Autor: Lukáš Novosad (Institut für Sorabistik, Leipzig)

 

Epizoda z 60. let – Korespondence Václava Havla a Aleše Fetterse.

Komentář Aleš Haman. Sestavil a k vydání připravil Petr Lachmann.

1. vydání. Praha: ARSCI, 2006. 118 s.

 

Irena: Co to je za korespondenci?

Rieger: Co já vím –

Irena: Něco intimního?

Rieger: Víš přece, že citlivé věci jsem vždycky pálil –

(Václav Havel, Odcházení)

 

Literát Václav Havel se k tuzemskému publiku vrátil velkoryse. Během několika týdnů vydal dvakrát novou hru Odcházení, jednou v Respektu, podruhé v nejnovějším osmém svazku svých torstovských Spisů, a jako první počin Knihovny Václava Havla uveřejnil tlustospis své korespondence s jaderným fyzikem Františkem Janouchem. Nepočítaje specifické Dopisy Olze a veřejné dopisy vládcům, jež jsou spíš manifesty, jde zřejmě teprv o druhý svazek Havlovy korespondence. Recenzován bude snad dost, a tak se věnujme první Havlově knize dopisů – opomenuté útlé knížce Epizoda z 60. let.

…my čekáme na hrdinu, on nepřichází…

V centru dění knihy nestojí jen dva účastníci korespondence zmínění titulem, jako rovnocenného partnera jejich „rozhovoru“ představuje editor v copyrights i zařazením životopisného medailonu ještě Aleše Hamana (snad proto, že stejně jako Havel patřil k autorskému okruhu časopisu Tvář). Soudě jeho účast na knize podle úvodního úryvku z českých literárních dějin, jehož je autor a jenž dal celé knize jméno, se zdá, že ji nebere vážně. O autorově nezájmu o výsledek tu svědčí nadbytečné a mechanicky užívané metafory – nadto směšné a vzletné jen rádoby. Jako ilustrace stačí hned první strana textu, kde doba padesátých a první poloviny šedesátých let je toporně přibližována na vodohospodářsko-geologické bázi. (Že by kvůli Aleši Fettersovi, v jehož medailonu stojí, že k jeho odborným zájmům patří hydronyma?) První obleva, necháme-li stranou víceznačný nimbus, ještě je v uvozovkách, ale pak už to svérázné období, resp. „společenské klima“ (jak Haman přírodovědné téma férově předznamenává), je charakterizováno „rašící[mi] výhonky svobodnějšího myšlení“. Dál čteme: „Jakmile se (…) stavidla jednou pootevřela, nebylo možné živelný tok svobodnějšího myšlení nadlouho udržet ve vymezených hranicích. Do společenského vědomí začaly prosakovat vlivy, které pomalu podemílaly zdánlivě pevné základy režimu, až došlo v závěru desetiletí k otřesu, jakým bylo ‚pražské jaro‘. Podstatný význam pro tento proces rozpadu monolitní stavby režimu a koroze jeho ideologické soustavy měly kulturní časopisy.“ Exkurz do klimatologie je zakončen už vcelku neutrální „změnou ovzduší“. Cituji obsáhle, jelikož Haman ve svém textu mj. upozorňuje, že Havel „zápasil s dobovou frazeologií“. Jmenuje obraty „některé jednostrannosti našeho života“ nebo „první fáze našeho nového života“, třebaže Havel jich používá ve svých projevech ironicky (viz jeho oblíbené uvozující „nic naplat“); a to je jiný duel, než jaký vidí Haman. Sám se přitom dopouští toho, co Havlovi vytýká: Klidně užije obratů „lakmusový papírek“ nebo „pravá povaha režimu“, libuje si v módních substantivech vyjadřujících průběh procesu a končících na -izace jako „fetišizace“ či „názorová totalizace“ (Havel tato podstatná jména používal před čtyřiceti lety samozřejmě také, jenomže spořivěji a přiléhavěji: např. hned první „ritualizace jazyka“ je spojení, k němuž se Havel upíná až jako k poslední možnosti, Haman naopak k takovým substantivům utíká jako k nejsnazšímu řešení) a spojení „dýchavičné snažení o modernost“ by před pár desetiletími také šlo dohledat marněji než dnes. Jinak řečeno: vytýká-li Haman Havlovu jazyku významovou dobovost, je Haman jazykově dobový náchylností k bezdůvodnému okrašlování stylu. Dokladem toho může být i to, že předložené ukázky jsou u Hamana vždy ve shluku, vyplňují jednu část textu a na jiných místech se neobjevují.

K nepořádnosti Hamanova jazyka se můžeme pročíst, zato slabinou viditelnou okamžitě je absence jasných a výstižných výkladů, kterými by Haman podepřel svá tvrzení. Dočteme se: „Jsou tu už obsaženy základní předpoklady Havlova životního postoje“, ale není řečeno, jaké stanovisko to má být. Jinde Haman stejně nezodpovědně formuluje: „Příznačné rysy autorova intelektu“, „Tu se už setkáváme s myšlenkovými postupy, které se stanou Havlovu myšlení vlastní.“ nebo „Význam, jaký měl pro Havla samého vstup do redakce časopisu [Tváře – L. N.] (…) vylíčil v Dálkovém výslechu.“ Tam si to každý jistě může dohledat, to se ovšem obejde bez Hamanovy předmluvy, v níž se myšlenky nedokládají ani citací ani parafrází příslušného místa.

Vrcholem Hamanovy devalvace vlastního textu je věta: „(…) systém převodních pák politické moci se může ukázat jako nespolehlivý, pokud instituce [Svaz spisovatelů – L. N.] nalezne sílu k vlastnímu rozhodnutí u vědomí pozice, jakou její členové ve veřejnosti získali.“ V Havlových textech se hodně mluví o permanentní odpovědnosti jednotlivých, „konkrétních“ (klíčové adjektivum Havlových textů) lidí, a Havel sám sice ve svém projevu k českým spisovatelům píše věty na první pohled s tou Hamanovou téměř shodné („Tohle všechno nemůže ovšem svaz dělat bez velké společenské autority. Ale i ta záleží na něm – každý má, jak známo, tu autoritu, kterou si sám vydobude.“), je však rozdíl v tom, když Havel píše o úkolech, které by Svaz spisovatelů měl samozřejmě naplňovat (totiž vytvářet autorům pohodlí k jejich práci, což se má dít bez ohledu na jiné než umělecké zájmy), a když se Haman o spisovatelích vyjádří jako o v podstatě sdruženém kolektivu jediného názoru. Havlova věta předpokládá celek složený z vůlí jednotlivců vystupujících navzdory systému, vždy singulárně, Hamanova ne. Pěkně s tím korespondují dvě fotografie Václava Havla z úvodních stránek knížky. Na první si Havel před očima drží cedulku se zněním: „Prosíme čtenáře Stalinových spisů o laskavé upozornění na jakékoli chyby a omyly v textu.“ Na druhé si tutéž cedulku drží pod nosem – čili když už slepec na hnůj nevidí, měl by ho aspoň cítit. Připomeňme, že Hamanův životopisný medailon končí reklamním odstavcem vypočítávajícím tituly, které mu za poslední roky v nakladatelství ARSCI vyšly, anebo na nichž se autorsky aspoň podílel; jsou čtyři a na pátý má podle webové inzerce nakladatelství dojít v nejbližší době. Otázka zní: odpovídá mizerný výsledek Hamanovy práce jeho postavení u nakladatele, jímž si je tak jist, že se nemusí snažit o nic pořádného?

A podle litery „paragraf – šavle“ teď dumej o právu, Havlíčku, Havle

Druhý Hamanův příspěvek nabízí zábavu jiného druhu. Pěstovat lze nad ním škodolibost nad snahou titulovat vždy nově Františka Havlíčka, který zvládne být ve dvou odstavcích nejprv „stranický ideolog“, pak „stranický funkcionář“ a nakonec „komunistický ideolog“. Kdo někdy psal, ví, jak těžké je se podobným zlozvykům vyhnout. Ale tady už odbytost bije do očí příliš (stejně jako poslední odstavec, který ke zbytku textu je nesouvisle nalepený). Konečně podnětný je Haman polemikou s Havlem, v níž nesouhlasí s jeho tehdejším postojem k Ladislavu Štollovi a dává za pravdu Aleši Fettersovi, že Štoll v půli šedesátých let nebyl „ideologická mrtvola“, nýbrž že jeho jméno „zdola, z pedagogické praxe, (…) stále mělo váhu mocného ideologa“. Stejně jako Hamanova předmluva také tento jeho druhý článek, přes zařazení do třetí čtvrtiny knihy odvážně otitulkovaný Závěrečné poznámky, klade otázku nad edičním pojetím titulu: Pro koho je vydáván? Předmluva připomínané texty osvěživě buď cituje bez dlouhých vysvětlování, anebo na ně jen odkazuje a aktivní čtení nechává na čtenáři, zatímco tyto „závěrečné poznámky“ převypravují jiný text, přetištěný v knize. Tím je Havlíčkův článek Nepřekročitelná hranice, který reaguje na Havlův Projev na konferenci Svazu československých spisovatelů, a proto neměl být zařazen v knížce vzadu mezi texty doplňujícími, nýbrž mezi hlavními hned za přetištěným příspěvkem Havlovým – a Havlíček copyrightem a medailonem měl být vytažen na roveň Hamanovi a zbylým pánům. Jde-li nám o nejlepší pracovní výsledek, musíme se přestat bát komunistických strašáků; zvolené ediční řešení Epizody není dostatečné ani logické, jelikož při jejím chronologickém rozvrhu měl Havlíčkův článek stát na viditelnějším místě. Nechme stranou hříčku jmen Havel/Havlíček (která by se všemi svými významy jejich sousedstvím vynikla), důležité jsou tři důvody, proč tomu tak mělo být: 1. závěr Havlíčkovy agitace, v němž jsou věci překvapivě nazývány tak jednoznačně, jak to ve svém projevu požadoval Havel: „Jestliže socialismus představuje nedílný celek zahrnující oblast politiky, ekonomiky, kultury a ideologie, potom by rehabilitace antisocialistické linie Kulturního měsíčníku či Listů pro umění a filosofii [jak to požadoval V. H. – L. N.] (…) byla konec konců aktem téže kvality jako zrušení socialistického vlastnictví či změna politické moci. (…) K rehabilitaci a restauraci předúnorových poměrů stěží dojde (…), nemá-li dojít k naprosté negaci socialismu.“; 2. fakt, že Havlovo stanovisko historicky zvítězilo, by neměl znamenat automatické upřednostnění jednoho názoru před druhým, neboť editoři se tak dopouštějí téhož chování, jaké předvedl Havlíček v roce 1965, když vyjma závěru v celém svém článku vytrhával věci z kontextu; 3. právě Havlíčkův přístup byl impulsem Fettersovi nejprve pokusit se reagovat polemickým zasláno do redakce Literárních novin (které kvůli zbabělosti redaktora Sergeje Machonina Fettersův článek nejen neotiskly, nýbrž postoupily k vyjádření redakci prorežimní Havlíčkovy Nové mysli) a posléze si začít dopisovat s Havlem. V podtitulu Epizody slíbená korespondence obou pánů tvoří nejmenší část knížky a je utopena v jejím středu. To je koncepčně dobrý vtip, nepřímo dokládající setkání obou jako opravdovou životní nepatrnost.

Aleš Haman

Nad dopisy diváků

Název oddílu Korespondence Václava Havla komentovaná Alešem Fettresem zaplaťbůh odpovídá tomu, co se v něm lze dočíst, neslibuje – tak jako podtitul knížky Korespondence Václava Havla a Aleše Fetterse – něco jiného. Havel adresoval Fettersovi, náchodskému středoškolskému profesorovi (a kulturstratégovi severovýchodních Čech, který se dlouhodobě zabývá dílem mj. Šrámka, K. Čapka a ovšem Škvoreckého), v letech 1966–1969 šest dopisů a jednu pohlednici. Fetters Havlovi (jak vyplývá z Havlových odpovědí) skoro dvojnásobný počet – ale to je odhad na základě Fettersových doprovodných poznámek, které nejsou vyčerpávající; řada údajů, přinejmenším právě počet odeslaných dopisů, chybí. Zato čteme Fettersovy detailní a edičně cenné údaje o tom, jak dopis psaný Havlem vypadal, co bylo tužkou, jak barevnou, na kolika papírech a jakého formátu. Tak podrobně se o Fettersových dopisech nedovíme – přestože z nich cituje, parafrázuje je nebo popisuje; podle čeho a proč to edice neuvádí? Z Fetterosvých poznámek můžeme vyvozovat, že k dopisům si dělal rukopisné koncepty a možná pořizoval jejich strojopisné průklepy, a v ediční poznámce stojí ubezpečení, že „A. Fetters byl s naší edicí podrobně seznámen a v potřebném rozsahu ji autorizoval“. Jenže nedovídáme se, proč edice netiskne celé Fettersovy listy (přitom titul knihy naznačuje, že ten záměr tu mohl být) ani zda jsou obsaženy v Havlově archivu. To by byl údaj důležitý pro poznání Havlovy povahy i indicie, zda lze doufat, že shromažďoval došlou korespondenci od všech adresátů. Z ediční poznámky totiž plyne, že Havel o přípravě Epizody věděl, neboť se dožadoval původní formulace jedné své věty. Totéž platí pro Fettersovu odpověď na Havlíčkův článek – co se s ní stalo a proč ji kniha nezahrnuje? Zvlášť když nechybí např. Havlovo blahopřání spisovateli Alexandru Klimentovi k padesátinám, v němž se příteli omlouvá, že před třinácti lety použil jeho nejapný fejeton jako podklad pro svůj projev na druhém sjezdu spisovatelů. Svěřují nám tím editoři přesvědčení, že literaturu je třeba vyučovat jako romantický žvást, v němž slavní přes své spory se nakonec vždycky mají rádi, byť by sebevíc plácali, kdežto neznámý náchodský učitel nestojí za řeč?

Ostatně jak si oba účastníci debaty počínají? Fetters je slavnostně patetický. Expresivní začátek jeho textu („Na počátku bylo slovo. Tentokrát slovo zlé a záludné.“) je sice vystřídán věcným popisem o impulsech k písemnému (a později i osobnímu) setkání obou mužů, jednotlivé Fettersovy komentáře mezi dopisy se však vrací zpátky k vzývání Havla (viz pravidelně se navracející věty typu: „A Václav Havel se snažil venkovskému učiteli ukázat, jak on vidí situaci.“ – Jinde ovšem nedostatkem sebedůvěry netrpí: „Mé aktivity v Náchodě šly v podobném duchu jako Havlovy v Praze…“). Fettersův výčet pasáží, které si pracně opisoval z Havlových textů, je však přece jen inspirativní – je to zpětná vazba, která umožňuje přesněji domýšlet, co z Havlova působení mohlo jak na které sociální vrstvy působit; snad se tedy takových vzájemných a komentovaných korespondencí objeví víc. V závěru oddílu profesor zdůvodňuje datum vydání (původně šlo o Fettersův soukromý tisk několika náchodským přátelům v roce 2003): nechtěl být v řadách „přihřívajících si na Havlovi polívčičku“. Počkal si, až se z prezidenta stane opět občan bez funkce. Takový postoj bezesporu je obdivuhodný.

Havel mění svá oslovení Fetterse, od nejuctivějších „Vážený pane profesore“ po nejosobnější „Milý příteli“; vývoj není lineární, Havel oslovení volně střídá. Přeskakování mu slouží k soustředění na sebe. Anebo jde o roztržitost či výsledek zahlcení podobnými epizodami, každopádně rozpor je zjevný: Havel ve dvou dopisech po sobě není s to udržet takovou informaci, jako je prosba o zaslání Fettersovy reakce na Havlíčka. (Tu, ovšem, mu Fetters zaslal s prvním dopisem a za něj také mu Havel poděkoval. Že by na Fetterosvi žádal ještě jinou odpověď Havlíčkovi? Těžko říct, pro knihu je příznačné, že nabízí indicie, málokde odpovědi.) Fetters to ve svých komentářích přechází mlčky, stejně jako místo, kde Havel reaguje opačně a vybavuje si, že jeden svůj názor Fettersovi v dopise líčil před víc než půlrokem. Sebestřednost, jak vidno, šla Havlovi líp než umění naslouchat. Ostatně projevuje se jako zdatný manipulátor: „Neberte to, proboha, proti sobě, vím, co si myslíte (sám to v dopise píšete), náš základní postoj je asi velmi podobný – vždyť vlastně jen proto jsem se o tomhle mohl rozepsat v dopise Vám.“ Na kadeřích takových vět by se měla vyučovat rétorika.

Připomeňme ještě spor o Štolla, Havel píše: „Diskutovat se Štollem znamená dobrovolně klesat na jeho úroveň, mluvit jeho pojmy, připouštět ho jako alternativu. A tím ustupovat sám od sebe, přizpůsobovat se a namlouvat si přitom záslužnost svého počínání…“ Havlovu postoji rozumím, jenže vzbuzuje otázky, kdy má smysl polemizovat a zda vskutku jen s těmi, již za to stojí? V kultuře snad, v politice je to však nemožný postoj.

Potíže závěrů

Čtenářsky vděčné jsou Havlovy pochyby o jazyce (několikrát se Fetterse jako učitele táže, jak se píše to a to), osobité tvary („vyplašejí“) nebo historky ze života pronášené mimochodem a přinášející údaje podstatné pro příští Havlovy životopisce a pořadatele jeho díla. Ostatně dodělávek bude třeba, protože např. chybí zmínka o Havlově účasti v Kolářově a Hiršalově sborníku Život je všude (1956), který sem – jestliže je Havlovo „literární působení omezeno na 50. a 60. léta“ – patří (v porovnání s takovými absencemi působí jako karikatura v ediční poznámce bio-bibliografické údaje o americkém spisovateli Eugenu O’Neillovi a některých jeho, k celku knihy nepodstatných, českých překladech). Beze slova výkladu taky těžko rozumět systému obrazové přílohy. Je rozdíl mezi reprodukcí úvodníku Alexandra Klimenta, jenž posloužil Havlovi před sjezdem jako odrazový můstek k jeho projevu, vpojenou do Havlova textu, a fotografií Miloše Havla v doprovodu Nataši Gollové a Adiny Mandlové na místě korespondence, kde Fetters žádá pro potřeby své výuky o nějaké stručné poznámky o Havlově strýci. Zbytné jsou fotografie z Havlova soukromí; je to pandán, nijak nevysvětlený ani nereflektovaný obsahem knížky. Ediční nedůsledností je nevyrovnané uvádění pramenů – nepíše-li Haman u časopisů, na něž odkazuje, příslušné číslo, je to jeho věc, kterou ediční poznámka naštěstí opravuje, stejně tak, jako je Hamanovo rozhodnutí uvádět místo a rok vydání citované publikace ledabyle jen u některých knih. I to ediční poznámka napravuje, postrádám ale upřesnění k titulům Kosíkovým a Štollovým. Také u Dálkového výslechu trvá dlouho, než se člověk dozví, že bylo použito edice ve Spisech a ne samostatného knižního vydání (jež by v ediční poznámce při jejím záběru mělo také být uvedeno). Systém nechť je jednotný všude, takhle to vypadá, že každý text měl jiného redaktora čili knížka jako celek žádného. To se projevuje také tím, že autor ediční poznámky a dle tiráže sestavitel publikace Petr Lachmann neodolá komentovat táž místa jako před ním Haman a Fetters, takže z Epizody je rázem Symposion. Lachmann se nevyhne jednak otravným figurám „musíme si uvědomit“, jednak myšlenkovým šaržím, když citacemi znovu čtenářům objevuje dementnost Havlíčkových vět. Je-li potřeba tolik ji zdůrazňovat, znamená to, že autoři knihy svým čtenářům buď nedůvěřují, anebo Havlíčkovy věty tak dementní nejsou. Opakuji: stačilo jediný text dosadit na příslušné místo a ostatek by dotvořilo umění kontextu. (Naopak cenná, byť edičním výkonem standardní, je ukázka účelovosti, s níž Havlíček škrtal v Havlově projevu, než jeho část navenek velkoryse a bez úprav otiskl v Nové době.)

Úhrnem: Jedinou konzistentní částí Epizody je oddíl korespondence mezi Havlem a Fettersem, sestavený už dřív samotným Alešem Fettersem. Zbytek byl k této části narychlo, většinou bez rozmyslu, málokde nápaditě přilepen, aby rozsahem vznikla kniha. Nijakost tovaru, tragédie ledabylosti.

 

Ediční poznámka:

V první verzi vyšla tato recenze pod názvem Překročená hranice ve festivalovém deníku Šrámkovy Sobotky: in Splav! 2, neděle 1. 7. 2007: 12–14; on-line viz <http://casopis.splav.cz/pdf/2007/splav-2007-07-01.pdf>. Protože hodnocenou knihu jsem nepovažoval za vytěženou, po prázdninách jsem se k ní vrátil a připravil novou verzi recenze, závěry opačnou, než byla ta uveřejněná. Nové znění bylo psáno na seminář literární kritiky (a chvíli byla ve hře jeho edice v Revolver Revue, z ní nakonec sešlo).