Autor: Filip Kalanek (IMS FSV UK)

kosovo

Úvod

Probouzející se nacionalismus v Jugoslávii pronikl v osmdesátých letech minulého století i do literatury. Žánr historického románu se stal vhodným nástrojem pro vyjádření nacionalistických postojů a zaujatou revizi historických událostí. Literární historik Andrew Baruch Wachtel zdůrazňuje právě kulturní důvody jako jednu z příčin definitivního rozpadu Jugoslávie.[1] V chorvatské i srbské literatuře vzniklo mnoho historických románů často pochybné kvality, které slovy literárního teoretika Borise Škvorce zpochybňovaly dosavadní výklad historie, přicházely s novým, zaujatým výkladem a narážely na současnou situaci.[2] Téma 2. světové války představovalo pro tyto nacionálně založené autory bohatý zdroj událostí, na kterých mohli velmi jasně ukázat, kdo je dobrý a kdo špatný. Tato práce se zabývá zaujatým výkladem 2. světové války v podání chorvatské a srbské literatury. Na příkladu dvou knih rozebírá konkrétní obrazy a stereotypy, které dále vysvětluje zasazením do obecného kontextu nacionalistické literatury. První zkoumanou knihu představuje Nůž od srbského autora Vuka Draškoviče, který vyšel v roce 1982 a stal se bestsellerem. Druhou knihou je román Četverored od chorvatského autora Ivana Aralici, který vyšel až na konci doby nacionalismu v roce 1999. Oběma knihám se dostalo i zfilmování.

 Vytváření národnostních mýtů

Přehodnocování historie vynecháváním faktů, které se nehodí, vychází podle politologa Davida Bruce MacDonalda z potřeby nacionalistických představitelů obhájit svou existenci a prezentovat historii jako spravedlivý boj svého národa proti utlačování.[3] Takovýmto způsobem vznikají národnostní mýty, které popisuje etnolog Filip Tesař následovně: „Národní mýtus je vlastně projekcí současnosti do kulis minulosti. Mýtus zjednodušuje, což ale není jeho chyba, nýbrž funkce jinak by nemohl být široce sdílen. Mýtus často předkládá nesprávná tvrzení, přikrášluje pravdu historkami (…) a přehlíží fakta, která nejsou v souladu s jeho posláním.“[4] Na základě projekce současnosti do minulosti odmítá balkanistka Milica Bakićová-Haydenová pojem odvěké nenávisti mezi dvěma národy. Haydenová tvrdí, že označení odvěká nenávist zakrývá modernitu konfliktu založeného na sporných pojmech jako stát, národ, národní identita a suverenita.[5] Jinými slovy Haydenové vadí zneužívání historie pro potřebu současnosti. Jak uvádí MacDonald, mnoho nacionalistických knih nepoužívalo historii k upomínání na slavnou minulost, ale upozorňovalo na minulé křivdy.[6] Tento jev vysvětluje Tesař tak, že křivdy mají stmelit národ, získat mu podporu u jiných národů a varovat před nepřítelem.[7]

nožObě rozebírané knihy popisují události 2. světové války zaujatým pohledem. Draškovičův Nůž začíná vyvražděním srbské vesnice Jugoviće muslimy ze sousední vesnice na pravoslavný Štědrý den roku 1942. Pouze novorozený chlapec je ušetřen, pojmenován Alija a vychován mezi muslimy v domnění, že jeho původní muslimskou rodinu vyvraždili Srbové. V průběhu pátrání po svých rodičích v již socialistické Jugoslávii Alija zjistí, že není muslim, nýbrž Srb a že jeho pěstouni jsou vrazi a zároveň příbuzní jeho původní srbské rodiny. Paralelně probíhá v knize příběh o bývalém muslimském ustašovci, kterému se nakonec pomstí jediný přeživší Srb z vyvražděné rodiny.[8]

Kniha Četverored popisuje události konce 2. světové války očima Iva Telbara, chorvatského herce. Hlavní hrdina nejdříve odchází před komunisty spolu s ostatními Chorvaty k rakouským hranicím v naději, že bude žít na západě. Po britském odmítnutí přijmout chorvatské uprchlíky je u rakouské obce Bleiburg zajat partyzány. Následně Telbára nepravdivě označí za ustašovce a začne jeho nekončící putování spolu s ostatními zajatci ve čtyř-řadu (četverored) mezi zajateckými tábory. Jako ustašovský zajatec prochází kolonami smrti a je svědkem mnoha zločinů partyzánské strany. Nakonec je z nekonečných pochodů propuštěn pod podmínkou, že o všem co zažil, bude do smrti mlčet.[9]

 

Četnici, partyzáni a ustašovci

Nůž i Četverored pochopitelně pro svůj nacionálně laděný charakter nabízí dva odlišné pohledy na průběh 2. světové války v Jugoslávii a hodnocení jednotlivých válčících stran. Podle MacDonalda srbští historikové obecně tíhli k ospravedlňování četniků jako legitimních odbojářů vynechávaje fakta o jejich kolaboraci s Němci a Italy.[10] V tomto ohledu Draškovič nevybočuje, když ho historička Dajana Turković popisuje jako celoživotně usilujícího o rehabilitaci četniků.[11] Ačkoli se Nůž četnikům příliš nevěnuje, objevuje se zde skutečně pasáž, která je obhajuje. Z rozhovoru mezi četnickým velitelem a Srbem Nićiforem vyplývá, že četnici ochotně bojovali za Rusko spolu s partyzány, kteří ale rozdělili jednotný odboj na základě třídního boje. „Místo, abychom se bili se společným nepřítelem a teprve až potom, když už to musí být, se rozhodli, kdo je pro krále a kdo pro Stalina, oni uprostřed těch jatek začali stavět hráze a udělali ještě těžším neštěstí, které nás potkalo.“[12] Rozhovor pokračuje předpovědí porážky četniků, protože se k nim nepřidávají Chorvaté nebo muslimové na rozdíl od partyzánů.[13] Draškovič už neuvádí, že to byly právě četnické zločiny, které odcizily četnikům podporu nesrbských národností. Nezdráhá se ovšem zmínit četnickou kolaboraci s Italy: „Udržujeme s nima vztahy (…) Musí nemusí, ale to smrdí zradou! V tomhle jsou partyzáni čistí a já jim závidím!“[14]

cetveroredAralica vyobrazuje četniky ve Četveroredu docela jinak. Četnici působí dojmem nelítostných vrahů Chorvatů, kteří své činy navíc páchají v partyzánské uniformě. Tento popis odpovídá MacDonaldovu tvrzení, že hlavní cíl chorvatské propagandy je dokázat, že četnikům nešlo o osvobození země, ale o její etnické vyčištění od Chorvatů, muslimů a uskutečnění velkého Srbska.[15] Aralica se také dopouští zjednodušování, když události po zajetí uprchlíků partyzány u Bleiburgu popisuje jako zabíjení Chorvatů Srby. Přitom mezi kolaboranty byli i Srbové nebo Slovinci jako mezi partyzány Chorvati. Hlavní hrdina Ivan Telbár projde skrz několik zajateckých táborů a pochodů smrti, kde dohlížející partyzáni jsou téměř vždy Srbové, bývalí četnici. „’A co jiného než Vujoševičovi četnici jsou ti, kteří nás dnes strážili? A teď prý proletáři!’“[16] Ačkoli se Četverored nezabývá četnickými zločiny, Aralica ve své jiné knize Odkvetlé impérium dává četnické činy na stejnou roveň s těmi ustašovskými, mluví o paralelismu genocid a odmítá, že by Srbové trpěli více.[17] Jak trefně poznamenává MacDonald, byli to ovšem ustašovci, kdo formálně ovládal Bosnu, opíral se o stát a disponoval podporou Italů a Němců.[18] Aralica také nezmiňuje, že četnici byli alespoň zpočátku legitimním odbojem královské Jugoslávie.

Kromě výše zmíněné partyzánské viny na rozdělení jednotného odboje se Draškovič partyzánům nevěnuje. Za to Aralica poskytuje velmi podrobný a negativní obraz o partyzánském hnutí. Partyzány často vyobrazuje bez jednotných uniforem, takže nepůsobí jako armáda: „Vzácně na sobě měli uniformy (…) Největší počet byl v civilním oblečení, v srbských plátěných kalhotách (…) nemalý počet byl úplně bos.“[19] Na dalších stránkách knihy se objevují pasáže, kdy partyzáni mění své ubohé oblečení a obuv za kvalitnější od chorvatských zajatců. Stejně tak neustále okrádají Chorvaty o jejich cennosti. V jedné části knihy přijedou ruští vojáci, okradou zajatce, jednomu z nich nůžkami ustřihnou prst s prstenem, který nejde sundat a dohlížející srbský partyzán vše komentuje slovy: „Od nich se musíme učit.“[20] Partyzánské hnutí nebylo podle Aralici výlučně srbské, ale velmi se posrbštilo přijetím poražených četniků.[21] Ve Četveroredu se objevuje postava chorvatského partyzána, který vypráví: „Říkají nám, ať dokážeme, že jsme se proměnili a že nenávidíme nepřítele! (…) Nemyslete si, že je mi lehko, když mě vyberou do popravčí čety.“[22]

Zvláštní kapitolou u partyzánů tvoří ženy. Ty Aralica znázorňuje negativněji než muže: „V očích se jim při pohledu na nás zračila zvířecí nenávist a pohled hyen. Oproti našim ženám vypadaly tyhle chudačky jako strašáci v poli.“[23] Kromě fyzické ošklivosti se partyzánky v Aralicově podání vyznačují komunistickou zaslepeností, když partyzánka přijede do zajateckého tábora osobně zastřelit svého bratra, protože nemůže žít s vědomím, že byl člen chorvatské domobrany a chtěl prchnout na Západ.[24] Další pomstychtivá, obézní partyzánka smyšleně očerní Chorvata z ustašovských zločinů a zastřelí kvůli zhrzené lásce.[25] Vyšinutost partyzánů ukazuje Aralica na postavě vojákyně Bosilky, která zničehonic upadne do záchvatu a křičí: „Dej mi toho u černé uniformy, abych ho zabila! Dej mi, ať se jeho krve napiju! Dej mi toho legionáře, ať ho ubiju! Dej mi to banditské dítě ať ho rozsekám na kusy!“[26] Tyto nekontrolované záchvaty nazývá Aralica tzv. partyzánskou nemocí.[27] Kombinací ubohého vzhledu partyzánů, jejich zaslepené nenávisti a zvrácené komunistické ideologie navozuje Aralica dojem, že barbarové vládnou civilizovaným Chorvatům.

Ustašovce představuje Draškovič skrz postavu muslima Atifa Tanoviće, který žije jako bohatý obchodník v Terstu. Ke svému bohatství přišel vyvražděním srbské rodiny, ke kterému ho donutili Chorvaté. Tanoviće v knize dohání svědomí, když si vzpomíná na zločiny, na kterých se podílel. Draškovič tím odkazuje na nepotrestané ustašovské zločiny. „Znám dost takových, co byli s ustašovci (…) a že je kvůli tomu ani prst nezabolel! Žádný soud, žádný trest, žádná výtka.“[28] Nakonec i Tanović přiznává, že Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) nebyl stát, ale státem řízená jatka.[29] Hlavní hrdina Alija vyrůstá v muslimské rodině, která heroizuje ustašovce a démonizuje četniky s partyzány. Alija se později setká s bývalým četnikem, muslimem Malkanem a obviní ho z vražd ve městech Foči a Goražde, kde skutečně četnici během 2. světové války vraždili. Místo uznání viny četnik tvrdí, jak ho po válce mučili a také tvrdí, že mohl u četniků vyznávat svou víru. Nakonec se četniků zastane i další muslim Efendija: „Kdyby byl s ustašovci, teďka by (…) možná dostával i důchod.“[30]

V kontrastu k Noži není ve Četveroredu postava, kterou by tížili ustašovské zločiny. Hlavní hrdina potkává mezi ustašovskými zajatci samé neprávem zajaté Chorvaty. Aralica nevěnuje v knize prostor opravdovému ustašovci, aby tak čtenář nabyl během tři sta stránek dojmu, že všichni perzekuovaní byli Chorvati a nikoli ustašovci. Za představitele ustašovců lze považovat mladíka Baju, který byl členem ustašovské mládeže. Ke svému ustašovství se hrdě hlásí, když na otázku kdy vstoupil k ustašovcům, demonstrativně odpoví roku 1929, což je zakládající rok ustašovského hnutí. Následně zastřelí několik partyzánů, kteří právě znásilňují chorvatské panny a vše působí jako spravedlivý čin.[31] Všechny ustašovské zločiny ve Četveroredu popisuje Aralica jako smyšlené. Např. hlavní hrdina je falešně obviněn z vraždy a znásilnění ačkoli se v dané vesnici nikdy nenacházel.[32] Filmová verze Četveroredu jde v rehabilitaci ustašovců něco dál, když žena hlavního hrdiny a sestra hrdého ustaši Baji je židovka, což má poukázat na chorvatský filosemitismus. Toto spojení ovšem budí přinejmenším rozpaky podobně jako muslim mezi četniky.

 Poválečná Jugoslávie a jednotlivé národy

Poválečné Jugoslávii oba autoři svorně vyčítají, že kvůli prosazování hesla o Bratrství a Jednotě zůstalo mnoho zločinů nepotrestaných. Draškovič několikrát v Noži zmiňuje promlčení ustašovských zločinů, aby se nejitřily nezahojené rány. Aralica mlčení více zdůrazňuje, když na konci knihy musí hlavní hrdina podepsat prohlášení nazvané „Nikdy, nikomu, nic“ a pohřbít své zavražděné přátele ze čtyřřadu i ve svých vzpomínkách.[33] Oba autoři představují i stereotypní obraz toho, že Srbové existenci Jugoslávie obhajovali a Chorvaté ji považovali za překážku svého rozvoje. Draškovič vše popisuje metaforou malé a velké vrby: Dokud bude existovat veliká vrba, tenhleten mladý strom bude vždy jejím přívěskem (…) Zánik veliké vrby je podmínkou toho, aby se mladý strom rozvětvil a rozšířil (…) Ale jakmile by dřevorubec porazil tuhle velikou vrbu, malé vrbě by hned uschly kořeny (…) takže by ani mladá vrba nemohla žít a existovat. (…) jenže ona je tak hrozná, že o tom, co by bylo, kdyby zanikla veliká vrba, nechce ani přemýšlet.[34] Aralica otevřeně říká: „Jedni řekli: ‘Chorvatští vojáci musí zemřít, aby Jugoslávie mohla žít.’ Druzí jim odpověděli: ‘Jugoslávie musí umřít, aby mohl žít chorvatský národ.“[35]

“Poválečné Jugoslávii oba autoři svorně vyčítají, že kvůli prosazování hesla o Bratrství a Jednotě zůstalo mnoho zločinů nepotrestaných.”

Charakteristika jednotlivých národností opět věrně odráží národnost obou autorů. Srbové v Noži jsou nejčastěji spojováni nadávkami muslimské rodiny, ve které Alija vyrůstá: „Poslední kulka do posledního Srba.“[36] Kromě nadávek jsou Srbové popsáni jako sveřepý, psí národ co nic nezapomíná. V hlavním hrdinovi postupně roste vůči Srbům hněv, přesto se zamilovává pouze do Srbek, které tento hněv uhasí. Jméno Jugoviće, srbské vyvražděné rodiny a zároveň vesnice, odkazuje na to, že Srbové jsou základem Jugoslávie, což Draškovič dokládá tím, že Srbové jako jediní nezběhli z armády při její obraně.

Aralica bez výjimky všechny Srby démonizuje, takže ve Četveroredu není dobrého Srba, jako v něm není ani špatného Chorvata. Každý srbský partyzán je bývalý četnik a velmi často má za sebou historii zloděje nebo recidivisty z doby královské Jugoslávie.[37] V hlavách mají Srbové pouze pomstu Chorvatům. Takto popisuje Chorvaty partyzánský velitel: „Hledat v těchto zvířatech lidskost by znamenalo připisovat jim něco, co nemají.“[38] Všechny Chorvaty považují partyzáni za ustašovce jako v tomto rozhovoru: „Kde jsou černí?! Tolik jich prošlo a ani jednoho černého jsem mezi nimi neviděl. Všechno je to černé pod oblečením, pod kůží.“[39] Během pochodů smrti vodí partyzáni zajaté Chorvaty záměrně přes srbské vesnice, ve kterých se jim lidé mstí, když jednoho vězně brutálně utlučou a jinde řežou Chorvatům písmeno U na čelo. I srbský partyzán, který na konci knihy hlavního hrdinu zachrání před jistou smrtí, ztratí svůj pozitivní obraz, když řekne: „Mnoho jsme vás dnes zabili a ještě zabijeme, ale ty budeš žít.“[40]

Bosenští muslimové představují hlavní téma Draškovičova Nože. V knize páchají brutální zločiny, což Draškovič interpretuje následovně: „Právě proto, že máte stejnou krev, že se rodili z vašeho semene, jejich nenávist je nesmírná (…) ono je bude upozorňovat na minulost a zradu!“[41] Hlavní myšlenka celé knihy tkví v Draškovičově přesvědčení, že všichni bosenští muslimové jsou srbského původu. Stěžejní událost knihy, kdy je hlavní hrdina jako jediný ze srbské vesnice ušetřen a vychován jako muslim, odkazuje právě na osmanskou daň z krve – odvádění slovanských chlapců do služby sultánovi. Když se Alija dovídá o svém původu, zjišťuje, že nejen on, ale všichni slavní představitelé Osmanské říše v čele s Mehmedem Pašou Sokolovićem jsou původem Srbové. Myšlenka, že bosenští muslimové jsou původně Srbové má za následek legitimaci srbského nároku na Bosnu a Hercegovinu, tedy uskutečnění velkého Srbska. Muslimové působí jako rozvraceči Jugoslávie, když na počátku války zběhnou z jugoslávské armády, jejich jméno Osmanovići upomíná na Osmanskou říši, vzhlíží k Istanbulu a přitom Draškovič kousavě dodává, že neumí ani slovo arabsky.

Naopak ve Četveroredu jsou bosenští muslimové popisováni velmi kladně. Aralicu ovšem nelze podezírat, že by si tím chtěl naklonit muslimy k připojení se k Chorvatům, protože chorvatské nároky na Bosnu odmítá.[42] V jedné části se chorvatští zajatci dostávají pod dohled muslimských partyzánů, kteří se k nim chovají na rozdíl od Srbů lidsky. Během pochodu je velitel nechá pít z řeky, když na ni narazí, provede je i chorvatskými vesnicemi, kde jim dají najíst a dokonce svěří svou zbraň jednomu vězni, protože se mu už nechce nést.[43]

Zajímavě jsou v Noži vyobrazeni Černohorci jako nadměrně hrdý národ. Ztělesněním pravého junáka je postava Ljubi Božoviće, kterou Draškovič charakterizuje následovně: „Všechno u něj je nejlepší. Kalhoty má z nejlepšího manšestru, vybral si nejlepší diplomovou práci, dívka, kterou nechal, byla nejlepší, stříhá se u nejlepšího holiče (…).“[44]Hrdost Černohorců vysvětluje Božović tím, že byli prvním národem na světě. Proto jsou také všichni původem Černohorci jako např. Nikola Tesla, Bismark nebo Kateřina Veliká. Putování Slovanů na Balkán popisuje Božović takto: „Když se staří Slované vydali na cestu z Ruska do těchto krajů, čekal na ně v Karpatech ukazatel cesty, na kterým bylo napsáno: MONTENEGRO! No, a vidíš, ti gramotní tam odešli a ti druzí do Bosny (…).“[45]

Slovincům patří ve Četveroredu role mlčících svědků masakru Chorvatů. Slovinští partyzáni nejdříve jen sledují pochod Chorvatů k západním hranicím a posléze lhostejně pozorují, k čemu vše spěje. V knize objevují postavy dvou slovinských zlodějů, kteří kradou věci zbylé po popravených Chorvatech a pro vykoupení svých hříchů pomohou přeživším z jámy masového hrobu.

Balkánské násilí aneb kdo trpěl více?

Na obě knihy lze pohlížet jako na výčet smyšlených či skutečných zločinů spáchaných druhou stranou. Hlavní záměr, který vyjmenováním zločinů oba autoři sledují, je snaha vykreslit se jako největší oběť a zároveň očernit druhou stranu. Draškovič detailně popisuje vraždění u Koritské jámy, kde muslimští ustašovci vraždili Srby, jejichž počet neuvádí.[46] Aralica se naopak věnuje popravám u Tezenského lesa, kde podle něj bylo popraveno na dvacet čtyři tisíc chorvatských vojáků srbskými partyzány, kteří ještě týden předtím byli četnici.[47] V poznámce pod čarou pak Aralica emotivně popisuje následky jiného partyzánského masakru u Hudoj Luknji: „Ve dvou věcech se shodují všichni historici (…). Za prvé, že čirá horská říčka Paka tekla celé tři dny krvavá. A za druhé, že (…) kvůli pachům rozkládajících se těl (…) žádná na opylování závislá rostlina neplodila v údolí po čtyři roky, protože (…) celé čtyři roky do údolí nevletěla žádná včela.“[48] Na rozdíl od Aralici zmiňuje Draškovič i četnické zločiny, nicméně převažují ty ustašovské a partyzánské.

campSlovy Davida Bruce MacDonalda se jedná o hru s čísly, kde prim hrají největší symboly utrpení pro oba národy během 2. světové války a sice Bleiburg a koncentrační tábor Jasenovac. MacDonald tvrdí, že nadsazování počtu obětí v Jasenovaci má za úkol postavit Srby do role oběti genocidy, vyrovnat je v jejich utrpení židům a svou rozsáhlostí zastínit zločiny srbské strany jako například právě v lesích okolo Bleiburgu.[49] Uváděné počty obětí Jasenovace se velmi liší – od třiceti tisíc až ke dvěma milionům. Historikové Vladimir Žerjavić a Bogoljub Kočović v 80. letech nezávisle na sobě stanovili počet srbských obětí na osmdesát tři tisíc.[50] Oproti tomu Rajko Doleček v doslovu knihy Nůž udává čísla okolo šesti set až sedmi set tisíc aniž by neopomněl tvrdit, že svými krutostmi předčil Jasenovac nacistické tábory, čímž potvrzuje MacDonaldovo tvrzení.[51] Samotný Draškovič se v knize Jasenovaci téměř nevěnuje, ale uvádí, že: „(…) třikrát třista tisíc, a i to je málo, jen tolik jich jasenovácký koncentrák pohltil (…)“, a pouze ustašovci zabili během války více než milion a půl Srbů.[52]

Úkolem chorvatských nacionalistů je pochopitelně snížit význam Jasenovace a naopak sebe prezentovat jako oběť zvýšením počtu obětí v Bleiburgu, které se těm z Jasenovace minimálně vyrovnají, pokud je přímo nepřesáhnou. Ohledně Bleiburgu se počty obětí u nezaujatých historiků pohybují mezi dvaceti až padesáti tisíci.[53] Ve Četveroredu je počet obětí Bleiburgu stanoven na tři sta tisíc.[54] Pro srovnání bývalý chorvatský prezident a historik Franjo Tudjman udává počet všech obětí Jasenovace a nikoli pouze srbských, mezi třiceti až čtyřiceti tisíci.[55]

Výčet nejrůznějších zločinů v obou knihách poukazuje na další stereotyp spojený s Balkánem, a sice nadměrné násilí a násilnou povahu Balkánců. V tomto ohledu vyniká především Nůž, kde snad žádná vražda není chladnokrevná a předchází ji nejrůznější brutální týrání oběti. „Pak znovu ukázal na náhrdelník na krku a zavřeštěl: ‘Na, sáhni si, to je věneček z jejich očí!‘“[56] Specifičnost Balkánu jako regionu, který se svou krutostí vymyká zbytku Evropy ne-li světa, zvýrazňuje Draškovič celkem jednoznačně v závěru knihy: Náš národ má jeden nástroj, kterým líp než kdokoli jiný na světě zacházíme (…) V našich dějinách bylo vše temné, vše pusté a vše ubohé (…) Jen NŮŽ byl světlý (…) V našich hrdinných krajích se lidé zastřelení puškou neopěvují v národních písních, nepočítají se. Puška je použita jen kdyby to bylo nutné, nepřiznali jsme dodnes, ani že je rychlejší, ani humánější!

“Výčet nejrůznějších zločinů v obou knihách poukazuje na další stereotyp spojený s Balkánem, a sice nadměrné násilí a násilnou povahu Balkánců.”

Aralicův Četverored není ve zvýrazňování balkánské záliby v krutosti tolik extrémní. Vyskytuje se zde sice např. postava srbského velitele zajateckého tábora, který si libuje v týrání, když utopí prvního příchozího k obědu v kotli s kaší, která je právě k obědu, ale Aralica nezdůrazňuje, že by to byla pouze balkánská specialita.[57] Namísto toho je v knize nesčetněkrát uvedeno spojení o civilizovaném Západu a o tom, že Chorvaté nechaní na pospas Srbům a komunistům zahynou fyzicky nebo duševně. Aralica tím zdůrazňuje chorvatskou příslušnost k Západu a distancování se od Jugoslávie a komunismu.

Draškovič se nezastavuje pouze u výjimečnosti balkánského násilí, ale dodává, že se jedná o cyklický jev, který se bude nevyhnutelně v budoucnu opakovat. To zdůvodňuje tvrzením, že kdo ukrývá zločin, spáchá v budoucnu další.[58] Tím podporuje historický determinismus a předvídatelnost balkánských dějin. Turković uvádí, že: „Draškovič interpretuje dějiny jako neustálý masakr Srbů, kde události 2. světové války jsou jen posledním z mnoha.“[59] S jistou nadsázkou tak Nůž může působit jako západní kniha plná předsudků o nevyhnutelných erupcích balkánských násilností a odvěké nenávisti napsaná před Imagining the Balkans od Marii Todorové.[60] Dlužno dodat, že události 90. let minulého století a oživení ustašovských nebo četnických symbolů Draškovičův pohled nevyvrací.

 

Závěr

bookRozbor obou knih potvrzuje obecné nazírání nacionalisticky zatížených autorů na události 2. světové války. Pochopitelně každá strana zamlčuje své zločiny a vyzdvihuje hříchy těch druhých. Draškovič legitimizuje četniky, očerňuje utašovce a podrobným líčením brutálních činů ukazuje na zvrácenost NDH. Aralica zrcadlově obrácené mlčí o ustašovských zločinech a vyžívá se v popisu těch partyzánských páchaných bývalými četniky. V jeho podání je srbskými, zaostalými partyzány utlačován celý chorvatský národ. Četverored a hlavně jeho filmová verze projektují jednu historickou událost, utrpení uprchlíků u Bleiburgu, na celou poválečnou Jugoslávii, která byla pokračováním útlaku Chorvatů Srby. Oba autoři zdůrazňují tolerantnost obou hnutí, když se Draškovič ohání postavou muslimského četnika svobodně vyznávajícího svou víru a filmová verze Četveroredu disponuje židovkou prchající společně s Chorvaty, jejíž bratr je přesvědčený ustašovec.

Vypodobnění jednotlivých národů u obou autorů je opět velmi stereotypní. V Noži bosenští muslimové představují největší hrdlořezy, kteří slepě nenávidí Srby kvůli svému společnému původu. Draškovič je prezentuje jako pátou kolonu Jugoslávie. Na postavě Srba Aliji, který je vychován jako muslim, je propojena osmanská minulost s přítomností a bosensko-srbské vztahy prezentovány jako nekončící boj zrádců proti věrným. Proti tomu ve Četveroredu působí bosenští muslimové jako jediní lidští partyzáni a hlavní zlo ztělesňují Srbové, kteří páchají všechny zločiny na Chorvatech. Aralica vypodobňuje Srby a především Srbky jako škaredé, nenávistné a zaslepené komunismem. Černohorce vidí Draškovič jako vychloubačné osoby, které se považuje za první národ na světě. Slovinci v Aralicově podání nečinně přihlíží likvidaci Chorvatů a profitují z toho, což může být narážka na to, že Slovinci využívali srbsko-chorvatské spory pro svůj prospěch.

Posledním jevem v obou knihách je zveličování chorvatského či srbského utrpení a nadsazování počtu obětí. Draškovič mluví o více než milionu a půl zabitých Srbů pouze ustašovci a srbské oběti Jasenovace stanovuje okolo jednoho milionu. Také Aralica uvádí, že masakry u Bleiburgu si vyžádali na tři sta tisíc obětí a považuje ustašovské činy za rovny četnickým. Odmítá, že by Srbové trpěli více a ustašovci jako spojenecký stát nacismu byli horší než srbský odboj. Toto pomyslné handrkování o počty obětí přitom není omezeno jen na prostředí nacionalistické literatury. Chorvatsko a Srbsko se navzájem obvinily z páchání genocidy během války v 90. letech minulého století. Obě země spolu vedli spor u Mezinárodního soudního dvora, který nedávno obě žaloby nedávno zamítl.

Použité zdroje

ARALICA, Ivan. Četverored. Záhřeb, Znanje, 1999.

ARALICA, Ivan. Odkvetlé impérium. Praha, Konsultace, 1991.

BAKIĆ-HAYDEN, Milica. „Nesting Orientalisms: The Case of Former Yugoslavia.“ Slavic Review 54, č. 4 (zima 1995): 917–931.

DRAŠKOVIČ, Vuk. Nůž. Opava, Optys, 1995.

MACDONALD, Bruce, David. Balkan Holocausts? Serbian and Croatian victim-centered propaganda and the war in Yugoslavia. Manchester, Manchester university press, 2002.

ŠKVORC, Boris. „Contemporary Croatian Literature: From Historical Fiction to Autobiography.“ Croatian Studies Review 2, č. 1 (listopad 2002): 97–118.

TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha, Portál, 2007.

TURKOVIĆ, Dajana. Hitory and popular culture in Yugoslavia 1945 – 1990. Diplomová práce, McGill university, Montreal, 2006.

ZAKIĆ, Mirna. Recenze knihy Making a Nation, Breaking a Nation: Literature and Cultural Politics in Yugoslavia, Andrew Baruch Wachtel. Http://www.nationalismproject.org/books/bookrevs/Wachtel.html.

[1] Mirna Zakić, recenze knihy Making a Nation, Breaking a Nation: Literature and Cultural Politics in Yugoslavia, Andrew Baruch Wachtel, http://www.nationalismproject.org/books/bookrevs/Wachtel.html.

[2] Boris Škvorc, „Contemporary Croatian Literature: From Historical Fiction to Autobiography“, Croatian Studies Review 2, č. 1 (listopad 2002): 106. Škovrc mluví o chorvatské literatuře, ovšem jeho popis pasuje i na srbskou. V chorvatské literatuře se tyto romány označují jako novo-historické (novopovijestni).

[3] David Bruce MacDonald, Balkan Holocausts? Serbian and Croatian victim-centered propaganda and the war in Yugoslavia (Manchester: Manchester university press, 2002), 132.

[4] Filip Tesař, Etnické konflikty (Praha: Portál, 2007), 148-149.

[5] Milica Bakić-Hayden, „Nesting Orientalisms: The Case of Former Yugoslavia, Slavic Review 54, č. 4 (zima 1995): 929.

[6] MacDonald, Balkan Holocausts?, 133.

[7] Tesař, Etnické konflikty, 150.

[8] Vuk Draškovič, Nůž (Opava: Optys, 1995).

[9] Ivan Aralica, Četverored (Zagreb: Znanje, 1999).

[10] MacDonald, Balkan Holocausts?, 138.

[11] Dajana Turković, „Hitory and popular culture in Yugoslavia 1945 – 1990“ (diplomová práce, McGill university, Montreal), 72.

[12] Draškovič, Nůž, 23.

[13] Ibid., 22-25.

[14] Ibid., 24.

[15] MacDonald, Balkan Holocausts?, 140.

[16] Aralica, Četverored, 261-262.

[17] Ivan Aralica, Odkvetlé impérium (Praha: Konsultace, 1991), 116-117.

[18] MacDonald, Balkan Holocausts,143.

[19] Ibid., 111.

[20] Ibid., 136-137.

[21] Aralica, Odkvetlé impérium, 48-49.

[22] Aralica, Četverored, 196.

[23] Ibid., 111.

[24] Ibid., 272.

[25] Ibid., 305-307.

[26] Ibid., 120.

[27] Termín partyzánská nemoc skutečně existuje a označuje nervovou poruchu způsobenou válečnými traumaty.

[28] Draškovič, Nůž, 263

[29] Ibid., 224.

[30] Ibid., 263.

[31] Aralica, Četverored, 147.

[32] Ibid., 303.

[33] Draškovič, Nůž, 73, 79, 290. Aralica, Četverored, 336-337.

[34] Draškovič, Nůž, 273

[35]Aralica, Četverored, 5.

[36] Draškovič, Nůž, 75, 153.

[37] Aralica, Četverored, 322.

[38] Ibid., 172-173.

[39] Ibid., 113.

[40] Ibid., 331.

[41] Draškovič, Nůž, 26.

[42] Aralica, Odkvetlé impérium, 103.

[43] Aralica, Četverored, 281.

[44] Draškovič, Nůž, 83.

[45] Ibid., 126.

[46] Draškovič, Nůž, 195-209.

[47] Aralica, Četverored, 181-183.

[48] Ibid., 70.

[49] MacDonald, Balkan Holocausts?, 162.

[50] Ibid.

[51] Draškovič, Nůž, 313.

[52] Ibid., 299, 234.

[53] MacDonald, Balkan Holocausts?, 171.

[54] Aralica, Četverored, 100.

[55] MacDonald, Balkan Holocausts?, 167.

[56] Draškovič, Nůž, 146.

[57] Aralica, Četverored, 267.

[58] MacDonald, Balkan Holocausts?, 140.

[59] Turković, „Hitory and popular culture in Yugoslavia 1945 – 1990“, 72.

[60] Maria Todorova, Imagining the Balkans (London: Oxford university press, 1998). Todorova ve své knize úspěšně vyvrátila dosavadní nahlížení na Balkán jako nadměrně násilný region.