transylvanie

Autorka: Tereza Auzká

Úvod

Etnicky smíšené oblasti tradičně nabízí prostor k různým historickým interpretacím. Sedmihradsko, nárokované současně Rumunskem i Maďarskem, je zářným příkladem regionu, kde se střetávají protichůdné historické výklady. Tato práce se věnuje rumunskému a maďarskému pojetí Sedmihradska v meziválečném období. V kontextu nového evropského uspořádání se rumunská i maďarská historiografie snažily obhájit nárok na území Sedmihradska a legitimizovat jej na základě historických faktů. Nezřídka však byly historické události i osobnosti zkreslovány a vykládány z jistou dávkou zaujetí. Určitou roli hrály i vytvářené mýty o starobylosti národa, které měly taktéž dokázat právo jednoho z národů na území.

Cílem této práce je představit nejvýznamnější meziválečné rumunské a maďarské historiky, kteří se zabývali otázkou Sedmihradska. Práce si neklade za cíl podat vyčerpávající přehled akademických osobností a jejich prací, snaží se pouze nastínit vývoj meziválečných historiografií. Podstatná část práce se věnuje nejakcentovanějším tématům rumunské a maďarské historiografie, které jsou mnohdy zmiňovány i v současnosti.

Nejvýznamnější představitelé rumunské a maďarské historiografie

Meziválečné období bylo obdobím nejvyhrocenějšího střetu rumunského a maďarského pohledu na Sedmihradsko. V neklidných poválečných letech, kdy se radikálně změnilo uspořádání střední Evropy včetně přičlenění Sedmihradska k Rumunsku, získal historický diskurz militantní charakter.[1] Předtím, než se práce zaměří na jednotlivé tematické okruhy rumunské a maďarské meziválečné historiografie, věnujme prostor nejvýznamnějším rumunským a maďarským historikům studovaného období.

Eminentní postavou rumunské historiografie je meziválečný historik, politik a spisovatel Nicolae Iorga. Od počátku první světové války obhajoval ideu Velkého Rumunska, tedy sjednocení původního království se Sedmihradskem a dalším územím. Iorga byl národně-konzervativním ideologem meziválečného Rumunska a své názory posazoval i ve funkci premiéra v letech 1931 – 1932.[2] Své pojetí Sedmihradska představil především v knize Istoria Romănilor din Ardeal şi Ungaria, poprvé vydané v roce 1915.[3] Iorga na základě historických i etnických argumentů jednoznačně přisuzoval celé území Sedmihradska Rumunsku, a tím legitimizoval požadavek na vytvoření Velkého Rumunska.[4]

Dalším výrazným historikem byl Gheorghe Brătianu. Brătianu se podrobně zabýval „rumunskou otázkou“, a to především v díle Ein Rätsel und ein Wunder der Geschichte: das rumänische Volk.[5] V knize Brătianu rozpracoval tematiku „záhady a zázraku rumunského národa“, pojmů vypůjčených od svého univerzitního profesora Ferdninanda Lota. Brătianu za „zázrak“ považoval rumunské sjednocení v 19. století, připojení Sedmihradska chápal jako vyřešení „rumunské otázky“. Přesto, jak tvrdil, je Velké Rumunsko v nebezpečí, protože za hranicemi stojí maďarský národ, který touží po pomstě.[6]

Nejvýraznějším rumunským ideologem, zabývajícím se Sedmihradskem, byl Ioan Lupaş. Věnoval se především historickému statusu Sedmihradska a obhajoval jeho připojení k Rumunsku na základě historické individuality oblasti a fyzické podobnosti s územím ostatních části země.[7] Ve svém článku Siebenbürgen, das Herz des rumänischen Lebensraumes uvedl, že vědecké výzkumy jednoznačně potvrzují legitimitu přičlenění sedmihradského území a že Sedmihradsko je a zůstane neoddělitelnou součástí Rumunska.[8]

K meziválečné rumunské historické škole dále patří Constantin C. Giurescu, zabývající se na prvním místě etnickým původem Rumunů a jejich historickým nárokem na oblast Sedmihradska, Mircea Eliade, spisovatel se zájmem o mytologii a dějiny náboženství, Petre P. Panaitescu, Vasile Pârvan a další.[9]

V meziválečné maďarské historiografii patří k nejslavnějším autorům Gyula Szekfű. Přestože jeho historické práce vznikaly v období těsně po podpisu Trianonské mírové smlouvy, kdy se mnozí uchylovali k agresivní rétorice, tak se Szekfűmu podařilo zachovat si určitou míru objektivity. Podle Andrewa Ludanyiho, současného maďarského historika, byl Szekfű v porovnání s Nicolae Iorgou podstatně méně nacionalistický.[10] Ve veřejném projevu zastával vzhledem k obecnému revizionistickému diskurzu spíše umírněné postoje a ve stejném duchu se nesly i jeho historické práce. Szekfű podporoval ideu mnohonárodnostního Maďarska a nemaďarské národy v okolních nástupnických státech považoval za stejně, dokonce i více vyspělé než samotné Maďary.[11] Ve své knize Iratok a Magyar Allamnyelv Kerdesenek Törtenetehez, která se zabývá vlivem latinského jazyka na vývoj maďarského národa, v závěru vyzval k ukončení období barbarských bojů, očištění národního myšlení a nastolení bratrských vztahů ve střední Evropě.[12]

Velký přínos pro maďarské studium regionu znamenaly obsáhlé sborníky o historii i současnosti Sedmihradska. Jedním z nich byla kniha Erdély és népei, která se věnuje především dějinám etnického složení Sedmihradska a soužití Maďarů, Rumunů, Němců a Sikulů (zvláštní etnická skupina v Sedmihradsku, pravděpodobně maďarského původu).[13] Další sborník Magyarok és románok, ve kterém publikovali význační historikové jako József Deér, László Makkai nebo András Alföldi, podrobuje kritice hlavní argumenty pro přičlenění Sedmihradska k Rumunsku z pera rumunských historiků.[14]

V meziválečném období vznikaly také rozsáhlé maďarské monografie o Sedmihradsku. K nim patří kniha Erdély története od Benedeka Jancsó, A történeti Erdély Miklóse Asztalose a znovu Erdély története tentokrát od László Makkaie.[15]

Hlavní témata a argumenty rumunské a maďarské historiografie

Otázka Sedmihradska pro rumunské i maďarské intelektuály neznamenala pouhý hraniční spor, ale akutní problém národního uvědomění. Oba národy považovaly Sedmihradsko za nepostradatelnou součást svého státu a určující region pro vlastní historický i kulturní vývoj. V rumunské historiografii hrála oblast primární roli ve vztahu k vývoji rumunského etnika, početně dominantního obyvatelstva pod maďarskou nadvládou. V maďarské historiografii bylo Sedmihradsko pevně zakotveno jako tradiční území uherského království. Dá se tedy hovořit o souboji národní historie (v rumunském případě) s historií státu (v maďarském případě).[16]

Nové uspořádání po první světové válce a připojení Sedmihradska k Rumunsku znamenalo prudkou změnu v dosavadním historickém pojetí oblasti. Hlavním úkolem rumunské historiografie bylo zdůvodnit právoplatnost integrace území, naopak maďarská historiografie se snažila zvrátit rozhodnutí Trianonské smlouvy a obhájit svůj nárok na oblast. Mezi hlavní argumenty, které předkládali rumunští historici, patřily teorie kontinuálního osídlení Sedmihradska rumunským etnikem, demografická převaha Rumunů a historická autonomie oblasti v rámci uherského království i Osmanské říše. Maďarští historici se především snažili vyvrátit teorii kontinuity, zdůraznit kulturní přínos maďarského etnika a historické spojení zemí svatoštěpánské koruny.

Rumuni, kteří považovali Sedmihradsko za kolébku svého národa, také nezřídka argumentovali vytvořenými mýty, především mýtem o dávném původu a mýty o historii a osudu společných s knížectvími Valašska a Moldavska.[17] Ioan Lupaş se k otázce Sedmihradska jako kolébky národa vyjádřil takto: „Zahraniční i rumunští geografové, kteří jsou naplnění pocitem lásky k pravdě, mohli podobně zkonstatovat, že teritorium Sedmihradska samo o sobě představuje ʹsrdce území, obývaného rumunským národemʹ…“[18] Rumunští historici všeobecně akceptovali tento význam Sedmihradska pro rumunský národ, v protikladu k této koncepci stavěli bezvýznamnost oblasti pro národ maďarský. Silviu Dragomir ve svém článku Die siebenbürgische Frage napsal: „Pro Uhry byly Karpaty jen hranice, kterých se snažili dosáhnout jako politického cíle, naproti tomu pro Rumuny jsou (…) ve skutečnosti centrem života.“[19]

Kvůli obhájení svého nároku na oblast označovali historici druhý národ za barbarský a méně civilizovaný. Nicolae Iorga popisoval příchod Maďarů do oblasti Karpatského oblouku a následné budování maďarského státu následujícím způsobem: „Tomuto novému barbarskému uspořádání (čímž zajisté bylo), které zabránilo svobodnému rozvoji rumunské rasy, poté, co zničilo slovanský život v Panonii, chyběla iniciativa a originalita, oni (Maďaři, pozn. aut.) byli příliš chudí na civilizační vlastnosti (…), dalo se od nich očekávat ještě méně, než od Pečengů a Kumánů.“[20]

Příchod maďarských kmenů na území Sedmihradska a z něj plynoucí narušení vývoje údajného místního rumunského etnika patřilo v rámci zmíněné teorie kontinuity k základním tématům rumunské historiografie. Teorie kontinuity společně s mýtem o dávném původu a prvním osídlení oblasti budou podrobně rozebrány v následující podkapitole.

Dáko-románská teorie a teorie kontinuity

Otázka původu rumunského národa zaujímala v meziválečné rumunské historiografii ústřední postavení. Hlavním konceptem, na který většina rumunských historiků odkazovala, byla tzv. dáko-románská teorie.

Základním bodem dáko-románské teorie je dobytí území obývaného kmenem Dáků římským císařem Traianem na začátku druhého století po Kristu. Po porážce Římany údajně dácký král Decebalus spáchal sebevraždu a Dácie se stala římskou provincií. Pojetí dalšího vývoje území a především lokálního obyvatelstva se však v rumunské historiografii rozchází. Do konce 19. století rumunští historici většinově považovali rumunské etnikum za přímé potomky Římanů a nijak nezmiňovali možný dácký vliv. Dákové podle nich byli buď vyvražděni nebo Dácii opustili. Koncem 19. století však historici v čele se slavným Alexandrem Xenopolem začali dácký vliv uznávat.[21] Vznikla tak teorie o dáko-románském původu Rumunů. V meziválečném období byla tato teorie ještě podrobněji rozpracována, a to především Vasilem Pârvanem. Podle něj pochází Rumuni z dáckých kmenů a současně jsou potomci Římanů. Pârvan Dákům přisuzuje vysokou míru civilizovanosti i národního sebeuvědomění. Stejně tak hodnotí Římany a odkazuje tím k západnímu směřování rumunského území již od antiky.[22] Od 30. let historici ještě více akcentovali dácké kořeny Rumunů.

Constantin C. Giurescu tvrdil, že i přes římský zábor zůstala Dácie většinově obydlena Dáky, kteří tudíž tvoří větší podíl v současném rumunském etniku.[23] Z předložených teorií vyplývá, že meziváleční rumunští historici považovali Rumuny za přímé potomky původních a prvních obyvatel Sedmihradska. Například Silviu Dragomir ve svém článku o rumunské otázce jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností uvádí, že Rumuni jsou nejen početně nejsilnější, ale i nejstarší národ Sedmihradska.[24] Tuto tezi se snažili potvrdit i rumunští archeologové. Slavný rumunský meziválečný archeolog a historik Constantin Daicoviciu se opakovaně vyjádřil, že dáko-románská teorie může být potvrzena na základě definitivních archeologických důkazů.[25]

Dáko-románská teorie je pro rumunskou historiografii podstatná nejen proto, že potvrzuje nárok na území Sedmihradska z hlediska prvního osídlení oblasti, ale i na základě koncepce kontinuity osídlení. Podle této koncepce etnikum dáko-románského původu, přímí předchůdci Rumunů, trvale žili na severní straně Dunaje, v oblasti dnešního Rumunska. Zastánci této koncepce tedy tvrdí, že kontinuita osídlení území rumunskými předky nebyla nikdy přerušena. Problémem této koncepce je, že v Rumunsku chybí jakékoliv písemné zdroje, které by teorii potvrdily.

Jeden z mála písemných zdrojů, hojně citovaný rumunskými historiky, pochází ze 12. století, ze dvora krále Bély III. Jeho kronikář Anonymus sepsal kroniku Gesta Hungarorum, která se zmiňuje o rumunském osídlení v Sedmihradsku v 10. století, tedy v době příchodu Maďarů. Otázkou zůstává, nakolik je možné brát tento údaj za věrohodný vzhledem k tomu, že hovoří o tak dávné události.[26] Vývoj osídlení Sedmihradska v období mezi koncem vlády Římanů a vznikem rumunských států ve 14. století je tudíž stále nejasný. Gheorghe Brătianu toto období označil za záhadu rumunského národa a tvrdil, že klíč k této záhadě leží v historických a jazykových pramenech, v podmínkách opravdového života, rozhodně jej však nelze nalézt prostřednictvím národních vášní a nepřátelství.[27] Brătianu bezpochyby odkazoval na rumunsko-maďarský akademický spor o pravdivosti teorie kontinuity.

Rumunská teorie kontinuity byla zpochybněna již v 19. století, a to především rakouskými historiky, kteří zastávali protichůdnou, tzv. imigracionistickou teorii (immigrationist theory, Einwanderungstheorie). Podle této teorie přišlo rumunské etnikum do Sedmihradska z oblasti na jih od Dunaje, buď v 9., nebo 13. století.[28] Maďarští historici v meziválečném období tuto teorii převzali a redukovali možný příchod Rumunů do Sedmihradska až na 13. století, tedy jednoznačně po příchodu Maďarů. Maďarské etnikum tudíž podle maďarské teorie bylo v Sedmihradsku první a z toho vyplývá jeho nárok na teritorium. Gheorghe Brătianu se k imigracionistické teorii vyjádřil takto: „[Imigracionistická teorie, pozn. aut.] má samozřejmě velký ohlas u sousedů současného rumunského státu, kde člověk nepřestává slyšet nejsilnější námitky proti teritoriálnímu uspořádání podle posledních mírových smluv, kde se dá brát za hotovou věc, že politickému revizionismu slouží pravá vědecká ofenziva, jejímž cílem je dokázat oprávněnost svých nároků a obvinit Rumuny jako uzurpátory neopodstatněného a neoprávněného postavení, pokud ne z hlediska národního, tak zajisté z hlediska historického a kulturního.[29] Brătianu dále tvrdil, že zastánci imigracionistické teorie opovrhují historickými argumenty.

Na základě článku Lajose Tamáse ve sborníku Archivum Europae Centro-Orientalis[30] Brătianu vyjmenoval hlavní teze maďarských historiků proti dáko-románské teorii kontinuity. Za prvé je podle maďarských historiků rumunská teorie nepodložená, za druhé je to teorie vymyšlená renesančními učenci (a naopak ve středověku označili misionáři z řádu františkánů a dominikánů předky Rumunů za přistěhovalce). Za třetí Maďaři v 10. století přišli do neobydleného Sedmihradska, kam se Rumuni přistěhovali až později. A v neposlední řadě maďarští historici tvrdili, že Rumuni představovali až do 16. století minimální podíl v etnickém složení oblasti.[31]

Maďarská historiografie se podobně jako rumunská snažila obhájit svůj nárok na území Sedmihradska na základě archeologických výzkumů, které měly potvrdit prvenství Maďarů v oblasti díky dochovaným kulturním památkám.[32] Dále Maďaři argumentovali maďarským původem lokálních názvů, což mělo ještě více oslabit věrohodnost rumunské teorie kontinuity.

Diskuze o superioritě národa

Tradičním tématem meziválečné maďarské historiografie byla role maďarského národa v politickém, ekonomickém i kulturním rozvoji Sedmihradska. Gyula Szekfű ve své knize Der Staat Ungarn: eine Geschichtsstudie napsal: „Od nomádských států až k modernímu ústavnímu státu byl maďarský státní řád po celou dobu své existence produktem jednoho národa, a to maďarského.“[33]

Maďaři svůj nárok na území Sedmihradska zdůvodňovali především historickým vývojem oblasti v rámci zemí svatoštěpánské koruny. Z rumunské strany byl tento argument zpochybněn Ioanem Lupaşem, který svou kritiku postavil na základě sedmihradského politického uspořádání – vojvodství. Lupaş tvrdil, že vojvodství musí být považovány za specificky rumunský produkt, který se Maďarům v Sedmihradsku nepodařilo eliminovat. Zachování instituce vojvodství v Sedmihradsku chápal Lupaş jako důkaz rumunské kontinuity v oblasti.[34]

Rumunští historici jako protiklad k předkládané koncepci kulturně vyspělejšího maďarského národa stavěli demografickou převahu Rumunů. Z etnického pohledu tvořili Rumuni absolutní většinu obyvatel Sedmihradska již od konce 18. století. Podle prvního sčítání Velkého Rumunska v roce 1930 představovali Rumuni 57,6 % obyvatel, Maďaři 29,1 %.[35] Demografické situaci v meziválečném Rumunsku se věnoval Gheorghe Brătianu ve svém článku Rumänien und Ungarn: demographische und wirtschaftliche Betrachtungen, kde uvedl: „Díky vrozené biologické síle je rumunský národ v plném demografickém vzestupu a na tomto základě musí být uchopen i jeho životní prostor (ʹLebensraumʹ, pozn. aut.), jinak než u jeho západního souseda (tzn. Maďarska, pozn. aut.), jehož pokroky v této oblasti se zdají být pomalejší a slabší.[36]

Jedním z pokusů, jak více akcentovat demografickou převahu rumunského etnika, byla i snaha prohlásit Sikuly, etnikum zřejmě stejného původu jako Maďaři, za maďarizované Rumuny. Tuto tezi poprvé předložil Nicolae Iorga ve své práci Istoria Romănilor din Ardeal şi Ungaria z roku 1915.[37] Maďarští historici se naproti tomu pokoušeli Sikuly označit za jednoznačně maďarské etnikum, nebo alespoň zabránit jejich plánované rerumunizaci.

Rozdílná interpretace historických událostí a osobností

Pro zdůraznění výjimečnosti národa a obhájení jeho teritoriálních nároků se rumunští i maďarští historici nezřídka uchylovali k manipulaci historie. Kromě zmíněných historických událostí z období antiky a raného středověku se historici věnovali také modernímu období. Centrální místo zaujímala interpretace revolučního roku 1848. Maďarští historici chápali události roku 1848 jako vrcholný projev maďarského národního uvědomění a boje za svobodu. Naopak rumunští historici toto období považovali za střet maďarského agresivního nacionalismu a rodícího se rumunského národního uvědomění. Boje roku 1848 vykládali jako rumunskou obranu proti maďarskému útlaku.[38]

Rumunská a maďarská meziválečná historiografie se samozřejmě střetávaly i v interpretaci poválečného mírového uspořádání a Trianonské mírové smlouvy. Pro Rumuny znamenalo nové poválečné uspořádání jednoznačný úspěch – dosáhli sjednocení Velkého Rumunska. Naopak pro Maďary znamenala Trianonská mírová smlouva, kvůli které ztratili více než dvě třetiny svého území, národní tragédii.[39] Gyula Szekfű přirovnal dopady Trianonu k důsledkům nájezdů Osmanské říše a rozpadu uherského království v roce 1541. Trianonskou mírovou smlouvu dokonce označil za ještě více zničující.[40]

Určitá míra manipulace s historickými fakty se dá nalézt v interpretaci historických osobností. Například rumunští historici se snažili dokázat rumunský původ uherských králů a v některých momentech je přímo označovali za Rumuny. Constantin Giurescu se ve svém článku Die europäische Rolle des rumänischen Volkes věnuje interpretaci sedmihradského šlechtice Jánose Hunyadiho (Ioan de Huniedoara) a jeho syna, slavného uherského krále, Matyáše Korvína (I. Mátyás, Matia Corvin). O původu Jánose Hunyadiho píše: „Je bez pochybností rumunského původu, soudobé dokumenty jsou v tomto pohledu naprosto jasné.(…) Také starší uherští historici z dob, kdy Uhersko ještě nebylo posedlé ideou teritoriálních požadavků a alespoň ještě trochu respektovalo objektivitu, otevřeně uznávají tento rumunský původ.[41] Matyáše Korvína jednoznačně označil za Rumuna také Nicolae Iorga, jenž byl autorem nápisu na soše krále v sedmihradské Kluži. Zde stálo, že Matyáš Korvín byl „skvělý vojevůdce, kterého porazil jen jeho vlastní národ u Baie, když se pokoušel dobýt neporazitelnou Moldávii“.[42]

Závěr

Rumunská a maďarská historiografie se v otázce Sedmihradska nejvýrazněji střetly v meziválečném období. Obě se snažily dokázat nárok rumunského nebo maďarského státu na sporné území. Legitimitu svých požadavků zakládaly především na argumentu o prvním a kontinuálním osídlení oblasti a superioritě svého národa.

Na začátku druhé světové války vyvrcholil ideologický boj o území Sedmihradska, který skončil jeho rozdělením mezi Maďarsko a Rumunsko. Obě strany se dopouštěly masakrů na civilním obyvatelstvu, aby pomstili způsobené příkoří. Po skončení války bylo celé území Sedmihradska zpět integrováno do Rumunska. Přestože se v posledních dekádách národní historiografie umírnily, otázka Sedmihradska zůstává pro oba státy citlivým tématem.

Bibliografie

BOIA, Lucian. Romania: Borderland of Europe. London: Reaktion Books, 2001.

BRĂTIANU, Gheorghe Ivan. Ein Rätsel und ein Wunder der Geschichte: das rumänische Volk. Bukarest: Die Dacia Bücher, 1942.

BRĂTIANU, Gheorghe Ivan. Rumänien und Ungarn: demographische und wirtschaftliche Betrachtungen. Bukarest: Institutul de ştiinte morale şi politice, 1940.

BRUBAKER, Rogers et al. Nationalist Politics and Everyday Ethnicity in a Transylvanian Town. Princeton: Princeton University Press, 2008.

DRAGOMIR, Silviu. Die siebenbürgische Frage. Bukarest: Dacia, 1941.

DU NAY, André. „The Daco-Rumanian Theory of Continuity: Origins of the Rumanian Nation and Language“, in Transylvania and the Theory of Daco-Roman-Rumanian Continuity, editace Louis L. Lőte, 9 – 31. Rochester, N.Y.: Committee of Transylvania, 1980.

GIURESCU, Constantin C. Die europäische Rolle des rumänischen Volkes. Bukarest: Dacia, 1941.

IORGA, Nicolae. Geschichte der Rumänen und ihrer Kultur. Hermannstadt: Krafft & Drotleff, 1929.

IORGA, Nicolae. Istoria Romănilor din Ardeal şi Ungaria. Bucureşti: Ed. ştiinţifică şi enciclopedică, 1989.

KÜRTI, László. The Remote Borderland: Transylvania in the Hungarian Imagination. Albany: State University of New York Press, 2001.

LUDANYI, Andew. „The Legacy of Transylvania in Romanian and Hungarian Historiography“, in Disputed Territories and Shared Pasts: Overlapping National Histories in Modern Europe, editace Tibor Frank, Frank Hadler, 247 – 271. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2011.

LUPAŞ, Ioan. Siebenbürgen, das Herz des rumänischen Lebensraumes. Bukarest: Dacia, 1941.

MÁLYUSZ, Elemér. Erdély és népei. Budapest: Franklin Társulat, 1941.

MARZA, Radu. „Transylvania and Hungary or Transylvania in Hungary as Viewed by the Romanian Historiography“, in Slovakia and Croatia. Historical Parallels and Connections (until 1780), editace Veronika Kucharská, Stanislava Kuzmová, Adam Mesiarkin, 85 – 96. Bratislava: Department of Slovak History at the Faculty of Philosophy of Comenius University Bratislava, 2013.

PASTOR, Peter. „The Ups and Downs in the Historiography of the Peace Treaty of Trianon“ in Hungary’s historical legacies: studies in honor of Steven Béla Várdy, editace Dennis P. Hupchick a R. William Weisberger, 106 – 115. New York: Columbia University Press, 2000.

SZEKFŰ, Gyula. Der Staat Ungarn: eine Geschichtsstudie. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1918.

SZEKFŰ, Gyula. Iratok a Magyar Allamnyelv Kerdesenek Törtenetehez. Budapest: Magyar Törtenelmi Tarsulat, 1926.

TAMÁS, Lajos. „Romains, Romans et Roumains dans l´historie de la Dacie Trajane“, Archivum Europae Centro-Orientalis, 1, (1935), editace Emerich Lukinich, 1 – 96, staženo 16. 1. 2016, http://epa.oszk.hu/02600/02625/00001/pdf/EPA02625_archivum_europae_1935_01.pdf

TURDA, Marius. „Transylvania Revisited: Public Discourse and Historical Representation in Contemporary Romania“ in Nation-Building and Contested Identities: Romanian and Hungarian Case Studies, editace Balász Trencsényi et al., 197 – 208. Budapest: Regio Books, 2001.

 

Příspěvek na konferenci:

BÁRDI, Nándor, „Erdélyi magyar történetírás a két világháború között: Erdélyi magyar történészek és intézmények magyarországi szakmai és szakmán túli kapcsolatai 1920 után“ (ppt prezentovaná na konferenci Európa Intézet 21. 11. 2013), staženo dne 14. 1. 2015 odkaz.

Poznámky

Titulní foto: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/22/Romania_Transylvania_Sighisoara_Medieval_Fortress_Panorama_2.jpg

[1] Radu Marza, „Transylvania and Hungary or Transylvania in Hungary as Viewed by the Romanian Historiography“, in Slovakia and Croatia. Historical Parallels and Connections (until 1780), editace Veronika Kucharská, Stanislava Kuzmová, Adam Mesiarkin (Bratislava: Department of Slovak History at the Faculty of Philosophy of Comenius University Bratislava, 2013), 88.

[2] Lucian Boia, Romania: Borderland of Europe (London: Reaktion Books, 2001), 251.

[3] Nicolae Iorga, Istoria Romănilor din Ardeal şi Ungaria (Bucureşti: Ed. ştiinţifică şi enciclopedică, 1989).

[4] Andew Ludanyi, „The Legacy of Transylvania in Romanian and Hungarian Historiography“, in Disputed Territories and Shared Pasts: Overlapping National Histories in Modern Europe, editace Tibor Frank, Frank Hadler (Basingstoke: Palgrave Macmillan), 259.

[5] Gheorghe Ivan Brătianu, Ein Rätsel und ein Wunder der Geschichte: das rumänische Volk (Bukarest: Die Dacia Bücher, 1942), ve francouzském jazyce vydáno 1937.

[6] Brătianu, Ein Rätsel, 7.

[7] Marza, „Transylvania“, 88.

[8] Ioan Lupaş, Siebenbürgen, das Herz des rumänischen Lebensraumes (Bukarest: Dacia, 1941), 5 a 16.

[9] Boia, Romania, 40 a 252.

[10] Ludanyi, „The Legacy“, 261.

[11] Peter Pastor, „The Ups and Downs in the Historiography of the Peace Treaty of Trianon“ in Hungary’s historical legacies: studies in honor of Steven Béla Várdy, editace Dennis P. Hupchick a R. William Weisberger (New York: Columbia University Press, 2000), 108 – 109.

[12] Gyula Szekfű, Iratok a Magyar Allamnyelv Kerdesenek Törtenetehez (Budapest: Magyar Törtenelmi Tarsulat, 1926), 208.

[13] Elemér Mályusz, Erdély és népei (Budapest: Franklin Társulat, 1941).

[14] Ludanyi, „The Legacy“, 266.

[15] Jancsó Benedek, Erdély története. (1923; 1931), Asztalos Miklós, A történeti Erdély. (1936)., Makkai László, Erdély története. (Bp. 1944.) podle Bárdi, Nándor, „Erdélyi magyar történetírás a két világháború között: Erdélyi magyar történészek és intézmények magyarországi szakmai és szakmán túli kapcsolatai 1920 után“ (ppt prezentovaná na konferenci Európa Intézet 21. 11. 2013), staženo dne 14. 1. 2015 odkaz.

[16] Ludanyi, „The Legacy“, 254.

[17] Marius Turda, „Transylvania Revisited: Public Discourse and Historical Representation in Contemporary Romania“ in Nation-Building and Contested Identities: Romanian and Hungarian Case Studies, editace Balász Trencsényi et al. (Budapest: Regio Books, 2001), 199 – 203.

[18] Lupaş, Siebenbürgen, 5, překlad autorky.

[19] Silviu Dragomir, Die siebenbürgische Frage (Bukarest: Dacia, 1941), 20, překlad autorky.

[20] Nicolae Iorga, Geschichte der Rumänen und ihrer Kultur (Hermannstadt: Krafft & Drotleff, 1929), 59 – 60, překlad autorky.

[21] Boia, Romania, 32 – 38.

[22] Ibidem, 39.

[23] Ibidem, 40.

[24] Dragomir, Die siebenbürgische, 5.

[25] André Du Nay, „The Daco-Rumanian Theory of Continuity: Origins of the Rumanian Nation and Language“, in Transylvania and the Theory of Daco-Roman-Rumanian Continuity, editace Louis L. Lőte (Rochester, N.Y.: Committee of Transylvania, 1980), 16.

[26] Boia, Romania, 48.

[27] Brătianu, Ein Rätsel, 234.

[28] Boia, Romania, 47.

[29] Brătianu, Ein Rätsel, 21, překlad autorky.

[30] Lajos Tamás, „Romains, Romans et Roumains dans l´historie de la Dacie Trajane“, Archivum Europae Centro-Orientalis, 1, (1935), editace Emerich Lukinich, 1 – 96, staženo 16. 1. 2016 http://epa.oszk.hu/02600/02625/00001/pdf/EPA02625_archivum_europae_1935_01.pdf

[31] Brătianu, Ein Rätsel, 32 – 33.

[32] László Kürti, The Remote Borderland: Transylvania in the Hungarian Imagination (Albany: State University of New York Press, 2001), 44.

[33] Gyula Szekfű, Der Staat Ungarn: eine Geschichtsstudie (Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1918), 7, překlad autorky.

[34] Marza, „Transylvania“, 90.

[35] Boia, Romania, 24.

[36] Gheorghe Ivan Brătianu, Rumänien und Ungarn: demographische und wirtschaftliche Betrachtungen (Bukarest: Institutul de ştiinte morale şi politice, 1940), 5, překlad autorky.

[37] Ludanyi, „The Legacy“, 259.

[38] Ibidem, 264.

[39][39] Kürti, The Remote Borderland, 29.

[40] Pastor, „The Ups and Downs“, 108.

[41] Constantin C. Giurescu, Die europäische Rolle des rumänischen Volkes (Bukarest: Dacia, 1941), 12.

[42] Rogers Brubaker et al., Nationalist Politics and Everyday Ethnicity in a Transylvanian Town (Princeton: Princeton University Press, 2008), 100, překlad autorky.