Autor: Kateřina Veselovská (FF UK)


Umělče, dej do svého díla svou krev, svůj mozek, sebe – ty, tvůj mozek, tvá krev bude žíti a dýchati v něm a on žíti bude jimi. Chceme pravdu v umění, ne tu, jež je fotografií věcí vnějších, ale tu poctivou pravdu vnitřní, jíž je normou jen její nositel – individuum.

Manifest české moderny, 1895

antonin-sova

Poměr F. X. Šaldy k dílu Antonína Sovy není od počátku výhradně poměrem kritika k hodnocenému textu. Jde o uměleckou symbiózu dvou tvůrčích individualit, operujících ovšem na stejné myšlenkové platformě. O vztah dvou literátů, kteří mají oba jak potenciál autorský, tak kritický – a jejichž vzájemné role se tedy čas od času proměňují a tříbí za bedlivé pozornosti protějšku. I když z této oboustranné reflexe krystalizuje (za účasti mnoha dalších činitelů) spíše Šalda – kritik a Sova – spisovatel, střídají se oba na těchto pozicích prakticky až do Sovovy smrti. V této práci se hodláme zabývat genezí a souvislostmi kritického přístupu F. X. Šaldy k dílu Antonína Sovy.

Metodologicky budeme vycházet především ze srovnání primárních pramenů, tedy dvanácti Šaldových textů zaměřených na reflexi díla Antonína Sovy vyhledaných dle Pistoriusovy Bibliografie díla F. X. Šaldy a vycházejících zejména v Literárních listech, České revui, Novině, Literárních rozhledech, Šaldově zápisníku a později v celku Soubor díla F. X. Šaldy, a také ze vzájemné korespondence obou autorů (vydané v redakci Josefa Ziky v roce 1967). Materiálové východisko ve smyslu sekundární literatury zde využijeme pouze okrajově – obě monografie věnované Antonínu Sovovi jsme shledali irelevantními. Starší byla sepsána Ladislavem Narcisem Zvěřinou již v roce 1918, tedy před završením autorova básnického vývoje i jeho životního osudu, je proto neúplná a pro naše účely nedostačující. Novější a bohužel zatím poslední byla vydána v roce 1953 zásluhou zmíněného Josefa Ziky a také Jiřího Brabce – je ovšem dobově poplatná a až vulgárně tendenční. Hned v jejím úvodu se dočteme, že „Stejně jako Šalda nepochopil své postavení a nedovedl najít zcela správnou cestu pro sebe, stejně tak nemohl plně pochopit, k čemu směřoval Sovův vývoj a co vlastně Sova hledal.“[1] To je stanovisko, se kterým se v této práci důrazně neztotožňujeme – proto tuto knihu využíváme pouze jako příležitostný zdroj pro doplnění faktografických údajů týkajících se života Antonína Sovy. Ke stejnému účelu nám poslouží také Vzpomínky a portréty Antonína Klášterského a memoáry Otakara Štorcha-Mariena Sladko je žít.

Jsem vždy tvůj

 

F. X. Šalda a Antonín Sova se dle vzpomínek Antonína Klášterského setkali poprvé v roce 1886. Klášterský popisuje zážitek v kapitole Moji první literární přátelé takto:

„V druhém roce práv r. 1886 byl jsem již mezi universitními kolegy hodně znám jako spisovatel. Ale jednou mne jeden z nich překvapil zprávou, že kdesi vzadu v posluchárně sedí mezi námi ještě jiný kolega-spisovatel, že se jmenuje Sova a píše verše i při přednáškách. (…) Sova upozornil mne také, že v prvním ročníku práv studuje F. X. Šalda, jehož jméno rovněž se již objevilo v Lumíru, ale ani Sova neznal se s ním osobně. Šli jsme tedy oba k posluchárně prvního ročníku a dali si Šaldu vyvolat. Přišel dlouhý, štíhlý, velmi hezký mladík a představiv se jako F. X. Šalda měl upřímnou radost, že se poznává s námi. A ten den tedy povstal náš přátelský triumvirát, který potrval až do r. 1892.“[2]

Triumvirát tedy roku 1892 skončil – začala se ale vzájemná korespondence F. X. Šaldy a Antonína Sovy, která ustala až Sovovou smrtí (a v níž se, mimochodem, o Klášterském nehovoří příliš lichotivě). Šalda se Sovou se však pravidelně stýkali již v průběhu osmdesátých let. Publikovali ve stejných časopisech a Šalda dokonce v roce 1887 věnoval Sovovi (píšícímu tehdy pod pseudonymem Ilja Georgov) báseň Antická tragedie, která vyšla v České Thalii. Generační i názorová sounáležitost obou autorů se pak naplno projevila proklamací manifestu České moderny. Postuláty, které F. X. Šalda a Antonín Sova společně stvrdili podpisem, se posléze snažili stvrzovat také svou literární činností – nároky, jejichž plnění požadovali v tomto dokumentu, kladli pochopitelně také na sebe navzájem. Není tedy náhodou, že klíčová slova užitá v manifestu (především pojem individualita) Šalda hojně používá mimo jiné i při analýze Sovových textů.

Umělecká čest nedovolila Šaldovi ani Sovovi projevit v odborných textech vřelou náklonnost, kterou k sobě cítili v soukromém životě – snad s výjimkou jubilejních proslovů, které ovšem také obsahují převážně kritickou reflexi oslavencovy tvorby. Tento přátelský vztah tedy dokládá především dochovaná korespondence. Stojí však za to brát ji v potaz – zejména při bližším porovnání soukromých dopisů týkajících se hodnocených knih s oficiálními kritickými texty vyplývají nové souvislosti nejen geneze vztahu dvou přátel, ale také vývoje jejich kritického myšlení.

Šalda je v dopisech výrazně subjektivnější, užívá leckdy velice emotivní slovník a často hodnotí kladně i sbírky, ke kterým se oficiálně vyjadřuje spíše s jakousi útrpnou shovívavostí (byť je zde pochopitelně v průběhu let patrná revize v rámci nového kontextu, který celku díla přináší každá další vydaná sbírka). Nevyjadřuje se k textům jako kritik, ale jako přítel (což vždy otevřeně proklamuje). Soukromé hodnocení Ivova románu z roku 1902, kterému Šalda v souhrnné eseji k Sovovým čtyřicátým narozeninám nepřiznal hodnotu uměleckého činu, snad hovoří za vše:

„Milý příteli, děkuju Ti upřímně za Tvoji teplou a srdečnou knihu, které jsem užil, jako dovede užít jen nemocný člověk laskavých vlažných dní podzimních. Nechci ti psát žádnou odbornou literární kritiku: myslím, že jsme z ní vyrostli oba, a již dávno. Jen svůj dojem, čistě osobní a vnitřní dojem, bych Ti rád řekl. A to je dojem něčeho sladkého, tichého, ztlumeného. Napsal jsi knihu duševní intimity, knihu con sordina, domácí sen duše, řekl bych, v dobách, kdy jsme laskaví, dobří, lidští a vzdáváme se snadno a vroucně všem jižním větrům srdce. Ještě jednou: díky.“[3]

Z korespondence vyplývá, že si Šalda vážil svého druha nejen jako autora, ale také jako kritika svých veršů – často se zajímal o Sovovy názory na svou vlastní tvorbu. Není zcela jasné, zda se odpovědi na jednotlivé pobídky nedochovaly, či zda nebyly nikdy napsány. Sovova esej F. X. Šalda – přátelská vzpomínka k jeho padesátým narozeninám ovšem napovídá, že rovněž sledoval Šaldovu tvorbu soustavně a bedlivě a do budoucna by bylo jistě přínosné věnovat se také těmto textům z literárně – historického i literárně –  teoretického hlediska.

I přes cenné postřehy týkající se prací obou literátů však těžiště a význam jejich korespondence spočívá především (pravda, snad kromě Šaldových četných objednávek literatury z Městské knihovny, kde byl Sova ředitelem) v síle lidskosti jejich vztahu, která se v dopisech odráží. Bouřlivý kulturně-politický vývoj i okolnosti soudobého literárního dění, ale také náhlé projevy nemocí často uvrhly jednoho či druhého (a někdy i oba současně) z přátel do svízelné situace. Ale ať už to byly výhružné dopisy, nedorozumění při komunikaci s nakladateli či nucené odjezdy do lázní, Šalda a Sova se vždy vzájemně podporovali, vždy stáli při sobě. V dopise z 31. prosince  roku 1915 shrnuje Šalda tento výjimečný vztah následovně: „Já pokládám přátelství Tvé, styk můj s Tebou v minulosti a celý náš ryzí krásný vztah, tak opravdový, tak daleký vší družstevnické špíny české, beze všech poťouchlých českých arrière-pensées na obchůdkovou vzájemnost, kde literáty sdružuje jen sounáležitost k téže smečce, literární nebo politické (ve smečce se dobře loví!), nebo společné záští k někomu silnějšímu, který jim překáží, náš vztah, založený na kultu uměleckých a básnických kladů tvůrčích, kde každý po svém, svou cestou šel za absolutnem, sledován chápavou účastí druhovou, za jeden ze vzácných statků, kterých nemnoho dal mně život.“[4]

Paralipomenon

 

Přestože Antonín Sova vydává svou první sbírku, Realistické sloky, již v roce 1890, první studii věnuje Šalda až Vybouřeným smutkům (1897). Tuto knihu bude Šalda již navždy považovat za přelomovou a bude jí v kontextu Sovova díla přisuzovat výsadní postavení. Neznamená to však, že by se předchozími texty vůbec nezabýval – děje se tak ale později v rámci souhrnnějších studií bilancujících genezi Sovova díla. V první rozsáhlejší eseji tohoto typu z roku 1904 (sepsané k básníkovým čtyřicátým narozeninám), nazvané prostě Antonín Sova, hodnotí Šalda zejména první tři Sovovy lyrické sbírky (tedy Realistické sloky, Květy intimních nálad a Z mého kraje) ještě poněkud příkře. Tento postoj reviduje částečně v následujících „jubilejních“ studiích z let 1914 a 1924 a zásadně pak až ve své poslední eseji věnované dílu Antonína Sovy, Některé problémy sovovské, vydané ovšem až po Sovově smrti, roku 1934.

V roce 1904 však Šalda vyčítá Sovovi epigonství těchto prvních sbírek, poukazuje na požadavek osobitosti proklamovaný v manifestu České moderny. Přesto již zde pozorujeme kritikovu tendenci k „obraně“ básníka, k vysvětlení jeho pohnutek a kontextu, ve kterém tvořil, ke zdůrazňování silných momentů textu. Tato zvláštní shovívavost je jevem, který můžeme pozorovat napříč Šaldovými kritikami Sovova díla. Šalda hodnotí Sovovu tvorbu a atmosféru raných devadesátých let takto: „První knihy Sovovy nezapírají, že se zrodily ve smutné kalné době: jakási stísněnost, jakýsi vnější tlak na nich leží: úzkost, mdloba, nejistota. Básník jako by se bál sáhnouti hlouběji do svých studní, čerpat volně a hrdě ze svých vnitřních pramenů, dobýti se k nim a sestoupiti k nim. (…) Jsou to látkově i formálně knihy jako všecky tehdejší knihy epigonské: sentimentální genre nemile převládá. (…) A přece jest tu jakési plus nad běžnou úroveň“[5] Za ono plus pak Šalda považuje Sovovu básnickou sensitivitu (základní rys Sovovy tvorby, který zachytil již zde a k jehož zásadnímu významu se velmi často vrací – viz dále). Kladně posuzuje také básníkův smysl pro nekonvenčně cítěný detail, melodii a rytmiku veršů. Tedy hodnoty, které později vyzdvihuje i v reflexi sbírek dle svého mínění vyváženějších a zralejších.

V kontextu další Sovovy tvorby pak Šalda píše o jejích počátcích spíše jako o období hledání výrazu, které ovšem bylo ovlivněno dobovým příklonem k realismu či impresionismu, spjatým s názorovým směřováním starší literární generace: „První tři lyrické knížky Antonína Sovy, „Realistické sloky, uveřejněné r. 1890, „Květy intimních nálad“ z r. 1891 a mapa krajinářských skic s domorodou stafáží, „Z mého kraje“ z r. 1893 neodchylují se zdánlivě patrněji od běžného pojímání básnických úkolů a cílů vlastního mladé poezii tehdejší epigonské generace „lumírovské“, Škampů nebo Klášterských.“[6]

Ve studii Některé problémy sovovské se potom Šalda zabývá širšími otázkami klasifikace těchto žánrů a snaží se vymezit postavení raných Sovových sbírek (a individua, které se takovéto kategorizaci vymyká) v uměleckém diskursu doby. Pohnutkou je mu výklad Sovova díla v Přehledných dějinách literatury české Arneho Nováka, po jehož přečtení volá Šalda po revizi nadužívaných a vyprázdněných pojmů, aby Sovu svým způsobem očistil: „Na první knížky nalepili mu etiketu impresionismu. Je otázka, co je to ten impresionism. Řekl bych pytel příliš široký, do něhož se vejdou věci velmi různé; pohodlná nálepka, s níž se daleko nedojde; musí se prodiskutovat a pohřbít.“[7]

Šalda dále vede úvahu o smyslu pojmu impresionismu v literatuře, založenou na využití znalostí z teorie výtvarného umění. Dospívá k závěru, že v poezii na rozdíl od malířství nelze zachytit pouze a jenom smyslový dojem, s vyloučením všech myšlenek a citů, a používání pojmu impresionismus v literatuře je tedy nepřesné a zavádějící. S ohledem na soudobou terminologii nakonec Šalda srovnává „impresionismus“ u Sovy s „impresionismem“ v díle Viléma Mrštíka, k němuž byl tento přídomek také často vztahován. Zatímco Mrštík je podle něj „robustní požívač, labužník slova plastického a malebného; člověk křepký a zdravý, dbalý přechodu, vyrovnaný“, Sova „ve svých impresionistických črtách zřejmě trpí.“ Právě tuto schopnost trpět považuje Šalda za projev impresionismu v prvních třech sbírkách Antonína Sovy – a právě jí si v rámci požadavku autenticity také cení.

Další dvě sbírky následující po tomto „impresionistickém“ období, Soucit i vzdor (1894) a Zlomená duše (1896) již Šalda ve svém kritickém hodnocení staví o něco výše. V knize Soucit i vzdor kritik postřehl záblesky symbolismu a nového osobitého Sovova stylu, pro který si tolik váží Vybouřených smutků. „V básníkovi propuká tu již častěji odpor nad titěrností a malicherností současného života i současné literatury: touží psáti verše, jimiž by zachytil hlubší, nekonvenční pravdu a krásu…“[8] Sbírku Zlomená duše pak Šalda považuje za skutečnou básnickou katarzi, váží si především její upřímnosti, přirozenosti a ryzosti – ne ani tak autorské, jako spíše lidské. „Zásluhou Sovovou jest tu vášnivá nesmluvná vůle k pravdě, snaha rozložiti a pitvati mravní i rozumový úpadek toho, čemu se říkalo tehdy moderní člověk.“[9] Šalda pokládá tuto sbírku spíše za akt sebevykoupení, jakéhosi vnitřního sebespasení autora. „Jest to kniha přirozeně zlomkovitá, nevalně komponovaná, nesouměrná, neklidně osvětlená – přirozeně, pravím, příliš přirozeně – nutně.“[10] Právě tento akt sebevykoupení zřejmě pomohl Sovovi dobrat se nového, svého výrazu, který Šalda prve tolik postrádal a který se naplno projevil v následující sbírce Vybouřené smutky.

K novému symbolismu

 

První sbírkou, která dle Šaldy cele splňovala požadavek vnitřní pravdivosti a individualismu a díky které se autor skutečně začlenil do soudobého evropského básnického kontextu, jsou tedy Vybouřené smutky z roku 1897. V těchto verších se naplno projevila Sovova Šaldou tolik vyzdvihovaná umělecká poctivost. Nikoliv pouze poctivost vůči sobě sama, ale tentokrát již také vůči společnosti. Šalda zde poprvé prohlašuje Sovu za básníka sociálního (ve smyslu společenské kritičnosti), který již upouští od meditativních, křehkých a náladových figur, přestává být uzavřen do sebe (přestože si ovšem stále uvědomuje marnost života). Znamená-li Zlomená duše ethické osvobození Sovovo, jsou Vybouřené smutky jeho osvobozením myslitelským a básnickým.“[11] Toto dvojí osvobození ducha, tyto dva elementy Sovovy básnické osobnosti, se zde poprvé potkávají symbióze, jež v následujících sbírkách vytváří příznačnou tenzi jeho veršů (tu tenzi, která je později obsažena v názvu knihy Soucit i vzdor). Jde o onu jednotu v kontrastu subtilnosti, něhy a vzdoru, žlučovitosti, téměř až zhnusení. Poprvé zde dochází ke krystalizaci vnitřních procesů, aniž by přitom šlo o pouhé dojmy – nechybí odstup, sebereflexe.

Sova se zde projevuje v plné síle jako autor symbolistní, jehož verše mají pevnou ideovou strukturu, aniž by přitom podléhaly tezovitosti. Není to však symbolismus „březinovského typu“, jak Šalda dokládá právě na srovnání obou autorů. „Stvořil symbolismus nový a jiný, jaký jsme dosud neměli, rozdílný od mystického a metafysického symbolismu p. Březinova. Symbolismus Sovův je sociální, je psychologický a sociologický. Je to symbolismus sarkastický a hieratický zároveň, je to symbolismus invektivní a analytický, jako symbolismus Březinův je meditativní a synthetický.“[12] Později nazývá Šalda tento sovovský symbolismus symbolismem ideovým či vizionářským.

Díky této knize také Šalda přehodnocuje význam Sovových sbírek předchozích. Předešlé verše působí ve srovnání s Vybouřenými smutky „titěrně“, hravě, schematicky a až jaksi popisně. Přestože i zde vytýká Šalda Sovovi jisté drobné nedostatky (například místy přílišnou prudkost, přepjatost výrazu) – začíná se nová etapa Sovovy tvorby: „Nový styl je tu nalezen a stvořen – styl individuální a tvrdý jako vytasený meč, prudký a lámaný jako jarní ledové povodně, mísící ethické a politické pojmy s alegorickými visemi a utápějící je v nich jako strusky v rozpálené a rozdýmané tavírně…“[13]

Prosa

 

Dříve než se budeme věnovat další reflexi vývoje Sovova díla básnického, zastavme se v roce 1898, kdy vychází jediná samostatná studie věnovaná próze Antonína Sovy – v Pistoriusově bibliografii jsme nalezli pouze text Ant. Sova: Prosa (1898, Literární listy). K dalšímu, byť vždy stručnému hodnocení Sovových prozaických děl se Šalda vrací opět až v rámci shrnujících studií.

Šalda používá při analýze Sovovy prózy stejný slovník jako při hodnocení jeho poezie, nachází společné prvky obou druhů v rovině tematické i formální. Opět hojně pracuje s pojmem sensitivnost, stejně jako v případě Vybouřených smutků si všímá, že autor je sensitivní až k jisté formě zhnusení. V případě Prosy Šalda soudí, že Sovova poezie se próze kvalitou vyrovná, cení si opět vnitřní pravdivosti, autenticity díla – což dokladuje argumenty na hranici osobní zkušenosti s intimním duševním životem básníka, když říká, že „všecko tak úsilně splývá s duševním životem subjektu.“[14]

 V Prose autor dle Šaldova mínění uniká realistické popisnosti a vytváří skutečnou lyrickou prózu, se vší náladovostí a napětím, které v sobě tento termín obsahuje. Žádné další Sovovo prozaické dílo už Šalda nehodnotí tak kladně (poněkud v rozporu s nadšenými a pochvalnými dopisy, které autorovi adresuje). Ivův román (1902), širší kritickou obcí přijatý velmi kladně (tedy dle Šaldy „zasypaný lacinou chválou“), podle něj trpí nepoměrem mezi objemem a obsahem a jako celek je to „příliš příjemná četba, než aby mohla být uměleckým činem“[15] Naopak všeobecně negativněji přijímané Výpravy chudých (1903) se podle Šaldy Ivově románu vyrovnají. Kritik se pochvalně vyjadřuje zejména o autorově záměru vykreslit vliv společnosti na jednotlivce – byť si je vědom skutečnosti, že tento záměr může spíš čtenář vytušit než autor prokázat, protože „Kniha jest roztříštěná, rozběhlá v několik směrů, které si překážejí a vzájemně se matou“.[16]

V průběhu let se Šalda vývojem Sovovy prózy soustavněji nezabývá – básnických textů napsal Sova přeci jen nepoměrně více. Krátce se k ní však vrací v proslovu z roku 1934, kde kromě uvedeného výčtu zmiňuje všechny následující Sovovy prozaické knihy: soubor povídek O milkování, lásce a zradě (1909), román Tóma Bojar (1910) a novelu Pankrác Budecius, kantor (1916). Obecně si Šalda více cení povídek nežli románů, jimiž je téměř zklamán: „Objektivace epická podařila se Sovovi v románové větvi jeho tvorby jen nedokonale; a s tím souvisí, že se nedobral ani nového epického tvaru románového. Jeho romány jsou lyricky impresionistické, mají leckterou detailovou krásu, ale nemají ani nutného vnitřního dramatického jádra, ani pravé epické stavebnosti.“[17]

Vzkypělý obsah nových idejí

 

V roce 1901 vychází v České revue Šaldova kritika Sovovy sbírky Ještě jednou se vrátíme (1900). Ač je dle data vydání pozdější, verše v ní shromážděné považuje Šalda za pomyslný mezistupeň mezi prvními třemi sbírkami a dosavadním vrcholem Sovovy tvorby, knihou Vybouřené smutky – i přes převážně symbolistní charakter se v ní ještě projevují sklony k realismu. Největším přínosem tohoto díla je dle Šaldy příklon k volnému verši. Využití této formy vyplývá z postupné změny temperamentu Sovových básní. „Starý, křehký, melodický a ciselovaný, pevně sevřený verš dřívějšího období nedovedl patrně do sebe pojmout bouřný vzkypělý obsah nových idejí zřejmě ethicky anarchistických, nových snů o obrození lidské společnosti a skonu shnilých, přezrálých dnešních forem, ani zoufalých protestů proti bídě změlčeného života.“[18] Šalda připouští, že se ve sbírce objevuje ještě mnoho básní se starou veršovou strukturou, ale upozorňuje na to, že tato struktura není již tak pevná jako ve sbírkách předchozích. Jen v oddílu Údolí nového království je dle Šaldy „starý“ verš ještě na místě – a poněkud paradoxně v této části knihy vidí Šalda také její těžiště.

Šalda ovšem upozorňuje také na úskalí, která s sebou užití volného verše přináší. Poukazuje na jeho amorfnost a místy až novinářskou výmluvnost, kterou může v textu způsobit:  „Dovolil bych si pochybovat, že je tu jiná mez mezi poesií a prosou než – typografická úprava.“[19] Šalda také sbírce vytýká zmíněný příklon k racionalismu s tím, že se Sovovi nepodařilo překonat vady programové a tendenční poezie, a obviňuje jej z „filosofujícího polemisátorství“. Za největší Sovův prohřešek (přímo „umělecké faux pas“) pak jednoznačně považuje nerýmované sonety zařazené do sbírky, s odůvodněním, že styl této tradiční formy by měl být přeci jen přísně dodržován. Sbírka Ještě jednou se vrátíme je tedy dle Šaldy v Sovově básnickém vývoji svým způsobem krokem zpět.

Dílo setby

 

Nikoliv však sbírky, které ji následují. V Baladě o jednom člověku a jeho radostech (1902) chválí Šalda pokus o modernizaci a obrodu žánru balady – i přes nedostatek ideové síly textu a jeho příklon ke schematičnosti. V Dobrodružství odvahy (1906), které geneticky souvisí s Údolím nového království, Šalda upozorňuje na návrat vizionářské symboliky a ztotožnění s generací 90. let. Při hodnocení sbírky Lyrika lásky a života (1907), která byla, jak Šalda ve studii k básníkovým šedesátým narozeninám dokonce zmiňuje, napsána když se Sova rozcházel se svou první ženou, zase vyzdvihuje autenticitu mučivých erotických zážitků autora. Na sbírce Zápasy a osudy (1910) si pak cení posun od osobního hoře k utrpením hromadným – národním a sociálním.

V roce básníkových padesátých narozenin vychází kromě proslovu u příležitosti jubilea také Šaldova kritika sbírky Žně, vydané v roce 1913. Šalda kvituje zejména Sovovu schopnost neustrnout v básnickém vývoji, hledat nové přístupy a figury, autorsky se nevyčerpat, ba ani neunavit. Naopak jako by se básník vnitřně znovu obrodil a byl jaksi věrnější sám sobě. „Když duch básníkův přestal být „flagelantem vzbouřeným“, když „rod promethejských kleteb doburácel“, když „lidstvo ke mstám neprobouzel v noc ni v den“ – rozuměj: když svlékl se sebe svou mesianistickou posu – cítí se bližší životu, bohu, věčnosti, oprostil se, „ztotožnil se a srostl s tvorstvem“[20] Opět se v Šaldově kritice opakují pojmy jako sensitivnost, vizionářství, jednota v protikladu. S každou další sbírkou v tomto období jako by Sova vytvořil nový styl a překonal díla předchozí, přičemž Šalda sleduje tendenci k ubývání gest a patosu, k zestručnění až aforistickému a také obrat od soumraku k „novému jitru“ a obecně ke světlejším tónům a k jasu – i přes zachování symbolistické monumentálnosti. V případě sbírky Žně je to však naposledy, kdy Šalda přijímá Sovovo dílo takto bezvýhradně.

Pozdní jaro

 

Po tomto novém vzepětí působí následující Kniha baladická (1915) poněkud mdle a problematicky: „Jest tu zajisté několik básní velmi zajímavých, ale necítíme za nimi dosti nutnosti osobnostní ani básnické.“[21] Zejména onu absenci osobní nutnosti, puzení k autentické výpovědi, tedy Sovova největšího vkladu, považuje Šaldu za zásadní mínus této sbírky. Navíc konstatuje, že obrodit žánr balady se Sovovi opět nepodařilo.

Zcela jiný charakter než Kniha baladická (a v podstatě i většina dosavadních Sovových textů) pak mají za války psané Zpěvy domova (1918). Verše vznikly zřejmě spíše z jakéhosi vnějšího tlaku a rozjitřenosti doby než z pro Sovu typického přetlaku nitra, což se ovšem neprojevilo negativně na jejich umělecké kvalitě. „Čekal bys tedy deklamace, invektivy, zpěněný povrch rétorický. Nikoliv! Sova podal víc, sestoupil hloub.“[22] Šalda zdůrazňuje Sovův příklon k vyšším, nadosobním hodnotám a pokorné vyjádření vztahu k přírodě a rodné zemi: „Nehorlí, nedeklamuje, nerozčiluje sebe ani jiné jevištními efekty, napájí konkrétnou krásou a tichou plností rodné země, uklidňuje a posiluje její odvěkou nepřebranou silou, pokud jsme s ní spojeni, pokud v ni věříme, nemůže se nám nic stát. V tom je lidská i básnická velikost této knihy.“[23]

V následující sbírce Krvácející bratrství (1920) se už Sovovi tolik nedaří nepřekročit onu tenkou hranici mezi autentickou výpovědí a poplatností době. Zde jako by už Sova zaplatil daň historickým událostem, při kterých text vznikal. „Je to poesie politická, plná ušlechtilého rozhorlení, čestně míněná, ale často abstraktní až do alegoričnosti, často horlitelsky řečnická.“[24]

Sám k sobě se Sova vrací až sbírkou Básníkovo jaro (1921). Jakkoliv se může zdát tento název v případě téměř šedesátiletého autora poněkud nepatřičný, Šalda má za to, že z veršů by Sovovi nikdo jeho věk nehádal. V knize se snoubí entuziasmus mládí se zkušeností zralého muže, který si pochopitelně připouští existenci smrti, ale prožívá ji zcela jinak, než v rámci sebejitření mladických let. Nechce už tajemství života a smrti odhalit – je vůči němu pokorný a chce žít s vědomím, že jej odhalit nelze. Představa smrti se dostavuje, ale již nevzbuzuje hrůzu. Sova se vrací zpět k všedním motivům, jako je rodina, práce, láska, radost i utrpení, které patří k lidskému životu, a to nikoliv abstrahujícím a neuchopitelným způsobem, ale na konkrétních „příbězích“, v konkrétní podobě. „Tato konkrétná plnost a samozřejmá šťastná názornost, přesvědčují bez důkazů prostým svým jsoucnem, jest nejkrásnější žeň dlouhého básnického vývoje Sovova. A ona jest i onen zázrak, kterému jest možno se jen podivovati. Neboť jde o básníka, jenž jest již léta svou nemocí odloučen, takřka odkrojen od značné části životních projevů a výrazů, jde o básníka, který celé měsíce nevidí než čtyři stěny svého pokoje a výsek úzké a těsné velkoměstské ulice před jeho okny.“[25] Paradoxně jako by Sova získával tím více duševní energie, čím více chátral fyzicky. Tento vnitřní zrak, tuto schopnost detailně si vybavovat obrazy, které již neměl šanci spatřit v reálném světě, a kterou Šalda nazýval obrazností srdce nebo zbožností zraku, ovšem Sova v posledních letech svého života ztratil. Bohužel tuto autorskou tragédii někteří nakladatelé nezaznamenali a publikovali snad ze setrvačnosti i verše horší kvality, zneužívajíce dobré pověsti autora a špiníce jej v očích čtenáře. Nebyl by to však Šalda, kdyby se básnické cti svého přítele nezastal.

Pieta pravá

 

Po smrti Antonína Sovy se F. X. Šalda na dva roky odmlčel – a byl by se zřejmě odmlčel navždy, kdyby nebyl vyprovokován k reakci. Podnětem bylo v roce 1930 vydání Sovových veršů v Aventinu, v redakci Arneho Nováka. Šaldu velmi pobouřil fakt, že se Novák rozhodl vydat hned dvě sbírky veršů, které ve srovnání s celkem Sovova díla vykazovaly podprůměrnou kvalitu. Šlo o knihy Hovory věcí a Za člověkem. Ve svém Zápisníku tedy uveřejnil v oddílu poznámek příspěvek Dvě pohrobní knihy Ant. Sovy neboli o pietě pravé a křivé. Zde naposledy hájí Sovu, poprvé však emotivně, sobě nepodobně. Odkazuje se na fyzický stav chorého básníka, kterému tvorba pomáhala snášet nemoc a bolest, čímž později docházelo k hyperprodukci textů – ale „kdo by mu ji byl vzal, přeťal by i jeho život.“[26] Apeluje zde na vydavatele, který měl mít dost soudnosti na to, aby posoudil kvalitu pozdních Sovových veršů a smysl jejich vydávání. Šalda považuje Novákův čin za „pohrobní nešetrnost, která si nasadila masku dokonalé piety“[27] a poškozuje tak dobré jméno uznávaného básníka.

Možná i tento nakladatelský omyl přesvědčil Šaldu, že je třeba se k práci mrtvého přítele a především autora ještě jednou vrátit a konečně naposledy a v celku zhodnotit jeho celoživotní dílo. Příležitost se naskytla 25. února roku 1934, tedy den před básníkovými nedožitými sedmdesátými narozeninami při Sovově matinée v Divadle na Vinohradech. Šalda tam zkráceně proslovil konečnou bilanci Sovova díla, která později vyšla v plném znění v Zápisníku. Studie nazvaná Některé problémy sovovské už podle titulu nemá za cíl nekriticky glorifikovat mrtvého básníka (jedním ze vzácných rysů přátelství obou literátů byla právě schopnost kritického odstupu od díla druhého), ale vyrovnává se postupně s celým Sovovým dílem, s výhodou a novou optikou časového odstupu. Šalda si zde klade obecnější otázky o životnosti a smyslu literárního díla. Úvaha začíná těmito slovy: „Prožil jsem značné rozpaky, než jsem se odhodlal promluvit k vám o díle Sovově. Pochopil jsem znova, z jiné stránky, bolestnou pravdu, že básníka zná jen generace, která ho prožila, která se jím inspirovala k životu: milovala a nenáviděla, jak on ji učil milovat a nenávidět. Ale když tato generace ze života mizela nebo mizí, prostředkovat jeho význam generaci mladší, nové, která má již své nové básníky, nové zasvětitele do života, která se mu již odcizila, jest nad pomyšlení nesnadné.“[28] Načež tak Šalda ovšem s úspěchem činí. Toto jeho poslední shrnutí díla blízkého přítele i osobitého autora budiž nám podnětem k úvahám o Šaldově metodologii a genezi jeho kritického přístupu k dílu Antonína Sovy.

K metodě

 

Jaká je tedy vlastně metodologie Šaldova psaní o Sovových textech? V rámci shrnutí musíme především poukázat na fakt, že F. X. Šalda po celou dobu, kdy sledoval tvorbu Antonína Sovy, nijak zásadně nepřehodnotil všeobecně kladný postoj jeho k dílu ani perspektivu hodnocení. Poukazuje pochopitelně na negativa, ale vždy se je snaží zdůvodnit, najít příčiny problémů a zasadit dílo do kontextu (zprvu doby, později také autorovy tvorby). Často využívá srovnání (zejména s Macharem a Březinou, ze zahraničních autorů pak ponejvíce s Varhaerenem) a citátů a používá bohatý metaforický jazyk, v čemž mu nesmírně konvenuje žánr eseje (což je ostatně příznačné pro celou jeho kritickou tvorbu).

Po celá desetiletí, od první do poslední Šaldovy kritiky věnované Sovovu dílu, můžeme pozorovat užívání obdivuhodně konzistentního aparátu, založeného na týchž klíčových pojmech. Šalda hned od počátku vycítil Sovova básnicky silná místa – a ovšem také paradox skutečnosti, že Sovova autorská síla jako by čerpala z jeho lidské slabosti. Čím více trpěl, tím lépe psal – sám Šalda k tomu poznamenal, že „Sova byl z těch lidí, kteří jako většina z nás myslí, jen když trpí.“[29] Bylo to právě ono utrpení pramenící zřejmě z jisté duševní přecitlivělosti a čišící ze Sovových textů, které způsobilo, že se v Šaldově hodnocení tak často opakoval pojem sensitivnosti – jak mimochodem dokládá také název studie z roku 1913, Sensitiv a vizionář. Ostatně, tento název odkazuje k dalšímu zmíněnému rysu Sovovy tvorby, který Šalda po celou dobu sleduje: je to ona zvláštní jednota v protikladu. Sensitiv, člověk zjitřený, pro něhož je slovo vodičem vznětu a vizionář, tedy element spíše myšlenkový, pro něhož je slovo zprostředkovatelem vize, působí v osobnosti a tvorbě Antonína Sovy komplementárně.

Tento aspekt Sovova básnického charakteru je také jedním ze základních prvků jeho individuality – pojmu v Šaldově kritickém slovníku snad nejužívanějším. Šalda sleduje proces individualizace Sovových textů, pozvolné pronikání básníkova nitra do jeho veršů, oprošťování se od vlivu tehdejšího literárního milieu. Sám si dobře uvědomuje, o jak nesnadný úkol se jedná – i proto neustále zasazuje Sovovu tvorbu zejména v jejích počátcích do kontextu konce osmdesátých let, kdy bylo po velkých historických plátnech lumírovců třeba nalézt nový ráz české poezie – což pro Sovu znamenalo najít styl pro sebe sama. Tento úkol byl o to nesnadnější, že Sova byl svou básnickou přirozeností autor-samotář, který nechtěl (ale zřejmě byl ani nebyl lidsky schopen) být součástí nějaké větší literární skupiny. (Usuzujeme tak zejména z korespondence, kde si Sova často stěžuje, jak je mu společenský styk nepříjemný a jak trpí u příležitosti narozenin či jiných větších sešlostí).

Pojem samoty v Šaldově reflexi Sovových textů je často spojován s pocitem nenaplněné lásky a nevyvřelé erotické touhy – přičemž tvorba je pro Sovu zdrojem úlevy, jakýmsi katalyzátorem přetlaku těchto pocitů. Erotično se ale ve verších transformuje a umírňuje: „Sova jest typ spíše bratrský než milenecký, spíše sociálně než eroticky milující.“[30] K samotě se váže také motiv smrti, který se v Sovově díle často objevuje a proměňuje. Sova prochází v Šaldově pozorování proměnou ve vztahu ke smrti, a to od mladického vzdoru či naopak lehce patetickému vyžívání se v představě smrti až k pokojnému smíření se s vlastní konečností v posledních sbírkách.

Stejné uvolnění a oproštění se od patosu lze víceméně pozorovat také na proměnách Sovova postoje k víře a Bohu, byť reflexi tohoto vztahu nabízí Šalda až od sbírky Žně, kde prostá, řekněme sociální zbožnost nahrazuje mesianistickou pózu sbírek dřívějších. Bůh jako by zde pro Sovu sestoupil na zem – autor jej náhle vidí v tvorbě, v lidské práci, v obyčejných věcech. Tato nová zbožnost nabývá později osobního charakteru, kdy Bůh má v Sovově pojetí povahu prozřetelnosti, která jej ochraňuje a ke které se modlí. Šalda zde upozorňuje na blízkost tohoto pojetí zbožnosti k březinovské či goethovské představě Boha.

Důležitou roli, spjatou s božským řádem života, hraje v Sovových textech také příroda, což pochopitelně nepomíjí ani Šalda. Po celou dobu zdůrazňuje, že je v Sovových textech patrno, jak je s přírodou bytostně spjat, jak ji dokáže detailně vykreslit (nakonec i ve chvílích, kdy jej nemoc ochromuje natolik, že prakticky není schopen opustit byt, potažmo město). Tyto klady vyzdvihuje Šalda rovněž již od počátku reflexe Sovovy tvorby. Dokonce už v Realistických slokách upozorňuje na to, že příroda není předmětem deskripce (jak by se u realismu očekávalo), ale prožitku. Nejpatrněji se to projevuje ve sbírce přírodní lyriky Z mého kraje (1893), při jejímž hodnocení použije Šalda Amielův výrok, že „krajina je stav duše“ – tak dalece je básník s prostředím spjat.

Kromě hodnocení motivické stránky Sovových sbírek se Šalda zabývá pochopitelně také strukturou, ponejvíce si jí ovšem všímá tam, kde je něco formálně v nepořádku (zejména v baladách, ale občas i v jiných básních, kde Sova nesprávně pracuje s tradiční formou blankversu). Za největší přínos Antonína Sovy po formální stránce považuje Šalda uvolnění českého verše a návrat k písňovosti.

Žízeň věčnosti

 

Poslední psaná věta, kterou Šalda jako kritik Sovovi věnoval, zní následovně: „Vývoj se nevrací a nevrátí se ani k Sovovu dílu básnickému; ale uchová, jsem přesvědčen, nejlepší část jeho výbojů jako příklad a stimulans i v nové změněné konstelaci poesie evropské.“[31] A právě tuto „nejlepší část“ dokázal Šalda rozpoznat, vyzvednout a přesně popsat, zejména pak ve shrnujících studiích. Jakkoliv si ceníme jeho podrobných kritických analýz jednotlivých sbírek Antonína Sovy, v nichž rozebírá dané básně leckdy ne po strofách, ale po verších, aby poukázal na detail, který by mohl méně pozornému čtenáři uniknout, ale který má zásadní roli pro pochopení celé sbírky, jeho největší zásluha dnes spočívá právě v tom, že uměl vystihnout podstatu Sovovy tvorby a popsat ji v přehledných studiích dalším generacím. Tolik dokázal jako kritik.

Jako člověk a především blízký přátel Antonína Sovy mu prokázal nesmírnou službu především tím, že v něj (alespoň jako básníka) skutečně, upřímně a vždy věřil. Že věřil v nadprůměrnost jeho díla a neuchopitelný přesah, pramenící z utrpení jeho „zlomené duše“. Že jej nepřestával motivovat a pobízet ke psaní i ve chvílích, kdy si Sova kvalitami svých textů a smyslem tvorby nebyl sám vůbec jist. Muselo to být i pro samého Šaldu nelehké, vždy takto Sovu podporovat, hájit ho a nacházet omluvy a vysvětlení tam, kde poezie sama jako argument nepostačovala (což činil nejen v korespondenci, ale často i v kritických textech). Mluvíme tu o těch fázích Sovovy tvorby, které chyběly zmíněné výbojné jiskry – tedy o tvorbě rané, kdy Sova ještě hledal svůj individuální výraz, a poté naopak pozdní, kdy již pomyslnou jiskru zhasila nemoc a fyzické i psychické strádání spjaté s jejími posledními stádii.

Šalda však nacházel hodnotu i v těch verších, které vznikaly už jen kvůli pocitu úlevy – viděl ji právě v něm. Vážil si básní, které byly psány z posledních sil, u vědomí blízkosti smrti, konečnosti těla a plynutí času, které zapříčiní, že budeme jednou zapomenuti. Toto vědomí ostatně F. X. Šaldu a Antonína Sovu spojovalo – nejen umělecky, ale také lidsky. F. X. Šalda to šest let po Sovově smrti vyjádřil takto: „Rozumí se, že budoucnost mnoho ze Sovy odhodí, že jej svede na volumen mnohem menší, než je volumen dnešní. Ale podstatné z jeho úsilí zůstane; zůstane, protože je v něm žízeň věčnosti, která jediná spřízňuje lidi přes propasti času.“[32]

Tato „žízeň věčnosti“ spřízňovala F. X. Šaldu a Antonína Sovu po celý život. Věříme, že je bude oba nadále spřízňovat také s jejich současnými i budoucími čtenáři.

 

 

Bibliografie

BRABEC, J. – ZIKA, A.: Antonín Sova. Praha: Československý spisovatel, 1953.

KLÁŠTERSKÝ, A.: Vzpomínky a portréty. Praha: Fr. Borový, 1934.

PISTORIUS, J.: Bibliografie díla F. X. Šaldy. Praha: Melantrich, 1948.

SOVA, A.: Básně. Ed. L. Fikar. Praha: Československý spisovatel, 1958.

SOVA, A. – ŠALDA, F. X.: Dopisy. Ed.: J. Zika. Praha: Academia, 1967.

ŠALDA, F. X.: Antonín Sova. Praha: Aventinum, 1924.

ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova: Vybouřené smutky“. Kritické projevy 3. Praha: Melantrich 1950, s. 249 – 257.

ŠALDA, F. X.: „Ant. Sova: Próza“. Kritické projevy 4. Praha: Melantrich 1951, s. 50 – 53.

ŠALDA, F. X.: „A. Sova: Ještě jednou se vrátíme“. Kritické projevy 5. Praha: Melantrich 1951, s. 42 – 48.

ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova: Balada o jednom člověku a jeho radostech“. Kritické projevy 5. Praha: Melantrich 1951, s. 111 – 112.

ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova“. Kritické projevy 5. Praha: Melantrich 1951, s. 143 – 158.

ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova: Žně“. Kritické projevy 9. Praha: Melantrich 1954, s. 241 – 247.

ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova, sensitiv a vizionář“. České medailóny. Praha: SNKLHU, 1959, s. 202 – 220.

ŠALDA, F. X.: „Dvě pohrobní knihy Ant. Sovy neboli o pietě pravé a křivé“. Šaldův zápisník II. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 307 – 308.

ŠALDA, F. X.: „Některé problémy sovovské“. Šaldův zápisník VI. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 177 – 207.

ŠTORCH-MARIEN, O.: Sladko je žít. Praha: Československý spisovatel, 1966.

ZVĚŘINA, L. N.: Antonín Sova. Praha: Hejda a Tuček, 1918.

____________________________________________________________________

[1] BRABEC, J. – ZIKA, A.: Antonín Sova. Praha: Československý spisovatel, 1953, s. 9.

[2] KLÁŠTERSKÝ, A.: Vzpomínky a portréty. Praha: Fr. Borový, 1934, s. 89.

[3]  SOVA, A. – ŠALDA, F. X.: Dopisy. Ed.: J. Zika. Praha: Academia, 1967, s. 36.

[4] SOVA, A. – ŠALDA, F. X.: Dopisy. Ed.: J. Zika. Praha: Academia, 1967, s. 125.

[5] ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova“. Kritické projevy 5. Praha: Melantrich 1951, s. 145.

[6] ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova, sensitiv a vizionář“. České medailóny. Praha: SNKLHU, 1959, s. 202.

[7] ŠALDA, F. X.: „Některé problémy sovovské“. Šaldův zápisník VI. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 180.

[8]  ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova“. Kritické projevy 5. Praha: Melantrich 1951, s. 147.

[9] ŠALDA, F. X.: Antonín Sova. Praha: Aventinum, 1924, .s 12.

[10] Tamtéž.

[11]ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova: Vybouřené smutky“. Kritické projevy 3. Praha: Melantrich 1950, s. 249.

[12]Tamtéž, s. 250.

[13] ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova: Vybouřené smutky“. Kritické projevy 3. Praha: Melantrich 1950, s. 250.

[14] ŠALDA, F. X.: „Ant. Sova: Próza“. Kritické projevy 4. Praha: Melantrich 1951, s. 50.

[15] ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova“. Kritické projevy 5. Praha: Melantrich 1951, s. 153.

[16] ŠALDA, F. X.: „Antonín Sova“. Kritické projevy 5. Praha: Melantrich 1951, s. 154.

[17] ŠALDA, F. X.: „Některé problémy sovovské“. Šaldův zápisník VI. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 196.

[18] ŠALDA, F. X.: „A. Sova: Ještě jednou se vrátíme“. Kritické projevy 5. Praha: Melantrich 1951, s. 43.

[19] Tamtéž.

[20] ŠALDA, F. X.: Antonín Sova. Praha: Aventinum, 1924, s. 24.

[21] ŠALDA, F. X.: Antonín Sova. Praha: Aventinum, 1924, s. 26.

[22] Tamtéž, s. 27.

[23] Tamtéž, s. 27.

[24] Tamtéž, s. 28.

[25]ŠALDA, F. X.: Antonín Sova. Praha: Aventinum, 1924, s. 24.

[26] ŠALDA, F. X.: „Dvě pohrobní knihy Ant. Sovy neboli o pietě pravé a křivé“. Šaldův zápisník II. Praha: Československý spisovatel, 1991, s. 307.

[27] Tamtéž, s. 308.

[28] ŠALDA, F. X.: „Některé problémy sovovské“. Šaldův zápisník VI. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 177.

[29] ŠALDA, F. X.: „Některé problémy sovovské“. Šaldův zápisník VI. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 199.

[30] ŠALDA, F. X.: Antonín Sova. Praha: Aventinum, 1924, s. 21.

[31]   ŠALDA, F. X.: „Některé problémy sovovské“. Šaldův zápisník VI. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 207.

[32]  ŠALDA, F. X.: „Některé problémy sovovské“. Šaldův zápisník VI. Praha: Československý spisovatel, 1993, s. 206.