního vrcholu při nepokojích během Arabského jara před třemi lety.

Závěrem lze pouze konstatovat, že Katar i přes svou geografické nedostatky má motivaci, ambice i prostředky k ovlivňování mezinárodních vztahů na Blízkém východě. V krátkodobém horizontu bude jeho vliv zcela jistě ještě posilovat.

 

Literatura a zdroje

a) Primární zdroje

British Petroleum, „BP Statistical Review of World Energy: June 2013“, přístup 9. dubna 2014, http://www.bp.com/content/dam/bp/pdf/statistical-review/statistical_review_of_world_energy_2013.pdf

CIA World Factbook, „Country Comparison: GDP – Per Capita (PPP)”, Central Intelligence Agency, přístup 14. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2004rank.html

CIA World Factbook, „Country Comparison: GDP (Purchasing Power Parity)”, Central Intelligence Agency, přístup 14. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2001rank.html

CIA World Factbook, „Field Listing: International Organization Participation“, Central Intelligence Agency, přístup 15. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2107.html

CIA World Factbook, „Iran”, Central Intelligence Agency, přístup 6. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ir.html

CIA World Factbook, „Qatar”, Central Intelligence Agency, přístup 6. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/qa.html

CIA World Factbook, „Saudi Arabia”, Central Intelligence Agency, přístup 6. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sa.html

Evropská Unie, „Trade in goods with Qatar“, přístup 7. dubna 2014, http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2006/september/tradoc_113438.pdf

Index Mundi, „Qatar Exports by Product Section in US Dollars – Yearly“, přístup 7. dubna 2014, http://www.indexmundi.com/trade/exports/?country=qa

Íránské ministerstvo zahraničních věcí. „Iran, Qatar Determined to Expand Economic Cooperation“, 26. února 2014, http://www.mfa.gov.ir/index.aspx?siteid=3&pageid=2015&newsview=281322

James Hackett [ed.], International Institute for Strategic Studies: The Military Balance 2010 (London: Rouledge, 2010), 31, 251-253.

Organizace spojených národů. „United Nations Bibliographic Information System“, přístup 15. dubna 2014, http://unbisnet.un.org/

Qatar Science and Technology Park. „About Us“, přístup 7. dubna 2014, http://www.qstp.org.qa/home/about-us

SIPRI, „Military Expenditure: Data by Country”, Stockholm International Peace Research Institute, přístup 6. dubna 2014, http://portal.sipri.org/publications/pages/expenditures/country-search

Trading Economics, „Qatar – Economic Indicators“, přístup 7. dubna 2014, http://www.tradingeconomics.com/qatar/indicators

 

b) Sekundární zdroje

Brzezinski, Zbigniew. Velká šachovnice. Praha: Mladá fronta, 1999.

Dillon, Michael R. Wahhabism: Is It a Factor in the Spread of Global Terrorism? Monterey, CA: Naval Postgraduate School, 2009.

el-Labbad, Mustafa. „Qatar: Big Ambitions, Limited Capabilities“, Heinrich Böll Stiftung – Middle East & North Africa, č. 4 (Listopad 2012), 18-23.

el-Nawawy, Mohammed a Adel Iskandar. Al-Jazeera: The Story of the Network that Is Rattling Governments and Redefining Modern Journalism. Boulder, Co: Westview Press, 2003.

Hinnebusch, Raymond a Anoushiravan Ehteshami. The Foreign Policie sof Middle East States. London: Lynne Rienner Publishers, 2002.

Houry, Nadim. „Migrant Worker Rights Ahead of the 2022 World Cup“, Heinrich Böll Stiftung – Middle East & North Africa, č 4 (Listopad 2012), 24-28.

Hroub, Khaled. „Qatar and the Arab Spring”, Heinrich Böll Stiftung – Middle East & North Africa, č 4 (Listopad 2012), 35-41.

Wiktorowitz, Quintan. „Anatomy of the Salafi Movement,” Taylor & Francis Group: Studies in Conflict & Terrorism 29 (2006), 208-219.

 

c) Internetové zdroje

Al-Džazíra. „Saudi, UAE, Bahrain withdraw Qatar envoys“, 6. března 2014, http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2014/03/saudi-uae-bahrain-withdraw-qatar-envoys-20143591141945753.html

BBC. „Qatar profile“, BBC News, přístup 11. dubna 2014, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-14702226

Booth, Robert a Owen Gibson. „Qatar failing on forced labour, says UN agency“, The Guardian, 27. září 2013, http://www.theguardian.com/world/2013/sep/27/qatar-failing-forced-labour-un

ESPN. „Qatar harbours F1 ambitions“, 25. srpna 2010, ESPN F1, http://en.espnf1.com/f1/motorsport/story/26410.html

Harrabin, Roger. „UN climate change talks extend Kyoto Protocol, promise compensation“, BBC News, 8. prosince 2012, http://www.bbc.com/news/science-environment-20653018

McGeehan, Nicholas. „Modern-day Slavery“ in Qatar: there’s bad and good news“, The Guardian, 27. září 2013, http://www.theguardian.com/commentisfree/2013/sep/27/qatar-modern-day-slavery-world-cup-2022

McGinley, Shane. „Qatar applies for Formula One race licence“, 21. října 2012, Arabian Business, http://www.arabianbusiness.com/qatar-applies-for-formula-one-race-licence-477013.html

Noble, Jonathan. „Qatar in contention as 2014 Formula 1 winter test venue“, 23. dubna 2013, Autosport, http://www.autosport.com/news/report.php/id/107015/

North, Andrew. „Qatar migrants workers ‚treated like animals‘ – Amnesty“, BBC News, 17. září 2013, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-24980013

Qatar News. „Qatar approves record budget of QAR 225.7 billion“, Qatar News, 31. dubna 2014, http://www.qatarliving.com/news/posts/qatar-approves-record-budget-qar-2257-billion

Russia Today. „‘Modern Slavery‘: Intl delegation decries migrant rights abuses in Qatar“, Russia Today, 2. prosince 2013, http://rt.com/news/qatar-worker-rights-slavery-585

Traynor, Ian. „Fifa says there is little it can do about labour conditions in Qatar“, The Guardian, 13. února 2013, http://www.theguardian.com/world/2014/feb/13/fifa-labour-conditions-qatar-world-cup

 

Příloha 1:

CIA World Factbook, „Qatar”, Central Intelligence Agency, přístup 6. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/qa.html

CIA World Factbook, „Saudi Arabia”, Central Intelligence Agency, přístup 6. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sa.html

CIA World Factbook, „Iran”, Central Intelligence Agency, přístup 6. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ir.html

James Hackett [ed.], International Institute for Strategic Studies: The Military Balance 2010 (London: Rouledge, 2010), 31, 251-253.

SIPRI, „Military Expenditure: Data by Country”, Stockholm International Peace Research Institute, přístup 6. dubna 2014, http://portal.sipri.org/publications/pages/expenditures/country-search

Příloha 2:

James Hackett [ed.], International Institute for Strategic Studies: The Military Balance 2010 (London: Rouledge, 2010), 31, 251-253.

SIPRI, „Military Expenditure: Data by Country”, Stockholm International Peace Research Institute, přístup 6. dubna 2014, http://portal.sipri.org/publications/pages/expenditures/country-search

Příloha 3:

Index Mundi, „Qatar Exports by Product Section in US Dollars – Yearly“, přístup 7. dubna 2014, http://www.indexmundi.com/trade/exports/?country=qa

Příloha 4:

British Petroleum, „BP Statistical Review of World Energy: June 2013“, přístup 9. dubna 2014, http://www.bp.com/content/dam/bp/pdf/statistical-review/statistical_review_of_world_energy_2013.pdf 

Příloha 5:

British Petroleum, „BP Statistical Review of World Energy: June 2013“, přístup 9. dubna 2014, http://www.bp.com/content/dam/bp/pdf/statistical-review/statistical_review_of_world_energy_2013.pdf

Příloha 6:

Trading Economics, „Qatar – Economic Indicators“, přístup 7. dubna 2014, http://www.tradingeconomics.com/qatar/indicators

Příloha 7:

Evropská unie, „Trade in goods with Qatar“, přístup 7. dubna 2014, http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2006/september/tradoc_113438.pdf

Příloha 8:

Evropská unie, „Trade in goods with Qatar“, přístup 7. dubna 2014, http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2006/september/tradoc_113438.pdf

Příloha 9:

CIA World Factbook, „Country Comparison: GDP (Purchasing Power Parity)”, Central Intelligence Agency, přístup 14. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2001rank.html

CIA World Factbook, „Country Comparison: GDP – Per Capita (PPP)”, Central Intelligence Agency, přístup 14. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2004rank.html

 

Poznámky pod čarou

[1] Zbigniew Brzezinski, Velká šachovnice (Praha: Mladá fronta, 1999), 47.

[2] BBC, „Qatar profile“, BBC News, přístup 11. dubna 2014, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-14702226

[3] Viz příloha 1.

[4] Viz přílohy 1-2.

[5] Viz příloha 1.

[6] Mustafa el-Labbad, „Qatar: Big Ambitions, Limited Capabilities“, Heinrich Böll Stiftung – Middle East & North Africa, č. 4 (Listopad 2012), 18.

[7] Nadim Houry, „Migrant Worker Rights Ahead of the 2022 World Cup“, Heinrich Böll Stiftung – Middle East & North Africa, č 4 (Listopad 2012), 24.

[8] Qatar Science and Technology Park, „About Us“, přístup 7. dubna 2014, http://www.qstp.org.qa/home/about-us

[9] Mohammed el-Nawawy a Adel Iskandar, Al-Jazeera: The Story of the Network that Is Rattling Governments and Redefining Modern Journalism (Boulder, Co: Westview Press, 2003), 72-73.

[10] Ibidem, 79.

[11] Jde o generace muslimů, kteří žili v době počátku Islámu. To znamená během života Proroka Mohameda a po následující dvě století.

[12] Michael R. Dillon, Wahhabism: Is It a Factor in the Spread of Global Terrorism? (Monterey, CA: Naval Postgraduate School, 2009), 27-33.

[13] Quintan Wiktorowitz. „Anatomy of the Salafi Movement,” Taylor & Francis Group: Studies in Conflict & Terrorism 29 (2006), 208-219.

[14] Viz příloha 3.

[15] Viz přílohy 4-5.

[16] Viz příloha 6.

[17] Zákon o státním rozpočtu České republiky na rok 2013 (Předpis č. 504/2012 Sb.) stanovil celkové příjmy na 1076367603000 Kč. V současné době je kurz 19,77 Kč za jeden americký dolar a 1 Kč za 0,18 QAR.

[18] Viz přílohy 7-8.

[19] Viz příloha 9.

[20] Qatar News, „Qatar approves record budget of QAR 225.7 billion“, Qatar News, 31. dubna 2014, http://www.qatarliving.com/news/posts/qatar-approves-record-budget-qar-2257-billion

[21] Houry, „Migrant Worker Rights Ahead of the 2022 World Cup“, 24.

[22] Ibidem, 24-28.

[23] Nicholas McGeehan, „Modern-day Slavery“ in Qatar: there’s bad and good news“, The Guardian, 27. září 2013, http://www.theguardian.com/commentisfree/2013/sep/27/qatar-modern-day-slavery-world-cup-2022

[24] Robert Booth a Owen Gibson, „Qatar failing on forced labour, says UN agency“, The Guardian, 27. září 2013, http://www.theguardian.com/world/2013/sep/27/qatar-failing-forced-labour-un

[25] Ian Traynor, „Fifa says there is little it can do about labour conditions in Qatar“, The Guardian, 13. února 2013, http://www.theguardian.com/world/2014/feb/13/fifa-labour-conditions-qatar-world-cup

[26] Russia Today, „‘Modern Slavery‘: Intl delegation decries migrant rights abuses in Qatar“, Russia Today, 2. prosince 2013, http://rt.com/news/qatar-worker-rights-slavery-585

[27] Andrew North, „Qatar migrants workers ‚treated like animals‘ – Amnesty“, BBC News, 17. září 2013, http://www.bbc.com/news/world-middle-east-24980013

[28] Roger Harrabin, „UN climate change talks extend Kyoto Protocol, promise compensation“, BBC News, 8. prosince 2012, http://www.bbc.com/news/science-environment-20653018

[29] Shane McGinley, „Qatar applies for Formula One race licence“, 21. října 2012, Arabian Business, http://www.arabianbusiness.com/qatar-applies-for-formula-one-race-licence-477013.html

Jonathan Noble, „Qatar in contention as 2014 Formula 1 winter test venue“, 23. dubna 2013, Autosport, http://www.autosport.com/news/report.php/id/107015/

[30] ESPN, „Qatar harbours F1 ambitions“, 25. srpna 2010, ESPN F1, http://en.espnf1.com/f1/motorsport/story/26410.html

[31] Viz příloha 1.

[32] Raymond Hinnebusch a Anoushiravan Ehteshami, The Foreign Policie sof Middle East States (London: Lynne Rienner Publishers, 2002), 196-198.

[33] Khaled Hroub, „Qatar and the Arab Spring”, Heinrich Böll Stiftung – Middle East & North Africa, č 4 (Listopad 2012), 35.

[34] el-Labbad, “Qatar: Big Ambitions, Limited Capabilities”, 20-21.

[35] Hroub, „Qatar and the Arab Spring”, 35-36.

[36] el-Labbad, “Qatar: Big Ambitions, Limited Capabilities”, 20-22.

[37] Íránské ministerstvo zahraničních věcí, „Iran, Qatar Determined to Expand Economic Cooperation“, 26. února 2014, http://www.mfa.gov.ir/index.aspx?siteid=3&pageid=2015&newsview=281322

[38] Al-Džazíra, „Saudi, UAE, Bahrain withdraw Qatar envoys“, 6. března 2014, http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2014/03/saudi-uae-bahrain-withdraw-qatar-envoys-20143591141945753.html

[39] Hroub, „Qatar and the Arab Spring”, 38.

[40] el-Labbad, “Qatar: Big Ambitions, Limited Capabilities”, 22-23.

[41] Organizace spojených národů, „United Nations Bibliographic Information System“, přístup 15. dubna 2014, http://unbisnet.un.org/

[42] el-Labbad, “Qatar: Big Ambitions, Limited Capabilities”, 20-21.

[43] CIA World Factbook, „Field Listing: International Organization Participation“, Central Intelligence Agency, přístup 15. dubna 2014, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2107.html
Tato studie byla napsána pro účely Ministerstva zahraničních věcí ČR.