Autor: Filip Němec (Indologie FF UK)

Zákony postihující rouhání jsou součástí právních řádů mnoha zemí světa, ty evropské nevyjímaje. Zatímco v některých státech (Rakousko, Dánsko) mají ryze formální charakter a v praxi se téměř vůbec nepoužívají, v mnoha islámských zemích je rouhání považováno za těžký zločin a důsledně se trestá. Jedněmi z nejpřísnějších, ale také nejspornějších rouhačských zákonů disponuje Islámská republika Pákistán, která v letošním žebříčku tzv. zhroucených států (failed states) sestaveném časopisem Foreign Policy obsadila nelichotivé 13. místo.[1] Rouhačské zákony nejsou jen abstraktní právní záležitostí, ale především jedním z důkazů vzrůstající nesnášenlivosti a bezpráví v zemi, která v prvních letech své existence platila za jednu z nejtolerantnějších v rámci zemí s muslimskou většinou.

Pákistánským rouhačským zákonům bývá vytýkána jejich nepřesná právní formulace a zároveň vysoké tresty udělované za jejich porušení, avšak pro konzervativní část společnosti jsou zlatým teletem, na které si nedají sáhnout. V r. 2010 rozvířil debatu rozsudek smrti za rouhání nad křesťankou Ásiou Núrín, známou spíše pod jménem Ásia Bíbí. Jednalo se o vůbec první rozsudek smrti pro ženu v Pákistánu, navíc vynesený na základě pochybných svědectví. Salmán Tasír, guvernér Paňdžábu, se za Ásiu postavil a podpořil navrhovanou novelu rouhačských zákonů. 4. ledna 2011 však Tasíra 26 ranami ze samopalu zavraždil jeho vlastní bodyguard Mumtáz Kadrí, který později řekl, že Tasír byl rouhač a zasloužil si zemřít.[2] Během následného státního smutku se konaly v ulicích měst početné demonstrace na podporu Kadrího, v němž mnozí viděli hrdinu bojujícího za pravé hodnoty islámu. Později se Kadrí od svých příznivců dočkal deště růžových okvětních plátků a dokonce i přání k valentýnu, která jsou jinak považována za produkt zkažené západní kultury. 2. března 2011, téměř po dvou měsících od zastřelení Tasíra, byl zabit další vlivný politik, který se snažil prosadit novelizaci rouhačských zákonů – vládní ministr pro menšiny Šáhbáz Bhattí. Když ani ministr vlády nemůže být uchráněn od útoků islámských radikálů, co teprve ostatní občané Pákistánu?

Tato práce se věnuje tématu rouhačských zákonů v několika rovinách. Předmětem první kapitoly je historie a ukotvení rouhačských zákonů v rámci pákistánského právního řádu, druhá kapitola se pak věnuje jejich používání v praxi. Tato práce se naopak nezabývá rouhačskými zákony z pohledu islámského práva a stanovisky tradičních škol (mazhab) k této problematice. Také útlak menšinové muslimské sekty ahmadíjovců a tzv. protiahmadíjovské zákony pro tentokrát zůstanou stranou. Perzekuce ahmadíjovců, kteří jsou ostatními muslimy vnímáni jako heretici, je hluboko zakořeněná a k jejímu objasnění by byl zapotřebí podrobnější výklad islámské věrouky, což s tématem této práce přímo nesouvisí.

2. Rouhačské zákony a jejich ukotvení v rámci pákistánského právního řádu

2.1. Historické souvislosti

Historie pákistánských rouhačských zákonů sahá až do období britské koloniální nadvlády, konkrétně do r. 1860, kdy byl přijat jednotný indický trestní zákoník. Jeho součástí byl i paragraf

č. 295, který zakazoval záměrné znesvěcování či poškozování míst či předmětů považovaných jakoukoli skupinou lidí za posvátné. Za porušení zákona hrozil trest až dvou let odnětí svobody. V r. 1927 byl navíc vložen paragraf č. 295 A, kterým se trestá záměrné urážení náboženského cítění. Oba tyto zákony jsou obecné, nezvýhodňují ani nediskriminují věřící žádného konkrétního náboženství a jejich cílem bylo především předejít nábožensky motivovanému násilí. Nicméně vzájemná nevraživost muslimů a hinduistů v Britské Indii neustále rostla a spolu s tím se začaly rozcházet jejich představy o budoucím uspořádání Indie po získání nezávislosti na Velké Británii. Vznikla politická strana Muslimská liga, která na základě tzv. teorie dvou národů (Two-Nation Theory) požadovala vytvoření separátního muslimského státu na Indickém subkontinentu. Liga postupně získala přízeň většiny muslimských voličů a svůj program proměnila ve skutečnost – v r. 1947 tak vznikl stát Pákistán.

Až do přijetí první ústavy v r. 1956 byl Pákistán oficiálně dominiem v čele s britským panovníkem a spravovaným podle Zákona o správě Indie, který ústavu dočasně nahrazoval. Samotný proces vytváření ústavy byl komplikovaný a zdlouhavý, a již během něj se projevovaly spory o roli islámu ve státě. Za pozornost stojí proslov Muhammada Alího Džinnáha[3] k ústavodárnému shromáždění dne 11. srpna 1947, v němž mimo jiné řekl:

Jste svobodní. Můžete svobodně navštěvovat své chrámy. V tomto státě, v Pákistánu, můžete svobodně navštěvovat mešity nebo jakékoli jiné svatyně. Ať už  je vaše náboženství, kasta či názory jakékoli, není to věcí státu… Začínáme s tímto základním přesvědčením, totiž že jsme všichni občané, a to občané jednoho státu.“[4]

 Džinnáhovou smrtí v r. 1949 ztratil sekularismus v Pákistánu svého největšího zastánce, avšak jeho vliv byl tak velký, že první ústava byla v jádru sekularistická a bezpodmínečně garantovala svobodu vyznání, svobodu slova atd. Existence právních záruk ochrany náboženských menšin však neznamenala, že by tyto záruky byly vždy uplatňovány ve skutečnosti, což potvrdily i první pogromy proti ahmadíjovcům v r. 1953.

V r. 1958 prezident Iskandar Mírza vyhlásil stanné právo, rozpustil parlament a pozastavil platnost ústavy, vzápětí byl však sám svržen vrchním velitelem armády generálem Ajúbem Chánem, kterého krátce před tím jmenoval správcem stanného práva. Tím začalo v Pákistánu dosud neukončené období politické nestability, jehož hlavními rysy jsou přetahování se o moc mezi armádou a civilními vládami a četné státní převraty.

Další přelomovou událostí byla pro Pákistán ztráta celého východního křídla, na jehož území vznikl v r. 1971 nezávislý stát Bangladéš. Pokus o násilné potlačení lidového povstání a následná válka s Indií znamenaly nejen zdrcující porážku, v níž země přišla o polovinu loďstva a třetinu pozemního vojska, ale také zásadní zpochybnění samotných ideologických základů, na nichž byl stát Pákistán vystavěn. Teorie dvou národů, podle níž měl být Pákistán domovem všech muslimů na indickém subkontinentu, jako by tím vzala za své. Prohraná válka a ztráta území však kromě zjevných negativ znamenaly i určitou naději, že se Pákistán stane stabilnější a demokratičtější zemí. V prvních svobodných volbách v r. 1971 jasnou většinou vyhrála mírně levicová Pákistánská lidová strana (Pakistan Peoples Party, PPP) v čele se Zulfikárem Alím Bhuttem, jemuž historické okolnosti (armáda oslabená porážkou, bezprecedentní podpora veřejnosti) poskytly jedinečnou možnost vybudovat stabilní demokratické instituce a sekulární stát hodný Džinnáhova odkazu. Místo toho se však charismatický Bhutto snažil posílit svoji pozici v čele státu, a to i za cenu značných ústupků vůči armádě a islámským konzervativcům. Tak např. v ústavě z r. 1973 potvrdil status islámu jakožto státního náboženství a ustanovil, že premiérem a prezidentem země mohou být výlučně muslimové. Později ustoupil nátlakové kampani konzervativních duchovních a přijetím článku ústavy č. 260 (3), který definuje, kdo je muslim a kdo není, zákonem označil příslušníky islámské sekty ahmadíja za nemuslimy. Tento zdánlivě marginální krok měl do budoucna fatální následky.

Na sklonku své vlády se Bhutto dopustil dvou zásadních chyb. Tou první bylo posílení pravomocí do té doby nepříliš významné pákistánské tajné služby (Inter-Services Intelligence, ISI) za účelem získávání informací nejen o opozičních politicích, ale i o svých spolustranících včetně ministrů vlastní vlády. Druhou chybou bylo stupňování represí, které vedlo až k vyhlášení výjimečného stavu, jehož správou pověřil do té doby nepříliš výrazného generála Zijáula Haka. Ten ve spolupráci s ISI provedl v r. 1977 nenásilný státní převrat, čímž začalo doposud nejdelší období vojenské diktatury v dějinách Pákistánu, které bylo zároveň obdobím islamizace státu a dramatického nárůstu náboženské nesnášenlivosti. Ihned poté, co se stal neomezeným vládcem země, začal Ziaul Hak důsledně prosazovat svoji ideologii založenou na islámském konzervativismu a jedním z jeho nejvýraznějších kroků bylo začlenění islámského práva šaría do dosavadního právního řádu, který měl doposud anglosaský charakter zděděný po Britech. V této době byly přijaty další z rouhačských zákonů, jako první byl v r. 1980 začleněn do trestního zákoníku paragraf 298A postihující pošpinění svatých jmen chalífů, manželek a příslušníků rodiny proroka Muhammada. O dva roky později přibyl paragraf 295C postihující znesvěcení koránu. V r. 1984 byly přidány paragrafy 298B a 298C, namířené proti sektě ahmadíjovců a v r. 1986 byl vložen paragraf 295C, jímž se trestají opovržlivé zmínky o proroku Muhammadovi, a to smrtí či doživotním vězením. 

   Po Hakově úmrtí při dosud neobjasněné letecké nehodě v r. 1988 se konaly všeobecné volby, v nichž zvítězila PPP v čele s Bénazír Bhuttovou, která se tak stala první ženou ve funkci pákistánského premiéra. Dalo se tedy očekávat, že rouhačské zákony budou upraveny a tresty za jejich porušení sníženy, což se však nakonec nestalo. Ačkoli její kabinet navrhl jisté úpravy mající za cíl snížit riziko zneužití rouhačských zákonů, jako např. až sedmiletý trest odnětí svobody za falešné obvinění z rouhačství, protesty svolané radikálními duchovními a výhrůžky dokázaly vládu zastrašit natolik, že od svých záměrů upustila. Podobný scénář se opakoval při každém pokusu (např. ze strany Parvéze Mušarafa či Šehrbanó Rahmán) prosadit sebemenší změnu těchto zákonů a S. Tasír a Š. Bhattí za tuto snahu dokonce zaplatili životem.

2.2 Znění rouhačských zákonů

V pákistánském kontextu mohou být pod pojmem rouhačské zákony míněny pouze paragrafy 295B a 295C, nebo celá sekce 295 trestního zákoníku (295 – 295C), nebo celá sekce 295 a trojice tzv. protiahmadíjovských zákonů (298A – C). Ačkoli protiahmadíjovské zákony jsou v podstatě rouhačskými zákony a jejich zneužívání má tragické následky, vzhledem k specifičnosti situace ahmadíjovské menšiny v Pákistánu se jimi na stránkách této práce nebudu zabývat. Pod pojmem „rouhačské zákony“ se tedy v této práci rozumí celá sekce 295 trestního zákoníku, jejíž znění je následující:

295

Poškození nebo znesvěcení místa uctívání, s úmyslem urazit náboženské cítění jakékoli skupiny obyvatel:

Kdo zničí, poškodí nebo znesvětí místo uctívání, nebo předmět považovaný za posvátný kteroukoli skupinou osob se záměrem uražení náboženství jakékoli skupiny osob, nebo s vědomím, že toto zničení, poškození či znesvěcení určitá skupina osob pravděpodobně bude vnímat jako urážku svého náboženství, bude potrestán odnětím svobody v délce až dvou let, nebo pokutou, nebo obojím.

295 A

Záměrné a úmyslné jednání s cílem pobouřit náboženské cítění jakékoli skupiny lidí urážením jejich náboženství nebo jejich náboženského přesvědčení:

Kdokoli úmyslně s cílem pobouřit náboženské cítění jakékoli skupiny občanů Pákistánu slovem vyřčeným či psaným, nebo viditelným zobrazením urazí náboženství nebo náboženské přesvědčení této skupiny, bude potrestán odnětím svobody v délce až deseti let, nebo pokutou, nebo obojím.

 

295 B

Znesvěcení, atd., výtisku svatého koránu:

Kdokoli úmyslně poskvrní, poškodí nebo znesvětí výtisk svatého koránu, nebo jeho část, nebo ho používá opovržlivým způsobem, nebo pro nezákonné účely, bude potrestán odnětím svobody na doživotí.

 

295 C

Pronášení urážlivých zmínek, atd., o svatém Prorokovi:

Kdokoli slovem, mluveným či psaným, nebo viditelným zobrazením, nebo nařčením, narážkou či náznakem, přímo či nepřímo pošpiní posvátné jméno Svatého Proroka Muhammada (nechť je mír při něm), bude potrestán smrtí, nebo odnětím svobody na doživotí, a také mu bude vyměřena pokuta.

2.3 Právní dopady

Prvním problematickým aspektem rouhačských zákonů je jejich formulace umožňující snadnou zneužitelnost. To se týká především paragrafů 295B a 295C, které postrádají definici pojmů a nezabývají se úmyslem, tedy jestli obviněný jednal záměrně či nikoli. Riziku zneužití napomáhá i absence trestní odpovědnosti za lživé obvinění z rouhačství. Některé z těchto zákonů jsou dokonce v rozporu s ústavou, konkrétně s čl. 20, zaručujícím všem občanům svobodu vyznávat, praktikovat a šířit svoji víru, a také s čl. 25, podle kterého jsou si všichni občané rovni před zákonem a mají právo na stejnou ochranu zákonem (většina rouhačských zákonů výslovně chrání islám, přitom nebyla učiněna žádná opatření chránící stejným způsobem i jiná náboženství). Článkem ústavy č. 19 je také zaručena svoboda slova a vyjadřování, ale s podmínkou, že tyto svobody mohou být omezeny zákonem v zájmu „cti islámu“, takže případný nesoulad některých rouhačských zákonů s tímto článkem závisí čistě na výkladu islámu.

Pákistán také bez výhrad přijal Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod (VDLPS) a ratifikoval Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (MPOPP), jehož ustanovení jsou tak pro Pákistán právně závazná. Rouhačské zákony zjevně nejsou v souladu s článkem 18 MPOPP, který garantuje všem bez rozdílu právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, což zahrnuje právo svobodně přijmout a vyznávat náboženství, a to soukromě i veřejně. Avšak narozdíl od VDLPS přijal Pákistán MPOPP s výhradami:

Islámská republika Pákistán prohlašuje, že usnesení článků 3, 6, 7, 18 a 19 budou uplatněna pouze do té míry, aby neodporovala Opatřením Ústavy Pákistánu a zákonům šaría.“[5]

   Ve výsledku tedy opět záleží na výkladu islámu, který je v současnosti v rukách ortodoxních duchovních, nezřídka podporovaných Saúdskou Arábií, která ve světě propaguje nejstriktnější pojetí islámu, tzv. wahhábismus.

3. Rouhačské zákony v praxi

Z případů prosakujících do světových médií zvláště v posledních letech je patrné, že rouhačské zákony se v praxi používají, avšak v jaké míře? Nejedná se jen o izolované případy? Vzhledem k tomu, že žádné oficiální statistiky o využívání rouhačských zákonů neexistují, nejspolehlivější údaje lze získat od nevládních lidskoprávních organizací, jakými jsou např. Národní komise pro spravedlnost a mír (National Comission for Justice and Peace, NCJP). Ve své Zprávě o náboženských menšinách z r. 2011[6] NCJP uvádí, že mezi lety 1986 a 2011 bylo na základě rouhačských zákonů obžalováno celkem 1081 osob, z toho 138 křesťanů, 454 ahmadíjovců a 21 hinduistů. Za pozornost stojí několik faktů: 1) Do r. 1985 se rouhačské zákony používaly jen sporadicky, soudy řešily pouhých 10 případů. 2) Na základě rouhačských zákonů nebyl dosud nikdo popraven, přesto bylo v souvislosti s nimi mezi lety 1986 až 2011 zavražděno nejméně 37 lidí, z toho 18 křesťanů. 3) Ačkoli náboženské menšiny (především křesťané, hinduisté a ahmadíjovci) tvoří přibližně 3% veškerého obyvatelstva Pákistánu, zhruba 50 % všech obvinění bylo vzneseno proti nim.[7]

Vyšetřování podezřelých z rouhačství a soudní procesy s obžalovanými na základě RZ obvykle probíhají značně pochybným způsobem. Policejní vyšetřování začíná vyplněním tzv. First Information Report (FIR), ke kterému stačí svědectví jedné osoby, které navíc ani nemusí být podáno osobně. Důvěryhodnost nařčení, často velmi absurdních, nebývá většinou brána v potaz, avšak již na základě FIR opírající se o takovéto svědectví může být podezřelý zatčen. Svědkem rouhačství často bývá místní duchovní, doprovázený rozvášněným davem svých přívrženců, což přirozeně působí jako nátlak na policisty, aby FIR sepsali. Nátlaku a výhrůžkám musí čelit také soudci těchto případů a obhájci obžalovaných a ne vždy však zůstává jen u výhrůžek. V r. 1997 byl na půdě soudu v Láhauru zastřelen soudce A. I. Bhattí, který o tři roky dříve vynesl osvobozující rozsudek nad dvěma křesťany obžalovanými z rouhačství.

Lidé nařčení z rouhačství bývají vystaveni násilí ze strany vyšetřujícíc policistů a pokud jsou obviněni, často bývají ve věznicích šikanováni. Kamar David, křesťan z Karáčí, byl v r. 2006 zatčen za údajné rozesílání rouhačských textových zpráv muslimům a v r. 2010 byl odsouzen k doživotnímu vězení soudem v Karáčí. Během soudního procesu jemu i jeho obhájci vyhrožovali členové radikálních islamistických skupin sympatizující s obžalobou a ve vazbě byl K. David soustavně šikanován a zastrašován. Později jeho manželce zavolal anonym, který jí sdělil, že K. David bude brzy zavražděn, a o osm dní později byl skutečně K. David nalezen mrtvý ve své cele. Úřady později na základě kontroverzní pitvy oznámily, že příčinou smrti byl infarkt. Dalším znepokojujícím případem tohoto druhu je smrt Samuela Masíha, křesťana nařčeného z rouhačství kvůli tomu, že odhodil odpadek na kamennou desku, na které byly vyryté verše z koránu. Masíha v květnu 2004 umlátil kráječem na cihly policista Farjád Alí, pověřený jeho osobní ochranou při převozu do nemocnice, kde se měl léčit s tuberkulózou. Farjád později řekl, že zabitím rouhače si chtěl „zajistit místo v nebi“.[8]

Největší hrozbou pro osoby nařčené z rouhačství je však násilí ze strany fanatiků, podněcované místními mulláhy při kázání v mešitách. Každý případ doprovázejí nepokojné protesty, které se často vymykají kontrole. V červenci 2012 na předměstí Bahávalpuru rozlícený dav upálil muže nařčeného z toho, že spálil korán. Upálení předcházel útok na policejní stanici, kde byl podezřelý zadržován, přičemž několik policistů bylo zraněno. Policejní ochrana také nepomohla dvěma bratrům, Rašídovi a Sadžídovi Emanuelovým. Oba křesťané byli obviněni z rouhačství na základě nálezu papírů s jejich jmény a urážlivými poznámkami vůči proroku Muhammadovi. Celé obvinění bylo zjevně vykonstruované a expertní posudky potvrdily, že písmo na papírech obviněným nepatří. 19. července 2010 byli oba bratři zastřeleni před soudní budovou, když byli eskortováni policií. Jejich vrah byl usvědčen a odsouzen k smrti.

Pokud je podezřelý z rouhačství členem náboženské menšiny, není výjimkou, že terčem útoků se pak stává celá komunita jeho souvěrců žijících v okolí jeho bydliště. Nejhorší násilnosti se odehrály v Korianu a Gódžře v pandžábském okrese Tóba Ték Singh v r. 2009. Na počátku stálo nařčení jistého korianského křesťana Táliba Masíha z rouhačství, kterého se měla dopustit jeho rodina tím, že namísto tradičního rozhazování bankovek na svatbě rozhazovala výstřižky z koránu. V podvečer 30. července svolali místní duchovní za pomoci amplionů z mešit demonstraci, která se zvrhla v rabování a vypalování domů křesťanů, kteří si však nebezpečí uvědomili včas a stihli si zachránit životy útěkem z vesnice. O dva dny později byla napadena křesťanská čtvrť v sousedním městečku Gódžra, jejíž obyvatelé tak dobře připraveni nebyli a někteří z nich nestihli utéct nebo se schovat v domech muslimských sousedů. Celkem bylo zabito osm lidí, více než padesát domů vypáleno a poničeny byly i dva místní kostely. Útočníci také přerušili veškeré spojení a několik hodin bránili policii a hasičům ve vstupu do čtvrti. Později vyšlo najevo, že celou akci naplánovala v Pákistánu zakázaná extremistická organizace Sipáhe-Sáhaba a že policie o nebezpečí předem věděla. Krátce po těchto událostech bylo zatčeno 70 lidí a obviněno z podílu na násilnostech, ale v r. 2011 byli všichni soudem ve Faisalábádu osvobozeni. Za útoky tak doposud nebyl nikdo potrestán. Útok podobného druhu, tentokrát na hinduistickou menšinu, proběhl v r. 2010 v okrese Mírpurchás v Sindhské provincii. Mulláh M. A. Nakšbandí ohlásil, že tamní hinduisté mluví urážlivě o proroku Muhammadovi a vyzval k odvetné akci. Během ní dav stihl vypálit několik hinduistických domů, avšak brzy na místo dorazila policie a při následných střetech s výtržníky byl zastřelen jeden muslim. Nakonec však bylo sedm hinduistů obviněno z rouhačství. Nařčení z rouhačství v tomto případě mělo sloužit jako nástroj k získání majetku hinduistů.

Předchozí případ však zdaleka nebyl jediným, kdy se k vyřizování osobních účtů, nebo k uzurpování majetku zneužily rouhačské zákony. Imám M. Šáfí a jeho syn byli za rouhačství odsouzeni k doživotnímu vězení a pokutě dvou set tisíc rupií. Údajně měli strhnout plakát s koránskými verši, který oznamoval konání slavnosti k výročí narození proroka Muhammada. Podle jejich právníka je ale za celou záležitostí boj příznivců déóbandského a barélvíjského hnutí o vliv v místní komunitě.

V Sjálkótu se muslimové pokusili uchvátit půdu křesťanské rodiny vyhrožováním, že je obviní z rouhačství. Případ začal hádkou muslimského a křesťanského chlapce o holuba. K hádce se přidali další mladíci z obou stran a hádka přerostla v pěstní souboj a kamenování. O několik hodin později policie zatkla otce a strýce křesťanského chlapce a po dvou dnech jim a dalším osmi křesťanům bylo sděleno, že pokud se nevzdají svého majetku ve prospěch některých místních muslimů, budou obviněni z rouhačství. Na zásah místní vlivné muslimské rodiny však nakonec vydírání skončilo.

Jak bylo řečeno, na základě rouhačských zákonů nebyl doposud nikdo popraven, to ale neznamená, že by nebyly uděleny žádné tresty smrti – v současnosti čeká na výkon tohoto trestu min. 12 lidí.[9] Proč ještě nebyl trest vykonán? Některým odsouzeným se podařilo odvolat se k soudům vyšší instance a domoci se pozastavení výkonu trestu. Navíc mezi lety 2008 až 2012 platilo všeobecné moratorium na výkon trestu smrti. Nejvíce rozruchu vyvolal rozsudek smrti nad křesťankou Ásiou Bíbí, matkou pěti dětí z vesnice Ittán Valí z okresu Šejchpura. Během práce na poli ji ostatní muslimské pracovnice požádaly o vodu, a když ji donesla, část z nich odmítla vodu přijmout s tím, že voda od křesťanky je „nečistá“. Došlo k hádce a později si některé ženy stěžovaly u místního duchovního na to, že Ásia se opovržlivě vyjadřovala o prorokovi Muhammadovi. Rozzuření místní muslimové obklíčili dům její rodiny, vyvedli Ásiu i s její rodinou ven a začali je lynčovat, čemuž učinil přítrž až příjezd policie. Ásia byla obviněna z rouhačství na základě paragrafu 295C a v r. 2011 odsouzena k smrti a k pokutě. Za Ásiu se postavila řada osobností, kromě již zmíněného guvernéra Pandžábu Tasíra a ministra pro menšiny Bhattího to byl i papež Benedikt XVI. Dokonce se objevily spekulace o možné prezidentské milosti, ale ani v tomto případě by Ásiin život nebyl v bezpečí, protože radikální duchovní budou dál požadovat její smrt. Jeden z nich dokonce vypsal odměnu 500 000 rupií (cca 6000 USD) za její hlavu.

Závěr této kapitoly tvoří několik ostatních případů zasluhujících pozornost. Na základě rouhačských zákonů byl obžalován z rouhačství Ajjúb Masíh, který se měl údajně pochvalně zmínit o knize Salmana Rushdieho Satanské verše, která je v Pákistánu zakázána a kterou většina muslimů vnímá jako urážlivou. Na protest proti tomuto procesu se přímo v soudní síni v Láhauru zastřelil římskokatolický biskup John Joseph.

Pět křesťanských mladíků muselo opustit své domovy poté, co byli nařčeni z rouhačství. Šajab a jeho kamarádi postávali u transparentu s koránskými verši, když přišel poryv větru a transparent shodil. Pětice ho vzala a donesla místnímu muslimovi, který je však podezříval ze znesvěcení koránu a věc oznámil místním duchovním. Ti svolali demonstraci k policejní stanici a požadovali vyplnění FIR proti mladíkům, policie však nátlaku nepodlehla a případem se odmítla zabývat. V obavách o svoje životy však mladíci opustili město.

Po vyhození vizitky, na níž bylo napsáno jméno prodejce léků Muhammada Fajzána, byl tímto z rouhačství nařčen a posléze zadržen policií doktor Naušad Valijání. Fajzán argumentoval tím, že vzhledem k tomu, že „Muhammad“ je součást jeho jména, bylo vyhození jeho vizitky do koše rouháním vůči proroku Muhammadovi. Později bylo vyšetřování ukončeno a Valijání propuštěn.

Třináctiletý žák byl zbit a vyloučen ze školy v Havélijanu poté, co během recitování poezie u zkoušky místo slova nát (chvála) řekl slovo lánat (kletba), čímž se měl dopustit rouhání.

Rimša, křesťanská dívka ve věku asi čtrnácti let let byla nařčena z pálení koránu a 16. srpna 2012 zatčena policií ve svém domově na předměstí Islámábádu. Později se ukázalo, že důkaz v podobě několika ohořelých stránek koránu nastrčil duchovní Chálid Čiští, který ji z rouhání obvinil. Ostatní členové tamní křesťanské komunity uprchli ze svých domovů v obavách ze msty, což byl pravděpodobně účel celého uměle vyvolaného případu. Ale tento případ se v jistých ohledech liší od obvyklého schématu. Především je poněkud překvapivé, že se za Rimšu postavili i někteří ortodoxní duchovní – těžko říct, jestli za tímto krokem stojí snaha o lepší PR, nebo neshody s Chálidem Čištím či jinými místními duchovními. Tahír Ašrafí, předseda Celopákistánské rady ulema, řekl: „V případu Rimši vidíme zkoušku pro pákistánské muslimy, pákistánské menšiny a vládu… chceme, aby na nikom nemohlo být pácháno bezpráví. Budeme pracovat na odstranění této atmosféry strachu.[10] Velmi překvapivým momentem pak bylo zatčení imáma Čištího za falšování důkazů, ale mnoho místních obyvatel věří, že je nevinný. „Polít benzinem a upálit tyhle křesťany,“ sdělil novinářům jeden z místních. „Duchovní je diskriminován. Není to jeho dílo. Je nevinný.“[11] Rimša byla propuštěna na kauci a i s rodinou se ukrývá na neznámém místě.

4. Závěr

Během posledních pětadvaceti let se z rouhačských zákonů stal bič na náboženské menšiny a účinný nástroj k „absolutnímu“ řešení osobních sporů. Jejich příliš snadné zneužití vede k tomu, že se v dnešní době bezpráví všeho druhu může zaštítit zákonem. Procesy s obviněnými z rouhání nápadně připomínají čarodějnické procesy v Evropě 16. a 17. stol., kdy stačilo pochybné svědectví jedné osoby, nebo jen zmínka, a stroj na „spravedlnost“ vykonal své. Nařčení z čarodějnictví se také využívala k uchvácení majetku nebo ke zbavení se osobních nepřátel, či prostě jen podezřelých lidí s nekonformními názory. V Pákistánu osoby obviněné z rouhačství nečeká lehký život i v případě, že jsou soudem osvobozeni – v lepším případě jsou ostrakizováni, v tom horším na nich vykoná svoji spravedlnost nějaký fanatik. Mnoho z nich proto ze země emigrovalo.

Bylo by nespravedlivé vinit pákistánskou vládu z nečinnosti a pasivního přihlížení, tato i předchozí vlády se pokusily rouhačské zákony upravit. Je však třeba mít na paměti, že pozice vlády je v Pákistánu stále slabá a že nebezpečí nehrozí jen ze strany fanatiků, ale také armády, islámským fundamentalistům nakloněné ISI a že se nakonec vláda musí bát i ztráty přízně části voličstva. Lze v této oblasti v dohledné době očekávat pozitivní vývoj? Jisté signály by tomu mohly nasvědčovat. Především dochází k významnému zlepšení vztahů mezi Indií a Pákistánem a posílení ekonomické spolupráce obou zemí. Zlepšující ekonomická situace by mohla (ale také nemusela) otupit extremistické názory. Jako slibný by se mohl jevit i vývoj případu Rimši, kdy se za křesťanskou dívku postavili i někteří konzervativní duchovní a falzifikátor důkazů byl zadržen. Pravděpodobně však bude trvat dlouho, než se rouhačské zákony podaří upravit tak, aby se zamezilo jejich zneužívání. Rozjetý vlak se totiž zastavuje těžko.

5. Použité zdroje

[1]     Failed states index 2012. In: Foreignpolicy.com [online]. 2012 [cit. 2012-08-13]. Dostupné z:

http://www.foreignpolicy.com/failed_states_index_2012_interactive

[2]     Punjab Governor Salman Taseer assassinated in Islamabad. Bbc.co.uk [online]. 2011-01-04 [cit. 2012-08-13]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-south-asia-12111831

[3]     Muhammad Alí Džinnáh byl dlouholetým předsedou Muslimské ligy a prvním generálním guvernérem Pákistánu, kde je vzhledem k jeho zásluhám o vznik země nazýván Otcem vlasti (Kaum ké báp) a Velkým vůdcem (Kájde azam). Den jeho narozenin je pákistánským státním svátkem.

[4]     Jinnah, Muhammad Ali. Presidential Address to the Constituent Assembly of Pakistan on 11th  August, 1947. In: Pakistani.org [Online]. [cit. 2012-08-03]. Dostupné z: http://202.83.164.29/quaid/speech03.htm

[5]  Csw briefing: Pakistan: Religious freedom in the shadow of extremism, s. 14. In: Csw.org.uk [Online]. 2011-06-01 [cit. 2012-08-26]. Dostupné z: http://dynamic.csw.org.uk/article.asp?t=report&id=139

[6]  Human Rights Monitor 2011: A report on the Religious Minorities in Pakistan. In: Njcppk.org  [Online]. 2011-08 [cit. 2012-09-05]. Dostupné z: http://www.ncjppk.org/Human%20Rights%20Monitor%202011.pdf

[7]  Human Rights Monitor 2011, pozn. 6, s. 58.

[8] PAKISTAN: A suspect in a blasphemy case died after being attacked by a policeman with a brick cutter. In: Humanrights.asia  [Online]. 2004-06-01 [cit. 2012-09-01]. Dostupné z: http://www.humanrights.asia/news/urgent-appeals/UA-56-2004

[9] Q&A: Pakistan’s controversial blasphemy laws. In: Bbc.co.uk [Online]. 2012-09-02 [cit. 2012-09-03]. Dostupné z:    http://www.bbc.co.uk/news/world-south-asia-12621225

 [10]  CRILLY, Rob. Global condemnation makes it more difficult to free Pakistani girl accused of blasphemy. In: Telegraph.co.uk [online]. 2012-08-30 [cit. 2012-09-10]. Dostupné z: http://blogs.telegraph.co.uk/news/robcrilly/100178604/global-condemnation-makes-it-more-difficult-to-free-pakistani-girl-accused-of-blasphemy/

[11]   ROBERTS, Christine. Imam arrested in Pakistan blasphemy case. In: Nydailenews.com [Online].  2012-09-02 [vid. 2012-09-03]. Dostupné z: http://articles.nydailynews.com/2012-09-02/news/33552329_1_anti-blasphemy-laws-islam-s-prophet-muhammad-christian-woman

Titulní foto: