Václav NěmecVáclav Němec, vysokoškolský pedagog působící na katedře filosofie Univerzity Karlovy, byl organizátorem a moderátorem panelové diskuse „Budování demokracie v Česku“, která se konala při příležitosti 24. výročí 17. listopadu na půdě FF UK. V této panelové diskusi vystoupili Petr Pithart, Petr Havlík, Lukáš Jelínek a Petr Robejšek. Panelisté hodnotili uplynulých 24 let polistopadového vývoje. Zejména ti, kteří byli protagonisty tehdejšího dění, přiblížili některé okolnosti spojené se Sametovou revolucí. Minulé události se panelisté snažili vztáhnout k dnešku, aby hledali příčiny stavu české demokracie. Diskusi spolu s Filozofickou fakultou pořádala občanská platforma Vraťte nám stát!.

Václav Němec je zároveň jedním ze signatářů nedávného protestního dopisu platformy Vraťte nám stát! proti udělení Truman-Reaganovy medaile za svobodu Václavu Klausovi. Položili jsme mu několik otázek ohledně panelové debaty k výročí 17. listopadu i zmíněného protestního dopisu. V rozhovoru kromě jiného vysvětluje důvody svých kritických postojů vůči bývalému prezidentu České Republiky.

Jak panelovou diskusi hodnotíte?

Cílem debaty nebylo vzpomínat na listopad 1989, ale spíše pokusit se o diagnózu současného stavu naší demokracie a provést bilanci toho, do jaké míry byl náš přechod k demokracii úspěšný – či neúspěšný. V tomto ohledu snad debata svůj účel splnila. Z úst Petra Havlíka a Petra Pitharta, kteří byli důležitými aktéry událostí uplynulých 24 let, například zazněla zajímavá svědectví o klíčovém období devadesátých let, kdy u nás docházelo k „prvotní akumulaci kapitálu“ a zároveň s tím ke kumulaci ekonomické a politické moci, jejíž důsledky zatěžují naši demokracii dodnes. Oba politologové: Lukáš Jelínek a Petr Robejšek se pokusili vývoj v naší zemi zasadit do širších kontextů, ale jejich analýzy se s pohledy obou pamětníků poněkud míjely. Komplexnější hodnocení uplynulých 24 let debata podle mého soudu nepřinesla, na to by zřejmě bylo potřeba více času.

FF-9700-version1-_20131117img_8831_fullByly podle Vás projevy panelistů dostatečně sdílné a kritické, nebo Vám něco i po těchto stránkách chybělo? Narážím na Vaši nepříliš vyslyšenou výzvu k otevřené kritice konkrétních osob či konkrétních skupin osob, které se podílely na polistopadovém vývoji.

Po této stránce jsem byl poněkud zklamán. Myslím, že zejména Petr Pithart mohl být otevřenější, zvláště když ve svém článku v MF Dnes ze 16.11. vyzýval mladou generaci, aby se lidí z jeho generace ptala, jak to tehdy bylo a nijak je přitom nešetřila. Při této výzvě sice měl na mysli primárně dobu normalizace, ale podle mne je tato otázka neméně na místě, pokud jde o uplynulých 24 let. Dokonce si myslím, že otevřeně mluvit o této době je dnes naléhavější a vyžaduje to větší odvahu. Petr Pithart přitom leccos ví např. o tom, jak to bylo s černými penězi a tajnými konty ODS v devadesátých letech, kvůli nimž na podzim 1997 padla vláda Václava Klause. V tomto ohledu byl sdílnější Petr Havlík, který např. líčil, jak na ministerstvu financí na počátku devadesátých let za působení Václava Klause uplatňovali svůj vliv lidé jako Viktor Kožený či Boris Vostrý a že některé nedostatky v zákonech o velké privatizaci nevznikly nedopatřením, ale přímo na objednávku těchto lidí, kteří potom díky těmto mezerám v zákonech pohádkově zbohatli. Ale i Petr Havlík by toho mohl vyprávět víc. Škoda, že na debatě nezaznělo např. jeho svědectví o tom, jak se před volbami 1992 kolem ODS začala rojit a nabízet jí štědré sponzorské dary velmi pochybná individua, nezřídka z kriminálního prostředí. Havlík, který se jako tehdejší volební manažer ODS zasloužil o její drtivé volební vítězství, Klause před těmito lidmi varoval a postavil ho před volbu: buď se Klaus odřízne od těchto lidí nebo se s ním Havlík ukončí spolupráci. Václav Klaus si tehdy vybral to druhé. Myslím, že tento příběh velmi názorně objasňuje historické příčiny problémů, v nichž se dnes zmítají některé parlamentní strany a díky nim i česká demokracie jako taková.

Zaujal mě příspěvek Petra Robejška, že odpovědnost občanů za politické poměry se především odvíjí od jejich (ne)aktivity v členských základnách politických stran. Přitom sledujeme, že zavedené strany se dlouhodobě potýkají s úbytkem členů a členství ve straně obecně zpravidla není vnímáno pozitivně. Souhlasíte s Petrem Robejškem? Vzdáváme se opravdu odpovědnosti za politiku, když nejsme ochotni působit v členské základně nějakého politického hnutí či strany?

Výzva Petra Robejška, aby naše politické strany byly infiltrovány „normálními lidmi“, je jistě zcela na místě. Jenom se obávám, že pan Robejšek nemá úplně jasnou představu, jak silné filtry proti „normálním lidem“ si některé z těchto stran nastavily a jaké zabetonované poměry v nich panují. Jinak ale s jeho hodnocením české veřejnosti i s jeho výzvou k větší politické angažovanosti souhlasím. Robejšek měl určitě pravdu v tom, že česká veřejnost je příliš pasivní a ve vztahu k moci se často chová lokajsky. Jenom si na rozdíl od něj myslím, že některé ze stran jsou již tak zkorumpované a možnost je změnit zdola je tak minimální, že vstupovat do nich nemá smysl a možná se to ani neslučuje s dobrými mravy. Některé strany jsou v rukou úzkých mocenských skupin a různých temných figur v pozadí, které rozhodně nestojí o to, aby byl jejich mocenský monopol narušen nějakými vetřelci zvnějšku. Takové strany by se neměly obnovovat, ale spíše nechat zaniknout. Petr Robejšek navíc nezmínil alternativní možnost, jak se politicky angažovat, totiž organizovat se na občanské bázi. Touto cestou lze podle mne rovněž vyvíjet účinný tlak na zlepšení poměrů a navíc vytvářet podhoubí pro politickou alternativu, která nebude svázaná se současným politickým establishmentem.

Můžete uvést jeden nebo dva postřehy, které Vás zaujaly nejvíce, se kterými se ztotožňujete a na které je dnes potřeba klást důraz?

Pro mne osobně byl zajímavý střet různých pohledů na současnou krizi české demokracie mezi Petrem Robejškem a Petrem Havlíkem. Robejšek mluvil především o krizi západního světa a demokracie jako takové, o současné krizi kapitalismu, která postihla západní svět a prezentoval krizi české demokracie jako součást tohoto širšího fenoménu. Havlík proti tomu zdůrazňoval, že naše situace má své specifické příčiny a hlavně konkrétní viníky a odmítl takovéto paušální převádění našich problémů na problémy západního světa jako mlžení, které především poskytuje alibi těmto viníkům.

Jak dlouho spolupracujete s iniciativou Vraťte nám stát?

V iniciativě Vraťte nám stát! působím od jejího počátku, tj. od jara 2012. Impulsem k ustavení této platformy bylo zveřejnění odposlechů mezi Pavlem Bémem a Romanem Janouškem. Tehdy se zástupci asi 40 občanských iniciativ shodli, že praktiky, o nichž podávají svědectví tyto odposlechy, vážně ohrožují naši demokracii a je třeba proti tomu něco dělat. Obrátili jsme se proto na strany zastoupené v tehdejším parlamentu s požadavkem na zřízení nezávislé parlamentní komise pro vyšetření napojení organizovaného zločinu na politiku a veřejnou správu, v níž by byli zastoupeni respektovaní příslušníci právního stavu, zástupci protikorupčních iniciativ, akademické obce, duchovní a další důvěryhodné osobnosti. Požadovali jsme, aby tato komise prozkoumala materiály BIS z posledních let mapující propojení politiků a dalších veřejných činitelů s organizovaným zločinem. Hlasování o poslaneckém návrhu, který měl zřízení komise umožnit, však bylo poslanci neustále odkládáno. Intenzivněji se práci pro tuto platformu věnuji od kampaně proti Klausově novoroční amnestii, která nám zabrala několik týdnů a vyústila v historicky bezprecedentní obvinění ex-prezidenta z velezrady senátem.

Nedlouho před 17. listopadem též Vaše iniciativa protestovala proti tomu, že Václavu Klausovi byla udělena Truman-Reaganova medaile za svobodu. Výzva, jejímž jste signatářem, dokonce žádala, aby tato medaile byla Václavu Klausovi odňata. Nezdá se vám však že ohledně této medaile došlo k mírné dezinterpretaci, byť možná i díky některým Klausovým prohlášením? Nedostal ji přímo za boj proti komunismu, jak se hlásalo, ale spíše za obecnou podporu svobody a demokracie.

Truman-Reaganova medaile za svobodu má být udělována „osobám a institucím, jež prokázaly celoživotní oddanost svobodě a demokracii a odpor proti komunismu a všem jiným formám tyranie“. Václav Klaus nikdy nebyl odpůrcem komunistického režimu, nikdy neriskoval své postavení či ztrátu zaměstnání, nepodepsal ani žádnou protirežimní petici. Proti komunismu se začal otevřeně vymezovat až po roce 1989. Zároveň se ale nikdy netajil svou averzí vůči skutečným disidentům včetně Václava Havla a soustavně proti nim vedl ideový i poziční boj. Pokud jde o boj proti „komunismu v širším smyslu“, pak se nabízí otázka, co tím vlastně Klaus myslí. Ve svém projevu při předávání Truman-Reaganovy medaile sám prohlásil, že nyní se „musíme utkávat s komunismem v jeho nových převlecích,“ přičemž vyjmenoval „agresivní human-rightismus,“ „transnacionální progresivismus“ a „moderní environmentalismus“ atd. „Komunismem v širším smyslu“ má tedy patrně na mysli své obvyklé nepřátele: lidskoprávní organizace, Evropskou unii a ekology. S tímto jeho bojem proti různým umělým strašákům přitom ostře kontrastuje jeho naprostá lhostejnost k otázce porušování lidských práv ve světě, která mu dovoluje navazovat vřelé vztahy s diktátory všeho druhu. Myslím, že je urážkou památky lidí, jako byli Milada Horáková, Václav Havel, Lech Wales či Jan Pavel II., jestliže byla vedle nich udělena medaile za svobodu politikovi s takovýmto profilem a takovýmito postoji. Snad lze Klausovi přiznat jisté zásluhy na přechodu od totalitního systému k demokracii a tržnímu hospodářství v první polovině 90. let minulého století. Ale právě do té doby sahají kořeny jeho propojení s pochybným byznysem či vyloženě kriminálním prostředím, které nám znovu připomněla novoroční amnestie, při níž se téměř třetina kauz, na něž se vztahoval článek II, týkala lidí napojených na ex-prezidenta či jeho okolí.

Jak se stavíte ke Klausově odpovědi ohledně oprávněnosti jeho zásluh, že výzva, jejímž jste signatářem, nepatřičně redukuje pojem boje proti komunismu, jelikož “s nacismem nebojovali pouze partyzáni, s komunismem pouze chartisté”?

S komunismem jistě nebojovali pouze chartisté, stejně jako s nacismem nebojovali pouze partyzáni. Ale nechápu, proč udělovat vyznamenání za boj s komunismem člověku, který s ním nebojoval vůbec. Klausův výrok je typickým odvedením řeči od jádra problému. Ve výzvě se neříká, že by měli právo na vyznamenání pouze chartisté, ale že takováto medaile předpokládá alespoň nějaký skutečný projev odvahy či odporu proti komunismu (nikoli zpozdilé a silácké vymezování se vůči němu, když už je dobojováno). Žádný takovýto projev jsme však u Václava Klause nezaznamenali.

Jak probíhá sestavování takového dopisu či výzvy známými osobnostmi? Kdo jej sepisuje, edituje a jak těžké je sehnat známé osobnosti?

Záleží na typu a účelu výzvy. Tento dopis nebyl peticí, jejíž příprava je technicky i organizačně složitější. Šlo o dopis či výzvu podepsanou představiteli platformy Vraťte nám stát!, většina signatářů jsou členy výboru, který tuto iniciativu reprezentuje. Se sháněním podpisů v tomto případě tedy nebyl velký problém. Sepisování se vždy ujme ten, kdo má zrovna volnou kapacitu a kdo dané problematice věcně nejlíp rozumí, ostatní pak text připomínkují. Výzvy tohoto druhu vydáváme, když uznáme za vhodné a potřebné rychle veřejně reagovat na nějakou momentální událost. Náš minimální cíl je „sociálně hygienický“: aby aspoň někdo dal veřejně najevo, že nesouhlasí a že to, co se stalo, není normální. Snažíme se tak dle svých omezených možností čelit oné plíživé „normalizaci abnormálního“, kterou v naší společnosti soustavně provádějí mnozí politici včetně ex-prezidenta Klause. Někdy se nám podaří i reálně ovlivnit rozhodování politiků, jako tomu bylo v případě naší kampaně proti novoroční amnestii, která vyústila v obvinění ex-prezidenta z velezrady. Podobně se nám nedávno podařilo přesvědčit senátory, aby nehlasovali pro nominaci Jana Sváčka na ústavního soudce, kterého do této funkce navrhl prezident Miloš Zeman.

Na Klause se poslední dobou snáší kritika ze všech stran. Vy sám jste se vůči Klausovým výstupům několikrát ostře vymezil v příspěvcích do Literárních novin. Co Vás přimělo k těmto kritickým článkům a měnil se nějak Váš postoj ke Klausovi v průběhu obou jeho funkčních období?

Články z Literárních novin, později souborně vydané v knížce Apoštol svobody a dotěrná monstra, pocházejí vesměs z Klausova prvního prezidentského období, kdy ještě požíval důvěry nemalé části veřejnosti a měl mnoho obhájců i mezi novináři. Většinou šlo o analýzu Klausových projevů, v nichž jsem se snažil obnažovat základy jeho ideologie, které podle mého soudu nikdy nebyly demokratické, ani liberální v pravém smyslu toho slova, navzdory tomu, že se Klaus vždy tvářil jako velký bojovník za svobodu a demokracii. V jeho ideologii jsem nacházel prvky extremismu, které snad tehdy ještě nebyly v jeho veřejných postojích a činech tak zřetelné, ale které se pak naplno vyjevily v jeho druhém funkčním období. Musím se ale přiznat, že v posledních letech mi jeho veřejná vyjádření (nemluvě vůbec o zjevech z jeho nejbližšího okolí, jako byli Hájek či Jakl) už připadala natolik bizarní, že mi bylo zatěžko se s nimi nějak seriózně vyrovnávat. Jako stále přiměřenější prostředek vyjádření mi připadaly satirické texty či happeningy, které jsme organizovali spolu s mladší generací občanských aktivistů (např. „zatčení“ Klause chilskými policistkami, předání regionální Nobelovy ceny za literaturu, či Klausovo „svatořečení“ ).

Je přesto něco, v čem Vám Václav Klaus je či byl sympatický, za co ho respektujete?

Jak už jsem se zmínil, jisté zásluhy lze Klausovi přiznat na ekonomických reformách v první polovině 90. let, díky nimž se jakž podařil náš přechod od centrálně plánového hospodářství k tržní ekonomice. Václav Klaus se rovněž zasloužil o obnovení standardního systému politických stran u nás tím, že vybudoval ODS a vymezil se proti nestandardním pokusům o politiku na nestranické bázi. Obě tyto jeho zásluhy jsou ovšem zkaleny tím, že právě tehdy bylo zároveň zaděláno na většinu problémů, s nimiž se dnes potýkáme. Právě tehdy byla otevřena stavidla jistému typu sociální patologie v oblasti byznysu a politiky a došlo k nebezpečnému propojení obou těchto světů, takže se zde vytvořila privilegovaná vrstva politicko-ekonomické oligarchie, a to převážně z lidí bez sociálních normativů a nezřídka náležejících přímo ke kriminálnímu prostředí.

Připravil: Milan Soutor