Autorka: Pavla Hosnedlová (FSS Masarykova Univerzita, Brno)

0,,16035443_304,00

Úvod

Na první pohled se může zdát, že role jurisdikce v evropské integraci nehrála nikdy významnou roli, vzhledem k tomu, že Evropské společenství (ES) je především hospodářským uskupením, které se zaměřuje hlavně na společný trh, volný pohyb čtyř svobod či hospodářskou soutěž. Ovšem evropské právo, které reguluje tyto a další oblasti celého Společenství, bylo hluboce ovlivněno rozsudky Evropského soudního dvora (ESD). Jenomže nadřazené kompetence tohoto ještě ne zcela vyvinutého soudu často zasahovaly do ustálených tradic ústavních soudů členských států, a proto není divu, že docházelo k častým rozepřím mezi nimi.

Jedním z nejsilnějších (a troufám si tvrdit tím největším) obhájcem ústavních institucí členských států, a zároveň největším kritikem rozsáhlých pravomocí ES/EU, byl a stále zůstává Spolkový ústavní soud, který svůj nesouhlas s existencí Evropského soudního dvora a doktrínou přímého účinku a přednosti evropského práva dával často najevo. Sice odmítal využívat ustálený institut předběžné otázky, ale svůj názor vyjadřoval při přezkumu unijních smluv, které revidovaly zakládající smlouvy a rozšiřovaly pravomoci ES/EU. Nejsilnější hlas zněl v oblastech lidských práv, protože ty byly z počátku velmi málo regulovány a chráněny ze strany Společenství. Docházelo proto k častému porušování základních práv (nejen) německých občanů, které má chránit právě ústavní soud. Zároveň jsou občanská práva v SRN, podobně jako v dalších demokratických státech, kritériem ústavnosti[1]. K vlivnému postavení německého soudu jistě přispívá i pozice Německa v evropské integraci, která je zřetelně vidět v současné době, a jejich nejrozvinutější a nejpropracovanější právní úprava pravomocí ústavního soudu[2]. Jen málo jiným soudům členských států se podařilo získat takový respekt v EU, jaký má dnes Spolkový ústavní soud.

Práci jsem rozdělila do dvou hlavních částí. Nejprve v krátkosti představím Ústavní soud, včetně jeho historie, složení a pravomocí. V druhé části se nejprve zaměřím na obecný vztah Ústavního soudu k ES/EU, a poté už konkrétně představím zásadní rozhodnutí a rozsudky Spolkového soudu, které významně ovlivnily evropskou integraci. Řadím je hierarchicky, od nejstarších po nejnovější kauzy a případy.

Vzhledem k omezenému rozsahu se záměrně vyhnu rozsáhlejšímu rozboru německého soudnictví a Základního zákona, jejichž specifika by jistě vydala na další desítky stránek. Jelikož se tedy budu zabývat pouze jedním soudem, v textu slovy „Soud“ či „Spolkový soud“ mám stále na mysli Spolkový ústavní soud.

1 Spolkový ústavní soud

Spolkový ústavní soud je nejvyšším německým/spolkovým soudem (viz hierarchie německého soudnictví – Obrazová příloha, Obrázek 1), který střeží ústavu/Základní zákon, a proto do jeho jurisdikce spadají ústavní otázky a občanskoprávní záležitosti. Sídlí v Karlsruhe, tedy podobně jako český Ústavní soud je oddělen od hlavní berlínské vlády, čímž je částečně eliminován vliv politické moci na soudní rozhodování. Také ustavuje svůj jednací řád. Ústavní soud je nezávislý a stojí nad celou hierarchií německého soudnictví, tedy i nad nejvyššími soudy a ústavními soudy jednotlivých spolkových zemí. (Kommers, Miller 2012: 17, Bundesverfassungsgericht 2015)

1.1 Historie

Soud byl oficiálně založen (resp. uveden do úřadu) 28. září 1951. Avšak toto datum je jen výsledkem předchozích událostí – založení Základního zákona[3], vstup v platnost Spolkového soudu 17. 4. 1951, rozhodnutí ze 4. 5. 1951 o sídle v Karlsruhe, ustavení 24 soudců v čele s prvním předsedou Hermann Höpker-Aschoff  7. září 1951, a o dva dny později vydaný první rozsudek Spolkového ústavního soudu (History: Bundesverfassungsgericht 2015).

Soud původně spadal pod spolkového Ministra spravedlnosti, ale 27. června 1952 Soud vydal „Memorandum“, které navrhl velmi uznávaný soudce Gerhard Leibholz. Na základě tohoto dokumentu byl ukončen dohled Ministra spravedlnosti nad Soudem a Soud získal rozpočtové pravomoci a plnou kontrolu nad vnitřní strukturou a záležitostmi, včetně pravomoci jmenovat své vlastní úředníky (Bundesverfassungsgericht 2015). Memorandum také upřesňovalo, „že Spolkový ústavní soud je nejvyšším ústavním orgánem, který spolupracuje s Bundestagem, Bundesratem, spolkovým kancléřem a spolkovým prezidentem, a jehož soudci jsou nejvyššími ochránci Základního zákona a mají více povinností než jiné nejvyšší soudy v SRN.“ Všechny požadavky, které ustanovovalo memorandum, plně fungovali od 60. let.  (Kommers – Millers 2012: 17)

1.2 Složení

Spolkový ústavní soud se skládá z 16 soudců starších 40 let, kteří jsou voleni několika následujícími způsoby tak, aby byla zachována jejich nezávislost a nestrannost. Soud je rozdělen do 2 navzájem nezávislých, ale rovnocenných senátů. V každém z nich zasedá 8 soudců, polovinu z nich volí Bundestag, druhou polovinu pak Bundesrat. Soudci nemohou volně přecházet mezi senáty.

Tři soudci z každého senátu jsou voleni z vyšších spolkových soudů[4] na dobu jejich úřadu v daném spolkovém soudu. (tj. do 68 let než jdou do výslužby).

Funkční období ostatních soudců je 12 let a není možné opětovné zvolení. Tři z těchto soudců jsou voleni Spolkovým sněmem, 2 jsou voleni Spolkovou radou. (Kommers 2012) Spolková rada volí soudce přímou volbou a ke zvolení je potřeba získat dvě třetiny hlasů Rady. Naopak Spolkový sněm volí nepřímou volbou prostřednictvím 12-tičlenného výboru, který je Sněmem ustaven poměrným volebním systémem (Blahož 2015: 371). Kvůli volbě soudců ze strany parlamentu může docházet k prosazování politických preferencí i v soudní moci, a střídání soudců tak závisí na vládní straně, která je v danou dobu u moci (Šlosarčík 2005: 26)

Prezident Soudu a jeho náměstek jsou voleni střídavě Sněmem či Radou. Do roku 1987 předseda Spolkového soudu předsedal 1. senátu, jeho místopředseda byl v čele 2. senátu. Po roce 1987 předseda a místopředseda mohou být zvoleni buď do 1. nebo do 2. senátu. (Kommers 2012)

V současné době je místopředseda Prof. Dr. Ferdinand Kirchhoft v 1. senátu a předseda Prof. Dr. Andreas Voßkuhle ve 2. senátu. (Bundesverfassungsgericht 2015)

Všech 16 soudců se pravidelně schází jako plénum pro řešení správních záležitostí Spolkového ústavního soudu jako celku. Plénum přerozděluje pravomoci mezi senáty, aby se zabránilo nerovnováze mezi nimi, která dominovala především na počátku Ústavního soudu, v 50. letech. (Bundesverfassungsgericht 2015)

K urychlení rozhodovacího procesu má každý senát pravomoc založit 3 a více předběžných přezkumných komor[5], z nichž každý je složen z 3 soudců. Ovšem 3 stejní soudci nesmí být spolu v jedné komoře více než 3 roky. Hlavním úkolem těchto výborů je odstranit nežádoucí žaloby, které nemají žádný ústavní význam pro práci Spolkového soudu. Oficiální stránky Bundesverfassungsgericht uvádí, že je to až 99% všech žádostí (Bundesverfassungsgericht 2015). (Pro představu, srovnání počtu případů u Soudu – Obrazová příloha, Obrázek 2)

1.3 Pravomoci

Z logiky věci, Ústavní soud zajišťuje dodržování ústavy, chrání svobodu a demokracii a posiluje tím základní práva svých občanů. Základní zákon jasně vymezuje kompetence Spolkového ústavního soudu, které jsem pro zpřehlednění vložila do jednoduché tabulky:

Zrušit základní práva (čl. 18)
Zabývat se ústavností politických stran (čl. 21 odst. 2)
Zkoumat volební výsledky (čl. 41 odst. 2)
Podat žalobu na spolkového prezidenta (čl. 61)
Řešit spory mezi nejvyššími státními orgány (čl. 93 odst. 1) či konflikty spolkových zemí (čl. 93 odst. 1 a čl. 84 odst. 4)
Provádět abstraktní soudní přezkum normativních právních aktů po jejich vyhlášení (čl. 93 odst. 1)
Zabývat se ústavními stížnostmi občanů na porušení jejich ústavních práv (čl. 93 odst. 1 pododst.4a)
Zabývat se ústavní žalobou obcí (čl. 93 odst. 1 podst. 4b)
Řešit jiné spory vymezené zákonem (čl. 93 odst. 2)
Možnost vyloučit soudce (čl. 98)
Řešit vnitrostátní ústavní spory (čl. 99)
Upřesnit soudní přezkum (čl. 100 odst. 1)
Zabývat se veřejnými mezinárodními právními činnostmi (čl. 100 odst. 2) – tedy zda je konkrétní pravidlo mezinárodního práva v souladu s německou ústavou
Zkoumat vhodnost spolkového zákona (čl. 126)

Na základě Základního zákona může Spolkový soud zrušit zákon, který sice byl přijat demokratickým způsobem, ale odporuje ústavě. To znamená, že i když není politickým tělesem, má jistý politický vliv a omezuje tím parlament a vládu. (Kommers 2012: 10-11, Blahož 2015: 375-382; Bundesverfassungsgericht 2015)

Soud může jednat pouze na něčí podnět – buď na základě návrhu soudu, nebo prostřednictvím ústavní stížnosti. Žádost/stížnost k Ústavnímu soudu o kontrole ústavnosti obecně závazných normativních právních aktů jsou oprávněné podat spolkové orgány (spolkový prezident, Spolkový sněm, Spolková rada, spolková vláda a jejich poslanci a poslanecké kluby, zemské vlády), německé soudy[6] či jednotlivci (pokud podle nich některý úřad porušil jejich základní práva). Ústavní soud vždy rozhoduje pouze o právní otázce (ústavnosti), konečné rozhodnutí ve věci sporu je ponecháno nižším soudům.  (Blahož 2015: 380-381; Fakta o Německu 2011)

2 Role Ústavního soudu SRN ve vztahu k evropské integraci

Jak již bylo nastíněno v úvodu, Ústavní soud SRN má výsadní postavení mezi ústavními institucemi členských států Evropské unie (EU), především v souvislosti s ochranou základních práv německých občanů[7]. Vzhledem k původním hospodářským (nikoliv lidskoprávním) cílům Evropského společenství (ES) nebyl z počátku kodifikován katalog lidských práv na úrovni ES. Z toho důvodu často docházelo k omezování práv občanů a zasahování do jejich životů ze strany ES. Na to obvykle upozorňoval Spolkový soud v rámci svých usnesení, rozsudků a vyjádření (Zemánek 2004: 27, 29). Jenomže ES tomu zpočátku nedávalo příliš velkou pozornost, a to i přesto, že některé akty evropského práva zasahovaly a porušovaly ústavy členských států. Tuto problematiku nakonec „vyřešil“ Evropský soudní dvůr (ESD), který ve svém rozsudku International Handelsgeseslschaft 11/70 z roku 1979 prohlásil nadřazenost evropského práva nad ústavními řády členských států (Smekal 2005: 348-349, Blahož 2015: 12). Takovou prioritu nikdy německý Ústavní soud neuznal, což nám demonstruje např. kauza eurozatykač z roku 2005.

Avšak na základě právních sporů u nižších soudů členských států (resp. na základě rozhodnutí ESD vztažených k těmto sporům v rámci prejudiciálního řízení) se postupně rozvíjel soubor lidských práv „uznávaný“ na unijní úrovni, který vycházel právě z občanských práv zakotvených v ústavách členských států a z mezinárodních lidskoprávních smluv[8] (Blahož 2015: 12-13). K takovému posunu přispívaly i případy německé jurisdikce – případ Nold 4/73, Stauder 29/69, Hauer 44/79, a další (Pospíšil, Smekal 2007: 206; Tichý 2002: 395-409). Ovšem, nepochybně k největšímu průlomu v oblasti lidských práv došlo rozhodnutím Spolkového ústavního soudu v případech označených jako Solange I a Solange II (Smekal 2005: 349).

Nejen lidskoprávní problematika je mezi ústavními soudy skloňována ve vztahu k ES a ESD. Ústavní soudy také bojují proti přesunu kompetencí[9] ze státu na nadnárodní Společenství, a s tím související oslabení národní suverenity. To způsobuje především článek 352 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy), který hovoří o „svévolném“ přesunu kompetencí z členských států na EU v případě, že je to nutné k dosažení cílů smlouvy (Smekal 2005: 350; SFEU). V podobných případech opět dominuje Spolkový ústavní soud, který se proslavil svým ústavním přezkumem Smlouvy o EU z 12. října 1993 či rozborem Lisabonské smlouvy z 30. června 2009 (Pospíšil, Smekal 2007: 206-207; Bundesverfassungsgericht 2015).

Nebylo tomu však vždy, kdy Ústavní soud odporoval ESD. Jak uvádí ve svém článku Zemánek (2004), Spolkový ústavní soud zrušil rozsudek nižšího soudu, protože nepodal předběžnou otázku k ESD a tím porušil individuální práva občanů (Zemánek 2004: 32). Podobné neočekávané chování se objevilo např. i v případech Mangold C-144/04 či Kücükdeveci vs. SWEDEX C-555/07, kde se v obou sporech jednalo o diskriminaci na základě věku při zaměstnání (CURIA 2015).

2.1 Sága Solange (I a II)

Jak již bylo z části uvedeno, k nejvýznamnějším rozsudkům Spolkového ústavního soudu ve vztahu k evropské integraci neodmyslitelně patří usnesení Solange I z roku 1974, na něhož o 12 let později navazuje případ Solange II (Smekal 2005: 349).

Spolkový ústavní soud na případ z roku 1974 o vývozní licenci na kukuřičnou moučku reaguje velmi razantně, protože se domnívá, že komunitární právo ještě nemá tak rozvinutý katalog lidských práv, a tudíž nemůže být nadřazeno nad ústavami členských států, které v sobě zakotvují ochranu základních práv občanů. Soud také neuznává komunitární právo jako součást německého právního řádu ani jako součást mezinárodního práva veřejného, protože nepovažuje ES za stát ani za mezinárodní organizaci (Tichý 2002: 414-418; Pospíšil, Smekal 2007: 207). Na druhou stranu však „uznává autonomii evropského práva a zříká se rozhodovat o platnosti či neplatnosti evropského práva. Zabývá se pouze neaplikováním komunitárního práva orgány SRN, pokud evropská norma výrazně zasahuje do německé ústavy“ (Tichý 2002: 415-417; převzato z Smekal 2005: 350). Ústavní soud si proto vyhrazuje právo na přezkum komunitárních norem ve vztahu k německému Základnímu zákonu (Smekal 2005: 349-350).

Naopak Solange II je smířlivější, a to vzhledem k rozsahu ochrany lidských práv v ES, která se za ty roky významně posílila a rozšířila. Ústavní soud zde uvádí, že „pokud Evropské společenství, zejména judikatura ESD poskytují účinnou ochranu základním právům, (…) a zaručí základní obsah lidských práv (…), nebude Ústavní soud nadále posuzovat použitelnost sekundární legislativy ES (…) a nebude ji poměřovat základními právy zaručenými ústavou SRN“ (Tichý 2002: 419).

2.2 Maastrichtský nález

Německý Ústavní soud se v roce 1993, na podnět několika stěžovatelů, rozhodl k přezkumu Smlouvy o EU (SEU), zda není v rozporu se Základním zákonem, a to i přesto, že ještě před ratifikací Maastrichtské smlouvy byla ústava novelizována, aby neodporovala členství SRN v EU. V konečném rozhodnutí Spolkový ústavní soud uvedl, že sice SEU není v rozporu s německým ústavním řádem, zároveň si však Soud ponechává pravomoc rozhodovat o slučitelnosti komunitárního práva s ústavou Německa, aby zabránil případnému porušování práv svých občanů. Soud tak nadále uznává nadřazenost Základního zákona nad evropským právem, nevzdává se kontroly rozsahu kompetencí EU, a rozvoj integrace Unie bude podporovat pouze tehdy, pokud EU dostatečně ochrání lidská práva. Uvádí také, že Německo je i přes přijetí Maastrichtské smlouvy stále suverénním státem, který si je rovný s ostatními svrchovanými státy, protože Evropská unie se nestala státem či „superstátem“ a členské státy jsou i nadále „pány smluv“. V případě překročení komunitárních pravomocí unijními orgány, se nebudou v SRN aplikovat jejich evropské normy. Přesto však Bundesverfassungsgericht zachovává kooperativní vztah s ESD. Celá tato kauza nicméně ovlivnila ratifikaci Maastrichtské smlouvy i debatu o její revizi, tedy Amsterodamskou smlouvu. Jako reakce na přijetí SEU byl 12. března 1993 vydán zákon o spolupráci Bundestagu a spolkové vlády ve vztahu k „nové“ EU. (Smekal 2005: 350-351; Šlosarčík 2005: 39; Šlosarčík 2007: 42-43; Blahož 2015: 12; Kommers 2012: 335-336)

Dalo by se říci, že Soud se opět vrací před rozhodnutí Solange II a skoro až nedůvěřuje EU, že ochrání lidská práva evropských občanů.

2.3 Lisabonský nález

LisabonPodobný přezkum provedl Ústavní soud v roce 2009 v případě ratifikace Lisabonské smlouvy, a to navzdory tomu, že právě Německo bylo hlavním iniciátorem nové smluvní revize (Fiala, Pitrová 2009: 198-199). Soud opět neprokázal rozpor s německou ústavou, ale podstatně omezil přenos suverenity ze SRN na EU. Vyjádřil se, že nesmí dojít k „vyprázdnění“ rozsahu kompetencí německého parlamentu v oblastech, které náleží národní politice[10]. Soud reaguje především na nedostatek demokratického deficitu EU a nedostatečnou ochranu práv občanů, která proto zůstává v kompetenci Německa. Není náhodou, že v rozsudku Soud odkazuje na národní identitu[11], sebeurčení německých obyvatel a suverenitu. Také odmítá uznat, že Evropský parlament zastupuje „suverénní evropské občany“, jelikož EU není státem, ale je „sdružením“ států, které na ni přesouvají (a propůjčují) část svých kompetencí. Zároveň kritizuje složení institucí (především Evropského parlamentu), které je jedním z důsledků demokratického deficitu v EU.

“Ústavní soud (…) odmítá uznat, že Evropský parlament zastupuje „suverénní evropské občany“, jelikož EU není státem, ale je „sdružením“ států, které na ni přesouvají (a propůjčují) část svých kompetencí.”

Můžeme pozorovat, že Soud se opět vrací ke svému Maastrichtskému přezkumu a zdůrazňuje, že EU nemůže rozhodovat o svých pravomocích („kompetence-kompetence“).   Ve výsledku došlo k přijetí speciálního zákona, v září 2009, který garantoval a rozšiřoval pravomoci německého parlamentu[12] a posiloval postavení a práva obou komor, které musí být podle Ústavního soudu odpovědné za integrační proces EU. Na základě rozsudku pak spolkový prezident podepsal ratifikační listinu Lisabonské smlouvy. (2 bve 2/08; Piris 2010: 342-354; Kommers 2012: xv; Georgiev 2013: 67-68; Zemánek 2013: 24-25)

2.4 Kauza banánového nařízení a tabákové reklamy

Překročení kompetencí řešil Spolkový soud v případě Banánového nařízení 404/93, které zasahovalo do majetkových práv německých importérů banánů a porušovalo pravidla GATT. Ústavní soud v této věci byl lhostejný a nezrušil viditelné znevýhodnění německých dovozců. ESD ve spolupráci s německým Ústavním soudem nakonec uznal některá ustanovení daného nařízení za neslučitelná s komunitárním právem (Craig, de Búrca 2003: 296, převzato z Smekal 2005: 351; Šlosarčík 2005: 38). Podobně kooperativní vztah v případě rozsahu kompetencí a lidských práv lze vidět i ve zrušení tabákové reklamy Soudním dvorem EU, který tak jednal na podnět Bundesverfassungsgericht (Tichý 2002: 349-352; Smekal 2005: 356).

2.5 Evropský zatýkací rozkaz

V roce 2005 Spolkový ústavní soud zrušil prováděcí předpis k rámcovému rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, protože byl v rozporu s německou ústavou a porušoval základní práva občanů. Zákon o eurozatykači také postrádal soulad se všemi ústavněprávními vazbami a nerespektoval princip proporcionality, vzhledem k tomu, že mohlo dojít k extradici německého občana i v souvislosti s jednáním spáchaným na území Německa. Soud také uvedl, že není možné omezovat práva stíhané/zatčené osoby ani oslabovat úroveň ochrany základních práv občanů vzájemným uznáváním ústavních doktrín. Na základě tohoto rozhodnutí pak musel německý parlament přijmout nový implementační předpis. Nakonec došlo i ke změně ústavy, aby předpis neodporoval ústavnosti. Do té doby však nebylo možné předávat osoby podle evropského zatýkacího rozkazu (Pospíšil, Smekal 2007: 228-230; Euroskop.cz 2005).

“(…)v porovnání s vedoucí pozicí Německa v EU a rozvinutému a pozitivnímu vztahu SRN k evropské integraci, je Ústavní soud spíše černou ovcí v německé politice v rámci ES/EU”

Závěr

Spolkový ústavní soud SRN se za svou více jak šedesátiletou historii dostal do vedoucí pozice ústavních soudů nejen Evropy (potažmo EU), ale stal se i ideálem pro celý svět[13]. Mnoho jiných (především evropských) ústavních soudů považují německý ústavní soud za vzor mezi těmi nejlepšími[14], a to i navzdory jeho často (ze strany evropského práva) kontroverzních rozsudků. Na druhou stranu, v porovnání s vedoucí pozicí Německa v EU a rozvinutému a pozitivnímu vztahu SRN k evropské integraci, je Ústavní soud spíše černou ovcí v německé politice v rámci ES/EU, protože prakticky vůbec nevyužívá institut prejudiciálního řízení u ESD a často se dostává do konfliktu s evropským právem i samotným Soudním dvorem EU[15]. Tím dal jasně najevo, že se považuje za poslední instanci v soudní hierarchii a odmítá dohled jiného soudu nad jeho výkonem. Proto také bedlivě sleduje přesun pravomocí na supranacionální úroveň a nadále dohlíží na dodržování Základního zákona, který zůstává nadřazen nad evropským právem.

Seznam použité literatury

Belling, Vojtěch. Legitimita moci v postmoderní době: proč potřebuje Evropská unie členské státy?. 1. Vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009.

Blahož, Josef, Vladimír Balaš, and Karel Klíma. Srovnávací ústavní právo. 5., přeprac. A dopl. Vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2015, pp. 369-382.

Kommers, Donald P, Russell A Miller, and Ruth Bader Ginsburg. The constitutional jurisprudence of the Federal Republic of Germany. 3rd ed., rev. And expanded /. Durham, NC: Duke University Press, 2012.

Georgiev, Jiří. „Potřebuje Ústava České republiky další euronovelu?.“ ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE – IURIDICA 4, 04 (2013): 59-72. Accessed 2015-10-03. www.ceeol.com

Fiala, Petr, and Markéta Pitrová. Evropská unie. 2., dopl. A aktualiz. Vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009.

Pospíšil, Ivo, and Hubert Smekal. Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy. 1. Vyd. Editor Břetislav Dančák, Vít Hloušek. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007.

Piris, Jean-Claude. The Lisbon treaty: a legal and political analysis. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2010.

Smekal, Hubert. Evropeizace: nové téma politologického výzkumu. 1. Vyd. Editor Břetislav Dančák, Petr Fiala, Vít Hloušek. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005.

Šlosarčík, Ivo. „Evropa soudcu a Evropa politiku – Viv ESD na vývoj evropské integrace.“ Mezinárodní vztahy, 01 (2005). Accessed 2015-09-27. www.ceeol.com

 

Šlosarčík, Ivo. „Maastrichtská smlouva a kontinuita evropské integrace: Nové vnímání evropské integrace po Maastrichtské smlouvě.“ In Maastrichtská smlouva: patnáct let poté : sborník textů, edited by Fajmon, Hynek, 42-43. Praha: CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2007.

Tichý, Luboš. Dokumenty ke studiu evropského práva. 2. Přeprac. A dopl. Vyd. Praha: Linde, 2002.

Zemánek, Jiří. „Soudnictví v Evropské unii mezi hierarchií a dialogem.“ International relations (Mezinárodní vztahy), 03 (2004). Accessed 2015-09-28. www.ceeol.com

 

Zemánek,Jiří.“Meze ústavní autonomie v evropském víceúrovňovém svazku.“Acta Universitatis Carolinae Iuridica (Acta Universitatis Carolinae Iuridica), 4 (2013): 11-31. Accessed 2015-10-03. www.ceeol.com

Seznam internetových zdrojů

Bundesverfassungsgericht. Accessed 2015-09-28. http://www.bundesverfassungsgericht.de/EN/Homepage/home_node.html

CURIA – Soudní dvůr Evropské unie. Accessed 2015-09-28. http://curia.europa.eu/jcms/jcms/j_6/

„Eurozatykač je podle německého ústavního soudu neplatný.“ Euroskop.cz. Accessed 2015-10-03. https://www.euroskop.cz/38/2996/clanek/eurozatykac-je-podle-nemeckeho-ustavniho-soudu-neplatny/

„Judgment of 30 June 2009 – 2 BvE 2/08.“ Bundesverfassungsgericht. Accessed 2015-10-03. https://www.bundesverfassungsgericht.de/entscheidungen/es20090630_2bve000208en.html

„Spolkový ústavní soud.“ Fakta o Německu. Accessed 2015-09-26. http://www.tatsachen-ueber-deutschland.de/cz/politicky-systém/main-content-04/spolkovy-ustavni-soud.html

Obrazová příloha

Obrázek 1: Hierarchie německého soudnictví

4

Zdroj: „Přehled struktury soudů ve Spolkové republice Německo.“ European Commissions. Judicial Atlas. Accessed 2015-09-28. http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/pdf/org_justice_ger_cs.pdf

Obrázek 2: Srovnání počtu případů Spolkového ústavního soudu mezi lety 1951-2011

Zdroj: Kommers, Donald P, Russell A Miller, and Ruth Bader Ginsburg. The constitutional jurisprudence of the Federal Republic of Germany. 3rd ed., rev. And expanded /. Durham, NC: Duke University Press, 2012, p.11.

[1] Blahož 2015: 380; Smekal 2005: 349, 357; Zemánek 2004:28-30

[2] Blahož 2015: 374

[3] Ústavní soudnictví v SRN bylo zavedeno článkem 92 – 94 Základního zákona z 23. května 1949 a bylo provedeno zákonem o Spolkovém ústavním soudu z 12. 3. 1951 (Blahož 2015: 369).

[4] Nejvyšší Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof), Spolkový správní soud (Bundesverwaltungsgericht), Spolkový finanční dvůr (Bundesfinanzhof), Spolkový pracovní soud (Bundesarbeitsgericht) a Spolkový soud pro věci sociálního zabezpečení (Bundessozialgericht) (Kommers 2012: 3)

[5] Původně se jednalo o výbory, ale v roce 1986 na doporučení Ústavního soudu je Bundestag přejmenoval na komory (Kommerse 2012: 20).

[6] Pokud shledají zákon za protiústavní, přeruší řízení a tážou se Soudu, jak mají rozhodnout v daném případě, resp. zda se jedná o porušení ústavy. Stížnosti podávají prostřednictví Spolkového nebo zemského nejvyššího soudu (Blahož 2015: 380)

[7] Rozhodně však nebyl jediný. K „hlasitým ústavním soudům“ patří i ty z Francie, Itálie, Španělska, Portugalska, a odjinud (Blahož 2015: 21)

[8] V tomto případě si můžeme všimnout, že byť ESD z počátku deklaroval nadřazenost komunitárního práva nad ústavami, později se k ústavám vrací a využívá je jako zdroj pro rozvoj evropského práva (pozn. autorky).

[9] Článek 23 a 24 Základního zákona umožňuje přesun kompetencí z Německa na EU a jinou mezinárodní organizaci (Kommers 2012: xv, 336)

[10] Mezi citlivé oblasti Soud zahrnul trestní právo, obranu, veřejné výdaje, sociální a kulturní politiku, rodinné právo, vzdělání, svobodu slova, tisku, shromáždění, náboženství, lidská práva … (2 bve 2/08, bod 252, Piris 2010: 342)

[11] Ústavní soud zdůraznil, že přenos suverenity na EU musí respektovat německou ústavu a demokratickou legitimitu německých občanů, která vychází z národních parlamentů. Soud také pojímá integrační proces Evropské Unie jako uskupení suverénních národních států (Staatenverbund), nikoliv jako pouhý svazek zemí (Staatenbund). (Belling 2009: 178-179; Piris 2010: 342)

[12] Především pravomoci v tzv. passerelle (tj. zjednodušená změna smluv).

[13] Srov. např. Pospíšil, Smekal 2007: 209

[14] Spolkový ústavní soud ovlivnil Dánsko při ratifikaci SEU, ČR při přijímaní Lisabonské smlouvy, atd. (Pospíšil, Smekal 2007: 234-235, Šlosarčík 2005: 39; Smekal 2005: 344-361; atd., Zemánek 2013: 17).

[15] Tento vztah je též popisován Pospíšilem a Smekalem (Pospíšil, Smekal 2007: 232).