Autorka: Barbora Langmajerová (Katedra západoevropských studií, FSV UK)

Recenzovaná publikace: Martin Myant a Jan Drahokoupil. Tranzitivní ekonomiky: Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie. Academia, Praha 2013, 557 stran (edice XXI. století; sv.24). ISBN 978-80-200-2268-4. 1

Autoři recenzované knihy, Martin Myant z University of the West of Scotland a Jan Drahokoupil z univerzity v Mannheimu, se oba ve svém akademickém výzkumu věnují především současnému vývoji v zemích střední a východní Evropy. Pro svou knihu si ovšem stanovili širší záběr a do svého zkoumání zařadili také Rusko a postkomunistické země střední Asie. Jak naznačují úvodní poznámky, autoři se chtěli věnovat především „přechodu“ či „transformaci“ komunistických zemí v moderní kapitalistické státy, přičemž doufali v nalezení společných rysů či zásadních rozdílů v přetváření režimů sledovaných regionů. Ačkoli v anglickém vydání zřejmě hrálo roli používání pojmů „transition“ (coby označení procesu, který vede k jasnému výsledku) a „transformation“ (označující průběh s otevřeným koncem), v českém vydání jsou tyto a podobné pojmy víceméně volně zaměňovány a používány podle jejich stylistické vhodnosti, tudíž český čtenář může jen stěží odhadnout, které procesy považují autoři za otevřené, a které mají jasný cíl. Název knihy „Tranzitivní ekonomiky“ ale zřejmě naznačuje, že všechny země jasně směřují od socialismu ke kapitalismu, ať už jsou jejich cesty jakékoli.

Autoři upozorňují, že kniha nesestává z případových studií věnovaných všem zkoumaným zemím, ale při analýze vybraných témat představuje nejtypičtější příklady popisovaného problému, případně upozorní na státy, které se zcela vymykaly obecnému vývoji. Pro čtenáře, kteří doufali ve větší vhled do současného dění ve střední Asii nebo jihovýchodní Evropě, může být tato kniha zklamáním, protože autoři zpravidla zmiňují příklady států, jimž rozumějí nejlépe, tedy Polsko, Česko a Rusko. V případě těchto tří zemí se často jedná o krátké případové studie k jednotlivým tématům, ač se vůči tomuto pojetí Myant a Drahokoupil v úvodu vymezují. Nabízí se tedy otázka, zda-li se kniha skutečně věnuje tomu, co v úvodu slibuje, nebo zda by jí prospělo užší zaměření (případně vynechání exkurzů do dění v těchto zemích a rozšíření obecnějšího rámce).  Dle mého názoru se autoři mohli soustředit na vybrané státy, které detailně znají, a posléze by mohli nabídnout kratší analýzu jejich vývoje a postavení v kontextu ostatních postkomunistických zemí.

Autoři si stanovují za cíl vysvětlit a pochopit existující rozdíly mezi zeměmi „s přihlédnutím k historickým souvislostem, geografickému rozmístění i uplatňovaným konkrétním opatřením“. Definují si pak tedy následující body zájmu: státní uspořádání, role státu, reprezentace zájmů a rozvoj nových forem organizace podnikání. Na toto poznání by pak mělo navazovat pochopení důsledků této proměny, které se pak projevily ve světové finanční krizi roku 2008, čemuž se věnuje závěrečná kapitola, doplněná v českém vydání knihy.  Autoři svůj přístup nazývají politickoekonomickým, což znamená, že ekonomickou problematiku nezkoumají pouze s využitím ekonomické teorie, ale také z geografického a politického hlediska.  Tento multidisciplinární přístup je jistě cenný, zejména proto, že složitou změnu, jakou přechod od komunismu ke kapitalismu bezpochyby je, lze jen obtížné vysvětlovat zjednodušujícími ekonomickými modely. Historický vhled do problematiky nabízí úvodní kapitola věnovaná státnímu socialismu, která se zabývá jak strukturou státní moci, tak fungováním plánovaného hospodářství. Zde je trefně popsán vývoj socialistické ekonomiky, kde se centrální plánování „změnilo z nástroje k dosahování změn na prostředek, jak změnám zabránit.“ Ačkoli je tato kapitola zajímavá pro čtenáře s malou či žádnou zkušeností se socialistickým režimem, může působit zbytečně a zdlouhavě pro všechny, kdo již mají určitou představu o tom, jak tehdejší režim fungoval. Co ovšem stojí za zmínku, je úvaha, že dědictví socialismu a jeho pololegálního fungování (paralelní existence oficiálního trhu a šedé ekonomiky nabízející nedostatkové zboží) mohlo předurčit skeptický vztah společnosti ke státním institucím a laxní přístup k dodržování zákonů.

Co se týče geografického přístupu, autoři se omezují především na jedno geografické hledisko, tedy vzdálenost od západní Evropy: čím jsou země vzdálenější, tím hůře navazují ekonomické i politické vazby na Západ, a tím slabší je zde také tradice západních demokratických hodnot. Jiné geografické předpoklady, které se zpravidla využívají pro vysvětlování ekonomického růstu (dostupnost přírodních zdrojů, klima, vzdálenost od moře, atd.) zde nejsou diskutovány vůbec, tudíž mám pocit, že je v úvodu geografický přístup poněkud přeceňován.

V samotné hlavní analýze postkomunistické transformace se autoři věnují především příčinám a řešením transformační krize, kterou prodělaly všechny sledované země, ačkoli s různou intenzitou (ve střední Evropě a Pobaltí byla krize kratší a mělčí než v zemích SNS). Hlavní důraz je kladen na zhodnocení Washingtonského konsensu a jeho využívání v zemích bývalého východního bloku, především prostřednictvím zainteresovaných institucí, jakými jsou Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Nicméně je nutné podotknout, že ke skutečnému vysvětlení Washingtonského konsenzu jako takového autoři přistupují až na straně 148, kde je vysvětlen původ tohoto pojmu i  jeho obsah. Jedná se o termín, který poprvé použil John Williamson v roce 1990 při zkoumání podmínek finanční pomoci zemím Latinské Ameriky ze strany MMF, kdy byl kladen důraz např. na prosazování disciplíny ve fiskální politice, daňovou reformu, liberalizaci zahraničního obchodu a investic, privatizaci, atd. Tento pojem se následně ujal i v kontextu neoliberálních reforem v bývalé východní Evropě. Washingtonský konsenzus ztělesňovaný Světovou bankou a MMF také podle autorů nepřímo prosazoval šokovou terapii namísto graduálních změn. V případě zemí střední Evropy a Pobaltí hrál klíčovou roli také Brusel, který si k sobě tyto země přitáhl podpisem asociačních dohod, díky nimž mohly potřebné reformy probíhat s vidinou budoucího členství v EU. Země střední Evropy (kam autoři řadí také Slovinsko) se mohly zároveň odkazovat na svou meziválečnou demokratickou tradici a pád komunismu vnímaly jako šanci na návrat do západní Evropy, což byl zejména případ Československa.

Další kapitoly jsou věnovány fungování státu a korupci, přičemž autoři zmiňují zajímavý poznatek, že rozsáhlý byrokratický aparát s sebou patrně nenese větší šanci k bujení korupce, jejíž příčiny je nutné hledat spíš jinde. Kromě Estonska existovala v postkomunistických zemích poměrně vysoká kontinuita ve státní správě, kde často zůstávali stejní úředníci i po pádu bývalého režimu. Ovšem ačkoli je korupce v těchto zemích stále vyšší než na Západě, ve většině sledovaných států od počátku 90. let klesá, ať už je to spojeno s ekonomickým růstem či větší mezinárodní integrací. Není také velkým překvapením, že země střední a východní Evropy a Pobaltí mají menší problémy s korupcí než SNS.

Další části knihy se věnují vývoji daňového systému a nastartování soukromého podnikání, které se ve většině zemí (s výjimkou Polska a Maďarska) začalo rozvíjet až v 90. letech a před privatizací k tomu docházelo pouze v malém rozsahu a s malým kapitálem. Zároveň platilo, že v Rusku a zemích SNS nadále existovaly silné vazby mezi podnikateli a státním aparátem, na kterém záviselo udělování nejrůznějších povolení včetně umožnění exportu. Ačkoli ve střední a východní Evropě byly tyto vazby mnohem méně důležité, přesto se zde ve srovnání se Západem nevytvořilo rozvinuté podnikatelské prostředí: zejména kvůli nedostatku kapitálu (nedostupnosti rizikového kapitálu) a tedy nízkým investicím do inovací.  Základním stavebním kamenem pro rozvoj podnikání byla ovšem privatizace, o níž pojednává 13. kapitola.

Kapitola věnovaná privatizaci se opět zaměřuje především na příklad České republiky, která v tomto směru paradoxně fungovala jako vzor pro ostatní země, a Ruska, které se taktéž pokoušelo o vlastní verzi kupónové privatizace. Nejen, že se nedostatky české privatizace projevily nedlouho po jejím zavedení, ale její přenesení do ostatních zemí znamenalo další úpravu a uvolňování zavedených pravidel. Podobně problematická jako privatizace byla i liberalizace bankovního sektoru, který se v některých zemích rychle rozbujel a byl značně nestabilní. Situace byla o něco příznivější tam, kde svůj vliv získaly zahraniční banky, které s sebou přinesly kromě vedení i západní standardy a někdy i příslib dalších financí. To byl i případ zahraničních investic, které byly důležité, často i nezbytné, v moderních odvětvích zaměřených na export. Zahraniční investoři nenabízeli pouze peníze, ale také úspěšně navázání na mezinárodní trhy, což by pro domácí producenty mohlo být často mnohem obtížnější. To samozřejmě neznamená, že tato cesta byla zcela nemožná: našli se i exportéři, kteří sami uspěli na světovém trhu, pokud nabízeli produkt, o který byl v zahraničí zájem. Díky příjmům z vývozu pak mohli i poměrně rychle dohnat technickou zaostalost vůči svým západním konkurentům.

Kniha obsahuje poměrně rozsáhlé kapitoly detailně popisující jednotlivé aspekty postkomunistického vývoje a vyhrazuje si poměrně malý prostor na prezentaci samotných závěrů výzkumu. K nim patří i nová klasifikace postkomunistických zemí, které autoři dělí do pěti skupin podle dosaženého typu kapitalismu. Země tak rozdělují na (1) druhořadé tržní ekonomiky, které sice exportují, na světovém trhu mají ale druhořadou roli; (2) periferní tržní ekonomiky, které se zaměřily na méně stabilní exportní odvětví; (3) oligarchický nebo klientelistický kapitalismus; (4) státy pořádku, které nejsou čistě kapitalistické a (5) ekonomiky založené na příjmech od pracujících v zahraničí a na finanční pomoci. Ačkoli autoři zmiňují přibližné regiony, kde vládnou zmíněné modely (do první skupiny například patří státy střední a východní Evropy integrované do EU, do druhé skupiny pak země jihovýchodní Evropy a pobaltské republiky), čtenář by nejspíš ocenil kompletní přehled zkoumaných zemí a jejich hodnocení, na základě kterého byly přiřazeny do vybraných skupin. Představení této klasifikace je tak krátké a málo propracované, že by nejspíš v knize vůbec nechybělo, protože autoři toto rozdělení ve zbytku textu vůbec nepoužívají.

Závěrečná kapitola, která přibyla ku příležitosti vydání českého překladu knihy, se věnuje světové finanční krizi a jejím dopadům na tranzitivní ekonomiky. K posouzení toho, jak se jednotlivé země vyrovnaly s krizí, je využíván ekonometrický model, jehož výběr a metodologie jsou nicméně vysvětlovány chaoticky. Autoři ke grafu zároveň nepřidali žádná statistická data, která by nám umožnila ověřit relevanci dosažených výsledků. Je zároveň zvláštní, že tato kapitola byla přidána do vydání z roku 2013 a sami autoři citují některé své další práce z téhož roku, nicméně samotné zkoumání končí rokem 2009, kdy krize ještě zdaleka nebyla zažehnána. Konstatují tak, že v důsledku chyb během transformace nemohly tranzitivní ekonomiky úspěšně čelit zahraniční krizi, nicméně opomíjejí příklady zemí, které se s krizí vyrovnaly úspěšně, např. Polsko (kde ekonomika na začátku roku 2009 sice takřka nerostla, nicméně se posléze velice rychle zotavila). Ačkoli byla tato kapitola do knihy přidána dodatečně, nezdá se být již zcela aktuální.

Kniha nakonec obsahuje přílohu s přehledem základních statistických dat, která ilustrují ekonomické změny v analyzovaných zemích v letech 1989 až 2008/2009. Kniha je opatřena i jmenným a věcným rejstříkem, jehož prostudování nám jen potvrdí nevyvážené zaměření knihy na vývoj v Československu, Polsku a Rusku, zatímco neobsahuje hesla pro většinu dalších východoevropských a středoasijských zemí.

Navzdory velkému rozsahu knihy a jejímu širokému tematickému zaměření autoři docházejí k poměrně banálním závěrům: postkomunistické země v transformačním období udělaly chybu v přílišném spoléhání na volný trh a ideály spojené s Washingtonským konsenzem a jejich přechod ke kapitalismu by zřejmě proběhl lépe, kdyby udržely aktivnější roli státu, případně občanské společnosti. Důvody k tomuto postoji byly zjevné, jelikož dědictví socialismu vedlo k nedůvěře ve státní plánování a k nadějím, které symbolizovala neviditelná ruka trhu. Podle autorů měla být transformace pomalejší a měla ji provázet vyšší veřejná kontrola spojená s rozvinutějším státem a právním systémem. O takových závěrech zřejmě dnes málokdo pochybuje, stejně jako o poznatku, že z vybraných zemí prošly transformací nejlépe země střední a východní Evropy. Domnívám se, že nedostatky této knihy by šly z velké části vyřešit lepší editací, která by knihu zbavila zbytečných pasáží a donutila by autory k formulaci cílů, které by skutečně odpovídaly obsahu a regionálnímu zaměření této publikace. Nedostatečná editační práce se projevuje i na formální stránce knihy, která obsahuje poměrně dost překlepů a chyb. Editor měl zároveň zvážit, jakému publiku jsou knihy v edici XXI. století určené: pokud to má být laická veřejnost, která se zajímá o moderní trendy v sociálních vědách, pak je kniha Martina Myanta a Jana Drahokoupila napsaná příliš akademickým a leckdy těžko proniknutelným jazykem, který zřejmě odradí nejednoho čtenáře.