Autorka: Anna Volfová (IMS FSV UK)

yom-kippur-war

Opětovné vstyčení izraelské vlájky na východní straně Suezského průplavu na konci října 1973

 

Existuje mnoho způsobů, jak definovat region Blízkého východu. Obecně ho lze geograficky vymezit jako oblast Arabského poloostrova a několika dalších přilehlých zemí. Díky své strategické poloze, zásobám ropy a Suezskému průplavu stál Blízký východ v centru zájmu světových velmocí. Z podobných důvodů se také stal dějištěm mnoha konfliktů mezi jednotlivými státy. Arabsko-izraelský konflikt rezonuje oblastí Blízkého východu už od počátku 20. století, kdy se první emigranti na území historické Palestiny potýkali s nevolí arabských obyvatel. Po založení židovského státu Izrael v květnu roku 1948 na území britského mandátu Palestina vypukla první válka mezi Izraelem a okolními arabskými státy. Po sérii překvapivých vítězství se Izrael s významnou zahraniční podporou stal útočištěm poválečných židovských emigrantů z celého světa. Mýtus o neporazitelnosti vyvoleného národa provázel izraelská vojska do každé další války. Arabské národy se zavázaly k vedení konfliktu do absolutního zničení Izraele a navrácení země Palestincům. Mezinárodní diplomacie navíc od samého počátku selhávala. Po tvrdé a potupné porážce arabských vojsk v Šestidenní válce roku 1967 Izrael okupoval území Sinajského poloostrova a Golanské výšiny na hranici se Sýrií. Koalice arabských států vedená Egyptem od tohoto okamžiku jasně mířila za znovuzískáním ztraceného území i pýchy.

V práci se zaměřím na zkoumání dopadů Jomkipurské války především na Izrael a Egypt, pro které ničivá válka znamenala nastartování mírového procesu, jenž natrvalo změnil rozložení sil na Blízkém východě. Okrajově zmíním také dopad války na Sýrii, třetí ze zúčastněných stran konfliktu, pro kterou válka znamenala absolutní neúspěch. V problematice arabsko-izraelského konfliktu nelze opomenout vliv Spojených států jako hlavního partnera izraelského národa. Věnuji se proto roli USA během války a v následných mírových jednáních pod taktovkou Henryho Kissingera.

Hlavním cílem práce je poskytnout čtenáři vhled do událostí, které vedly k podepsání historické mírové dohody mezi Egyptem a Izraelem. Mimo jiné se zabývá sociopolitickým dopadem války na veřejnost. První kapitola nastiňuje základní vývoj Jomkipurské války. Věnuje se také krizi mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, která ke konci války vypukla. Druhá kapitola rozebírá postoje jednotlivých států k výsledku války. Příznačné pro Jomkipurskou válku je vnímání vlastního vítězství či porážky. Přestože Izrael se zastavením bojů vydobyl faktické vojenské vítězství, celý národ vnímá Jomkipurskou válku jako jeden z nejtraumatičtějších okamžiků své historie. Naopak Egyptu výsledek války navrátil národní hrdost, ztracenou v roce 1967. Třetí kapitola se zabývá rolí USA v Jomkipurské válce. Ačkoliv Američané poskytli Izraeli nezanedbatelnou pomoc prostřednictvím leteckého mostu, prvotní zdrženlivost americké diplomacie bývá často vystavena kritice. Závěrečná kapitola ilustruje, jaký dopad měla válka na světové dění. V důsledku ropného embarga, iniciovaného arabskými státy vyvážející ropu, došlo ke čtyřnásobnému zvýšení cen ropy a konflikt se tak dotkl prakticky celého světa. Existuje však polemika, jakou účinnost toto embargo ve skutečnosti mělo. Ve své práci podrobím kritice stanovisko, že embargo posloužilo arabským zemím jako zbraň proti Izraeli.

Studie se dále pokusí potvrdit či vyvrátit hypotézu, že k mírovému procesu mezi Egyptem a Izraelem, který vyvrcholil podepsáním dohod v Camp Davidu, došlo právě díky Jomkipurské válce. Jedná se o historickou studii, která analyzuje události jak z primárních zdrojů, tak z relevantní sekundární literatury. Téma jsem si zvolila, protože mě problematika arabsko-izraelského konfliktu velmi zajímá, zároveň si myslím, že pohledu izraelské a egyptské veřejnosti na výsledek konfliktu není v české literatuře věnován takový prostor.

Průběh války

Egyppská vojska překračující Suezký průplav 7. října 1973

Egyptská vojska překračující Suezký průplav 7. října 1973

Jomkipurská válka, známá také jako Ramadánová či Říjnová, znamenala zásadní zlom ve vývoji blízkovýchodních vztahů. Operace egyptských a syrských armád[1] měla odčinit potupnou porážku ze Šestidenní války. Útok byl o to nečekanější, že přišel na Den smíření, nejsvětější ze dnů židovského kalendáře. Arabské jednotky tak využily strategického momentu překvapení a během několika dní pronikly na izraelské území, aniž by izraelské obranné síly účinně reagovaly. Přestože izraelská zpravodajská služba měla důkazy o vojenské mobilizaci na straně Egypta, dostupné dokumenty byly mylně vyhodnoceny jako vojenské cvičení. Americké zprávy o evakuaci sovětských civilistů z Káhiry a Damašku přišly rovněž pozdě.[2] Egyptská dezinformační kampaň byla natolik úspěšná, že do samotného zahájení útoku oklamal nejen zpravodajské služby ostatních států, včetně USA, ale i samotné egyptské důstojníky. Podle většiny výpovědí se skutečnost, že vojenské cvičení přejde ve válečný konflikt, dozvěděli až v den útoku.[3] Tato špatná připravenost ve spojení se selháním izraelské rozvědky byla po válce předmětem rozsáhlé veřejné debaty, včetně vyšetřování Agranatovy komise.

Po několikadenní defenzívě na Golanských výšinách se Izraelcům podařilo získat zpět strategické body a odrazit tak syrský útok. Boje na jižní frontě trvaly déle, po pádu Bar Levovy linie, sérii izraelských pohraničních opevnění z Šestidenní války, se egyptská vojska dostala hluboko na území Sinajského poloostrova. Po vzpamatování se z prvotního šoku však izraelské obranné síly podnikly brilantní manévr, kdy překročily Suezský kanál, a obklíčili 3. egyptskou armádu. V reakci na to zavedly 17. října arabské státy vyvážející ropu embargo vůči zemím podporující Izrael.

Válka se brzy stala dějištěm konfliktu supervelmocí, se Sovětským svazem na straně Arabů a Spojenými státy jako nejsilnějším izraelským partnerem.[4] V pondělí 22. října vydala Rada bezpečnosti OSN Rezoluci 338 o zastavení palby,[5] ani jedna ze zúčastněných stran však přijaté příměří nedodržela. Krizi navíc vyostřila situace kolem 3. egyptské armády. Izraelci požadovali její zničení, Sovětský svaz však trval na okamžitém zastavení izraelské agrese vysláním jednotek pod patronací OSN. Tento krok však tvrdě odmítal Kissinger: „Nepracovali jsme po léta na zredukování sovětské vojenské přítomnosti v Egyptě jen kvůli tomu, abychom se nakonec podíleli na jejím znovuzavedení kvůli rezoluci OSN.“[6] Byl si navíc vědom, že dosáhnutí politického řešení se Sadatem by bylo v případě vojenského zásahu nepravděpodobné. Po zažehnání krize mezi oběma světovými velmocemi došlo k definitivnímu klidu zbraní 25. října.[7] To co se na první pohled zdálo jako izraelský úspěch, se proměnilo v obrovskou deziluzi rezonující celou zemí.[8]

Postoje jednotlivých zemí

Ačkoliv Izrael dosáhl jednoznačného vojenského triumfu, reakce veřejnosti tomu tak nenaznačovala. Naopak v Egyptě, který válku z pohledu syrských představitelů ukončil zbabělým předčasným mírem, veřejnost vnímala prezidenta Sadata jako hrdinu a vítěze. Následující kapitola analyzuje postoje jednotlivých zemí k Jomkipurské válce a jejich pohled na vlastní vítězství či porážku.

Izraelský pohled na válku

Přes úspěšnou defenzívu je Jomkipurská válka považována za nejtraumatičtější událost historie židovského státu. Konflikt silně ovlivnil izraelskou společnost, kulturu i politiku na následující desítky let. Veškerý optimismus a sebevědomí vycházející z předchozích vítězství nahradila skepse a nedůvěra k vládním představitelům a armádě. Důraz byl kladen především na vysoký počet izraelských obětí. Přestože se čísla z jednotlivých zdrojů liší, obecně se odhaduje, že si válka vyžádala okolo 2 700 mrtvých a přes 8 000 zraněných, což bylo pro třímilionový národ obrovským zásahem. V důsledku války došlo rovněž k poklesu židovské imigrace do Izraele.[9] Tento názor na počet obětí je jedním z překvapivých reakcí na Jomkipurskou válku. Při uvážení délky trvání války a počtu obyvatel Izraele v roce 1973 je zřejmé, že si konflikt vyžádal prakticky méně obětí než předchozí Šestidenní válka.[10] Zároveň mezi obětmi nebylo žádné civilní obyvatelstvo, na rozdíl od předchozích válek.[11] Z osobních pamětí však vyplývá, proč Izraelci vnímali válku jako tak šokující. Zejména po triumfu Šestidenní války nikdo z veteránů neočekával, že jejich synové budou nasazovat životy v tak krátkém horizontu.

Válečné stigma

Strategická pozice Izraele se po válce dramaticky zlepšila, navíc těžil z posíleného partnerství se Spojenými státy. Co tedy způsobilo, že se válka stala pro Izrael takovým stigmatem? Hlavním důvodem je psychologický dopad války. Přestože s Jomkipurskou válkou nepřišel konec mýtu o izraelské neporazitelnosti, sami Izraelci vnímali svou prvotní nepřipravenost jako obrovský šok. Arabské porušení míru z roku 1967 vyvolalo ve většině veřejnosti zoufalé přesvědčení, že Izrael bude vystaven arabské agresi bez ustání. Ačkoliv Izraelci v letech mezi Šestidenní a Jomkipurskou válkou zcela nezapomněli na arabskou hrozbu, šance, že by Arabové získali dostatečnou sílu pro podobný výboj, byla dle izraelských zpravodajských služeb mizivá.[12] Dalším problémem byla role izraelských médií v konfliktu. Z údajné snahy nevzbuzovat ve veřejnosti zbytečnou paniku, případně neohrožovat bezpečnost vojenských operací, domácí média neposkytovala přehled vývoje na frontě. Ten byl ovšem volně dostupný v zahraničních médiích. Ve spojení s chaotickou mobilizací v úvodu války pak tato cenzura uvedla Izraelce do ještě větší nejistoty. Nedostatek informací a narůstající nedůvěra vůči vládním představitelům posléze vedly ke vzniku protestních hnutí.[13]

Agranatova komise

The Agranat Commission. From left to right: Yigael Yadin, Moshe Landau, Simon Agranat, Yitzhak Nebenzahl, and Haim Laskov. December 1973.

Agranatova komise v prosinci 1973

Nespokojenost veřejnosti si v následujícím roce vyžádala vznik tzv. Agranatovy komise, která pod vedením izraelského vrchního soudu vyšetřovala okolnosti a selhání, které k válce vedly. Ze zprávy vyplynulo následující:

Přestože měla izraelská rozvědka důkazy o vojenských manévrech na obou frontách, v domnění, že Egypt nezaútočí bez získání letecké převahy nad Izraelem, a že Sýrie nepodnikne útok samostatně bez podpory jiného státu, byla tato svědectví podceněna. Následkem toho pak Izraelské obranné síly neměly dostatek času na mobilizaci záložních jednotek. Komise doporučila reorganizaci izraelské rozvědky, stejně jako propuštění nejvyšších činitelů.[14] Ovšem i změny, kterými izraelské instituce v důsledku války prošly, byly kritizovány jako nedostatečné. Překvapením také bylo, že komise mezi viníky neoznačila ministra obrany Moše Dajana, který byl veřejností vnímán jako symbol izraelského selhání, ani premiérku Goldu Meirovou. Po zveřejnění zprávy Agranatovy komise se však rozpoutala ostrá politická debata, následkem čehož Golda Meirová spolu se svým kabinetem rezignovala.[15]

Zisky pro Izrael

Válka jednoznačně neznamenala pro Izrael kompletní porážku. Přes nesporný psychologický dopad židovský stát z poválečného uspořádání těžil nejvíce. Nikdy předtím neměl Izrael takovou rozlohu, jako na konci Jomkipurské války. Po zastavení palby stála izraelská vojska na sto kilometrů od Káhiry a padesát kilometrů od Damašku.[16] Izrael tak mohl těžit ze strategické pozice pro vyjednávání. Došlo navíc k omezení zbrojení pod dohledem pozorovatelů OSN v Sýrii, na jižní frontě Egypťané souhlasili se znovuotevřením Suezského kanálu a osídlením přilehlých oblastí. Izrael stáhl svá vojska z pravého břehu kanálu, zároveň ale byla limitována egyptská vojenská přítomnost. Izraelci tak získali jistotu, že v budoucnu nebudou čelit podobně překvapivému útoku. Současně významně těžil na diplomatické půdě. Vůbec poprvé v historii svého státu vedli Izraelci po válce přímá jednání s arabským národem, která později vedla k definitivnímu usmíření.

Pokud do poválečného uspořádání započítáme i mírový proces s Egyptem z konce 70. let, Izrael musel Egyptu vrátit území Sinajského poloostrova. Výměnou však získal mírovou dohodu a trvalé navázání diplomatických vztahů s nejsilnější, a zároveň nejnebezpečnější zemí v regionu.[17] Otázkou je, zda by Izrael přistoupil na mírová jednání s Egyptem bez událostí Jomkipurské války. Z výzkumu z předválečných let, kdy se uvažovalo o navrácení egyptského přímořského města Sharm el-Sheikh vyplývá, že přes 96 % Izraelců tuto variantu odmítalo.[18] Musíme však uvážit, že tato reakce vycházela z přesvědčení, že arabské země nemají nejmenší úmysly na mírové urovnání s Izraelem. Víra ve vlastní vítězství v Jomkipurské válce vrátila Egyptu hrdost, díky níž mohl izraelský stát uznat. Izrael byl naopak připraven přijmout určité kompromisy, aby dosáhl míru. Lze tedy souhlasit s hypotézou, že obě strany souhlasily s mírovým procesem právě kvůli Jomkipurské válce.

Egypt před válkou

Na straně Egypta je nejprve důležité prozkoumat důvody, které jej k Jomkipurské válce vedly. V roce 1973 byl Egypt revizionistickým státem. Anwar Sadat se primárně snažil o změnu statu quo v arabsko-izraelském konfliktu, který se od roku 1967 nevyvíjel. Porážka v Šestidenní válce a ztráta Sinajského poloostrova byla pro Araby stejně silným stigmatem, jako později Jomkipurská válka pro Izraelce. Sadat chtěl vést válku takovým směrem, aby došlo k zapojení supervelmocí, které by se následně podílely na mírových jednáních. Klíčovým pro něj bylo upevnění vztahu se Spojenými státy, věřil totiž, že v případě konfliktu bude mít USA na Izrael stejný vliv jako během Suezské krize. Zároveň se Sadat od počátku své vlády snažil o odpoutání se od závislosti na SSSR. Probíhající politika détente mezi světovými velmocemi však naznačovala, že ani jedna z mocností nebude mít na Sadatově plánu zájem.[19]

Egyptský pohled na válku

sadat and mubarak in yom kippur war

Anwar Sadat (vlevo) s Mubarakem

Vnímání Jomkipurské války zcela zrcadlilo izraelský pohled. Namísto skepse nahlíželi Egypťané na válku jako na jeden z nejvítěznějších okamžiků vlastní historie, což je přes praktickou vojenskou porážku na první pohled pozoruhodné. Vychází však z předpokladu, že Egypťané válku skutečně nezačali s cílem definitivně zničit izraelský stát, nýbrž s cílem změnit svou situaci vycházející z roku 1967. Navrácení hrdosti egyptskému národu bylo klíčovým motivem pro vyvolání konfliktu. To však nic nemění na skutečnosti, že Sadat musel s koncem války své cíle přehodnotit. Ještě 16. října během svého projevu v Káhiře zopakoval hlavní důvody, které ho k válce vedly, tedy navrácení okupovaného území z roku 1967 a legitimní vyřešení palestinské otázky.[20] Během mírových rozhovorů v 70. letech však otázka Palestinců zůstala bez povšimnutí, což silně pobouřilo ostatní arabské státy. Po podpisu první dohody mezi Egyptem a Izraelem vydala Liga arabských států prohlášení, ve kterém odsoudila kroky prezidenta Sadata jako obrovskou zradu arabských národů.[21] Následně v roce 1979, po uzavření smluv z Camp Davidu, bylo egyptské členství v lize pozastaveno.[22]

Syrský neúspěch

Asad

Na rozdíl od svého partnera Sýrie ve válce neznamenala žádný úspěch. Prezident Háfiz al-Asad přistoupil do vojenské koalice z podobných důvodů jako Egypťané – chtěl získat zpět území Golanských výšin, okupované Izraelem od roku 1967 a zároveň s podporou Sovětského svazu donutit mezinárodní společenství řešit otázku palestinského obyvatelstva. Zatímco ještě 15. října Asad ve svém projevu z Damašku zdůrazňoval arabskou jednotu,[23] pozdější egyptské bilaterální uzavření míru považoval za zradu. S koncem války Sýrii nezbylo žádné území na Golanských výšinách, současně musela souhlasit s kontrolou zbrojení v oblasti pod dohledem pozorovatelů OSN.[24] Izraelci takto získali snazší kontrolu nad hranicemi než kdykoliv předtím. Částečnou příčinou syrského neúspěchu bylo zapojení koalice arabských armád do útoku na severní frontě. Absence společného výcviku, nedostatečná koordinace a rozlišnost strategických cílů se projevila v prvních okamžicích války.[25] Jako ospravedlnění prohry arabských států sloužila americká podpora Izraele, kterou Asad na konci války vytrvale zdůrazňoval. Zároveň podle něj egyptské rozhodnutí ukončit válku předčasně zabránilo Sýrii v připravované triumfální protiofenzívě.

Z předchozích odstavců vyplývá, že přes zřejmé izraelské vítězství vnímají zúčastněné státy výsledek dodnes jinak. To je způsobeno několika faktory. Jedním z nich je obrovská role společnosti, utvářející kolektivní vědomí. Zatímco izraelská veřejnost prožívala v úvodu války trauma z překvapivého útoku, Egypťané naopak těžili z momentů slávy. Další událostí, která podpořila arabské přesvědčení o vítězství, byl vývoj okolo obklíčení 3. armády u Suezského průplavu. Díky diplomacii Henryho Kissingera, který věděl, že pro možnost budoucího vyjednávání armáda musí zůstat nedotčena, tak egyptská vojska prakticky nebyla poražena. Nejsilněji tedy působil psychologický dopad války.

Role USA

Vnímání Izraele jako poraženého státu zčásti vyplývá z účasti supervelmocí v závěru konfliktu. Letecký most vytvořený Spojenými státy, podíl Henryho Kissingera na mírovém procesu, to vše naznačuje zvyšující se závislost Izraele na USA. Tato teze je však podrobena kritice.[26]

Letecký most

Přestože se jednalo o největší leteckou podporu v dějinách USA,[27] letecký most Spojených států začal fungovat až v okamžiku, kdy se vojenské operace ve válce obrátily ve prospěch Izraele. Prezident Nixon v době Jomkipurské války čelil riziku impeachmentu na domácí půdě a Kongres byl mimo aféru Watergate uprostřed jednání o válce ve Vietnamu, blízkovýchodní krize tedy z počátku nebyla hlavním problémem americké zahraniční politiky. Vyjednávání o zřízení letecké podpory tak byla dlouhá a zásobování zprvu probíhalo pouze na několika linkách El Al. Izrael posléze kritizoval americký postup, který podle něj způsobil, že nedošlo k drtivé porážce arabské koalice. Kissinger tuto kritiku odmítal s tím, že se Spojené státy snažily vyhnout riziku ropného embarga. Obecně známé Kissingerovy záměry na Blízkém východě však nahrávají tvrzení Izraelců.

Kissingerova představa

Henry_A_Kissinger

Jednou z nejvýznamnějších postav Jomkipurské války a následných mírových jednání byl bezesporu poradce pro národní bezpečnost a americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Kissinger měl jasnou představu o ideálním výsledku války. Izrael musel zvítězit, americký spojenec, navíc s významnou americkou materiální podporou, nemohl z konfliktu vyjít jako poražený. Na druhou stranu, Sadat se měl stát Kissingerovým spojencem v budoucích jednáních, nesměla proto být pošlapána hrdost egyptských vojáků. Kissinger chtěl navíc v Sadatovi vyvolat pocit, že Sovětský svaz neposkytl Egyptu dostatečnou podporu a v USA nalezne lepšího spojence. Přestože se Spojené státy snažily o udržení dobrého vztahu se Sověty, proti snahám Moskvy vojensky zasáhnout do závěru války ostře vystoupily.

Vliv Ameriky na izraelská jednání je nepopiratelný, nelze však říct, že by byla izraelská strategie přímo řízena Washingtonem. USA navíc čelily kritice, že nepodporovaly Izrael již před začátkem konfliktu, jak tomu bylo mezi Sovětským svazem a arabskými státy. Vztah Izraele a USA se od Jomkipurské války považuje za jednoznačně posílený, ne však dramaticky závislý. Z partnerství těžily obě strany zároveň.[28]

Ropné embargo

Přes účast obou velmocí studené války měl mít blízkovýchodní konflikt pouze regionální dopad. Ve středu 17. října však Organizace arabských zemí vyvážejících ropu v reakci na americkou pomoc Izraeli uvalila ropné embargo. Embargo se zprvu týkalo pouze Spojených států, později byly zasaženy další státy. Pod podmínkou stažení Izraelců z území okupovaných od roku 1967 a otevření otázky legitimizace Palestinců došlo k snížení produkce ropy o 5 %, přičemž o stejnou hodnotu se produkce snižovala každý další měsíc. Současně došlo ke zvýšení ceny ropy na čtyřnásobek původní hodnoty. Pozoruhodný je rozdíl mezi embargem během Šestidenní a Jomkipurové války. Zatímco v roce 1967 se cena ropy v důsledku embarga zvýšila jen nepatrně a po konci války došlo ke stabilizaci, v roce 1973 již nedošlo k návratu ceny na původní hodnotu. Přestože bylo embargo odvoláno až v květnu následujícího roku, fakticky fungovalo pouhé dva měsíce. Ropný šok však způsobil ekonomickou krizi po celém světě.[29]

Gas Line

Čekání na benzín v USA 1973

Účinek ropného embarga

Uvalení ropného embarga bylo zásadní kapitolou ve vývoji Jomkipurské války, otázkou však zůstává, do jaké míry bylo embargo pro arabské státy přínosné. Z ekonomického hlediska zasažené státy utrpěly obrovské ztráty, země vyvážející ropu naopak získaly nezměrné bohatství a zlepšila se tak jejich sociopolitická situace. Hrozba závislosti na ropě však vedla země vyspělého světa k rozvoji inovací ve snaze zajistit ropnou soběstačnost, pro vědecký rozvoj tak bylo embargo ironicky přínosné. Zároveň se zasažené země uchýlily k obchodu se stabilnějšími partnery. Důsledkem toho došlo k částečnému odklonu exportu z arabských států, které ropné embargo iniciovaly. Z politického hlediska lze embargo rovněž označit za neúspěšné. Přestože vyvolalo silnou diskuzi mezi členy NATO o americkém podílu na ropném šoku, Spojené státy letecký most do Izraele nepřerušily. Stejně tak zůstal beze změn obecný směr americké zahraniční politiky vůči arabsko-izraelskému konfliktu.[30]

Závěr

Jomkipurská válka byla zlomovou událostí ve vývoji arabsko-izraelského konfliktu. Překvapivý útok egyptských a syrských vojsk na Izrael v říjnu 1973 nastartoval sérii událostí, které natrvalo změnily rozložení sil na Blízkém východě. Tento závěr shrňuje regionální i světový kontext konfliktu.

Přestože se Izraelské obranné síly zmobilizovaly a úspěšně odrazily arabský útok jak na Sinaji, tak na severní hranici se Sýrií, šok z nečekaného vpádu měl na Izraelce hluboký dopad. Špatné vyhodnocení situace předcházející jomkipurské tragédii izraelskými představiteli a zpravodajskými službami mělo za důsledek nejkrvavější válku v historii státu. Odhalení těchto nedostatků vedlo k silné nevoli obyvatelstva, které si po skončení konfliktu vyžádalo vznik Agranatovy komise.

Studie měla za cíl porovnat pohled na výsledek války ze strany Izraele a Egypta. Přes faktické vojenské vítězství Izraele byl psychologický dopad války protikladný. Zatímco Izraelci vnímají Jomkipurskou válku jako jeden z nejtraumatičtějších okamžiků své historie, pro Egypťany válka naopak znamenala očištění z potupné porážky z roku 1967. S příchodem mírového procesu však museli Egypťané částečně pozměnit své původní cíle. Výměnou za mírovou dohodu a navázání diplomatických styků byl Egyptu navrácen Sinajský poloostrov, otázka palestinské samosprávy ale zůstala otevřena. Uznání Izraele nejsilnějším arabským státem vyvolalo v regionu silnou reakci. Vedle palestinského obyvatelstva se nejvíce poškozenou cítila Sýrie. Nejenže v Jomkipurské válce přes veškerá očekávání nezískala území Golanských výšin, egyptský souhlas s diplomatickým procesem pod taktovkou Spojených států považovala za zradu arabské jednoty.

Begin,_Carter_and_Sadat_at_Camp_David_1978

Camp David Accords: Menachem Begin, Jimmy Carter, Anwar El Sadat

V studii se potvrdila i úvodní hypotéza, že k mírovému procesu mezi Egyptem a Izraelem, který vyvrcholil podpisem dohod v Camp Davidu, došlo právě v důsledku Jomkipurské války. Sadat vyšel z konfliktu jako válečný hrdina a Egypt tak byl připraven přijmout mírové ujednání, Izrael byl naopak ochoten učinit určité ústupky, jakým bylo navrácení Sinajského poloostrova.

Významnou roli v konfliktu hrály Spojené státy, které se prostřednictvím amerického diplomata Henryho Kissingera staly mediátorem mezi jednotlivými aktéry. USA v době blízkovýchodní krize zažívaly drama na domácí scéně v podobě aféry Watergate, současně byl Kongres uprostřed jednání o válce ve Vietnamu. Kissinger měl nicméně zformulovanou představu o ideálním uspořádání Blízkého východu a narůstající angažovanost Sovětského svazu byla důvodem k reakci. Pomoc, kterou Spojené státy do Izraele poslaly, byla značná, ze strany Izraele však často kritizována jako nedostatečná či opožděná. Americká podpora rovněž sloužila pro arabské státy jako argument prohry.

Celosvětového rozměru nabyl konflikt ve svém závěru. Úvodní limitované dodávky pomoci do Izraele Američané obhajovali tvrzením, že se snaží předejít ropnému embargu. To se však stalo skutečností 17. října. Snížení produkce o 5 % a raketový nárůst ceny na čtyřnásobek původní hodnoty vyvolal celosvětovou ekonomickou krizi. Ropný šok natrvalo proměnil světové trhy a cena ropy již nikdy neklesla pod říjnovou hodnotu. Ropné embargo mělo na druhou stranu svá pozitiva. Rozvoj inovací, snažících se omezit ropnou závislost, byl nastartován právě v 70. letech. Naopak pro země, které embargo iniciovaly, nebyly výsledky tolik příznivé. Přestože z ekonomického hlediska významně těžily, jako politická zbraň embargo selhalo. Spojené státy se svou podporou Izraele neustaly.

Jomkipurská válka znamenala obrovský průlom v blízkovýchodní politice. Přes traumatické vnímání tato událost přinesla Izraelcům mírovou dohodu s nejsilnější arabskou zemí v regionu. Ačkoliv je arabsko-izraelský konflikt dodnes otevřeným tématem, události Jomkipurské války ukázaly možnost diplomatického řešení.


Použitá literatura

Primární zdroje

Henry Kissinger, Krize: Anatomie dvou hlavních krizí zahraniční politiky (Praha: Nakladatelství Academia, 2006).

„Agranat Commission“, The Knesset, https://www.knesset.gov.il/lexicon/eng/agranat_eng.htm (staženo 24. 4. 2014).

Sekundární zdroje

Periodika

A.R. Alhajji, „The oil weapon: past, present, and future“, Oil & Gas Journal 103, č. 17 (2005): 22–33, http://search.proquest.com (staženo 25. 4. 2014).

Uri Bar-Joseph, „Israel’s Intelligence Failure“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 11–35, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

Uri Bar-Joseph, „Lessons not Learned: Israel in the Post-Yom Kippur War Era“, Israel Affairs 14, č. 1 (2008): 70–83, http://www.ebscohost.com (staženo 2. 3. 2014).

Simcha Dinitz, „The Yom Kippur War: Diplomacy of War and Peace“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 104–126, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

Galia Golan, „The Soviet Union and the Yom Kippur War“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 127–152, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

Gabriella Heichal, „Perception, Image Formation and Coping in the Pre-Crisis Stage of the Yom Kippur War“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 195–220, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

P.R. Kumarasawamy, „Revisiting the Yom Kippur War: Introduction“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 1–10, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

Susan Hattis Rolef, „The Domestic Fallout of the Yom Kippur War“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 177–194, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

Avraham Sela, „The 1973 Arab War Coalition: Aims, Coherence, and Gain-Distribution“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 36–69, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

Shmuel Tzabag, „The End of the Yom Kippur War between Israel and Egypt: Continuity versus Change in Israeli Positions on the Cease-Fire Issue“, Israel Affairs 13, č. 1 (2007): 141–163, http://www.ebscohost.com (staženo 2. 3. 2014).

Shmuel Tzabag, „Termination of the Yom Kippur War between Israel and Syria: Positions, Decisions and Constraints and Israel’s Ministerial Level“, Middle Eastern Studies 37, č. 4 (2001): 182–205, http://search.proquest.com (staženo 1. 3. 2014).

Monografie

Shlomo Ben-Ami, Scars of War, Wounds of Peace: The Israeli-Arab Tragedy (Cary: Oxford University Press, 2006), 148–172, http://ebrary.com (staženo 16. 4. 2014).

T. G. Fraser, The Arab Israeli Conflict (New York: Palgrave Macmillan, 2004).

George W. Gawrych, The 1973 Arab-Israeli War: The Albatross of Decisive Victory (Kansas: Leavenworth papers, 1996), http://usacac.army.mil/CAC2/ (staženo 2. 3. 2014).

Martin Gilbert, Dějiny Izraele (Praha: BB art, 2002).

Chaim Herzog, Arabsko izraelské války (Praha: NLN, 2008).

Dominic Johnson, Failing to Win: Perceptions of Victory and Defeat in International Politics (Cambridge: Harvard University Press, 2006), 164–204, http://ebrary.com (staženo 16. 4. 2014).

Paul Johnson, Dějiny židovského národa (Praha: Rozmluvy, 1996).

Walter Laqueur a Barry Rubin, eds., The Israel-Arab Reader (New York: Penguin Books, 2008).

Jan Wanner, Krvavý Jom Kippur (Praha: Libri, 2002).

 

1S vojenskou a peněžní podporou jordánských, iráckých a dalších arabských zemí.

2 Kissinger, „Krize“, 18.

3Chaim Herzog, Arabsko izraelské války (Praha: NLN, 2008), 287.

4 Dominic Johnson, Failing to Win: Perceptions of Victory and Defeat in International Politics (Cambridge: Harvard University Press, 2006), 166, http://ebrary.com (staženo 16. 4. 2014).

5 Walter Laqueur a Barry Rubin, eds., The Israel-Arab Reader (New York: Penguin Books, 2008), 152.

6Kissinger, „Krize“, 237.

7 Jan Wanner, Krvavý Jom Kippur (Praha: Libri, 2002), 289.

8 Johnson, „Failing to Win: Perceptions of Victory and Defeat in International Politics“, 164.

9 Ibid., 170.

10 Ibid., 178.

11 P.R. Kumarasawamy, „Revisiting the Yom Kippur War: Introduction“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 2, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

12 Susan Hattis Rolef, „The Domestic Fallout of the Yom Kippur War“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 178, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

13 Rolef, „The Domestic Fallout of the Yom Kippur War“, 178.

14 Laqueur a Rubin, eds., „The Israel-Arab Reader“, 163.

15 „Agranat Commission“, The Knesset, https://www.knesset.gov.il/lexicon/eng/agranat_eng.htm (staženo 24. 4. 2014).

16 Johnson, „Failing to Win: Perceptions of Victory and Defeat in International Politics“, 177.

17 Ibid., 178.

18 Ibid., 180.

19 Johnson, „Failing to Win: Perceptions of Victory and Defeat in International Politics“, 181.

20 Laqueur a Rubin, eds., “The Israel-Arab Reader”, 150.

21 Ibid., 216.

22Johnson, „Failing to Win: Perceptions of Victory and Defeat in International Politics“, 183.

23 Laqueur a Rubin, eds., „The Israel-Arab Reader“, 146.

24 Johnson, „Failing to Win: Perceptions of Victory and Defeat in International Politics“, 183.

25 Avraham Sela, „The 1973 Arab War Coalition: Aims, Coherence, and Gain-Distribution“, Israel Affairs 6, č. 1 (1999), 59, http://www.ebscohost.com (staženo 23. 4. 2014).

26 Johnson, „Failing to Win: Perceptions of Victory and Defeat in International Politics“, 197.

27 Letecký most zřízený během Jomkipurské války přepravil více materiálu než ten během berlínské krize.

28 T. G. Fraser, The Arab Israeli Conflict (New York: Palgrave Macmillan, 2004), 96.

29A.R. Alhajji, „The oil weapon: past, present, and future“, Oil & Gas Journal 103, č. 17 (2005): 22–33, http://search.proquest.com (staženo 25. 4. 2014).

30Alhajji, „The oil weapon: past, present, and future“, 22-33.