Autor: Jaroslav Hroch

Úvod

Druhý minský protokol (Minsk II) byl podepsán 13. 2. 2015 zástupci Ruské federace, Spolkové republiky Německo, Francouzské republiky, Ukrajiny, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) spolu s tzv. Luhanskou lidovou republikou (LLR) a Doněckou lidovou republikou (DLR). Základním formátem pro vyjednávání o míru na Ukrajině byla a stále je tzv. normandská čtyřka, kterou tvoří hlavy států Ruska, Ukrajiny, Německa a Francie. Důvodem, proč mezi smluvní strany patří také OBSE, LLR a DLR, je, že OBSE tvoří s Ukrajinou a Ruskem tzv. trilaterální skupinu, která má za úkol diplomaticky vyřešit válku na východní Ukrajině a na základě této skupiny k podpisu protokolu také došlo. Nadto byli k jednání přizváni i hlava státu LLR Igor Plotnickij a premiér DLR Alexandr Zacharčenko.

Protokol byl vyjednáván v okamžiku, kdy separatistické a ruské jednotky obklíčily ukrajinskou armádu u Debalceve a hrozil průnik do Mariupolu. Obě města představují strategicky důležitá místa. Debalceve je, ačkoli se jedná o město regionálního významu, důležitou dopravní křižovatkou pro železniční a silniční dopravu. Mariupol je taktéž významný zejména kvůli dopravnímu spojení jako přístav a město, z kterého vede nejrychlejší pozemní spojení s Krymem. Jednání, probíhající v nejzazším momentu na popud německé kancléřky Angely Merkelové, přineslo smlouvu, která je mnohými analytiky a odborníky na Ukrajinu vnímána jako příliš slabá a problematická a proto mír na Ukrajinu nepřinese. Hlavním bodem kritiky se stala přílišná servilnost vůči Moskvě a separatistům, která tak znemožní dodržování protokolu kvůli přetrvávající ochotě zejména Moskvy konflikt eskalovat či ho využít k nátlaku na Ukrajinu, což bude nadále destabilizovat Ukrajinu jako stát.

Je faktem, že negativní ohlasy nezmírnila ani Merkelová, která bezprostředně po jednání novinářům sdělila, že Minsk II nemusí nutně vést k nastolení míru, ale je to potřebná „jiskra naděje“.[1] Právě k tomu, jakým způsobem je Minsk II vnímán, bych se rád v práci vyjádřil. Prostřednictvím různých interpretací a analýz se pokusím představit aktéry, kteří o protokolu jednali a jejich motivace a cíle. V další části představím samotnou smlouvu a její interpretace. S ročním odstupem je možné představit analýzy a komentáře nejen k Minsku II, ale k celé ukrajinské krizi a porovnat je s aktuální situací. K protokolu se tedy pokusím přistoupit kriticky a zhodnotit, zda splnil očekávání, nebo zdali spíše potvrdil rizika s ním spojené.

1.   Zainteresovaní činitelé

V této kapitole představím hlavní aktéry, kteří zásadním způsobem formují dění na Ukrajině. Pro přehlednost jsem je rozdělil do tří skupin: Ruská federace, Západ[2] a teritoriální Ukrajina. V jednotlivých podkapitolách stručně představím jejich hlavní vliv na jednání, cíle a motivace.

1.1.Ruská federace

Ruské zájmy jsou z velké části definovány historicky a strategicky. Lze pozorovat neúspěšnou transformaci post-sovětského prostoru (vyjma Pobaltí), který čelí v zásadě stejným problémům. Tím nejzásadnějším se jeví špatné řízení státního aparátu, nepotismus, slabé demokratické instituce aj., což má za následek špatné ekonomické výsledky a hlavně všudypřítomnou korupci. Státy jsou často závislé na příjmech z nerostných surovin, takže současný pád cen ropy a zemního plynu znamená pro Rusko, ale i další postsovětské státy, těžkou ránu. Pokud k tomu připočítáme výše zmíněné problémy, neefektivitu, slabé podnikatelské prostředí, chybějící občanskou společnost, vymírající obyvatelstvo a jiné, vyjde nám, že Rusko je na cestě stát se pouze regionální velmocí. Na druhou stranu je však Rusko ekonomicky velký trh. Navíc je možné pozorovat sílící postavení na poli mezinárodním, kde si prostřednictvím tvrdé geopolitiky a nasazením reorganizované a dobře financované armády snaží vydobýt uznání. Zejména z této dichotomie vychází také odlišné intepretace chování Ruska a Putina jak během krize na Ukrajině, tak při vyjednávání Minsku II.

Tábor realistů, ke kterému patří například profesor John Mearsheimer, argumentuje sférou vlivu Ruské federace, která byla narušena západními strukturami.[3] Ukrajinskou krizi, dle Mearsheimera, vyvolala trojí politika Západu: rozšiřování NATO směrem na východ, expanze vlivu EU stejným směrem a prosazování demokratických struktur přímo na Ukrajině. Tím státy Západu nerespektovaly pro Rusko strategicky důležitou oblast – Ukrajinu. Reakce Ruska byla dle realistů odůvodnitelná, jelikož pouze chránilo svou sféru vlivu. Na vůli samotné Ukrajiny přiblížit se Západu pak nezáleží, jelikož Ukrajina není v situaci, ve které si může sama zvolit cestu. Západ tedy zvolil špatnou strategii, neboť se snažil do NATO zahrnout státy, které byly či jsou v ruské sféře vlivu v okamžiku, kdy moc ruského impéria eroduje. Řešení spočívá ve vytvoření neutrální Ukrajiny po vzoru Rakouska za studené války. USA, EU, IMF a Rusko by společně měly pokračovat ve snaze reformovat Ukrajinu tak, aby se stala ekonomicky i politicky stabilizovaným státem na hranicích Ruska a tím odstranit příčinu ukrajinské krize.[4]

Na druhé straně barikády stojí idealisté, konstruktivisté či historici a teoretici ukrajinských studií. Na základě svých teorií odmítají realismus jako nesprávný výklad ruské reakce. Dle jejich názoru je chování Ruska i Ukrajiny určováno zejména vnitřním vývojem těchto států. Taktéž je třeba vzít v potaz ideály (ideologii, kulturní a normativní vzorce aj.), které se zejména u Putina zhmotnily v jeho neo-imperiální ideologii. Stejně tak je rozporováno čistě racionální jednání představitelů států – dle odpůrců racionalismu není možné najít v destabilizaci východní Ukrajiny racionální základ Putinova jednání. Naopak se zdá, že ruský prezident jednal spíše impulsivně, přičemž byl z velké části ovlivněn ideály a vnitřním vývojem Ruska a Ukrajiny.[5]

Přesto je mnohými vnímáno jednání Putina opačně, jako strategické a racionální, o čem svědčí i označování ruského prezidenta za „stratéga“.[6] Pokud ovšem vezmeme v úvahu, že se mohl Putin řídit pocitem mocenského ohrožení Ruska, byla by daleko pochopitelnější jeho reakce na Oranžovou revoluci v roce 2004 či na příslib členství Ukrajiny v NATO v roce 2008. Právě vztah Ukrajiny k NATO se nejvíce rozvíjel do roku 2004, jelikož již v květnu 2002 se Ukrajina jasně vyjádřila, že vstup do NATO je jejím hlavním bezpečnostním cílem a že NATO považuje společně s EU garantem bezpečnosti poté, co se dobrovolně vzdala držení jaderných zbraní. Avšak po Oranžové revoluci nedošlo k důležitým změnám a reformám, které by podpořily výše zmíněnou deklaraci. V institucích NATO a EU tak došlo k výrazné únavě z ukrajinského přístupu a vzniklo přesvědčení, že Ukrajina vstup do NATO a EU nemyslí vážně. [7]

Je však zřejmé, že otázka přistoupení Ukrajiny k EU je interpretována odlišně jak v Rusku, tak v EU a jejích členských státech. EU vnímá nabídku možné participace zejména v ekonomických dimenzích. Avšak přestože asociační dohoda s Ukrajinou obsahuje zejména ekonomické položky, je v ní jasně deklarovaný zájem o harmonizaci standardů s EU.[8] Navíc se EU angažuje mimo jiné i v reformách policie a z tohoto důvodu je potřeba vnímat počínaní EU na Ukrajině jako geopolitické a mocenské. Další důvod, proč Putin může vnímat počínání EU jako mocenské rozšiřování vlivu, leží v minulosti. EU se, jak již bylo řečeno, stala v očích Ukrajinců a Rusů aktérem, který zaručil bezpečnost Ukrajiny spolu s NATO a USA. Z těchto důvodů může Putin vnímat i ekonomickou dohodu bezpečnostním prizmatem a považovat sbližování Ukrajiny s EU za mocenské ohrožení Ruska.

Je proto pochopitelné, že je ekonomická část asociační dohody, Deep and Comprehensive Free Trade Area (DCFTA), vnímána Ruskem jako mocenské rozšiřování vlivu EU. Na druhou stranu, Ruská federace byla přizvána ke konstruktivnímu dialogu, avšak kladla tak absurdní požadavky, že nakonec nebyly vůbec brány v potaz.[9] EU se tak snažila o konstruktivní dialog a byla ochotná učinit ústupky, avšak nemohla ignorovat zájmy Ukrajiny. Ty jsou jasně definovány nejen občanským povstáním, které následovalo po odmítnutí asociační dohody tehdejším prezidentem Viktorem Janukovyčem, ale také průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že více Ukrajinců se identifikuje s EU než s Ruskem.[10]

V tuto chvíli je třeba shrnout hlavní body, které určují ruské jednání. O tom, že Rusko je jako světová velmoc již od Studené války v úpadku není pochyb, avšak v poslední době se ruský vliv na světové dění stále více marginalizoval. To se projevuje zejména v hospodářské rovině. Změna plánování ruského rozpočtu z tříletého na jednoletý, zmenšení devizových rezerv, pád rublu, ekonomické sankce, to vše svědčí o nedobrém stavu ruské ekonomiky a chybném řízení země. Tyto problémy by jistě vyústily v nespokojenost občanů, avšak v současnosti dokáže Putin udržovat společenskou kohezi pomocí vysokých sociálních výdajů a cílením na vlasteneckou čest.[11] Obé však vyčerpává státní rozpočet. Štědré sociální výdaje, anexe Krymu, válka na východní Ukrajině a zapojení se do konfliktu v Sýrii odvádí velké částky z ruského rozpočtu a tradiční příjem z prodeje ropy a zemního plynu v důsledku padajících cen těchto komodit klesá. Navíc riskantní zahraničně-politická hra, jejíž motivy jsou i ideologické, totiž vydobýt si opětovně místo mezi světovými velmocemi a udržení si spojenců ještě z dob SSSR, můžou nadále poškozovat zahraniční obchod, jak je vidět v současné ekonomické válce s Tureckem a v důsledku v turecko-ukrajinském obchodním sbližování.

Kromě ekonomických témat, která ovlivňují ruské postoje k ukrajinské krizi, je třeba vzít v úvahu Ukrajinu ve smyslu krize potenciálně ohrožující Putinovu moc. Pro Michaela Romancova byla ruská reakce výsledkem strachu, který Putin dostal z živelných a neorganizovaných protestů proti představitelům státní moci. Ačkoli ruský diskurz mluví o organizování protestu západními tajnými službami, které se neliší od rétoriky Studené války, Putin se dle všeho opravdu velmi obával protestů, které nejen, že přiblížily Ukrajinu hodnotám EU, avšak také potenciálně destabilizovaly moc Putina v Rusku.[12] Pokud by Ukrajina dokázala díky protestům překonat problémy a stát se hospodářsky i politicky stabilizovanou zemí připomínající západní demokracie, bylo by možné ony protesty legitimizovat a uplatnit opozicí v Rusku, jelikož tamní společnost čelí stejným problémům, jako je korupce, nepotismus, slabé demokratické instituce, špatné řízení země, slabý podnikatelský sektor, malá míra inovativnosti aj., avšak pouze ve větší míře.

1.2. Západ

Západ tvoří skupina států a organizací, přičemž každý člen má specifickou pozici. Patří sem neoliberální ekonomické instituce, jako je IMF a Světová banka, vojenské organizace NATO a OBSE, EU a její členské státy a USA. Jakákoli generalizace zájmů tedy musí nevyhnutelně vést k dezinterpretaci a chybné analýze. Je však možné vysledovat určitý minimální konsensus v přístupu k ukrajinské krizi, který činí tyto aktéry homogenními.

Jako důležitý hráč se profilovala EU, ačkoli na počátku krize vystupovala velmi nejednotně a nerozhodně. Členské státy se rozdělily do tří skupin: státy požadující vyzbrojení Ukrajiny, mezi které patřilo např. Polsko; státy prosazující diplomacii na úkor silových řešení, kam patří hlavně Německo; a státy snažící se zachovat běžné obchodní vztahy s Ruskem, což bylo zezačátku prosazováno Francií, než se definitivně přiklonila k diplomatickému řešení.[13] I přes vnitřní nejednotu se však EU dokázala shodnout na sankcích proti Rusku, které posléze navázala na plnění podmínek Minsku II. Zároveň si díky asociační dohodě uchovala důležitý vliv na samotnou Ukrajinu, totiž bezvízový styk, o který Ukrajina velmi usilovala, a ekonomickou část, DCFTA, která by měla pomoct Ukrajině s transformací a více ji provázat s EU. Přesto je však EU vytýkáno, že není jasně deklarováno automatické prodloužení sankcí, takže se o něm musí jednat vždy před uplynutím aktuálně platného rozhodnutí, a tím hrozí ukončení sankčního režimu. Pokud se však zaměříme na hlavní záměr EU, je to snaha o diplomatické a technické řešení krize, které EU ovládá a které bylo prosazeno nejsilnějším státem EU Německem s podporou Francie.[14]

Před Minskem II se však v EU a obecně na Západě střetly dvě vize, které nebyly slučitelné. První počítala s vyzbrojením Ukrajiny, která by se díky tomu dokázala účinněji bránit a zvýšila by tak náklady (ekonomické, lidské, ideologické[15]) pro Rusko. To by zabránilo další eskalaci konfliktu, jelikož by tyto náklady byly tak vysoké, že by to ohrozilo samotnou moc Putina v Rusku. Ve prospěch tohoto argumentu hovořilo povolení NATO členským státům vyzbrojovat Ukrajinu, které bylo přijato na summitu NATO ve Walesu v září 2014. Tato hrozba přiměla Rusy jednat o prvním minském protokolu, avšak v okamžiku, kdy Putin zjistil, že členské státy NATO nemají v úmyslu vyzbrojit Ukrajinu, došlo k další eskalaci konfliktu.[16] Proti tomu byl prosazen argument Německa, že Putin je ochoten eskalovat konflikt daleko více než Západ a že další eskalace by vedla pouze k mobilizaci ruské veřejnosti, zhoršení vztahu mezi EU a Ruskem a definitivnímu odmítnutí diplomatického řešení konfliktu. Z tohoto důvodu převzala Merkelová iniciativu a odjela jednat s Putinem o protokolu, který by přinesl mír Ukrajině.[17]

Dalším důležitým aktérem jsou Spojené státy. Pozice USA je ve srovnání s EU od počátku rozhodnější. Sankce prosazované ze strany USA byly daleko ostřejší s větším dopadem na ruskou ekonomiku. Co se týče vyzbrojování Ukrajiny, jsou Spojené státy více ochotné o tomto řešení uvažovat a prosazovat ho. Průzkum veřejného mínění z června 2015 ukazuje toto dělení jasně: zatímco 19 % Němců podporuje vyzbrojování Ukrajiny, v USA je toto číslo o 27 % vyšší. Američané jsou ochotni poskytnout zbraně Ukrajině skoro ve stejné míře, jako Poláci (v Polsku by zbraně Ukrajině poskytlo 50 % občanů).[18] Ačkoli byl prezident USA Barack Obama spíše odpůrcem[19] vyzbrojování Ukrajiny, nálady veřejnosti odráží i Kongres, který vystupoval jednotně a snažil se prosadit poslání zbraní na Ukrajinu.[20] I přes tuto skutečnost však Spojené státy souhlasily s mírnější formou sankcí a nevyzbrojením Ukrajiny, což deklaruje jednotu Západu a podporu EU.[21] Přítomnost USA na Ukrajině je ovšem zřetelnější než přítomnost EU i díky viceprezidentovi Joe Bidenovi a velvyslanci Geoffreymu Pyattovi, kteří jsou velmi činní ve veřejném prostoru a dostávají hodně prostoru jak na půdě ukrajinského parlamentu, tak v ukrajinských médiích.[22] Větší zapojení do Ukrajinské bezpečnosti se taktéž promítlo ve schválení mise, která má za úkol trénovat ukrajinské bezpečnostní složky. Druhá fáze Fearless Guardian, jak je mise pojmenována, začala 23. 11. 2015 a bude stát 265 milionů dolarů. Účastní se jí zhruba 300 vojáků a jejím hlavním cílem je výcvik ukrajinské armády s použitím moderní vojenské techniky (např. dronů, výcvik odstřelovačů aj.).[23] Problém pro USA v souvislosti s ukrajinskou krizí navíc představuje otázka jaderných zbraní. Spojené státy se totiž zavázaly k ochraně teritoriální integrity Ukrajiny výměnou za odevzdání jaderných zbraní rozmístěných na Ukrajině z dob SSSR. Slíbená teritoriální integrita Ukrajiny však byla porušena anexí Krymu Ruskem a zapojením Ruska ve vojenských operacích na východě Ukrajiny. Z toho plyne nejen výrazné porušení Budapešťského memoranda, které výše zmíněný závazek činí smluvně závazným, ale také ohrožení pro mezinárodní režim dohledu nad jadernými zbraněmi, který je určen Smlouvou o nešíření jaderných zbraní.[24]

Posledními aktéry, kterým bych se rád věnoval, jsou NATO a OBSE. NATO sehrálo důležitou úlohu zejména povolením vyzbrojovat Ukrajinu, jak již bylo zmíněno a posílením vojenských kapacit ve východní a střední Evropě. Přesto však vojenské konvoje křižující Evropu, zdá se, neměly přílišný dopad na samotné vyjednávání o Minsku II. Jak již bylo řečeno výše, Putin zjistil, že členské státy NATO nejsou ochotny podílet se na vyzbrojování Ukrajiny a tím přispívat k eskalaci tamního konfliktu. OBSE je na druhé straně aktivní účastník jednání. Zejména švýcarská diplomatka Heidi Tagliaviniová a operační poradce John Crosby sehráli důležitou roli při vytváření trilaterální kontaktní skupiny a speciální monitorovací mise na Ukrajině. Přesto je však OBSE kritizována za nedostatečný mandát. Dle Minsku II by měla OBSE monitorovat dodržování příměří a plnění podmínek mírového protokolu, avšak dle kritiků k tomu nemá dostatečnou techniku ani lidské zdroje. Ačkoli došlo k navýšení počtu účastníků mise na 1031 osob[25], jedná se o číslo poměrně malé s ohledem na to, že je nutné zajistit více 20 000 čtverečních kilometrů. Navýšení lze předpokládat i v technickém vybavení, ačkoli poslední informace hovořily o možnosti využití jediného monitorovacího dronu, který nemůže zajistit adekvátní pokrytí fronty.[26]

1.3.Teritoriální Ukrajina

Posledním důležitým aktérem je samotná Ukrajina. V rámci země působí protichůdné síly zejména v podobě představitelů kyjevské vlády a LLR, DLR. Přesto je však možné najít další zájmové skupiny i na ukrajinském území, které je pod kontrolou vlády. Kromě poltického vedení je velmi důležitá i občanská společnost, která díky protestům získala energii a nové sebevědomí. V opozici vůči vládě stojí rovněž oligarchové, kteří chtějí ochránit svůj majetek. Došlo sice částečně k omezení jejich moci, ale klíčové odvětví nadále drží a jak prokázaly lokální volby, mají i nadále politický vliv, i když omezený.[27] Přesto je ironické, že právě ve vládě, která „bojuje“ s oligarchy, zasedají příslušníci této skupiny (Porošenko, Jaceňuk, bývalá premiérka Julija Tymošenko atd.).

V rámci Minského protokolu II došlo ke střetnutí těchto protichůdných sil. Postavení LLR a DLR při vyjednávání bylo silnější než Ukrajiny z několika důvodů. Prvním je fakt, že ukrajinská armáda čelila obklíčení u Debalceve a hrozil průnik u Mariupolu. Debalceve později padlo do rukou separatistů, avšak ukrajinský vliv na Mariupol se udržel. Tím se tak tento dopravní uzel stal ještě důležitější a v případě, že by byl dobyt separatisty, znamenalo by to možnost spojit oblasti držené rebely s okupovaným Krymem.[28]

Ukrajinský prezident Petro Porošenko byl navíc pod dvojím tlakem na přijetí mírového plánu. O nutnosti protokol podepsat ho přesvědčovala zejména Angela Merkelová, která usilovala o diplomatické řešení, aby bylo možné dosáhnout postupné deeskalace konfliktu a zástupci IMF, kteří podmiňovali poskytnutí půjčky 17.5 miliard dolarů přijetím mírového protokolu. Ukrajina, která by bez této půjčky byla nucena vyhlásit bankrot, tak neměla v zásadě jinou možnost, než podmínky příměří přijmout.[29]

Opačný tlak vyvíjela a vyvíjí občanská společnost. Nově nabyté sebevědomí, které načerpala díky úspěšnému hnutí „revoluce důstojnosti“, nyní prosazuje tváří v tvář nové politické garnituře. Politické vedení tak musí na jedné straně brát v potaz názor občanů, kteří neváhají vyjádřit svůj nesouhlas, na straně druhé však činit ústupky vůči separatistům, Kremlu i Západu. Stejným prizmatem jsou vnímány i reformy, které nejsou dle občanů zaváděny dostatečně rychle. Vláda reaguje tím, že se snaží prosazovat vlastenecké cítění (jak tomu bylo i v místních volbách, ve kterých se kandidáti vyjadřovali k otázkám, ve kterých nemají žádnou rozhodovací pravomoc, např. jak se zachovat k problematice Ruskem anektovaného Krymu, separatistům aj.). To však vyvolává zmíněné pnutí, jelikož v okamžiku, kdy politické vedení začne dělat ústupky Rusku, vyvolá občanskou neposlušnost, protesty a konfrontační akce. To je také případ blokády Krymu a zničení čtyř sloupů vysokého vedení aktivisty z řad Pravého sektoru a krymských Tatarů.[30]

Zastavení dodávek uhlí Ukrajině z Ruska a z území pod kontrolou DLR a LLR ukázalo, jak zranitelný je ukrajinský energetický sektor díky závislosti na Rusku, DLR a LLR respektive. Ačkoli dokázala částečně diverzifikovat dodávky plynu a vyjednat smlouvu s Gazpromem, je nadále závislá na dodávkách uhlí z Ruska, které je stále používáno jako hlavní zdroj výroby energie.[31] Taktéž je pro Ukrajinu obtížné nahradit export zboží do této země, který se propadl z 30 % na 10 %.[32] To nejvíce postihlo těžký průmysl, zejména průmysl vyrábějící těžkou techniku. Naopak potravinářský průmysl se adaptuje rychleji a přesouvá export do Číny.[33]

2.   Vyjednání míru

Ačkoli měl Putin před Minskem II výhodnější postavení, souhlasil s diplomatickým jednáním o příměří a neeskaloval konflikt. Zde se nabízí zajímavá otázka, proč Putin souhlasil právě s diplomatickým řešením. Roli zde očividně sehrálo více faktorů. Ruský prezident byl jistě překvapen odporem celé Ukrajiny a uvědomil si, že vojenský postup jednotek je limitován. Další eskalace by také mohla vézt k urychlenému vyzbrojení ze strany EU a Rusko by tak nedosáhlo hlavního cíle, tedy ovlivňovat zahraniční směřování Ukrajiny. Jedním z faktorů jistě byly ekonomické sankce, s kterými Putin nepočítal, resp. nepovažoval za příliš možné, že se EU dokáže shodnout na jejich zavedení.[34] Možnost, že by se Západ shodl na daleko tvrdších sankcích, třeba na vyloučení Ruska ze systému SWIFT, tedy z mezinárodního platebního systému, upřímně vyděsila Rusy a přispěla k diplomatickému řešení.[35] Putin se dle všeho pokusil využít jím vnímanou slabost EU a skrze momentální vojenskou výhodu prosadit takový dokument, který by de facto institucionalizoval zapojení LLR a DLR do Ukrajiny tak, aby Rusko mělo kontrolu nad Ukrajinou jako celkem.[36]

2.1. Body protokolu

Jak již bylo zmíněno, většina z třinácti bodů Minsku II je považována za výhodnější pro Moskvu a rebely. To potvrzuje hned první bod. Dle něj mělo příměří začít platit od 15. 2. 2015, avšak již během jednání probíhajícího 12. 2. 2015 byly ukrajinské jednotky obklíčeny u Debalceve. Vzhledem k faktu, že Minsk II byl podepsán již 13. 2. 2015 a odložená platnost umožnila ruským a proruským jednotkám obsazení tohoto města, je zřejmé, že se jednalo o ústupek Rusku. Taktéž druhý bod, který se týká stažení těžkých zbraní, je vnímán jako výhodnější pro separatisty, jelikož klade větší nároky na ukrajinskou armádu a zároveň ponechává Mariupol nechráněn těžkými zbraněmi ze strany Ukrajiny, což skýtá strategickou výhodu pro Rusy podpořené separatisty.[37] Třetí bod stanovující dohled OBSE nad plněním ustanovení protokolu je kritizován vzhledem k nedostatečné kapacitě lidských a technických zdrojů OBSE (viz výše).

Body čtyři, jedenáct a dvanáct určují dialog mezi vybranými představiteli těch částí Luhanského a Doněckého regionu, které nejsou pod kontrolou kyjevské vlády a ukrajinskou vládou o konání místních voleb, dohledu OBSE nad nimi a plánu na decentralizaci Ukrajiny. Tato usnesení jsou kritizována jako přílišný ústupek Moskvě, která kontroluje a finančně zaštiťuje LLR a DLR. Jakákoli debata o místních volbách, na nichž závisí přijetí zákonu, či změny ústavy o decentralizaci země, tak bude velmi obtížná a není jasné, zda vůbec proveditelná. Pokud tato ustanovení srovnáme s Minskem I, je zde znatelné zvýšení statusu separatistů, kteří mají spolu s Kyjevem hlavní slovo v rozhodnutí o provedení místních voleb na okupovaných územích a tím i na decentralizaci země.[38] Pátý bod, který přiznává amnestii či pardon osobám v určitých luhanských a doněckých regionech, byl kritizován analytiky i představiteli Nizozemska zejména proto, že implikuje udělení amnestie rovněž těm osobám, které jsou zodpovědné za sestřelení letu MH17, či za ostřelování civilního autobusu u obce Volnovacha a mariupolského tržiště.[39]

Jistou naději oproti tomu skýtal následující bod, který určoval vzájemnou výměnu všech zajatců a neprávem zadržených osob způsobem „všichni za všechny“. Ihned po podpisu protokolu sice došlo k první výměně, avšak úplná nebyla doposud provedena.[40] Navíc byla část zadržených Ukrajinců převezena do Ruska, které nebude mít nejmenší zájem ve výměně vězňů pokračovat, jak ukazuje například věznění ukrajinské pilotky Nadiji Savčenkové.

Sedmý bod sice nebyl příliš kritizován, avšak není o nic méně kontroverzní. Ustanovuje totiž humanitární pomoc Ukrajině na základě mezinárodních principů. K jejímu zajištění však dosud nedošlo. Nejen, že byla zrušena akreditace neziskovým organizacím působícím na území LLR a DLR na základě absurdních důvodů (posléze byla akreditace udělena pouze Červenému kříži pro luhanskou i doněckou oblast a Člověku v tísni pouze pro luhanskou oblast[41]), ale navíc jsou zaznamenány případy, kdy humanitární konvoje z Ruské federace neobsahovaly pouze schválenou humanitární pomoc, ale i palivo, či dokonce zbraně, odmítly se podrobit inspekci Červeného kříže a v rozporu s humanitárním právem vstoupily na území Ukrajiny bez povolení ukrajinského vedení.[42]

Avšak jak ukazuje bod číslo osm, stanovující povinnost Ukrajiny znovu navázat sociální a ekonomické vazby s územími pod kontrolou separatistů, Ukrajina také nehodlá implementovat Minsk II ve všech bodech. Naopak její hlavní snahou je, aby kvůli Minsku II neposílil ruský vliv na Ukrajině. Kyjev totiž přijal rozhodnutí, že ekonomické a sociální vazby s LLR a DLR obnoví až poté, kdy mu bude umožněna kontrola celé hranice s Ruskem, jejíž část je nyní pod kontrolou separatistů a je dobře prostupná pro ruskou armádu. K předání kontroly má ovšem dojít až po místních volbách na územích pod kontrolou LLR a DLR. Tyto volby musí být spravedlivé a demokratické a musí být schváleny OBSE. Navíc z úst Porošenka zaznělo, že bude usilovat o umístění mírových jednotek podél ukrajinsko-ruské hranice, jejichž úkolem by bylo zajistit, aby se opět nerozhořel válečný konflikt. K tomu by Ukrajině mělo dopomoci křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN, které obsadila 1. 1. 2016.[43]

Poslední bod, ke kterému je třeba se vyjádřit, bod číslo deset, říká, že dojde ke stažení všech zahraničních jednotek a odzbrojení ilegálních skupin. Tento bod byl velmi kritizován analytiky a komentátory za to, že nařizuje stáhnutí jednotek, které na Ukrajině nejsou, jelikož Putin jakékoli zapojení ruských vojenských sil na Ukrajině odmítal. Avšak v současnosti tento bod získává větší váhu, jelikož Putin prohlásil, že na Ukrajině nebyla přítomná regulérní armáda, ale pouze příslušníci „rozvědky“.[44] Ačkoli již předtím důkazy jasně hovořily o zapojení ruské armády a vojenské techniky (např. satelitní snímky NATO, fotografie vojáků na Ukrajině uveřejněné na sociálních sítích, očitá svědectví aj.), nyní přiznání zaznělo z úst samotného Putina, přičemž Minsk II nerozlišuje mezi rozvědkou a armádou, ale požaduje stažení všech zahraničních formací.[45] Taktéž plán na odzbrojení ilegálních ozbrojených skupin je nutno vnímat tak, že je namířen proti proruským vzbouřencům, jelikož do této kategorie jistě patří domobrana zformována LLR a DLR.

Pokud se zaměříme na mírový protokol ne bodově, ale jako celistvý dokument, spočívá jeden z problémů v napojení reformního procesu na mírový plán.[46] Existuje zde riziko, že buď reformní proces ztroskotá kvůli neschopnosti mezinárodního společenství zajistit implementaci Minsku II a omezit mocenský vliv Moskvy na Ukrajinu, nebo že Minsk II ztroskotá kvůli neschopnosti kyjevské vlády učinit významnější pokrok v oblasti politických a ekonomických reforem země.

Taktéž je chybou uvádět plán o příměří a mírový plán v jediném dokumentu, jelikož, jak se ukázalo, příměří je možné dosáhnout i mimo rámec Minsku II.[47] To dosvědčuje dohoda o příměří, která byla uzavřena 1. 9. 2015 bez nutnosti dalších ustavujících bodů, jak je tomu v Minsku II. Stejnou chybou je neprosazení demilitarizované zóny. Ačkoli obě strany souhlasily se stažením těžké vojenské techniky, díky čemuž konflikt výrazně deeskaloval, na frontě stále zůstávají ozbrojené jednotky a incidenty za pomocí lehkých zbraní jsou na denním pořádku.

Je otázkou, nakolik je možné, aby byl Minsk II opravdu dodržován. Nad pozitivními aspekty protokolu, např. spoluodpovědnost separatistů za osud Ukrajiny, který měl z jejich strany zabránit bojkotu dohody, či skutečnost, že nedošlo k anulování Minsku I, převažují negativní. Navíc je očividné, že ani Moskva, Kyjev, či proruští rebelové nemají v úmyslu dodržovat ustanovení Minsku II. O postoji Ruska již byla řeč, avšak Ukrajina se chová velmi podobně. Všechny body protokolu, které by mohly přinést Moskvě větší rozhodovací pravomoc nad Ukrajinou, se kyjevská vláda snaží zablokovat či obejít. Stejnou snahu vyvíjí také USA a EU, kupříkladu svou podporou ukrajinské snahy o uskutečnění místních voleb na Donbasu i přesto, že nebylo plně implementováno příměří a Ukrajina nekonzultovala místní volby se separatisty. Ačkoli mnozí Západ, zejména EU, považují za slabého geopolitického hráče, který se poddal tlaku Moskvy, Minsk II ukazuje i jistou sílu Německa a Francie. Za povšimnutí stojí fakt, že v protokolu není ani zmínka o LLR a DLR, nebo že Putin velmi váhal, zda má Minsk II podepsat, Na druhou stranu však není v protokolu ani slovo o Krymu, takže může jít pouze o vyjednávací taktiku.[48]

3.   Výhledy do budoucna

Pokud se podíváme na možné výsledky a řešení, je zde několik variant, které přicházejí v úvahu. Již na začátku byla zmíněna úvaha, že nejlepší by pro Ukrajinu byla cesta obdobná rakouské neutralitě. Tento přístup podporuje idea neutrality založené na bezpečnostních garancích pro Rusko vycházejících z geopolitiky, totiž že Ukrajina nevstoupí do NATO. Ačkoli se může jevit, že hlavní zájem Kremlu je bezpečnostní, nemyslím si, že to je v současnosti pravda. Jazyk a diskurz Putina a jeho blízkých spolupracovníků totiž ovlivnily sankce, které omezily vliv liberálnějších ekonomů a naopak posílily představitele napojené na bezpečnostní aparát.[49] Avšak jak je vidět, Putin vnímá i ekonomickou dohodu s EU strategicko-bezpečnostním prizmatem a eskalující obchodní válka signalizuje, že Rusko si přeje ovlivňovat nejen bezpečnostní směřování Ukrajiny, ale také hospodářské.[50]

Další úvaha, jak by se měly USA a EU zachovat vychází z varianty, že se situace na východní Ukrajině stabilizuje a pomalu přejde v zamrzlý konflikt. Rusko, pokračuje dále analýza, se s nastalou situací spokojí, jelikož zabrání Ukrajině vstup do NATO a EU. Putin může využít (nebo chtěl využít) zapojení se do války v Sýrii a tím odvést pozornost od Ukrajiny, jelikož nemá v úmyslu LLR a DLR inkorporovat a zamrzlý konflikt se nedá prezentovat jako velký úspěch Ruska. Navíc by Kreml kalkuloval s tím, že si na nastalou situaci na Krymu a na Donbasu EU a USA zvyknou stejně, jako tomu je v případě Gruzie.[51] Tento přístup však vynechává jeden zásadní argument, a sice že Rusko dělalo doposud všechno proto, aby bylo schopno ovlivňovat vnitřní dění na Ukrajině a tak ji zařadit zpět do své sféry vlivu. Neřešilo ekonomické potíže Ukrajiny, dokud možná půjčka nemohla přebít nabídku Západu a nesnažilo se konflikt zakonzervovat, ale naopak si prostřednictvím proruských separatistů vymoci pravomoci nad zahraničním směřováním země.[52]

Pokud by se však přesto podařilo, aby konflikt zamrznul, znamenalo by to několik věcí. Za prvé by tato situace byla výhodnější pro Ukrajinu, která by omezila ruský vliv a mohla by se plně soustředit na reformy. Za druhé by Rusko ztratilo kontrolu nad směřováním Ukrajiny. Ukrajina by se nestala členem EU a NATO, avšak reformy by dle všeho vedly ke stále většímu ideologickému a hospodářskému propojení s EU. Je však třeba říci, že možnost členství v EU a v NATO nebyla z krátkodobého a střednědobého hlediska možná, jelikož Ukrajina nesplňuje nutné podmínky. Problematičtější by však bylo vytvoření útvaru ne nepodobnému Náhornímu Karabachu, na jehož území by byl přítomný organizovaný zločin a který by byl závislý na zahraniční pomoci.[53]

Zde je však nutné podotknout další fakt: Rusko Donbas nechce inkorporovat, jelikož je příliš drahý a odčerpával by příliš velké částky ze státního rozpočtu. Ze strany Ruska tak může dojít k dvojímu jednání. Buď budou udržovat při životě málo intenzivní konflikt se snahou ekonomicky destabilizovat Ukrajinu, nebo dojde k jeho další eskalaci se snahou získat moc nad Ukrajinou.[54] Současné události svědčí o prvním přístupu, avšak to není definitivní a je třeba kalkulovat i s možností druhou.

Jak již bylo poznamenáno, existují i odlišné pohledy na to, jak by se měl Západ zachovat ve vztahu k ukrajinské krizi. Na jedné straně jsou k dispozici analýzy považující za správný přístup vyzbrojení Ukrajiny a tím odstrašení Putina, na straně druhé je analytiky a politiky kladen důraz na ekonomické sankce, které přiměly Rusko vyjednávat. Ani jedna z možností ovšem nemusí být bez rizika. Je možné, že příliš tvrdé ekonomické sankce, například vyloučení Ruska ze systému SWIFT, by mohla Rusy vyprovokovat k nepřiměřené reakci stejně, jako vyzbrojení Ukrajiny zbraněmi. Západ navíc nyní potřebuje s Ruskem spolupracovat v boji proti ISIS. Avšak jak ukazují události posledních měsíců, jakákoli diplomatická dohoda mezi USA, EU a Ruskem, která by přenechala Ukrajinu Rusku výměnou za pomoc proti ISIS, nebude možná. Rusové nezměnili svou taktiku ani po atentátu na let 9268, při kterém zahynulo 224 osob a ke kterému se přihlásil Islámský stát, a je nepravděpodobné, že by tak učinili na základě diplomatické dohody, o kterou nestojí. Navíc by to znamenalo vydání Ukrajiny do rukou Ruské federace, což ale zejména díky odporu obyvatel není možné. Ti jakoukoli podřízenost Moskvě razantně odmítnou a může dojít k další eskalaci konfliktu.[55]

Proto se jako nejlepší řešení nabízí jasná deklarace, že v případě další eskalace dojde k vyzbrojení Ukrajiny a zostření sankcí. Na straně druhé je potřeba upevnit dialog s Ukrajinou a vyjádřit jí podporu. Nemyslím si, že neutuchající kritika ze strany Západu, jak je Ukrajina pomalá v reformách a že si neví rady s korupcí, pomůže Ukrajině a jejím obyvatelům. Naopak by se Západ měl snažit působit pozitivně a reformy popisovat jako změny k lepšímu. Taktéž je potřeba navázat sankce na mechanismus automatického obnovení, dokud nebude splněn Minsk II. Ze strany NATO může dojít k vyzbrojení Ukrajiny nikoli smrtícími systémy, ale systémy technologicky náročnějšími, které slouží k ochraně území a hranic, jakými jsou radary, komunikační systémy, aj. Minsk II by měl taktéž sloužit nejen jako důležitý dokument, kterým se musí strany řídit, ale jako základ k dalšímu jednání. Přínosem by byla inkorporace Donbasu do Ukrajiny tak, aby nedošlo k posílení ruského vlivu v Ukrajině, ale aby zde zároveň mohla působit EU, jejíž největší síla spočívá v její ideologické a hospodářské přitažlivosti.

EU jako hlavní aktér v ukrajinské krizi by si taktéž měla dodat více sebedůvěry. Ačkoli jsou zprávy předpovídající konec Unie a evropského integračního procesu na denním pořádku, EU jednoznačně vystupuje jako silný mocenský subjekt v mezinárodních vztazích a díky své soft-power je jako projekt přitažlivý i pro jiné státy. Z toho důvodu se jeví jako chyba uvažovat o vyjednaném kompromisu a priori jako o mrtvém projektu. Kritický přístup je potřebný, avšak neustálá kritika považující evropské státníky za příliš slabé a Minsk II za odsouzený k nezdaru, působí spíše jako sebenaplňující předpověď. Kritici evropského projektu mohou s úšklebkem opakovat „my vám to říkali“ a jedním dechem dodávat, že EU je nesmysl a nemá žádnou reálnou moc. Kritici nedostatečné integrace EU začínají věty stejně, avšak ukončují je s povzdechem, že je nutná další a větší integrace a tím posílení mocenské pozice EU. Pokud tedy má dojít k implementaci Minsku II na Ukrajině, je nutné aby zaznělo, že EU je dostatečně silná a dokáže s pomocí dalších západních struktur a států prosadit dodržování Minsku II a nastolení míru na Ukrajině. K tomu je však nutná nejen sebedůvěra EU, ale také participace a spolupráce zúčastněných stran.

Zdroje

Seznam použité literatury

SCHMIDTKE Oliver a YEKELCHYK Serhy. Europe’s Last Frontier? Belarus, Moldova, and Ukraine between Russia and the European Union. (New York: Palgrave Macmillan, 2008). ISBN 13:978-0-230-60372-1.

WILSON, Andrew. What Does Ukraine Think? (Londýn: European Council on Foreign Relations, 2015). ISBN: 978-1-910118-33-7.

Elektronické zdroje

BERSHIDSKY, Leonid. „Ukraine Is in Danger of Becoming a Failed State“, Bloomberg View, 6. listopadu 2015, dostupné z www: http://www.bloombergview.com/articles/2015-11-06/unreformed-ukraine-is-self-destructing (staženo 22. 12. 2015).

BOND, Ian. „Russia’s War in Ukraine: Is Minsk The End, or Just the Start?“. Centre for European Reform, 13. února 2015, dostupné z www: http://www.cer.org.uk/insights/russias-war-ukraine-minsk-end-or-just-start (staženo 22. 12. 2015).

CAMPBELL, Colin. „Obama refused to give Russia a ‘red line’ with Ukraine“. Business Insider, 9. února 2015, dostupné z www: http://www.businessinsider.com/obama-refused-to-give-russia-a-red-line-with-ukraine-2015-2 (staženo 8. 1. 2016).

DEFENSE NEWS. „US House Urges Obama to Send Lethal Arms to Ukraine“. Defense News, 24. března 2015, dostupné z www: http://www.defensenews.com/story/defense/land/weapons/2015/03/24/us-house-urges-obama-to-send-lethal-arms-to-ukraine/70369946/ (staženo 8. 1. 2016).

EMBODY, Julia. „Here’s How to Save the Minsk II Agreement“. The National Interest, 10. července 2015, dostupné z www: http://nationalinterest.org/feature/heres-how-save-the-minsk-ii-agreement-13299 (staženo 22. 12. 2015).

FERDINANDO, Lisa. „U.S. Begins Second Phase of Ukrainian Training, Equipping Mission“. U. S. Department of Defense, 23. listopadu 2015, dostupné z www: http://www.defense.gov/News-Article-View/Article/631007/us-begins-second-phase-of-ukrainian-training-equipping-mission (staženo 22. 12. 2015).

GRESSEL, Gustav. „Is Europe losing Ukraine?“, European Council on Foreign Relations, 30. července 2015, dostupné z www: http://www.ecfr.eu/article/commentary_is_europe_losing_ukraine3088 (staženo 22. 12. 2015).

GRESSEL, Gustav. „The conflict that will not freeze“. European Council on Foreign Relations, 11. listopadu 2014, dostupné z www: http://www.ecfr.eu/article/commentary_the_conflict_that_will_not_freeze344 (staženo 23. 12. 2015).

GRESSEL, Gustav. „The Ukraine-Russia War“. European Council on Foreign Relations, 26. ledna 2015, dostupné z www: http://www.ecfr.eu/article/commentary_the_ukraine_russia_war411 (staženo 22. 12. 2015).

HUSEYNOV, Rusif. „Ukraine: Towards a frozen future?“ New Eastern Europe, 26. května 2015, dostupné z www: http://www.neweasterneurope.eu/articles-and-commentary/1605-ukraine-towards-a-frozen-future (staženo 22. 12. 2015).

CHARAP, Saumel. „Forcing Kiev’s Hand“. Foreign Affairs, 9. září 2015, Dostupné z www: https://www.foreignaffairs.com/articles/ukraine/2015-09-09/forcing-kiev-s-hand (staženo 22. 12. 2015).

KARABKINA, Yulia. For Ukraine, „Minsk II is just as flawed as Minsk I“. Russia Direct, 24. února 2015, dostupné z www: http://www.russia-direct.org/analysis/ukraine-minsk-ii-just-flawed-minsk-i (staženo 21. 12. 2015).

KOLESNIKOV, Andrei. „The Battle For Crimea Part 2“. The Carnegie Moscow Center, 28. září 2015, dostupné z www: http://carnegie.ru/2015/09/28/battle-for-crimea-part-2/ijr4 (staženo 21. 12. 2015).

LEWIS, Patricia Dr. „Ukraine, Security Assurances and Nuclear Weapons“. Chatham House, 28. března 2014, dostupné z www: https://www.chathamhouse.org/media/comment/view/198641 (staženo 22. 12. 2015)

LÍDL, Václav. „Jediným vítězem mírových rozhovorů je Rusko“. Respekt, 18. února 2015, dostupné z www: http://www.respekt.cz/externi-hlasy/jedinym-vitezem-mirovych-rozhovoru-je-rusko (staženo 22. 12. 2015).

MEARSHEIMER, John J. „Why the Ukraine Crisis Is the West’s Fault“. Foreign Affairs, září/říjen 2014, dostupné z www: https://www.foreignaffairs.com/articles/russia-fsu/2014-08-18/why-ukraine-crisis-west-s-fault (staženo 22. 12. 2015).

MOTYL, Alexander J. „The Surrealism of Realism: Misreading the War in Ukraine“. World Affairs Journal, leden/únor 2015, dostupné z www: http://www.worldaffairsjournal.org/article/surrealism-realism-misreading-war-ukraine (staženo 22. 12. 2015).

NIBLETT, Dr Robin CMG. „What Brought Putin to the Table, and How to Keep Him There“. Chatham House, 13. února 2015, dostupné z www: https://www.chathamhouse.org/expert/comment/16911#sthash.ruOEnC1K.dpuf (staženo 22. 12. 2015).

OSCE. „Status report as of 16 December 2015“. Organization for Security and Co-operation in Europe, 16. prosince 2015, dostupné z www: http://www.osce.org/ukraine-smm/210126?download=true (staženo 22. 12. 2015).

PAUL, Amanda. „Minsk II — an un-implementable agreement“. Today’s Zaman, 28. července, dostupné z www: http://www.todayszaman.com/columnist/amanda-paul/minsk-ii-an-un-implementable-agreement_394865.html (staženo 23. 12. 2015).

PIFER, Steven. „Minsk II — will it meet a better fate than Minsk I?“. The Brookings Institute, 12. prosince 2015, dostupné z www: http://www.brookings.edu/blogs/order-from-chaos/posts/2015/02/12-ukraine-peace-agreement-reached-pifer (staženo 22. 12. 2015).

SCRINIC, Andrei. „Humanitarian aid and political aims in Eastern Ukraine: Russian involvement and European response“. Eastern Journal of European Studies Volume 5, č. 2, (2014), dostupné z www: http://search.ebscohost.com.ezproxy.is.cuni.cz/login.aspx?direct=true&AuthType=ip,uid,url&db=a9h&AN=100377566&lang=cs&site=ehost-live (staženo 22. 12. 2015).

SHERR, James. „To Support Ukraine, West Must Go Beyond Sanctions“. Chatham House, 23. července 2015, dostupné z www: https://www.chathamhouse.org/expert/comment/support-ukraine-west-must-go-beyond-sanctions (staženo 22. 12. 2015).

STOKES, Bruce, SIMMONS, Katie, a POUSHTER, Jacob. „NATO Publics Blame Russia for Ukrainian Crisis, but Reluctant to Provide Military Aid“. Pew Research Center, 10. června 2015, dostupné z www: http://www.pewglobal.org/2015/06/10/nato-publics-blame-russia-for-ukrainian-crisis-but-reluctant-to-provide-military-aid/ (staženo 7. 1. 2016).

TECHAU, Jan. „Ukraine’s Fragile Status Quo“. European center of the Carnegie Endowment for International Peace, 14. prosince 2015, dostupné z www: http://carnegieeurope.eu/strategiceurope/?fa=62269#comments (staženo 22. 12. 2015).

THE ECONOMIST. „Putin the uniter“. The Economist, 20. června 2015, dostupné z www: http://www.economist.com/news/europe/21654663-war-has-made-most-ukrainians-see-russians-enemies-not-friends-putin-uniter (staženo 7. 1. 2016).

THE GUARDIAN. „Ukraine crisis: what is in the Minsk ceasefire agreement?“ 12. února 2015, dostupné z www: http://www.theguardian.com/world/2015/feb/12/ukraine-crisis-minsk-ceasefire-agreement-details (staženo 19. 12. 2015).

THE NEW COLD WAR: Ukraine and beyond. „Collapse of Ukrainian exports to Russia and Europe in first six months of 2015“. 20. srpna 2015, dostupné z www: http://newcoldwar.org/collapse-of-ukrainian-exports-to-russia-and-europe-in-first-six-months-of-2015/ (staženo 22. 12. 2015).

THE NEW COLD WAR: Ukraine and beyond. „Donetsk People’s Republic preparing prisoner swap with Ukraine regime – Darya Morozova“. 6. ledna 2015, dostupné z www: http://newcoldwar.org/donetsk-peoples-republic-preparing-prisoner-swap-with-ukraine-regime-darya-morozova/ (staženo 7. 1. 2016).

TOMKIW, Lydia. „Amid Ukraine War, Russians Don’t Want Donetsk and Luhansk People’s Republics To Become Part Of Russia, Poll Finds“. International Business Times, 30. září 2015, dostupné z www: http://www.ibtimes.com/amid-ukraine-war-russians-dont-want-donetsk-luhansk-peoples-republics-become-part-2121576 (staženo 1. 2. 2016).

UKRAINE TODAY. „Russia cuts coal to Ukraine in tit-for-tat response to Crimea blackout“. Ukraine Today , 27. listopadu 2015, dostupné z www: http://uatoday.tv/news/russia-cuts-coal-to-ukraine-in-tit-for-tat-response-to-crimea-blackout-543312.html (staženo 21. 12. 2015).

VESELKA, Miroslav. „Odložení platnosti dohody DCFTA – ekonomické aspekty“. Hospodářská komora České republiky, 29. září 2014, dostupné z www: http://www.komora.cz/pro-podnikani/zahranicni-vztahy/aktuality-z-teritorii/odlozeni-platnosti-dohody-dcfta-ekonomicke-aspekty.aspx (staženo 22. 12. 2015).

WALKER, Shaun. „Putin admits Russian military presence in Ukraine for first time“. The Guardian, 17. prosince 2015, dostupné z www: http://www.theguardian.com/world/2015/dec/17/vladimir-putin-admits-russian-military-presence-ukraine (staženo 6. 1. 2015).

WALT, Stephen M. „Who Is a Better Strategist: Obama or Putin?“ Foreign Policy, 9. října 2015, dostupné z www: http://foreignpolicy.com/2015/10/09/who-is-a-better-strategist-obama-or-putin/ (staženo 8. 1. 2016).

WILSON, Andrew. „Five lessons from the local elections in Ukraine“. European Council on Foreign Relations, 29. října 2015, dostupné z www: http://www.ecfr.eu/article/commentary_five_lessons_from_the_local_elections_in_ukraine4087 (staženo 21. 12. 2015).

WILSON, Andrew. „Three reasons why the West should not forget about Ukraine“. European Council on Foreign Relations, 11. prosince 2015, dostupné z www: http://www.ecfr.eu/article/commentary_three_reasons_why_the_west_should_not_forget_about_5048 (staženo 22. 12. 2015).

WOLCZUK, Kataryna. „No Economic Bright Spot in Tensions Between the EU, Ukraine and Russia“. Chatham House, 17. prosince 2015, dostupné z www: https://www.chathamhouse.org/expert/comment/no-economic-bright-spot-tensions-between-eu-ukraine-and-russia#sthash.afQ5NRmJ.dpuf (staženo 22. 12. 2015).

WOOD, Sir Andrew. „Ceasefire in Ukraine is a Mirage“. Chatham House, 6. října 2014, dostupné z www: https://www.chathamhouse.org/expert/comment/15956 (staženo 22. 12. 2015).

ZAKARIA, Fareed. „How To Ensure That Russia Will Stick To The Ukrainian Cease-Fire Deal“. Fareed Zakaria website, 12. února 2015, dostupné z www: http://fareedzakaria.com/2015/02/13/how-to-ensure-that-russia-wills-tuck-to-the-ukrainian-cease-fire-deal/ (staženo 22. 12. 2015).

Další použité zdroje

PIFER, Steven. „Russia´s Aggression against Ukraine and the Implications for Transatlantic Security“. Debata, 19. října 2015, Katedra ruských a východoevropských studií IMS, Univerzita Karlova, Praha, Česká republika.

ROMANCOV, Michael. „Postoj NATO a EU k ruské agresi na Ukrajině“. Debata, 30. září 2015, Institut pro politiku a společnost, Americké centrum, Praha, Česká republika.

ROMANCOV, Michael. „Ukrajina a Rusko dva roky od Majdanu“. Debata, 5. listopadu 2015, Mladí demokraté, Univerzita Karlova, Praha, Česká republika.

Interview se zaměstnancem Lékařů bez hranic, 17. prosince 2015.

 Poznámky

[1] „Minsk II—Will It Meet a Better Fate than Minsk I?“, The Brookings Institute, 12. prosince 2015, http://www.brookings.edu/blogs/order-from-chaos/posts/2015/02/12-ukraine-peace-agreement-reached-pifer (staženo 22. 12. 2015).

[2] Důvodem, proč jsem se rozhodl nerozlišovat EU, členské státy EU a NATO, USA apod. je ten, že de facto vystupují jednotně a snaží se koordinovat svou činnost. Navíc akcentují stejné problémy (př. důraz na vymýcení korupce), k Ruské federaci přistupují s podobnou taktikou a používají velmi podobný diskurz. Liší se pouze v důrazu na jednotlivá řešení a přístupy, avšak toto dělení je možné najít jak v rámci NATO, EU, či USA, tak v členských státech a u jednotlivých představitelů.

[3] „Why the Ukraine Crisis Is the West’s Fault“, Foreign Affairs, září/říjen 2014, https://www.foreignaffairs.com/articles/russia-fsu/2014-08-18/why-ukraine-crisis-west-s-fault (staženo 22. 12. 2015).

[4] Ibid.

[5] „The Surrealism of Realism: Misreading the War in Ukraine“, World Affairs Journal, leden/únor 2015, http://www.worldaffairsjournal.org/article/surrealism-realism-misreading-war-ukraine (staženo 22. 12. 2105).

[6] „Who Is a Better Strategist: Obama or Putin?“, Foreign Policy, 9. října 2015, http://foreignpolicy.com/2015/10/09/who-is-a-better-strategist-obama-or-putin/ (staženo 8. 1. 2016).

[7] Oliver Schmidtke a Serhy Yekelchyk, eds., Europe’s Last Frontier? Belarus, Moldova, and Ukraine between Russia and the European Union (New York: Palgrave Macmillan, 2008), 40 – 45.

[8] „Odložení platnosti dohody DCFTA – ekonomické aspekty“, Hospodářská komora České republiky, 29. září 2014, http://www.komora.cz/pro-podnikani/zahranicni-vztahy/aktuality-z-teritorii/odlozeni-platnosti-dohody-dcfta-ekonomicke-aspekty.aspx (staženo 22. 12. 2015).

[9]„No Economic Bright Spot in Tensions Between the EU, Ukraine and Russia“, Chatham House, 17. prosince 2015, https://www.chathamhouse.org/expert/comment/no-economic-bright-spot-tensions-between-eu-ukraine-and-russia#sthash.afQ5NRmJ.dpuf (staženo 22. 12. 2015).

[10] „Putin the uniter“, The Economist, 20. června 2015, http://www.economist.com/news/europe/21654663-war-has-made-most-ukrainians-see-russians-enemies-not-friends-putin-uniter (staženo 7. 1. 2016).

[11] Michael Romancov (příspěvek v rámci debaty Postoj NATO a EU k ruské agresi na Ukrajině, Institut pro politiku a společnost, Americké centrum, Praha, Česká republika, 30. 9. 2015.) Dostupné online z: https://www.youtube.com/watch?v=Q5n1LSYrKlc (staženo 22. 12. 2015).

[12] Michael Romancov (příspěvek v rámci debaty Ukrajina a Rusko dva roky od Majdanu, Mladí demokraté, Univerzita Karlova, Praha, Česká republika, 5. 11. 2015).

[13] „Russia’s War in Uykraine: Is Minsk The End, or Just the Start?“, Centre for European Reform, 13. února 2015, http://www.cer.org.uk/insights/russias-war-ukraine-minsk-end-or-just-start (staženo 22. 12. 2015).

[14]Ukraine’s Fragile Status Quo“, European center of the Carnegie Endowment for International Peace, 14. prosince 2015, http://carnegieeurope.eu/strategiceurope/?fa=62269#comments (staženo 23. 12. 2015).

[15] Zde autor myslí zejména náklady, které je nutné vynaložit jako ideologické odůvodnění de facto nechtěné války. Je samozřejmě otázkou, nakolik je možné brát průzkumy veřejného mínění provedené státem provozované agentury VTsOIM doopravdy odrážející realitu, avšak v září 2015 referovala o tom, že více jak 70 % Rusů podporuje „zmražení“ konfliktu „Amid Ukraine War, Russians Don’t Want Donetsk and Luhansk People’s Republics To Become Part Of Russia, Poll Finds“, International Business Times, 30. září 2015, http://www.ibtimes.com/amid-ukraine-war-russians-dont-want-donetsk-luhansk-peoples-republics-become-part-2121576 (staženo 1. 2. 2016). Vzhledem k předchozím zprávám o počtu padlých a díky tomu rostoucí nespokojenosti Rusů s přímou účastí ruských vojáků ve válce lze argumentovat o navyšujících se ideologických nákladech pro Kreml.

[16]Olexsiy Haran a Petro Burkovsky, „Ukraine afterthe Minsk agreements“, in What Does Ukraine Think?, ed. Andrew Wilson (Londýn: European Council on Foreign Relations, 2015), 17 – 24.

[17] „What Brought Putin to the Table, and How to Keep Him There“, Chatham House, 13. února 2015, https://www.chathamhouse.org/expert/comment/16911#sthash.ruOEnC1K.dpuf (staženo 22. 12. 2015).

[18] „NATO Publics Blame Russia for Ukrainian Crisis, but Reluctant to Provide Military Aid“, Pew Research Center, 10. června 2015, http://www.pewglobal.org/2015/06/10/nato-publics-blame-russia-for-ukrainian-crisis-but-reluctant-to-provide-military-aid/ (staženo 7. 1. 2016).

[19] Ačkoli Obama odmítl vyzbrojení Ukrajiny, jedná se pravděpodobně spíše o gesto jednoty s EU, konkrétně s Německem. Ještě 9. 2. 2015 Obama mluvil o možnosti poskytnout Ukrajině smrtící zbraně, avšak poté, v souladu s německým přístupem, prosadil pouze ekonomické sankce. Viz „Obama Refused to Give Russia a ‘Red Line’ with Ukraine“, Business Insider, 9. února 2015, http://www.businessinsider.com/obama-refused-to-give-russia-a-red-line-with-ukraine-2015-2 (staženo 8. 1. 2016).

[20] „US House Urges Obama to Send Lethal Arms to Ukraine“, Defense News, 24. března 2015, http://www.defensenews.com/story/defense/land/weapons/2015/03/24/us-house-urges-obama-to-send-lethal-arms-to-ukraine/70369946/ (staženo 8. 1. 2016).

[21] Steven Pifer, (příspěvek v rámci debaty Russia´s Aggression against Ukraine and the Implications for Transatlantic Security, Katedra ruských a východoevropských studií IMS, Univerzita Karlova, Praha, Česká republika, 19. 10. 2015).

[22] „Ukraine Is in Danger of Becoming a Failed State“, Bloomberg View, 6. listopadu 2015, http://www.bloombergview.com/articles/2015-11-06/unreformed-ukraine-is-self-destructing (staženo 22. 12. 2015).

[23]„U.S.Begins Second Phase of Ukrainian Training, Equipping Mission“, U. S. Department of Defense, 23. listopadu 2015, http://www.defense.gov/News-Article-View/Article/631007/us-begins-second-phase-of-ukrainian-training-equipping-mission (staženo 22. 12. 2015).

[24] „Ukraine, Security Assurances and Nuclear Weapons“, Chatham House, 28. března 2014, https://www.chathamhouse.org/media/comment/view/198641 (staženo 22. 12. 2015).

[25]„Status report as of 16 December 2015“, Organization for Security and Co-operation in Europe, 16. prosince 2015, http://www.osce.org/ukraine-smm/210126?download=true (staženo 21. 12. 2015).

[26] „Russia’s War in Ukraine: Is Minsk The End, or Just the Start?“.

[27]Jedná se zejména o výsledky stran UKROP a Opoziční blok, které jsou napojeny na oligarchy (v případě UKROPu zejména na Igora Kolomojského). Dobrých výsledků dosáhly zejména na východě země, jmenovitě v Charkově, Záporoží a Dněpropetrovsku. Viz „Five Lessons from the Local Elections in Ukraine“, European Council on Foreign Relations, 29. října 2015, http://www.ecfr.eu/article/commentary_five_lessons_from_the_local_elections_in_ukraine4087 (staženo 21. 12. 2015).

[28]„The Ukraine-Russia War“, European Council on Foreign Relations, 26. ledna 2015, http://www.ecfr.eu/article/commentary_the_ukraine_russia_war411 (staženo 22. 12. 2015).

[29] „Here’s How to Save the Minsk II Agreement“, The National Interest, 10. července 2015, http://nationalinterest.org/feature/heres-how-save-the-minsk-ii-agreement-13299 (staženo 23. 12. 2015).

[30]The Battle For Crimea Part 2“, The Carnegie Moscow Center, 28. září 2015, http://carnegie.ru/2015/09/28/battle-for-crimea-part-2/ijr4 (staženo 21. 12. 2015).

[31] „Russia Cuts Coal to Ukraine in Tit-for-Tat Response to Crimea Blackout“, Ukraine Today, 27. listopadu 2015, http://uatoday.tv/news/russia-cuts-coal-to-ukraine-in-tit-for-tat-response-to-crimea-blackout-543312.html (staženo 21. 12. 2015).

[32] „Collapse of Ukrainian exports to Russia and Europe in firstsixmonthsof2015“, The New ColdWar: Ukraine and beyond, 20. srpna 2015, http://newcoldwar.org/collapse-of-ukrainian-exports-to-russia-and-europe-in-first-six-months-of-2015/ (staženo 22. 12. 2015).

[33] „No Economic Bright Spot in Tensions Between the EU, Ukraine and Russia“.

[34] „What Brought Putin to the Table, and How to Keep Him There“.

[35] „How To EnsureThat Russia Will Stick To The Ukrainian Cease-Fire Deal“, Fareed Zakaria website, 12. února 2015, http://fareedzakaria.com/2015/02/13/how-to-ensure-that-russia-wills-tuck-to-the-ukrainian-cease-fire-deal/ (staženo 22. 12. 2015).

[36] „Forcing Kiev’s Hand“, Foreign Affairs, 9. září 2015, https://www.foreignaffairs.com/articles/ukraine/2015-09-09/forcing-kiev-s-hand (staženo 22. 12. 2015).

[37] „Jediným vítězem mírových rozhovorů je Rusko“, Respekt, 18. února 2015, http://www.respekt.cz/externi-hlasy/jedinym-vitezem-mirovych-rozhovoru-je-rusko (staženo 22. 12. 2015).

[38] „Minsk II – An Un-Implementable Agreement“, Today’s Zaman, 28. července, http://www.todayszaman.com/columnist/amanda-paul/minsk-ii-an-un-implementable-agreement_394865.html (staženo 23. 12. 2105).

[39] „Jediným vítězem mírových rozhovorů je Rusko“.

[40] „Donetsk People’s Republic Preparing prisoner Swap with Ukraine Regime – Darya Morozova“, The New ColdWar: Ukraine and Beyond, 6. ledna 2015, http://newcoldwar.org/donetsk-peoples-republic-preparing-prisoner-swap-with-ukraine-regime-darya-morozova/ (staženo 7. 1. 2016).

[41]Interview s pracovníkem Člověka v tísni, 10. listopadu 2015.

[42]Andrei Scrinic, „Humanitarian aid and political aims in Eastern Ukraine: Russian involvement and European response“, Eastern Journal of European Studies Volume 5, č. 2, (2014): 80 – 84, https://www.ebscohost.com/ (staženo 10. 12. 2015).

[43] „For Ukraine, Minsk II is just as flawed as Minsk I“, Russia Direct, 24. února 2015, http://www.russia-direct.org/analysis/ukraine-minsk-ii-just-flawed-minsk-i (staženo 21. 12. 2015).

[44] „Putin Admits Russian military presence in Ukraine for first time“, The Guardian, 17. prosince 2015, http://www.theguardian.com/world/2015/dec/17/vladimir-putin-admits-russian-military-presence-ukraine (staženo 6. 1. 2016).

[45] „Ukraine crisis: what is in the Minsk ceasefire agreement?“, The Guardian, 12. února 2015, http://www.theguardian.com/world/2015/feb/12/ukraine-crisis-minsk-ceasefire-agreement-details (staženo 19. 12. 2015).

[46] „Is Europelosing Ukraine?“, European Council on Foreign Relations, 30. července 2015, http://www.ecfr.eu/article/commentary_is_europe_losing_ukraine3088 (staženo 23. 12. 2015).

[47] „Minsk II – an un-implementable agreement“.

[48] „For Ukraine, Minsk II is just as flawed as Minsk I“.

[49] „The Conflict that Will Not Freeze“, European Council on Foreign Relations, 11. listopadu 2014, http://www.ecfr.eu/article/commentary_the_conflict_that_will_not_freeze344 (staženo 23. 12. 2015).

[50] „No Economic Bright Spot in Tensions Between the EU, Ukraine and Russia“.

[51] „Ceasefire in Ukraineis a Mirage“, Chatham House, 6. října 2014, https://www.chathamhouse.org/expert/comment/15956 (staženo 22. 12. 2015).

[52] „To Support Ukraine, West Must Go Beyond Sanctions“, Chatham House, 23. července 2015, https://www.chathamhouse.org/expert/comment/support-ukraine-west-must-go-beyond-sanctions (staženo 22. 12. 2015).

[53] „Ukraine: Towards a frozen future?“, New Eastern Europe, 26. května 2015, http://www.neweasterneurope.eu/articles-and-commentary/1605-ukraine-towards-a-frozen-future (staženo 22. 12. 2015).

[54] „Forcing Kiev’s Hand“.

[55] „Three reasons why the West should not forget about Ukraine“, European Council on Foreign Relations, 11. prosince 2015, http://www.ecfr.eu/article/commentary_three_reasons_why_the_west_should_not_forget_about_5048 (staženo 22. 12. 2015).