Autor: Jan Koutník 

Úvod

Bylo jen málo lidí, kteří se dokázali postavit Stalinovi. Jedním z nich byl Josip Broz Tito (1892–1980). Otec komunistické Jugoslávie byl prvním z vůdců východního bloku, který se vzepřel sovětské vůli. Roztržka mezi Jugoslávii a SSSR vypukla v roce 1948. Její důsledky katapultovaly Jugoslávii „mezi Východ a Západ“ v nastávající studené válce. Vzhledem k mnoha okolnostem nemohl Stalin situaci vyřešit jinak, než že Jugoslávii doslova odstřihl od východního bloku. Titův obraz v SSSR pak začal rychle měnit svou podobu. Sovětská propaganda musela přesvědčit svět o tom, kdo je největším nepřítelem komunismu.

unnamed

Tito získal za života řadu označení (dle úhlu pohledu), od kladných – „velký státník“, „vůdce protinacistického odboje“ – přes neutrální – „průkopník národního komunismu“, „první komunistický Martin Luther“, „enfant terrible komunismu“ – po záporná – „masový vrah“, „fašistický tyran“.[1] Emoce vzbuzuje Tito i po smrti. Okolo jeho odkazu se vytvořila specifická forma nostalgické kultury, jak ukázala Mitja Velikonja ve své knize Titostalgia.[2]

Tato práce se zaměří na obrazy Tita, které mu přisoudila východní propaganda po roztržce Jugoslávie a SSSR. Kromě úvodního představení roztržky se práce bude soustředit výhradně na označení, výroky, obrazy spojené s Titem, jugoslávským vedením a Komunistickou stranou Jugoslávie. Studované téma se časově pohybuje zhruba od druhé poloviny 40. let 20. století (počátek roztržky) do poloviny 50. let 20. století (uvolnění vztahů mezi Jugoslávií a SSSR).

Propaganda bude v práci chápána jako specifický diskurz o Titovi. Práce proto využije základní metody kritické diskurzivní analýzy. Práce pohlíží na diskurz v jeho širším pojetí. Chápe ho jednak jako konkrétní promluvy (psané, mluvené, obrazové), tak jako strukturu, která poskytuje promluvám prostor a zároveň limituje jejich obsah. Pozornost bude upřena i na kontext konkrétních promluv.

CHT211491 Caricature of Josip Broz Tito (1892-1980), cartoon from 'Krokodil' magazine (colour litho) by Russian School, (20th century); Private Collection; (add.info.: broke with Stalin in 1948; portrayed as accepting American dollars;); Archives Charmet; Russian,  it is possible that some works by this artist may be protected by third party rights in some territories

CHT211491 Caricature of Josip Broz Tito (1892-1980), cartoon from ‘Krokodil’ magazine (colour litho) by Russian School, (20th century); Private Collection; (add.info.: broke with Stalin in 1948; portrayed as accepting American dollars;); Archives Charmet; Russian, it is possible that some works by this artist may be protected by third party rights in some territories

Struktura a literatura

Práce nejprve stručně představí sovětsko-jugoslávskou roztržku a její důsledky. Následně charakterizuje proti-jugoslávskou propagandu z pohledu prostředků a obsahu, které využívala. Další tři kapitoly seznámí už s konkrétními obrazy Tita, jak s nimi pracovala propaganda. Bude se jednat o obrazy Tita „zvrhlého komunisty“, „buržoasního imperialisty“, a „fašistického vraha“. Jednotlivé obrazy se často prolínají, pro větší přehlednost se kapitoly pokusí držet vždy zkoumaného diskurzu. Závěr práce bude věnován krátkému exkurzu do světa karikatur, pro které byl Tito vděčnou předlohou.

Práce vychází z primární i sekundární literatury. Rezoluce a další zápisy z Informbyra sebral a komentářem opatřil editor Grant Mkrtychevich Adibekov v díle Soveshchaniia Kominforma: 1947, 1948, 1949. Pro konkrétní příklady propagandy lze využít kratší pamfletová díla. Práce použila například díla Jana Světého a Dominique Desantiové, Rok svědkem Titovy zrady, resp. Tito zradil národ. Sekundární odborná literatura, která by se zabývala výhradně studiem sovětské propagandy vůči Jugoslávii, neexistuje. Cennou byla kniha Vladimira Dedijera, The Battle Stalin Lost: Memoirs of Yugoslavia, neboť poskytla náhled do jugoslávského chápání situace. Další informace lze následně dohledat ve sbornících, jenž se věnují roztržce. Za všechny například: The Balkans in the Cold War: Balkan Federations, Cominform, Yugoslav-Soviet Conflict editora Pavlovice nebo At the Brink of War and Peace: The Tito-Stalin Split in a Historic Perspective editora Vuciniche. Vzhledem k tomu, že se jedná o téma propagandy, je nezbytné k veškeré literatuře přistupovat obezřetně a kriticky.

Sovětsko-jugoslávská roztržka

Jugoslávie byla během druhé světové války okupovanou zemí. Specifikem regionu byl rozsáhlý odboj proti státům Osy. Jugoslávští komunisté vedli partyzánskou armádu, která se na konci války stala de facto jedinou silou v zemi. Skutečnost, že se Jugoslávci osvobodili do velké míry sami, jim dodávala značnou sebedůvěru. Komunisté v čele s Titem byli odhodlaní řídit se vzorem SSSR, ale jejich vztah byl složitý. Neshody se objevily už koncem války, kdy byla KSJ napomínána pro přílišnou horlivost. Na druhé straně Tito požadoval, aby SSSR podpořil jugoslávské teritoriální požadavky (například na Terst), což Stalin odmítl.

Komunisté v Jugoslávii po druhé světové válce drželi vládu pevně v rukou a nepokládali za nutné konzultovat vše s Moskvou. Vrcholem pro SSSR bylo, když Jugoslávci rozmístili letecké jednotky na území sousední Albánie a vedli rozhovory s Bulhary o možné federalizaci regionu. Stalin chtěl mít východní blok pod kontrolou. Ve chvíli, kdy se Jugoslávie odmítla podřídit Moskvě, začala ztrácet v bloku místo.

Sověti začali na Jugoslávii tlačit v roce 1948. Odmítli podepsat připravenou obchodní smlouvu s Jugoslávií a odvolali své vojenské poradce ze země. Následovala série dopisů mezi oběma komunistickými stranami. Jugoslávci se snažili vysvětlit své odhodlání následovat SSSR. Poukazovali na respekt a doslovné zavádění sovětských postupů ve vlastní zemi. Stalin nebyl ochoten přijmout vysvětlení. Spor se přesunul na půdu Informbyra (Moskvou řízená mezinárodní organizace komunistických stran států východního bloku, Francie a Itálie, založená v září 1947), které obvinilo vedení KSJ z nesprávné politiky.[3] Jugoslávci neustoupili. Nadále pokračovali v nastaveném kurzu a začali bojovat proti podporovatelům Informbyra.

Stalin se neodvážil k vojenské intervenci. Proti Jugoslávii zvolil nátlak ekonomický a politický. Státy východního bloku zrušily slíbené půjčky pro Jugoslávii, a zároveň odmítly splatit své dluhy. Zaplacené zboží a komodity nebyly dodány. Státy postupně přerušily veškeré hospodářské vazby s Jugoslávií. Vypovězeny byly také spojenecké smlouvy. Množily se pohraniční ozbrojené incidenty, které vyvrcholily uzavřením hranic s okolními státy bloku.

2Konflikt mezi Jugoslávii a SSSR byl velmi komplexní. Střetlo se tu více faktorů – ideologický, stranický, politický, vojenský, ekonomický, kulturní i osobnostní. V Jugoslávii můžeme vyzdvihnout faktor osobnostní, neboť Tito tam byl vnímán jako nejdůležitější figura roku 1948. Lidé v něm viděli rozumného a pragmatického politika, který provedl zemi roztržkou a uchránil ji před sovětskou zvůlí.[4] Navzdory tlaku z východního bloku si Tito udržel nadhled a chladnou hlavu. Potvrzuje to například situace z prosince 1948, kdy Tito popřál Stalinovi k narozeninám, přestože konflikt už byl v plném proudu.[5]

Reálná situace Jugoslávie příznivá nebyla. Země se ocitla mezi Východem a Západem. Na Západě mnozí věřili, že roztržka je komplexní konspirací komunistického tábora. Byli přesvědčeni, že konflikt je měl oklamat, že Tito už není komunista. Skrze hospodářskou a vojenskou pomoc měl posléze Tito proniknout k citlivým informacím o Západních státech, které by šířil do SSSR.[6] Pomoc Západu rozhodně nebyla okamžitá. Počátkem roku 1949 byli sice Američané ochotni pomoci, ale jen za cenu ústupků. Jugoslávie například musela ukončit podporu partyzánů v Řecku.[7] Na Východě byla Jugoslávie odříznuta politicky i ekonomicky, navíc se stala terčem propagandy v celém sovětském bloku.

Výrazná změna na Východě přišla se smrtí Stalina v roce 1953. Sovětský svaz přistoupil na postupnou normalizaci vztahů s Jugoslávií. V 50. letech se začaly zmírňovat i prostředky propagandy, ale stín minulosti nikdy nezmizel. Články a učebnice v SSSR vynechávaly zmínky o KSJ, partyzánském hnutí i jugoslávské armádě. Po usmíření s Chruščovem se Titovo jméno už začalo objevovat, ale období roztržky média vynechávala.[8]

Jednou z nejsmutnějších period stalinské doby byly rozsáhlé politické procesy ve východním bloku. Ve spojitosti s roztržkou získávaly oběti procesů běžně nálepku „titoisty“. Nejvíce byl s Titem spojován proces s László Rajkem v Maďarsku. Další „titovi přisluhovači“ byli objeveni v Bulharsku (Trajčo Kostov) a Albánii (Koçi Xoxe). Naprosté absurdity obrazů dosáhlo obvinění v procesu s Rudolfem Slánským v Československu. Obžalovaní byli označeni za „trockisticko-titovské, sionistické, buržoazně-nacionalistické zrádce a nepřátele československého lidu.“[9] Kumulace negativních obrazů byla typická pro celou proti-titovskou propagandu, jak uvidíme dále. Žádná z obětí politických procesů neměla s Titem nic společného.[10]

Rankovičův ochránce – “Teď máme v Bělehradě svoji ruku!”

Prostředky propagandy

Dokud Stalin žil, byla Jugoslávie terčem nevybíravé propagandy. Ta využívala několik hlavních prostředků. Na prvním místě stála tištěná média. Prohlášení a rezoluce Informbyra, SSSR nebo ostatních států bloku vycházely hojně v oficiálních novinách Informbyra, For a Lasting Peace, for a People´s Democracy!. Zde se objevovaly společné rezoluce i příspěvky nejvyšších figur sovětského bloku.[11] Státní tisk přejímal schválené výrazivo a obrazy. Podobně se šířily různé proti-jugoslávské brožury, informační letáky, nebo literatura.[12] Titoismus se stal nejhorším hříchem stalinských knih. Drtivá část tištěné propagandy cílila na populace zemí, kde vycházela. Do Jugoslávie tištěné materiály dostávaly pouze omezeně – ilegálními shozy.[13]

Dalším prostředkem propagandy bylo slovo mluvené. Největší prostor dostala rádia. Podobně jako u tisku cílila rádia na národní obecenstvo. Vzhledem k dosahu vysílačů se ale uchytilo i přeshraniční vysílání. Státy východní Evropy vysílaly různé kampaně proti Jugoslávii, které se daly naladit na jejím území. Například v Bukurešti vysílalo rádio Informbyra speciální pořad Svobodná Jugoslávie. Specifikem podobných pořadů bylo, že vycházely jak v jazyce místním, tak v srbochorvatštině, a dokonce v menšinových jazycích Jugoslávie.[14]

Proti-jugoslávská propaganda využívala také obrazové prostředky – karikatury. Ty zachycovaly především Tita a objevovaly se jako doprovod textu (na přebalech knih, v novinách, v časopisech, na letácích) nebo jako samostatné plakáty. Výhoda karikatur spočívala v jejich přístupnosti a schopnosti komprese řady (negativních) vlastností do jediného vyobrazení.

Obsahově se největší část propagandy zaměřila na diskreditaci Tita a jeho nejbližšího okolí (Rankovič, Djilas, Kardelj atd.), běžně označovaného termíny „Titova klika“, případně „klika Tito-Rankovič“. Cílem propagandy se stala i KSJ. Jugoslávci (ve smyslu občané státu) byli z propagandy obvykle vypuštěni, nebo byli představeni jako oběti Tita. Následující kapitoly se zaměří na základní konstrukce a obrazy, které byly Titovi, jugoslávskému vedení či KSJ přisouzeny, a v jakých kontextech.

Tito – zvrhlý komunista

První obraz Tita, jak ho začala představovat sovětská propaganda, se týkal odklonu Jugoslávie od ideálu komunismu. Obraz „zvrhlého komunisty“ řadíme k mírnějším výrazovým prostředkům. Objevoval se v prvních letech roztržky, kdy o osudu Jugoslávie nebylo definitivně rozhodnuto. Obraz vyjadřoval opovržení nad tím, že se Tito opovážil nesouhlasit se sovětským vzorem. Nesouhlas znamenal odchod z „tábora komunismu“. V bipolárním vidění světa nenabízela sovětská propaganda jiné řešení, než že se Jugoslávie vydala na cestu ke kapitalismu. Propaganda vyčítala Jugoslávcům všechny nešvary socialistického hnutí, které se v posledním století nashromáždily – vše od revizionismu, maloměšťáctví, menševismu, bucharinismu, po trockismus.[15]

Snímek obrazovky 2015-04-26 v 21.08.25

V červenci 1948 se Informbyro dohodlo na znění rezoluce „O situaci v komunistické straně Jugoslávie“, kde hned v prvním bodě uvedlo, že vedení Jugoslávie „se odchýlilo od marxismu-leninismu“. Dále schválilo iniciativu VKS(b), jež na nesprávnou politiku soudruhů Tita, Kardelje, Djilase a Rankoviče upozornila. Informbyro vytýkalo KSJ absenci demokratických principů, sebekritiky a byrokratický režim.[16] Všechny připomínky Infrombyra (s překvapivou přesností) můžeme objevit i v literatuře, jak dokazuje ukázka z díla Jana Světlého, Národ nepokoříš: rok svědkem Titovy zrady. Světlý navíc přidává zajímavé stereotypní označení KSJ:

„‚ÚV KSJ,‘ pokračoval jsem, ‚se neopírá o dělnickou třídu, popírá vzrůst kapitalistického živlu, zejména na vesnici.‘ […] ‚Vedení KSJ,‘ pokračoval jsem, ‚reviduje marxisticko-leninské učení o straně. Chybí vnitrostranická demokracie, kritika a sebekritika a vůbec ve straně vládne turecký režim.‘“[17]

Narážíme tu na další hřích Tita a jeho vedení – absence (sebe)kritiky. Kdyby nebyli (dle propagandy) tak bezbřeze posedlí ambicí, arogancí a domýšlivostí, možná by se mohli postavit kriticky k nastalé situaci. Sebekritika by Jugoslávcům nepochybně pomohla i se zmíněnou situací na vesnici. Pochopili by, že jedinou správnou cestou, jak se vypořádat s kulaky, je bolševická cesta kolektivizace. Kroky, které KSJ přijala, byly podle Informbyra nemarxistické a avanturistické. Není divu, že se třídy kulaků nezbavila.[18] Chyby v postupu KSJ v kolektivizaci přiblížil opět Světlý:

„Titovci dokazovali mechanickým uváděním počtu družstev, že jsou ‚socialisty‘. Vychloubali se, že ve FLRJ bylo dosud zřízeno nejvíce kolektivních hospodářství. O rázu těchto ‚družstev‘ se však nikdy nerozpisovali, nebo alespoň nepsali pravdu. Drze organisovali taková družstva, v nichž se hromadila moc v rukou kulaků, pevné opory jejich režimu.“[19]

K základním prohřeškům proti marxismu-leninismu se postupně přidaly narážky o nacionalistické politice. Bulharští komunisté například přijali „Rezoluci o provokatérské činnosti Titovy kliky“ (Rezolucija o provokatorskoj delatnosti „Titove klike“), kde jugoslávskou vládu obvinili z nacionalistických choutek a pozic.[20] Těžko soudit, zda tato část propagandy mohla tvořit negativní obraz. Jak podotýká Jože Pirjevec, obvinění z nacionalismu nebylo neoprávněné. Jugoslávci byli náležitě hrdí na svůj revoluční boj a pokládali jej za základ vlastní legitimity. Proto také odmítali podřídit se Sovětskému svazu.[21]

V první ukázce od Světlého a výňatků z Informbyra jsme si mohli povšimnout ještě jednoho fenoménu proti-jugoslávské propagandy. Demokracie a její obraz se pojí v daném diskurzu výhradně s režimy socialistickými. Jak uvádí Dedijer, na spojení socialismu a demokracie narazil ve své kritice i maršál Vorošilov. Prohlásil, že Jugoslávie utekla z tábora socialismu a demokracie do oblasti reakce a kapitalismu. Jugoslávie měla tímto krokem ničit svobodu, kterou vydobyl jugoslávský lid. Dále už Vorošilov přiostřil, když obvinil jugoslávskou vládu z přechodu do rukou krvavého fašismu (fašismu se budeme věnovat v další části). Slova od Vorošilova působila na Jugoslávii velmi tvrdě, protože maršál se zde těšil velkému respektu. Paradoxem je, že Vorošilov se za své výroky omluvil Titovi v roce 1956. Pronesl je údajně na Stalinův rozkaz.[22]

Tito – buržoasní imperialista

Další oblast propagandy představovala Titův obraz „buržoasního imperialisty“. Vyznačoval se reflexí Jugoslávských styků se Západem (bez ohledu na to zda opravdu existovaly). Jedním z nejčastěji užívaných výrazů byl „tábor imperialismu“, kam se Tito přemístil poté, co odešel z „tábora socialismu“. Přízvisko „buržoasní“ vyjadřovalo nešvar Západních společností, a jejich elit, které nyní přejímal Tito a jeho „klika“ – život v luxusu, hromadění majetku na úkor těžce pracujícího lidu, obžerství.

Přechod ze socialistického do imperialistického tábora nebyl přijat s nadšením. Naopak, ve chvíli, kdy Tito zatloukl kolíky svého stanu u konkurence, musela jeho „zrada“ vyjít napovrch. Suslov se vyjádřil k situaci následovně:

„[…] buržoasně-nacionalistická zrádcovská klika Tito-Rankovič přesídlila do tábora imperialismu a stala se nejhorším a nenapravitelným vrahem komunistických stran […]“.[23]

Titův přechod nečekaně překvapil některé západní komunisty. Například ve francouzském komunistickém listu L´Humanité vyšel v říjnu 1947 článek vyzdvihující Tita. Vyzýval k obraně národní hrdosti, svobody, a suverenity států proti imperialistickým plánům na expanzi a agresi. Přední straně vévodila Titova fotografie. O několik měsíců později francouzští komunisté v rozhovorech potvrzovali slova Informbyra, že Tito přešel do tábora imperialismu, a že musí být zlikvidován.[24]

Tito – “A teď spočítáme, kdo hlasoval proti.”

Aby si Tito uvědomil, jaké hrozby přináší pobyt v imperialistickém táboře, sovětská propaganda ho na ně (raději sama) upozornila. Informbyro prohlásilo, že Jugoslávie se stane „běžnou buržoasní republikou“ a navíc „kolonií imperialistických zemí“. S vědomím, že Jugoslávci se vždy cítili být hrdí na svou výjimečnost a svobodu, Sověti nepřímo vyzývali k nahrazení jugoslávského vedení „zdravými elementy“.[25] a na druhé straně, odhalením vlastních kontaktů s imperialisty, Tito pomohl socialistickým státům. Jak píše A. J. Liehm v předmluvě ke knize Desantiové, Tito zradil národ:

„Odhalení kliky titovských špionů a imperialistických agentů bylo velkou ranou pro imperialistické plány. Jako domek z karet začala se hroutit celá po léta budovaná síť agentů a špiclů uvnitř komunistických stran.“[26]

Imperialismus v pojetí sovětské propagandy představovaly výhradně Spojené státy americké. Titův přechod do tábora imperialismu, byl pouze „oslavou amerického imperialismu“, jak píše opět Liehm. Jan Světlý ale odhalil, že Tito se vztah s USA snažil proradně zamaskovat. „Bdělého socialistu“ se Titovi oklamat nepodařilo:

„Wallstreetský imperialismus určil Titovi úlohu rozkolníka v demokratickém táboře. Aby zamaskoval tento komplot, žádá, aby i nadále používal socialistických frází. Doufá, že se jimi podaří oklamat některé osobnosti i v jiných lidově demokratických státech a jejich prostřednictvím umožní zanést sémě titovské zrady i do ostatních zemí lidové demokracie. Aby kryli tuto dvojí roli Titovy kliky, imperialisté maskují přímé styky s titovci. Proto Titova klika navazuje hospodářské styky především s menšími kapitalistickými zeměmi.“[27]

Když komplot s USA vyšel najevo, nemusel Tito a jeho spolupracovníci nadále nic skrývat. Záhy se podle Světlého ukázalo:

„[…] v jakou kastu od lidu odtržených pohlavárů se vyvinuli Tito a jeho klika, jak rychle si osvojili buržoasní manýry a celý buržoasní způsob života. […] Titova Jugoslávie (se) stala hlavní pobočkou amerických monopolů v jejich politice rozpoutání války proti SSSR a lidově demokratickým zemím.“[28]

Samo sebou, že Tito si nemohl na svůj buržoasní život vydělat sám. Propaganda učinila z Tita vykořisťovatele vlastního lidu, který platil za jeho luxus. Jugoslávské vedení bylo vykresleno, jak žije v přepychových palácích, zatímco lid buduje za otrockých podmínek Titovo „říšské kancléřství“. Tito přestal být bojovníkem za osvobození a stal se zrádcem jugoslávského lidu.[29] Největší obětí Titovců byli „těžce pracující“ a „dělnická třída“. Ti nemohli očekávat jakoukoliv přídělovou politiku od jugoslávského vedení. To stranilo pouze policii, důstojnictvu a „potitovštěné“ vyšší byrokracii.[30]

Tito podle propagandy okrádal i venkov a přiváděl ho k zániku špatnou politikou. Informbyro uvádělo, že Tito nepovedenými ekonomickými reformami znemožňoval přísun základního zboží na venkov. Nová daň na obilí měla údajně vést pouze k zásobování velkých měst, zatímco venkov zůstával bez pomoci.[31] Tito dokonce bránil i modernizaci venkova. Typickou ukázku, kde je Tito učiněn viníkem zaostalosti, objevíme např. v knize Jana Světlého:

„Zrada Tita a jeho společníků zastavila cestu vesnice k elektrickému světlu, zabránila, aby traktor dodával rolníkovi sebevědomí. A středověk v této zemi zůstane, uvažoval Václav, dotud, dokud se jugoslávský lid nezbaví titovských pijavic.“[32]

Tito – fašistický vrah

Ve chvíli, kdy už pro Jugoslávii nebylo návratu do socialistického světa, začala propaganda užívat nejsilnějších výrazů. Posledním obrazem, na který se blíže podíváme, bude Tito jako „vrah a fašista“. Můžeme se domnívat, že označení „fašista“ bylo tím nejsilnějším pro sovětskou propagandu v době po „velké vlastenecké válce“. Nikdo nemohl být na pochybách, o jak velkého nepřítele komunismu se jedná, pokud byl spojen s fašismem. Z dnešního pohledu se jeví označení Tita za fašistu paradoxní. Tito, vzor protifašistického odboje, se během okamžiku ocitl na stejné straně barikády se svými bývalými nepřáteli. Období přelomu 40. a 50. let, kdy se tento obraz Tita prosadil v propagandě, představoval vrchol proti-jugoslávské kampaně.

Koncem roku 1949 se podruhé sešlo Informbyro. Výsledky jednání o Jugoslávii zopakovaly to, co bylo řečeno na konferenci 1948. Změna se odehrála v rovině výrazové. Nepřátelství vůči jugoslávským komunistickým lídrům dosáhlo extrémní podoby. Tito a spol. byli nazváni „klikou zabijáků a špionů“, která dosáhla „přechodu k fašismu.“[33] Označení mělo vyjádřit naprostý protipól komunismu. Typický „přechod“ už byl nedílnou součástí nové éry propagandy. Nyní se jednalo o přechod od buržoasního imperialismu k fašismu. Za přechod byla zodpovědná „klika Tito-Rankovič“.[34] Z fašismu obvinil Tita dokonce italský komunistický předák, Palmiro Togliatti. Útoky na Tita z kolébky fašismu ale jakoby neměly takovou váhu, a tak Togliatti od podobných útoků později ustoupil.[35]

K označení „fašista“ se brzy začaly přidávat rozšiřující obrazy. Zda se jim podařilo propagandu obohatit lze jen těžko soudit. Například Bulganin použil řadu působivých slovních obratů, když obvinil „Jidáše, Tita, a jeho posluhovače, zlomyslné zběhy z tábora socialismu do tábora imperialismu a fašismu, (že) přetransformovali Jugoslávii v gestapácké vězení […]“.[36] Ukázalo se, že Tito dokonce vytvořil vlastní kategorii fašismu – „titovský fašismus“.[37] Další výrazy zahrnovaly Tita v podobě „krvelačného tyrana“ v čele „fašistické bandy“.[38] Úsměvněji působilo označení Tita za „nemravného fašistu“[39] – jako by snad nějaký fašista zasloužil přízvisko „mravný“.

Jistě bychom mohli uvést další výrazy spojující Tita a fašismus. Výše uvedené obrazy ale ilustrují hlavní trendy, kterými se propaganda ubírala. Tito byl hlavní nepřítel sovětského bloku, fašista a vrah. Kapitolu uzavřeme citátem Jana Světlého o praktikách titovské kliky. Nikdo nemohl pochybovat o tom, jaký „teror“ klika zvolila, pokud byl řádně zdůrazněn:

„[…] rafinovaná práce UDB a zatýkání a vraždy, teror, teror, teror, to jsou methody titovské kliky, to jsou její argumenty, o ně se opírá její moc.“[40]

5

Karikatury

Osobitou formu propagandy představovaly karikatury. Pro účely této práce bylo prozkoumáno celkem 11 karikatur (viz příloha). Objevovaly se v letech 1948–1951 v různých časopisech východního bloku, novinách nebo jako samostatné plakáty. Zde poslouží pro dokreslení diskurzu, který propaganda používala pro zobrazení Tita. Karikatury spojovaly dohromady hned několik prvků proti-titovské propagandy. Docházelo ke koncentraci více symbolů na jednom místě. Jaká označení a symboly se objevovaly nevíce?

Mezi čtyři nejčastěji použité symboly patřily: symbol „$“; zakrvavená sekera nebo pistole; Titova obezita a nevzhlednost; a nacistická svastika. Tyto čtyři se objevily více než na osmi z jedenácti použitých karikatur. Symbol dolaru připomíná Titovy pakty s imperialisty a obecně Západem. Dolar ale vyznívá spíše v Titův neprospěch, když ho zobrazuje jen jako úplatného sluhu imperialistů. Zakrvavená sekera odkazuje na Tita-vraha a tyrana. Krev patří nepochybně zastáncům Informbyra a trpícímu jugoslávskému lidu. Buržoasní luxus, v němž Tito žil, reprezentuje jeho obézní postava. Podle propagandy Tito hladem netrpěl. Záporný obraz postavy doplňují nevzhledné křivky Titovy tváře a těla. Nacistická svastika odkazuje na obraz Tita-fašisty. Zde si snad můžeme povšimnout jen rozporu mezi kreslenou a slovní propagandou. Svastika bývá používána výhradně pro nacistické Německo, zatímco Tito byl označován za fašistu. Použití symbolu svastiky je přesto pochopitelné pro obecnou známost symbolu.

Čtyři hlavní témata byla často doplněna o další prvky. Objevují se obrazy imperialistů, Američanů nebo americké vlajky. Tito bývá zachycen spíše jako sluha Západu (pokorně čeká ne dolary, dělá imperialistům stoličku, mluví podle jejich rozkazů). Titovu uniformu pak často „zdobí“ zkřížené hnáty, které měly posílit jeho obraz vraha.

Závěr

Práce Tito a jeho obrazy v sovětské propagandě po sovětsko-jugoslávské roztržce nejprve nastínila základní rámec roztržky. Spor mezi oběma zeměmi byl příčinou, proč se Jugoslávie a Tito stali obětí sovětské propagandy. Ta se soustředila především na útoky proti Titovi, jeho nebližšímu okolí a KSJ. Propaganda využívala pro šíření svých zpráv tištěná média a do jisté míry také rozhlasové vysílání.

Obsah propagandy práce rozdělila do tří okruhů. První se zabýval obrazem Tita, který zradil komunismus a utekl do socialistických ideálů. Druhý obraz představil Tita v podobě posluhovače imperialismu, jenž se zaprodal buržoasnímu způsobu života. Svého vrcholu dosáhla propaganda ve třetím obrazu. Tito získal přízvisko fašisty i vraha, a stal se největším nepřítelem komunismu. Tito v karikatuře hravě zahrnul do jediného obrazu hned několik negativních symbolů spojených s jeho osobou.

 

 

Seznam zdrojů

Primární a sekundární literatura:

Communist Information Bureau. Soveshchaniia Kominforma: 1947, 1948, 1949: Dokumenty i Materialy. Edited by Grant Mkrtychevich Adibekov. Moskva: ROSSPĖN, 1998.

Dedijer, Vladimir. The Battle Stalin Lost: Memoirs of Yugoslavia, 1948-1958. New York: Grosset & Dunlap, 1972.

Desanti, Dominique. Tito zradil národ. Praha: Melantrich, 1951.

Iosif Stalin i Iosif Tito: Vystavka Podgotovlenna v Ramkach Federal’noj Celevoj Programmy “Kul’tura Rossii (2006-2010). Moskva: Ministerstvo kul’tury i massovych kommunikacij RF: Federal’noje archivnoje agentstvo: Gosudarstvennyj archiv RF, 2006.

Kačavenda, Petar. Jugoslovensko-Sovjetski Sukob 1948. Godine: The Yugoslav-Soviet Conflict in 1948: Zbornik Radova Sa Naučnog Skupa. Beograd: Institut za savremenu istoriju, 1999.

Pavlovic, Vojislav, ed. The Balkans in the Cold War: Balkan Federations, Cominform, Yugoslav-Soviet Conflict. Special Editions 116. Belgrade: Institute for Balkan Studies of the Serbian Academy of Sciences and Arts, 2011.

Pirjevec, Jože. Jugoslávie 1918-1992: vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. Praha: Argo, 2000.

Světlý, Jan. Národ Nepokoříš: Rok svědkem Titovy zrady. Praha: Rudé právo, 1950.

Swain, Geoff. Tito: a Biography. Communist Lives, v. 5. London ; New York: I.B. Tauris, 2011.

Velikonja, Mitja. Titostalgia– a Study of Nostalgia for Josip Broz. Ljubljana: Peace Institute, 2008.

Vucinich, Wayne S., ed. At the Brink of War and Peace: The Tito-Stalin Split in a Historic Perspective. New York: Columbia University Press, 1982.

 

Karikatury:

  • 1 – http://www.bridgemanimages.com/en-GB/asset/211491/russian-school-20th-century/caricature-of-josip-broz-tito-1892-1980-cartoon-from-krokodil-magazine-colour-litho
  • 2 – http://ciml.250x.com/archive/cominform_index.html
  • 3 – http://www.comunismulinromania.ro/images/stories/images/arhiva_foto/14_propaganda/4/tito%20-%20cap%20de%20pod%20USA.jpg
  • 4 – http://www.comunismulinromania.ro/images/stories/images/arhiva_foto/14_propaganda/4/tito%20-%20in%20loc%20de%20un%20plan%20cincinal,%20cinci%20planuri%20anual.jpg
  • 7 – http://www.bellabs.ru/Scanarchive/Tito/Krokodil_N20_20.07.1949_11.jpg
  • 6- http://www.bellabs.ru/Scanarchive/Tito/Krokodil_N24_30.08.1949_07.jpg
  • 5 – http://tuvok.services.brown.edu/adore-djatoka/viewer.html?filename=1220495070162750.jp2
  • 8, 9, 10, 11 – http://ironmarch.org/index.php?/topic/1218-early-political-cartoons/

Poznámky

[1] Wayne S. Vucinich, ed., At the Brink of War and Peace: The Tito-Stalin Split in a Historic Perspective (New York: Columbia University Press, 1982), 190; Vladimir. Dedijer, The Battle Stalin Lost: Memoirs of Yugoslavia, 1948-1958 (New York: Grosset & Dunlap, 1972), 202; Mitja Velikonja, Titostalgia– a Study of Nostalgia for Josip Broz (Ljubljana: Peace Institute, 2008), 14; Vojislav Pavlovic, ed., The Balkans in the Cold War: Balkan Federations, Cominform, Yugoslav-Soviet Conflict, Special Editions 116 (Belgrade: Institute for Balkan Studies of the Serbian Academy of Sciences and Arts, 2011), 241.

[2] Velikonja, Titostalgia– a Study of Nostalgia for Josip Broz.

[3] Vucinich, At the Brink of War and Peace: The Tito-Stalin Split in a Historic Perspective, ix.

[4] Pavlovic, The Balkans in the Cold War, 237.

[5] Pavlovic, The Balkans in the Cold War, 236.

[6] Petar Kačavenda, Jugoslovensko-Sovjetski Sukob 1948. Godine: The Yugoslav-Soviet Conflict in 1948: Zbornik Radova Sa Naučnog Skupa. (Beograd: Institut za savremenu istoriju, 1999), 85–86.

[7] Jože. Pirjevec, Jugoslávie 1918-1992: vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie (Praha: Argo, 2000), 215.

[8] Vucinich, At the Brink of War and Peace: The Tito-Stalin Split in a Historic Perspective, 253.

[9] Ministerstvo spravedlnosti, Proces S Vedením Protistátního Spikleneckého Centra v Čele S Rudolfem Slánským (Orbis, 1953), 8.

[10] Pirjevec, Jugoslávie 1918-1992, 217; Geoff Swain, Tito: a Biography, Communist Lives, v. 5 (London ; New York: I.B. Tauris, 2011), 98.

[11] Řada čísel novin dostupná např. na http://www.directdemocracy4u.org/DDDEN/index.php?option=com_content&view=article&id=85&Itemid=65 (přístup 10. 1. 2015).

[12] např.: Dominique Desanti, Tito Zradil Národ (Praha: Melantrich, 1951); Jan Světlý, Národ Nepokoříš: Rok Svědkem Titovy Zrady (Praha: Rudé právo, 1950).

[13] Pavlovic, The Balkans in the Cold War, 296–297.

[14] Vucinich, At the Brink of War and Peace: The Tito-Stalin Split in a Historic Perspective, 65; The Balkans in the Cold War, 296–297.

[15] Pirjevec, Jugoslávie 1918-1992, 210.

[16] „O položenii v komunističeskoj partii Jugoslavii“ in Communist Information Bureau, Soveshchaniia Kominforma: 1947, 1948, 1949: Dokumenty I Materialy, ed. Grant Mkrtychevich Adibekov (Moskva: ROSSPĖN, 1998), 455–457.

[17] Světlý, Národ Nepokoříš: Rok Svědkem Titovy Zrady, 12–13.

[18] „O položenii v komunističeskoj partii Jugoslavii“ in Communist Information Bureau, Soveshchanii︠a︡ Kominforma, 457–458.

[19] Světlý, Národ Nepokoříš: Rok Svědkem Titovy Zrady, 41.

[20] Kačavenda, Jugoslovensko-Sovjetski Sukob 1948. Godine: The Yugoslav-Soviet Conflict in 1948: Zbornik Radova Sa Naučnog Skupa., 72–73.

[21] Pirjevec, Jugoslávie 1918-1992, 210.

[22] Dedijer, The Battle Stalin Lost, 225.

[23] Communist Information Bureau, Soveshchanii︠a︡ Kominforma, 519.

[24] Dedijer, The Battle Stalin Lost, 175–177.

[25] Communist Information Bureau, Soveshchanii︠a︡ Kominforma, 460–461.

[26] Desanti, Tito Zradil Národ, 6.

[27] Světlý, Národ Nepokoříš: Rok Svědkem Titovy Zrady, 67–68.

[28] Desanti, Tito Zradil Národ, 7.

[29] Ibid., 13–17.

[30] Světlý, Národ Nepokoříš: Rok Svědkem Titovy Zrady, 36 a 69.

[31] Communist Information Bureau, Soveshchanii︠a︡ Kominforma, 458.

[32] Světlý, Národ Nepokoříš: Rok Svědkem Titovy Zrady, 85.

[33] Pavlovic, The Balkans in the Cold War, 291.

[34] Communist Information Bureau, Soveshchanii︠a︡ Kominforma, 44–45.

[35] Dedijer, The Battle Stalin Lost, 179.

[36] Ibid., 279.

[37] Desanti, Tito Zradil Národ, 22.

[38] Pirjevec, Jugoslávie 1918-1992, 220 and 226.

[39] Ibid., 227.

[40] Světlý, Národ Nepokoříš: Rok Svědkem Titovy Zrady, 58.